Jaké to doopravdy je

26. listopadu 2011 v 13:19 | Ewil |  Krátké příběhy

Tuhle jednorázovku jsem našla na dvd se zálohovanými věcmi a mojí tvorbou. Její vznik se datuje k říjnu 2009 a dobře si pamatuju na tu dobu, kdy jsem zoufale toužila tohle všechno znovu okusit. Místo toho jsem ale vložila emoce a všechno s tím spojené, na papír. A věřte mi, že to je jen zlomek toho všeho :)
Příběh jsem nijak výrazně neupravovala, je v původním znění a hodlám ho tak i nechat. Jakákoliv změna by z něj vytáhla to, co tam původně bylo dáno.
Přiložila jsem k tomu jednu písničku, při které jsem to psala a která dokreslí atmosféru. Takže doporučuju si ji k tomu pustit :)
Ewil





Zatínala jsem nehty do dlaní, v kůži se mi vykreslovaly jemné narůžovělé půlměsíčky, čím víc jsem zvyšovala tlak. Zhluboka jsem oddechovala, snad ve snaze zahnat tu nervozitu. Potlačit ji a uzavřít se před ní. Přede mnou se lehce vlnit temně rudý závěs. Byl plný vzpomínek, které se odrážely v jeho vůni stáří a omšelosti. Promítaly se v něm obrazy z minulých let jako by to vytvářelo ucelený film. Ve mdlém světle jediného reflektoru se mihotal prach a tiše se snášel dolů, aby s lehkostí zapsal další vzpomínky.
Sem. Do tohohle místa.
Jen vzdáleně jsem slyšela hlas moderátora, zesilující hudbu a tlumený rozhovor, který se odehrával kdesi za mnou. Zavřela jsem pomalu oči, nikam nespěchala. Je přece ještě tolik času. Naprosto se odstřihla od reality a poslouchala jenom svůj pravidelný dech, jako bych snad i slyšela šumění prachových částeček, jako bych stála kdesi ve středu minulosti a sledovala ty, kteří tu stáli přede mnou. Míhaly se kolem mě vzpomínky, otíraly se mi o kůži a slévaly se do celistvého černobílého obrazu.
Tep se mi zrychlil s pocitem věcí příštích. Vnímala jsem tlukot svého srdce v pravidelném rytmu, snad jako kdyby vytvářel jakousi melodii. Uvnitř. Ve mně. Povolila jsem tisk pěstí a jemně rozhýbala prsty, oči nechala zavřené. S hlubokým nádechem je otevřela v okamžik, kdy jsme byli vyzváni na jeviště. Nepohnula jsem se ani o milimetr, nechávala si hudbu proudit tělem a nechala ji, aby se mnou splynula.
V jedno.
Jako by se rytmus mého srdce i tepu rytmu uzpůsobily, žilami mi proudil oheň a zároveň zvláštní klid. Tohle všechno mě naplňovalo. To jsem byla já. Pozvedla jsem bradu v jakémsi pevném a jistém gestu. Přivřela mírně víčka, když se prach více rozvířil, otřel se mi o tváře a s jemným zavlněním, se temně rudý závěs ohrnul stranou. Cítila jsem horkost reflektorů a pohledy, které se do mě z jeviště doslova zavrtávaly.
Cítila.
Doopravdy a skutečně jsem vnímala pouze to, co bylo ve mně. Co bylo kolem. Co utvářelo tuhle atmosféru.
Síla hudby.
Síla pohybu.
Udělala jsem první krok, který v plynulosti přešel na lehkou otočku. Zapojila ruce, abych tím divákům ukázala volnost a nespoutanost, která se ve mně probouzela s další a další sekundou. Proudila sálem. Z lehkosti kroků a otoček, jež charakterizovaly malý plamen, se začal pomalu utvářet oheň. Velký a silný. Nechávala jsem se unášet, víčka nechala přivřená. Nechala jsem mluvit své tělo, své nitro a samu sebe. Odhodila masku a poddala se naprostému uvolnění. Jako kdybych chodidly a špičkami laskala jevištní parkety, jako kdybych s nimi komunikovala a oddala se vedení neznámou rukou, které jsem říkala intuice.
Vyprávěla jsem příběh a ten dávala ostatním ochutnat, nahlédnout do něj a na okamžik se stát jeho součástí. Dech jsem měla zrychlený, srdce mi divoce naráželo do hrudi a po skráních stékaly první kapičky horkého potu a i tak jsem se nezastavila. Plamen vytryskl z mého těla a nechala jsem se jím doslova vynést do výšin. Zpevnila jsem tělo, vítr mi zasvištěl kolem uší, když jsem měkce dopadla na špičkách na parkety.
Vzhlédla jsem až v samotném závěru písničky, v očích mi jiskřilo a ta téměř nepoznaná síla, která se vznášela prostorem, mi proudila žilami, vpíjela se do těla.
Tohle je tanec.
…a mnohem víc.
_________________
říjen 2009/malý edit listopad 2011
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 26. prosince 2011 v 11:02 | Reagovat

Krásný Evilko. Já tanec miluju, ale jenom ten spontánní. Nebaví mě soustředit se na každý krok, hlídat každý svůj pohyb. Když se potřebuju odreagovat, tak si prostě pustím nějakou momentálně oblíbenou písničku a blbnu bez ohledu na to, jak u toho vypadám. Když u toho vypnu mysl a jen si užívám pohybu, je to... nepopsatelný.:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama