Prolog

28. listopadu 2011 v 19:30 | Ninsie |  Poslední

Každý příběh má svůj začátek a v tomto případě se jedná o moji prvotinu, takže berte následující řádky trochu s nadhledem. :)
Vypravte se ale se mnou do Středozemě a poznejte jednu malou dívku, která aniž by si to sama přála, ještě zamíchá s osudy těch, kteří to budou nejméně čekat...

(Do Středozemě pod perex.)



Prolog


Ten svět se mohl zdát tak klidný, nerušený, zahalený v závoji který jej dělil od okolí, žijící si vlastním životem a vlastními zákony a přece... přece ne vše bylo jak se na první pohled zdálo. I tady, na tomto zdánlivě tichém a zapomenutém místě, zanechala svůj podpis ruka Osudu. Písmo nesmazatelné. Písmo začátku, protože kdyby nebylo jeho a souhry zvláštních náhod, nebylo by nic. Nebyl by počátek a nemohl by být ani konec.
Jedno malé nenápadné místo, tak podobné všem ostatním a zároveň už nyní něčím jiné. Ta odlišnost sahala několik let do minulosti této malé vesnice, rozkládající se na rozlehlých pláních plné ševelící trávy, divoce se zmítající v tanci větru. Jeden východ slunce, který mezi řady vesničanů přinutil na okamžik přijmout neznámou cizinku s malým dítětem. Nikdo nevěděl, odkud přichází. Nikdo nevěděl, proč se objevila právě v tomto kraji, právě v jejich vesnici. Na otázky, které jí kladli, nedostávali žádnou odpověď, protože neměly být zodpovězeny. Byly věci, co musely zůstat v tajnosti.
Jako plášť co halil neznámé ženě černé vlasy, halil i vše kolem jejího zjevení a odchodu. Cizinka se nezdržela dlouho. Jen jeden jediný den, který by snad někteří mohli prohlásit za nic jiného než pouhý výplod fantazie. Tedy, kdyby nebylo natolik zjevného důkazu o její přítomnosti, jako dítě, které zůstalo při západu slunce ležet osamocené v trávě. Žena s havraními kadeřemi zmizela stejným způsobem, jakým se tu s malým uzlíčkem v náručí objevila.
A ta přadlena - Osud - začala pomalu splétat jednotlivá vlákna. Dítě sice přijali do vesnice, ale vždy na něj nahlíželi jako na někoho jiného, divného. Lidem bylo jasné, že ta holčička, kterou jim tu zanechala neznámá žena, není jako ostatní děti. Až příliš často dostávali důkazy a strach smíšený u některých i s trpkostí a odporem nad neznámem, se rozrůstal v jejich srdcích. Hromadil se jako mraky na nebi před bouřkou a vyčkával, aby podoben blesku zasadil krajině nečekanou první ránu. Ránu, která měla rozčeřit poklidný tok řeky života a změnit její proud.

***

Od té doby uplynulo necelých šest let a stejně jako tehdy, byla dnes pole kolem vesnice plná pobíhajících lidí. Všichni se chystali na oslavu na počest dobré sklizně. Domy rozepnuty do kruhu, jehož šedý kámen se leskl v paprscích večerního slunce, zely prázdnotou. Namísto toho se obyvatelé přesunuli kousek za ně a tam, mezi dřevěnými stoly prohýbajícími se pod všelijakými pochutinami a pitím, se drželi za ruce, tancovali a zpívali písně. Mezi staršími dospělými se proplétaly mladé dívky, na hlavách věnečky z obilných klasů. Hlasitě provolávaly slávu Matce Polí a nakonec i ony se zapojily do hromadného oslavného tance.
Jediné děti se nezúčastnily všeobecného veselí. Nechápaly ho a proto se raději spolu s nějakými dobrotami, které se jim podařilo uzmout ze stolu pod ostřížím pohledem dospělých, odsunuly ke stohu. Tam nerušeně hrály svoje hry. Tedy ne všichni. Byla tam dívenka. Holčička, kterou ostatní děti od sebe s výsměchem a nadávkami odháněly a kdykoliv ji viděly, vyhnuly se jí obloukem a za zády si potom šuškaly.
Seděla sama na kameni a zdálky pozorovala ostatní. Po větru k ní doléhaly útržky písní dospělých, ale ona jim nevěnovala pozornost, protože ta byla soustředěna na její vrstevníky hrající si slepou bábu. Nechtěla je jen sledovat, chtěla si hrát s nimi. Chvilku váhala a sbírala odvahu, potom se ale zvedla se z kamene a nesměle došla až k nim.
"Co tady chceš?" utrhlo se na ni děvče, jakmile ji zpozorovala sotva pár kroků od sebe, hnědé vlasy spletené do dvou copů.
Dívenka zprvu zaskočena nepřátelským tónem vykoktala překvapivou otázku. Až doteď byla spíše jen v roli pozorovatele, než aby se nějak zapojovala do her ostatních. "Můžu…můžu taky hrát?"
Chlapec stojící vedle hnědovlásky překvapeně zamrkal. Loktem drcl do své společnice a ostatní kývnutím přivolal k sobě. Děti se shlukly do kruhu a s hlavami u sebe si chvíli něco šeptaly, než se otočili zpět k holčičce rozpačitě postávající pár metrů od nich.
"Můžeš hrát s námi…" začal chlapec.
"…ale budeš slepá bába," dodala hnědovláska a ušklíbla se.
Dívka překvapená jejich kladnou odpovědí, ale dychtivá hry si nechala zavázat oči šátkem. Během okamžiku se její zrak ponořil do tmy a jediné co se v ní odráželo, byly zvuky z okolí.
"Taine, roztoč ji," zavolal chlapec na černovlasého kamaráda.
Tain přistoupil k dívce a několikrát ji otočil dokola. Potom udělal pár kroků zpět a spolu s ostatními se tiše a rychle schoval na druhou stranu stohu.
Šelest nohou v trávě umlkl a holčička se ocitla v tmavém tichu. Poslepu se snažila nahmatat někoho z dětí, ale marně. Nikde nikdo, ani hláska, dokud…
"Hej ty!" zakřičel náhle kdosi za ní.
Otočila se a "hvízd". Kousek od ní něco proletělo. Pak se opět rozhostilo ticho.
"Obludo…" zavolal náhle chlapecký hlas.
Dívenka se po něm znovu otočila a v příští chvíli ji rána doprovázená prudkou bolestí srazila k zemi. Podél spánku jí stékal teplý pramínek něčeho, co poznala, až když sundala šátek. Krev. Její vlastní krev.
Rozhlížela se, kudy by mohla zmizet, vytratit se, než bude příliš pozdě a v duchu se proklínala za nápad přidat se k nim. Ale to už stály ostatní děti kolem ní. Žďuchaly do holčičky, jako kdyby byla jen loutka na hraní. A vlastně v tu chvíli opravdu nebyla ničím víc. Nebyla schopná odporu, protože hlava jí tepala bolestí a rána dost krvácela.
"Podívejte jak je divná," vykřikovalo jedno děvče a strkalo do ní.
"Čarodějnice!" křičelo jiné dítě.
"Zrůda!"
"Netvor!"
"Obluda!"
A další změť hlasů a nadávek. Dívka, i když ještě před chvílí ležela na zemi, vstávala. Snad jí každé slovo, každá nadávka a posměch těch malých krutých trapičů dodávalo prazvláštní sílu. Sjela všechny pohledem, ze kterého planuly zelené ohníčky zloby, vzteku, ale i zklamání. Zaťala pěsti, až jí zbělely klouby a zhluboka se nadechla, aby trochu opanovala oheň, který sžíral její nitro. Oheň vzteku a bezmocnosti.
"Dost." zasyčela varovně.
"Nebo co?" pochybovačně zvedl obočí Tain a zasmál se, jakoby ho právě pobavila.
"Dost," opakovala znova tiše.
Tain se ušklíbl a s ledovým klidem prohlásil: "Jsi zrůda a to nic nemění."
Chtěl znovu strčit do dívenky, ale dřív než tak mohl udělat, jeho ruka se zarazila o jakýsi štít, který ji chránil. Se světelným výbojem a křikem odletěl vzduchem a dopadl kus od ní.
"Co jsi mu to provedla, ty obludo?!" zavyla copatá hnědovláska a přiskočila ke svému kamarádovi.
Vzduchem prosvištěl dobře mířený kámen, ale stejně jako před tím Tainova ruka, ani on se nedokázal dotknout děvčátka. Kolem ní to zajiskřilo a kámen rychle změnil směr letu. Zasáhl toho, kdo jej vyslal.
"Už dost!" zakřičela dívka a vzdala boj s požárem spalujícím vnitřek jejího těla. Nechala ty plameny, ať vyšlehnou na povrch do dlaní, které se naplnily ostrým světlem. Rozcuchané vlasy, které normálně měly barvu havraních křídel, jí vlály kolem hlavy v divokém jiskřícím tanci.
"Konec!" zahřměla a její nohy se odlepily od země. Byla obklopena zelenou hmotou, která plála stejně jako její oči a kolem ní ovzduší nebezpečně sršelo špatně potlačovanou silou.
Děti začali couvat. Snažily se dostat pryč z jejího dosahu. Pamatovaly si dobře její poslední kousek, ale tohle bylo něco, co je vyděsilo. Co nikdy předtím neviděly. Dívenka kroužila v bublině prostorem a vzduch kolem ní se chvěl připravovaným výbuchem. Znělo to jako by se v dálce chystala, vzdor čistému večerními nebi, bouřka. Prapodivná bouřka.
Hudba přestala hrát, dospělí už nezpívali, ale pospíchali ke stohu. Vyděšené děti se schovávaly za matčiny sukně a odtud pozorovali celou scénu.
Dívčiny oči plály sžírajícím zeleným plamenem a její tělo se otřásalo v neviditelných křečích. Křičela. Nedokázala vnímat své okolí a ani zkrotit ten oheň v sobě.
"Udělejte něco!" zavřískla jedna z matek a rukou zakryla oči svému dítěti.
Protože však holčička sama neměla rodiče a nepatřila ve vesnici k nikomu, pár okamžiků trvalo než se našel někdo, kdo by se k ní odvážil byť jen o metr přiblížit.
"Ne! Dost!" křičela nepřirozeně vysokým hlasem, až si zacpávali uši.
Jako v transu zvedla dlaně. Vše pohltil mocný výboj doprovázený ohlušující ránou a vlnou nespoutané a ničím neumírněné síly. Vesničané byli na chvíli oslepeni, ale když se jim vrátil zrak a začali se zvedat ze země, kam je výboj nemilosrdně odmrštil, uslyšeli praskání ohně.
Stoh hořel a nikde ani stopy po dívence. Zmizela.
"Doneste vodu!" vydával spěšně rozkazy nejstarší muž vesnice. "…a najděte tu čarodějnici!"

Zatímco někteří se snažili uhasit oheň, zbylí, kromě dětí držících se poblíž matek, začali prohledávat široké okolí. Chtěli být samozvaní soudci a rozhodnout o jejím osudu, jenže ten už nebyl v jejich rukou.

***

Tma. Ticho přerušované jen šuměním listů ve větru. Po lesní cestě kluše kůň bělejší než čerstvě spadlý sníh a na jeho hřbetě sedí jezdec, jehož urostlé a pevné tělo je zahaleno v dlouhý plášť. Vrací se domů z daleké cesty. Kolem něj i koně se rozprostírá světlo, světlo pronikající lesní temnotou jako plamínek svíce, jiskřička naděje.
Jeho myšlenky jsou upřeny mimo čas a mimo prostor do dávných dob, které už málokdo pamatuje. V srdci mu pomalu rostl stín. Vzpomínky bolely, jakkoliv mohly být vzdálené, stále byly živé.
Záblesk světla doprovázený sršením energie.
Kůň nervózně zaržal a vzepjal se na zadních.
"Klid, Asfalothe...klid…" přitáhl otěže a poplácal zvíře po plecích. Hřebec ještě párkrát vyhodil a pak se uklidnil chlácholivými slůvky, která mu jeho pán spěšně šeptal do ucha.
Jezdec sesedl, aby se podíval, co jeho přítele tak vyděsilo. Překvapeně, ale zároveň opatrně sledoval malý uzlíček před sebou. Když se sklonil, poznal v něm dítě. Dívku. Byla bledá, na špinavém čele jí perlily kapičky potu a mělce dýchala. Přidřepl si k ní a všiml si ošklivých čerstvých spálenin na dlaních. Bez jediného zaváhání jí jemně zvedl ze země. Kápě se mu svezla z hlavy a odhalila zářivě zlaté vlasy.
Opatrně ji posadil do sedla před sebou a pobídl koně k další cestě. Hledal místo, kde by se mohl spolu s dítětem na noc utábořit. Avšak ne tady, z tohoto místa nedýchalo bezpečí. Asfaloth se nedal dvakrát pobízet a tryskem se vydal opět po lesní stezce.

Dívenku probudil zvuk praskajícího ohně. Vyděšeně se posadila a zmateně se rozhlížela kolem, nikoho však nezahlédla.
"Tak už ses probrala? To je dobře," ozval se za ní melodický mužský hlas a neznámý přešel do světla. Položil dříví na zem a popošel pár kroků k holčičce.
Tu však očividně krátká vzdálenost, která je dělila, vyděsila a rychle vyskočila z provizorního lůžka. Zírala na něj s pootevřenými ústy. Nikoho takového ještě nikdy neviděla.
Byl to opravdu vysoký muž, statný a celý oděný v tmavých lesních barvách. To co ji ale na něm nejvíce upoutalo, byly dlouhé zářivě zlaté vlasy, neposlušně rozházené a splývající v jiskrném vodopádu po zádech.
"Nemusíš se mě bát. Já ti neublížím," snažil se ji ukonejšit a klidně jí posunkem naznačil, že si může bez obav lehnout a on zůstane na místě.
Dívka ho chvíli pozorně sledovala a zvažovala, zda mu může věřit. Nakonec se však vyčerpaně posadila.
Muž si sedl do trávy nedaleko od ní. Cítil, že je stále vystrašená, ale věděl, že by nebyla schopna utéct daleko v případě, že by ji něco vyděsilo mnohem víc než doteď.
Nic z toho ale nevysvětlovalo její náhlé zjevení na lesní stezce.
Holčička si poposedla na lůžku a se syknutím skryla ruce do dlouhých špinavých rukávů. Muž to celé pozoroval. Chtěl se zvednout a pomoci jí, ale nechtěl ji vystrašit ještě více, než už byla.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se a pomalu se zvedl.
Dívenka na něj otočila ušmudlanou bledou tvář, v divoce rozšířených očích se jí zrcadlil všechen strach a zděšení. Prudce vyskočila na nohy, vylekaná nyní stojícím mužem.
"Uklidni se. Klid, já ti nechci ublížit," snažil se ji utišit.
Malá stála dva metry od něj a zašeptala: "Co jsi zač? Nikdy jsem takového člověka neviděla."
Věnoval jí lehký úsměv a pak odpověděl: "Nemohla jsi. Nejsem z lidského rodu."
"Tak kdo jsi?" vyzvídala.
"Elf," odvětil jí prostě a opět se posadil.
Dívka vykulila zelené oči. Nikdy o nikom takovém neslyšela. Byla zvědavá, ale zároveň hodlala být tentokrát opatrná. Pomalu došla až k němu a s neskrývanou zvědavostí si ho prohlížela: lehce špičaté uši a zářivě modré oči plné zvláštního světla.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho.
Muž vstal ze země a jemně se před dívenkou uklonil. "Glorfindel." odpověděl jí.
Zamrkala a pak se lehce usmála.
"A tvoje jméno, princezno?"
"Jsem Orianne," zkusila napodobit jeho nenucenou úklonu a dodala, aby uvedla věci na pravou míru: "a nejsem žádná princezna."
"Ne? Ale to je škoda," znovu se usmál. "Odkud jsi, Orianne?"
Dívenka se na okamžik zamračila a pak v dalším už zcela klidně odpověděla: "Odnikud."
Elf se nepatrně zarazil, ale nevyptával se dál. Další otázku položila ona:
"A odkud jsi ty?"
"To město už dnes neexistuje," podotkl s tónem lehkého smutku v hlase.
Malá se zarazila. "Aha... a kam jedeš?"
"Vracím se domů, do Roklinky."
Dívence to místo nic neříkalo. U nich na vesnici se nestarali o okolí a každého, kdo se snažil zanést novinky vyhnali velmi rychle pryč. Tam platila jiná měřítka a pravidla a ona na vlastní kůži poznala, co znamená nedodržet je nebo z nich vybočit. Při vzpomínce na dnešní večer jí rozbolela hlava a rána, která zůstala na jejím spánku po kameni, počínala opět pulsovat bolestí. V uších jí začalo hučet.
Glorfindel si všiml, nepřítomného pohledu jeho malé společnice i toho, jak krabatila čelo, kdykoliv jí další vlna bolesti proběhla napříč spánky.
"Orianne, slyšíš mě?" rychle se postavil a přistoupil těsně k ní. Zlehka se dotknul jejího ramene.
Pro dívku se však jeho slova stala jen bezzvučným pohybem rtů. Celé okolí utichlo, jen to děsné dunění zůstávalo. Zalapala po dechu a okolní svět zešeřel a propadl se do tmy.
Glorfindel sevřel malé bezvládné tělo do náručí. Její kůže byla horká a bledá a na čele jí začaly opět perlit kapičky potu, které byly znamením, že horečka s jakou ji našel, se vrátila a chopila se nad ní opět vlády.
Neměl sebou léky, aby jí dokázal pomoci a bylinky, které nezabraly doteď, neměly další šanci na úspěch. Byla příliš slabá. Pokud chtěl, aby se uzdravila, musel se dát bez meškání na cestu. Rychle uhasil plápolající oheň a vyšvihl se s dívenkou v náručí do sedla.

Bez odpočinku se řítili vpřed. Glorfindel hnal Asfalotha stále dál. Proletěli mezi stromy rychleji než vítr. Orianne bylo zle a když na pár okamžiků nabývala vědomí, šeptala a vykřikovala nesmysly způsobené vysokou teplotou, kterou střídala zimnice. Elf neměl nejmenšího tušení, co se stalo, či proč tomu tak bylo. Šlo však o čas a na otázky nebyl, kdo by mu odpověděl.
Cesta se pořád stejnoměrně svažovala, místy na ní rostla tráva, místy byla kamenitá a holá. Za nedlouho dojeli tam, kde vbíhala do temného stínu vysokých borovic a pak se nořila do hluboké rokle s příkrými stěnami z vlhkého černého kamene. Jak spěchali kupředu, šla s nimi ozvěna. Zdálo se, jako by je pronásledovalo mnoho dalších jezdců a přesto za nimi nikdo nejel. Tu vyběhla stezka, po které ujížděli, zpět do světla, jež se vynořilo na konci tunelu. Na dně ostrého sestupu spatřil dlouhou planinu a za ní Brod u Roklinky. Na protější straně strměl hnědý břeh, po něm se vinula cesta, a za ní se tyčily vysoké hory, hřbet za hřbetem do blednoucího nebe.
Bílý kůň se hnal jako vítr po posledním úseku cesty. Pádili k Brodu. Glorfindel přivíral oči, vítr mu svištěl v uších, ale on se soustředil na to, aby neupustil dívenku.
"Už tam skoro jsme," zašeptal, když opět nabyla vědomí mezi přechodem horečky a zimnice.
Uslyšel šplouchání vody, pěnila se mu kolem nohou. Ucítil rychlé zhoupnutí, jak kůň vyskočil z řeky a dral se kamennou stezkou vzhůru. Stoupal do strmého svahu. Byli za brodem.
Glorfindel stále pobízel Asfalotha k ještě větší rychlosti. Přejeli přes kamenný most a vjeli přímo na nádvoří. Pán Roklinky - Elrond už je očekával, měl dar předvídání. Jezdec prudce přitáhl otěže a kůň zastavil.
"Odneste ji dovnitř, rychle," vydal Elrond pokyn přihlížejícím elfům, ti vzali Glorfindelovi dívenku z náručí a okamžitě ji odnášeli do domu.
Potom se Elrond podíval na Glorfindela otírajícího si pot z čela. "Udělám, co budu moci." řekl mu a zmizel v domě.
Zlatovlasý elf na nádvoří osaměl.

***

Tma. Tma a nic než tma. Tmou utíká dívenka. Hlasy nebo snad jen jeden? Volají, volají ji zpátky. Nemůže jít, něco hledá. Nebo možná někoho. Jde dál, dál tmou...
"Vítám tě tu." ozve se před ní hlas. Náhle je všude kolem světlo.
Orianne se zarazí, chce zmizet, ale je pozdě.
"Kde to jsem?" ptá se opatrně a nervózně postává na místě.
"U mě," zazní jí v odpověď.
Holčička se rozhlíží kolem. Nevidí však nic, nic než zvláštní světlo. "Kdo jsi?"
"Tvá sestřička," uchechtne se a před Orianne se zhmotní dívka s blond vlasy a krutým úsměškem na tváři.
"Já tě ale neznám," zaprotestovala malá.
"Ale já znám tebe a to stačí."
"Proč tu jsem?" odváží se zeptat Orianne.
"Hledala jsi někoho..." skoro zazpívala blondýnka, "... hledala jsi mě."
Malá ucouvla o krok zpět. Děsí ji. Její bílá pleť, rudé rty zkřivené do krutého úsměvu a ty oči, tmavé, černé. "Už budu muset jít," vykoktala rychle a začala couvat.
"Ale...ale...kampak bys chodila?" přiblížila se k ní ještě víc. "Přišla jsi, abys poznala, kdo jsi."
"Ne," protestovala tiše.
"Ale ano...nikdy nebudeš jako ostatní. Ty to víš. Podívej se na své dlaně. Podívej se na ně," kroužila kolem ní sestřička.
Orianne se na ně váhavě podívala. "Nic tam není." zavrtěla hlavou.
"Vážně ne? Podívej se ještě jednou," vyzvala ji sestra znova a nepatrně mávla rukou.
Dívenka znovu stočí pohled na ruce. Dlaně jí hoří a jsou plné puchýřů, jsou spálené a krvavé.
"Nebudeš nikdy stejná, nikdy..nikdy...nikdy..." znělo to skoro jako tichá modlitba oné blondýnky.
"Nech toho, už dost!" zakřičela Orianne a snažila se přehlušit ten krutý hlas. Otočila se a utíkala pryč, pryč od ní.
"Stane se to znovu a já se vrátím. Pamatuj. Vrátím se," zazněl za ní její krutý hlas ozvěnou.
Orianne utíkala dál a potom prázdno. Letí prázdnotou. Padá tmou. Necítila žádný náraz, žádný dopad a přesto ležela na něčem, co by mohla nazvat zem.
Znova ticho. Tma. Nedokáže se zvednout, je příliš slabá. Jediná myšlenka, která naplňuje bolavé tělo je "konec."
Tichem proniká vzdálená hudba. Blíží se. Z temnoty se noří slabé světlo. Sílí. Přichází k ní bytost. Bytost plná světla. Zhmotňuje se. Před ní stojí někdo, koho poznává. Glorfindel. Sklání se k ní a podává jí ruku. Zlaté vlasy mu spadají po zádech a nebesky modré oči září.
Dívenka vyčerpaně vztahuje paži a vzápětí celý prostor ozářilo prudké světlo.


Otevřela oči a rozhlížela se kolem sebe. Je v pokoji, prozářeném slunečními paprsky. Kousek od ní sedí k ní zády na židli tmavovlasý muž. Dívá se z okna ven. Dívenka se rozhlíží dál. Strop je umně vyřezáván a celý vyveden ve světlém dřevu.
"Vítej v Roklince," promluvil náhle tmavovlasý muž. "Konečně ses probrala. Už jsem si začínal dělat starosti. Jak se cítíš?"
"Dobře," zašeptala holčička a zavrtala se hlouběji pod peřinu.
"Mě se bát nemusíš. Jsem Elrond, Pán Roklinky. A ty?" představil se jí.
"Orianne," sotva slyšitelně mu odpověděla a dívala se opatrně do jeho šedých očí. Skrývalo se v nich tolik moudrosti a tolik bolesti.
"Pamatuješ si na něco? Křičela jsi ze spaní, avšak nemohli jsme tě probudit."
Dívka váhavě přikývla, o sestře se však nezmínila ani slůvkem, jen zašeptala: "Viděla jsem světlo, bytost obklopenou světlem. Podávala mi ruku. Myslím, že to byl Glorfindel."
Elrond se na ni zamyšleně podíval, než odvětil: "Na okamžik jsi zahlédla duši jednoho z Prvorozených elfů, Orianne."
Malá se po očku podívala na své ruce. Byly obvázány čistým bílým plátnem.
"Máš nějaký domov, Orianne?" zeptal se tmavovlasý elf.
Dívenka jen zavrtěla hlavou, místo kde doposud žila, rozhodně nebylo jejím domovem. Takhle si ho nepředstavovala, pokud by si ho vůbec tedy kdy měla představit.
Elrond přecházel po pokoji sem a tam. Přemýšlel a po očku pozoroval holčičku v peřinách. Bylo na ní něco zvláštního. Něco čím ho zaujala mnohem více než lidské děti v jejím věku a to něco se skrývalo hluboko uvnitř. Pomalu ale jistě dospěl k rozhodnutí, které v něm zrálo od okamžiku, kdy ji spatřil v Glorfindelově náručí přijíždět do Roklinky. Nechat běžet Osud po předem vybrané stezce a podvolil se mu. "Chtěl bych, abys zůstala tady, jako jedno z mých dětí."
Orianne překvapeně zazírala a snažila se odhalit, zda Pán Roklinky nežertuje. On to však očividně myslel vážně. "Tedy pokud chceš samozřejmě," dodal a podíval se na dívenku zachumlanou v pokrývkách.
Ještě chvíli jej zkoumala pohledem. Něco ji sem táhlo. Lákalo. Bylo to zvláštní cítit něco takového. Něco, co si pamatovala jen velice matně a velice vzdáleně. Vzpomínku na pocit zašlý prachem - bezpečí. Znovu na něj pohlédla, nakrabatila čelo a potom vážně přikývla, než s radostí skoro šestiletého dítěte nadšeně vykřikla:"Ano! ano!"
Prudce se posadila na posteli. To však nebyl dobrý nápad. Opět se jí zatočila hlava a zatmělo před očima.
"Pomalu, malá… pomalu," přisedl si k ní Elrond na lůžko a jemně ji zatlačil do peřin. "Nebo si Glorfindel bude myslet, že se ti tu snažím ublížit," řekl a ústa se mu roztáhla v jemném úsměvu, který prozářil vážné rysy.
Dívenka úsměv bez váhání opětovala. Pro tento okamžik se cítila šťastná. Jakoby všechno špatné, co až do tohoto okamžiku prožila, se rozplynulo, nebo alespoň odstoupilo někam do pozadí. Tázavě na něj pohlédla.
"Byl tu každou chvíli," vysvětloval a v očích mu hrály šedé jiskřičky pobavení nad tím, jak jeho přítel chodil jako lev v kleci po pokoji sem tam, až ho musel požádat, aby opustil místnost.
Orianne se nad tou představou vesele ušklíbla a pohlédla na světlé dřevo, které jim zatím zaručovalo soukromí. Čekala, kdy zase přijde. Měla by mu poděkovat, že ji nenechal v tom lese.
Dveře se tiše otevřely a v místnosti se objevil Glorfindel, který pravděpodobně uslyšel hlasy, přicházející k němu zpoza zavřených dveří holčiččina pokoje. Podíval se na Orianne v peřinách a Elronda sedícího na kraji postele, oba dva se nejspíš smáli nějakému společnému žertu, hlavy u sebe. Netušil, že by tím, co je pro tento okamžik spojilo, mohl být on sám. Dívka se hihňala, tvářičku roztaženou v širokém úsměvu a oči jeho Pána jiskřily smíchem a vnitřním teplem. "Zmeškal jsem něco?" zeptal se Glorfindel překvapeně.
Elrond vstal a jen mlčky zavrtěl hlavou, stále mu na tváři pohrával ten zvláštní úsměv. Pak se však zarazil: "Vlastně ano..." připustil a koutkem oka pohlédl na dívenku v pokrývkách. Spiklenecky na něj mrkla.
Zlatovlasý elf lehce pozvedl obočí.
"Dovol, abych ti představil jednu ze svých dcer: Lady Orianne. Mou starší dceru Arwen už znáš."
Glorfindel přeletěl pohledem od cácorky v peřinách k Elrondovi se spokojeným výrazem na tváři. V očích mu pobaveně zajiskřilo. "Těší mě, že vás poznávám, princezno," a s lehkým úsměvem na rtech se jí opět uklonil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 bigbiz bigbiz | Web | 28. listopadu 2011 v 22:25 | Reagovat

´Musím říct, že prolog je velmi dobrý a jsem zvědav, jak se celý příběh bude vyvíjet dál.

2 Verča Verča | E-mail | 26. prosince 2011 v 11:19 | Reagovat

Tahle je moje oblíbená ajsem ráda, že si ji můžu znovu přečíst.:-)

3 Ninsie Ninsie | 13. ledna 2012 v 10:21 | Reagovat

[1]: Doufám, že se ti povídka bude líbit i dál, i když je poměrně stará a pro mne už uzavřená kapitola z toho pohledu, že ji přepisováním nemíním měnit. ;)

[2]: Verčo, takže sis nás znovu našla? :) Super. Jen čti. Tvoje komentáře jsem měla vždycky ráda. :)

4 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 26. dubna 2012 v 13:47 | Reagovat

No napokon som si to prečítala :), nedalo mi. Ja by som ani vo sne nedokázala tak opísať krajinu a vpliecť do toho emócie. Skvele je to napísané :). Určite si toto dielo prečítam :). Som zvedavá, čo je tá holčička zač :).

5 Ninsie Ninsie | 26. dubna 2012 v 21:40 | Reagovat

[4]: Jsem ráda, že ti to nedalo :) Vážně. :) Tak klidně čti dál a doufám, že se to bude líbit :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama