1. kapitola: Lothlorien

5. prosince 2011 v 19:50 | Ninsie |  Poslední
V prologu jste se seznámili s jednou malou dívkou. Nyní se podívejme, co s našimi hrdiny udělal čas a odkud bude zdánlivě cesta celého příběhu začínat. Anebo snad pokračuje celou dobu a teprve nyní se do ní připletlo další vlákénko osudu?
Pokud chcete vědět víc, vstupte s námi do Zlatého lesa :)

(za komentáře budeme jen rády)


1. kapitola

Lothlorien


Čas běžel ve svých odvěkých kolejích, dny míjely týdny a ty měsíce, ze kterých se stávaly roky. Tak poklidně a nezadržitelně se řítil vpřed, právě jako voda v řece, kterou za dalším ramenem čeká vodopád a další nekonečné dálky. Přítomnost se propadala do minulosti a budoucnost byla v každém dalším kroku. Vše se měnilo, rostlo a stárlo ve svém starobylém koloběhu. Stromy v Roklince již poněkolikáté ztratily svůj pestrý šat a opět jej oblékly na počátku jara. Měnily se. Nezůstávaly stejné, právě jako dívka, kterou Elrond přijal pod svou střechu, jako jedno ze svých dětí. Orianne se brzy zorientovala v tomto malém světě obývaném především sličným lidem a plně využívala příležitosti, jaké se jí dostalo. Obyvatelé Imladris mezi sebe dívenku přijali, jakoby byla odjakživa jednou z nich. Stejně jako předtím v případě Elrondových starších dětí, dvojčat Elladana a Elrohira nebo Arwen, stávali se občas terčem dětských her, vylomenin a všemožných lumpáren, za které ovšem Orianne musela nést stejné následky jako ostatní. Elrond mezi nimi nedělal rozdíly.
Když po páté od příchodu Orianne listí opadlo a na jaře se znovu obrodilo, přes tvář Pána Roklinky se roztáhl stín. Chodil čím dál častěji zachmuřený, mlčenlivý a pohled upíral do dálky, jakoby snad v ní mohl vyčíst řešení všeho, co se snášelo na jeho bedra víc a víc s každým dnem.
Společně s Glorfindelem a ostatními členy Rady se uzavíral ve své pracovně mnohdy na celý den a úsměv nerozehrával jeho rty jako dříve. Zůstal jen vzpomínkou. Arwen tušila, co jejího otce trápí, ale kdykoliv se odvážila zeptat, promluvit si s ním, setkala se s neúspěchem. Orianne to nechápala. Za necelých jedenáct let svého života nemohla stihnout posbírat takové zkušenosti a vědomosti jako její straší sestra a potom její život v Roklince byl zatím spíš plný smíchu a vyprávění, které jí teď tolik chybělo. Mysl se jí naplnila otázkami, na které neměla odpověď a pochybovala, že nějakou získá v Lothlórienu, kam je otec posílal. Arwen i Orianne se snažily protestovat a předkládaly tisíce důvodů, proč by měly zůstat v Roklince. Ale postačilo, aby Elrond řekl, že je to přání Lady Galadriel a bylo jasné, že tady nic nezmůžou. Obě musely spolknout své argumenty, podvolit se vůli otce a své babičky a nechat se doprovodit do Lotlórienu, nejkrásnějšího sídliště elfího rodu. Nevěděly, jak dlouhý čas stráví v této zemi, ale stačil jediný pohled na majestátní Zlatý les a náhle jim na tom příliš nezáleželo. Pohltilo je jeho kouzlo. Nikde jinde nejsou takové stromy jako tam. Na podzim jejich listí neopadá, ale zlátne. Padá teprve, když se zjara rozvíjí nové zelené lístečky. Pak jsou větve obaleny žlutým květem, půda v lese je zlatá a kůra stromů šedá a hladká.

***

Dívka seděla u vodopádu. Temné vody říčky se tříštily o kameny a zpěněná voda běžela dál. Vlévala se do Stříbřenky ve víru temných tůní, mezi kořeny stromů. Poslouchala jeho hudbu sladce spěchající stínem. Téměř se jí zdálo, že slyší, jak se do zvuků vody mísí tichý zpívající hlas. Nimrodel. Toto místo neslo jméno podle elfské dívky, která tu kdysi žila a vodopád vypráví příběh o ní a její lásce ke zdejšímu dávnému králi.

Byla tu dívka a již není,
denice zářivá;
bílý plášť zlatem obroubený,
střevíčky ze stříbra.

Na čele hvězda zářívala
a světlo ve vlasech,
jako když zlaté slunko padá
na lórienský les...

Kde Nimrodelský vodopád
zurčí si chladivě,
stříbrný její hlásek pad
do tůně zářivé.

Elfí loď v šedém přístavu
v zátoce v klínu hor
čekala na ni mnoho dní
a hučel mořský chór...

I spatřil Amroth mizet břeh:
do vln se potápěl.
Tu proklel loď, která ho rve
od krásné Nimrodel.

Byl králem elfů z dávných let,
pán lesů, skal a stěn,
když jarem zlátla ratolest
v zemi Lothlórien...

Západ však mlčí; zdejší břeh
též o něm nemá zpráv:
o Amrothovi neslyšel
žádný elf vícekrát...



Orianne to tu milovala. Milovala zdejší klid, osamění. Bylo to první místo, o kterém se jí zmínila Arwen, když poprvé přijela do Lothlórienu. Okouzleně pozorovala studenou vodu, její dotek byl čistý, smýval veškeré obavy a dával na pár chvil zapomenout.
Odhrnula si dlouhé havraní vlasy z čela a nechala je spadat v jemných vlnách po zádech. Ruku ponořila do chladné vody a zavřela oči. To ticho...
"Věděla jsem, že tu budeš," zašeptal vedle ní hlas. Prudce rozevřela víčka a vytáhla ruku z říčky.
"Vyděsila jsi mě," pohlédla na sličnou tmavovlasou elfku s nepatrným náznakem úsměvu.
"Tebe? To snad ani není možné," zaprotestovala Arwen s lehkým pobavením a upnula na ni pohled stříbřitě šedých očí se třpytem samotných hvězd, potom pokračovala: "Babička s námi chce mluvit. Je to důležité."
Orianne se toužebně zahleděla na vodopád, potom si rezignovaně povzdechla: "Dobře, tak pojďme," Vstala a po boku své sestry zamířila hlouběji do Zlatého lesa.

Procházely mnoha pěšinami a stoupaly nesčetnými schodišti, než došly nahoru a spatřily před sebou uprostřed rozlehlého trávníku třpytivou fontánu. Osvětlovaly ji stříbrné lampy, jež visely ve větvích stromů a voda padala do stříbrné nádrže, z níž se vyléval bělostný pramen. Na jižní straně trávníku stál nejmohutnější ze stromů; jeho mocný hladký kmen se leskl jako šedé hedvábí a tyčil se vzhůru, až tam, kde se daleko ve výšce rozevírala mohutná náruč jeho nejnižších větví ve stinných oblacích listů. Vedle stál široký žebřík a u něho seděli tři elfové. Měli na sobě šedou zbroj a z ramenou jim splývaly dlouhé pláště stejné barvy.
Galadhrim.
Jakmile se dívky přiblížily, vyskočili a uklonili se.
Orianne lezla nahoru po stříbrném žebříku až po Arwen. Pomalu šplhala vzhůru, míjela mnoho podlaží: některé na té, jiné na oné straně a některými z nich houpavé schodiště i procházelo. Ve velké výši nad zemí dospěla k rozlehlému talanu podobnému palubě velké lodi. Vstoupila za Arwen a ocitla se v oválné komnatě, jejímž středem prorůstal kmen obrovitého mallornu. Zužoval se zde ke koruně, a i přesto dosud tvořil mocný pilíř.
Komnata byla plná měkkého světla. Stěny měla zelené a stříbrné a střechu ze zlata. Na dvou křeslech, u pně stromu pod zelenou větví místo baldachýnu, seděli vedle sebe Celeborn a Galadriel. Povstali, aby se pozdravili s dívkami. Oba byli velmi vysocí. Galadriel nebyla o nic menší než Celeborn. Stále zůstávali vážní a krásní, přesně takoví, jak si je Orianne pamatovala při svém příjezdu.
Celí byli oblečeni v bílém. Vlasy paní Galadriel byly temně zlaté a vlasy pána Celeborna jasně stříbřité a dlouhé. Nejevili žádné známky stáří, snad jenom v očích. Ty byly mělké jako svit hvězd dopadající na ostří kopí, a přece hluboké jako studnice dálných a hlubokých vzpomínek.
"Posaďte se, prosím," pokynul jim Celeborn.
Galadriel mlčela. Zkoumavě hleděla oběma dívkám do tváře. Potom promluvila: " Je na čase, abyste se vrátily domů. Otec pro vás posílá doprovod. Dlouho jste dlely ukryté ve zdejší zemi a nyní přišel čas, abyste spatřily světlo okolního světa. Nemůžete tu déle zůstat. Váš osud leží na jiných místech."
"Tak přece je to pravda," vydechla Arwen. Zdálo se, jakoby už o všem věděla.
"Ano. Nebude trvat dlouho a objeví se tu jezdci ze vznešeného domu. Bude to radostné shledání a zároveň smutné loučení," pronesla Galadriel zvučným tichým hlasem.
Orianne vnímala vše, co jim babička říkala a přesto tu bylo ještě něco... Něco, co zůstávalo skryto pod povrchem. Něco, co mělo zůstat schováno před jejich zraky. Bolest, obava a nevyhnutelnost.
Když slézaly zpět po žebříku, všimla si dívka, že sestra je zamyšlená, smutná. Její oči hleděly do dálky a jemně se v nich leskly stopy slz.
"Arwen..."
"Teď ne sestřičko, chtěla bych ještě někam zajít," zašeptala, přeběhla trávník, seběhla schody a zmizela mezi stromy.
Orianne osaměla. Voda tiše zurčela ve fontáně a mezi stromy se nesl tichý zpěv. I ona by měla jít. Jít pomalu se rozloučit s místem, které jí bylo pět let domovem.

***

Zlehka stoupala travnatým svahem. Šla a s každým dalším krokem cítila, jak se tep jejího srdce zrychluje. V okolí se živé listy a květy kolébaly větrem, který jí ovíval tvář. Měla pocit, že je v zemi mimo čas, jež nebledne, nemění se a neupadá v zapomnění. Lem šatů zachytával o žluté kvítky elanoru a bledého nifrendilu. I když bude pryč, nezapomene. Nemůže zapomenout na místo, které má v jejím nitru svůj věčný obraz. Stále se bude procházet mezi těmito květy v překrásném Lórienu.
Vstoupila do kruhu bílých stromů. Na Cerin Amroth zavál jižní vítr a zaševelil ve větvích. Z dálky uslyšela velké moře na plážích, jež dávno utonuly, a křik mořských ptáků.
Arwen stála na úpatí pahorku, zrak upřený do dálky za obzor. Stála nehybně, v ruce držíce drobný kvítek elanoru. Do očí jí vzpomínky vehnaly snový jas. Její myšlenky se nacházely daleko v minulosti, mimo prostor i veškerý čas:

O kmen stromu se opíral muž. Byl oděný celý v bílé, mladý, krásný a urostlý šlechtic.
"Čekám tady na tebe," promluvil, sotvaže se k němu dívka přiblížila, temně hnědé vlasy jí zakrývaly záda.
"Kde jsi vzal jistotu, že přijdu?" zeptala se a zkoumavě mu pohlédla do očí.
Muž přistoupil o pár kroků blíž, sehnul se a podal jí žlutý květ elanoru. Nepatrně přitom zavadil o její ruce. "Srdce mi ji dalo."
Arwen sklonila pohled k zemi. Nedokázala se dívat do šedých očí muže, kterého milovala víc než cokoliv na světě.
"Proč klopíš zrak, má paní?" zašeptal a jemně ji uchopil za špičku brady. Donutil ji zvednout tvář a podívat se na něho.
"Nemýlilo se," vydechla v odpověď na jeho předchozí prosté prohlášení, ale vzápětí zavrtěla smutně hlavou. "Před námi však leží ještě dlouhá cesta."
Mužskou tvář zahalil stín.
Dívka se dotkla jeho spánku a prsty lehce obkreslila vrásku na čele. "Uchovej si to světlo. To tě povede dál. Tvůj osud leží před tebou a neunikneš mu. Nezáleží jak těžké budou cesty na nichž spočinou tvé kroky, vždy tě bude provázet naděje a láska, Aragorne."
Podíval se jí do očí.
"Navždy budu s tebou," zašeptala a vložila mu do rukou drobný předmět.
"To přece nemůžeš," zaprotestoval, když na něj pohlédl a ve slunečních paprscích se zatřpytil mithrilový přívěsek.
"Mýlíš se, mohu. Svou lásku mohu dát, komu chci, stejně jako svůj život," řekla s stiskla mu dlaň, jako by svým slovům chtěla dodat na vážnosti.
Aragorn se k ní sklonil a jejich rty splynuly v dlouhém polibku plným obav, naděje a víry, že i na konci temnoty snad naleznou opět světlo.
Na obzoru zapadalo slunce.

***

Orianne se procházela v chladném soumraku. Cítila nepokoj a pomalu na ni padal stín brzkého odjezdu. Bude muset opustit toto místo. Místo, kde strávila poslední roky života. Ten čas se blížil jako splašený jezdec a nebylo možné ho zastavit. Pokud bude muset jít, udělá to rychle. Jinak to nedokáže.
Otočila se a zamířila na své oblíbené místo. Nebyla však ještě ani pryč z nádvoří, když mezi keři zahlédla Galadriel. Kráčela pod stromy vysoká, bílá a sličná. Nepromluvila ani slovo, ale pokynula jí, potom odbočila.
Dívka za ní šla k jižnímu svahu pahorku Caras Galadhon. Paní Zlatého lesa prošla vysokým živým plotem a Orianne ji následovala. Ocitly se v uzavřené zahradě. Nerostly v ní žádné stromy a ležela pod širým hvězdným nebem. Po dlouhém schodišti sešla Galadriel do hluboké zelené kotliny, kterou zurčel stříbrný pramen vytékající z fontány na kopci. Černovláska tiše seběhla schody za babičkou, která ji mlčky očekávala.
Dole stála na nízkém podstavci tesaném do podoby rozvětveného stromu široká mělká stříbrná nádržka a vedle ní byl postaven stříbrný džbán. Galadriel naplnila nádržku až po okraj vodou z potoka, dýchla na ni a když se voda opět ustálila, promluvila: "To je Zrcadlo Galadriel, Orianne. Přivedla jsem tě sem,aby jsi se podívala, pokud ty sama budeš chtít."
Vzduch byl klidný, dolina temná a před ní se babička tyčila vysoká a bledá. Dívka na pár vteřin mlčela, než se odhodlala opět promluvit: "Co bych v něm měla vidět?" zeptala se a vrhla pohled po nádržce.
"Mohla bych Zrcadlu přikázat, aby zjevilo mnohé věci. Někomu mohu ukázat i to, po čem touží," odpověděla a pohlédla jí přímo do očí, když opět pokračovala: "Ale Zrcadlo také ukazuje věci nežádané a ty jsou často podivnější a užitečnější než věci, které chceme vidět. Co uvidíš, necháš-li Zrcadlo konat svobodně, to ti nepovím. Ukazuje totiž věci, které byly a věci, které jsou, i věci, které teprve mohou být. Ale co vlastně vidí, to někdy nerozezná ani ten nejmoudřejší. Přeješ si nahlédnout?"
Orianne mlčky přikývla, přistoupila a naklonila se nad nádržku.
"Nedotýkej se vody," varovala ji Galadriel.
Hladina se zdála tvrdá a temná. Odrážely se v ní hvězdy stejným způsobem, jako se odrážely na nádvoří ve fontáně. Ale byl to jen klam. Jakoby poslední pokus zrcadla odradit ji. Poslední zkouška, která mu měla dokázat, zda skutečně stojí za to nechat tuto dívku do něj vůbec nahlédnout, natož jí něco vyjevit.Orianne vytrvale nahlížela na povrch vody a trpělivě čekala. Za pár okamžiků se zrcadlo vyjasnilo...
Viděla vesnici, šedý kámen se leskl v paprscích zapadajícího slunce. Dívenka s ušmudlanou tváří a havraními vlasy seděla na kameni. Poté záblesk. Výboj. Stoh hořel. "Dost!" křičela. Les, lesní stezka a bílý jezdec. "Jsem Glorfindel. A jak říkají tobě?" Tma. "Hledala jsi někoho, hledala jsi mě," zašklebila se sestra. "Podívej se na své dlaně... neutečeš. Vrátím se. Nikdy nebudeš stejná, nikdy... Stane se to znovu, pamatuj."
Orianne se zprudka nadechla. Nechtěla se už více dívat, ale zároveň nedokázala odtrhnout zrak od hladiny. Voda znovu zavířila a ukázala jiný obraz.
Elrond přecházel po pokoji. "Zůstaneš tady jako jedno z mých dětí." Světlo. Světelná bytost jí podává ruku. Jezdci řítící se krajinou. Blíží se. Muž s tmavýma očima, bere ji za ruku, chvění. Výboj světla. Lórien - poslední zlaté listí padá ze stromů, zůstávají holé. Křik, krev, řinčení zbraní.
"Nedotýkej se té vody!" vykřikla Galadriel a stáhla dívku zpět. Vypadala, že se každým okamžikem ponoří do vířící hladiny.
"Co jsi tam viděla?" zeptala se jí a naléhavým tónem, svůj zrak upírala pevně na vnuččinu tvář.
Orianne tiše zašeptala, dívající se na zrcadlo: "Válku, boj, krev. Lórien - zlaté listí opadalo." Pak váhavě pohlédla na babičku.
Paní Galadriel posmutněla. "Blíží se to tedy rychleji, než jsme čekali. Náš čas končí."
"Babičko..." dotkla se Orianne lehce její bílé ruky. "Už se sem nikdy nevrátíme, že?"
"Nikdo z nás. Až nadejde ta chvíle, odejdeme na Západ do Země Neumírajících."
Dívka poodešla kousek dál a zahleděla se na hvězdné nebe. Chtěla k ní stát zády, aby neviděla, že ve skutečnosti má co dělat ubránit slzám. Milovala to tu. Milovala svou rodinu. Ty zprvu neznámé bytosti, které se jí bez zbytečných otázek ujaly a nechaly ji, aby se cítila chtěná a chráněná. Aby se cítila skutečně milovaná. Nechtěla, aby zmizeli.
Na rameni ucítila jemný stisk. Polkla ve snaze trochu zmírnit napětí, které jí stahovalo hrdlo.
"I tvůj čas přijde. Pak nebude záležet na tom, co v tobě vidí ostatní, ale na tom, kdo skutečně jsi," ozval se nad její hlavou babiččin hlas. "Ale ne dnes. Dnes půjdeme klidně spát," dodala s lehkým úsměvem a odváděla stále znepokojenou Orianne zpět.

***

"Daro!" pronesl hlas velitelsky tmou a jezdci zastavili.
Glorfindel sesedl z koně a zašeptal jasný rozkaz k ostatním: "Stůjte!"
Zbylí jezdci rovněž opustili sedla svých zvířat a vyčkávali. Z koruny stromů k nim seskočil Haldir a na lesní cestě se vynořili další Galadhrim.
"Dlouho jsem vás tu neviděl," promluvil ke Glorfindelovi a pokývnutím hlavy se pozdravil i s Elrondovými syny.
"Mnoho povinností a málo času. Neviděli bychom se ještě dlouho nebýt úkolu, kterým nás pověřil Lord Elrond," odpověděl mu, vzal Asfalotha za uzdu a spolu s Galadhrim i zbytkem roklinské jízdy se vydal za Pánem a Paní Zlatého lesa.

"Glorfindeli!" vykřikla dívka sotva ho uviděla a rozběhla se jeho směrem. Havraní vlasy za ní vlály, když se na něj vrhla, aby ho objala.
Galadriel s Celebornem, Elladanem, Elrohirem, Arwen a dalšími elfy pobaveně pozorovali černovlásku visící zlatovlasému válečníkovi kolem krku a jeho rozpačitý a překvapený výraz.
"Orianne, jsi to opravdu ty?" vydechl a odtáhl ji od sebe na délku paže, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Nebylo pochyb. Stejné zelené oči, stejný malý nosík, vlasy stejně temné, jen o poznání delší. Vyrostla za těch pět let, co ji neviděl. Co je tenhle čas pro elfa? Ten se nijak nezmění, ale člověk, to je něco jiného. Už nebyla ta malá dívenka, ale ještě nebyla ani dospělá.
"Jsem," přikývla a objala ho pevněji. Byla ráda, že ho po tak dlouhé době vidí. Chyběl jí. Než odjela do Lothlórienu trávil s ní hodně času. Byl to právě on, kdo jí učil jazyk elfů, vyprávěl jí o starých časech a pokusil se ji naučit zacházet i se zbraní.
Orianne od něj se zářivým úsměvem konečně odstoupila a šla se také přivítat s ostatními.
Arwen postávala u svých bratrů a vyptávala se na poslední novinky. Chtěla vědět, jestli…
"Sestřičko, Dúnadani hlídají hranice na východě. Dostáváme od nich zprávy," říkal právě Elrohir, pak ale spatřil přicházet Orianne a raději změnil téma. Jeho nejmladší sestra na něco takového byla ještě příliš malá.
"Za chvilku budeme muset tvé nápadníky střílet. Moc ti to sluší, Ori," pronesl lehkým tónem a ukázal na toulec šípů na svém rameni, aby zdůraznil svou výhružku. Potom se obrátil na Arwen a povzbudivě jí stiskl ruku. Víc jí neřekl. Otočil se a spolu s ostatními se vydal na cestu do královského talanu. Věděl, že ho dívky budou následovat.

Celeborn všem pokynul, aby se posadili a sám zaujal místo v čele vedle své paní Galadriel. Jezdci z Elrondova domu si posedali do měkkých sedadel. "Přináším pozdravy od Pána Elronda a také díky za projevené dobrodiní," promluvil Elladan ke svým prarodičům.
"Zároveň však sebou vezeme zprávu: Stíny na východě začínají růst," dodal Elrohir.
"Tak přece. Tušila jsem to," pokývala Galadriel hlavou.
Arwen stiskla opěradla své židle. I v její mysli rostl stín. Pomalu ale jistě se blížilo nevyhnutelné. Orianne sice nevěděla, co to bylo, ale cítila to také. Nic z toho, co tu bylo řečeno, jí nedávalo jasnější smysl. Zůstala jen jakási výhružka. Jen pocit neodbytné změny. Stejný pocit, jaký cítila, když nahlédla včerejší noci do babiččina zrcadla. Zdálo se však, že nebyla jediná, která to vnímala. Celá místnost se koupala v podivném napjatém tichu. Dokud opět nezazněl jasný hlas:
"Dnes ale o tomto nebudeme mluvit ani se tím nezabývejme v našich myslích. Dnes jste unavení. Máte za sebou dlouhou cestu a ještě delší je před vámi. Je pozdě. Najíme se a půjdeme spát," přerušil jejich chmurné myšlenky i tíživou atmosféru kolem Celeborn. Mávl lehce rukou a za pár okamžiků do místnosti vstoupili další elfové a přinášeli sebou jídlo.
Jízda se nenechala dvakrát pobízet, než se do něj hladově pustila.
Netrvalo dlouho a jídlo bylo z větší části snědeno a hladové žaludky zasyceny. Všech se začala zmocňovat únava. Oči se jim klížily po náročné jízdě, potřebovali nasbírat síly na zpáteční cestu. Pomalu se začali rozhlížet po místech k odpočinku. Spát venku bylo nebezpečné a ne vždy možné. Překážky číhaly na každém kroku, a pokud jste se jim chtěli vyhnout, museli jste být bdělí. Přicházely nebezpečné časy.Lórienu se to však zatím netýkalo. Na příkaz svého pána, se objevil jeden ze strážců, aby ukázal návštěvníkům, kam mohou složit hlavu.
"Dnes v noci budete spát klidně a pokojně," propustila je Galadriel pokynutím ruky.
"Jděte nyní!" dodal Celeborn. "Jste vyčerpáni dlouhou cestou. Dnes nalezněte útočiště v tomto městě. Odpočiňte si a osvěžte se."
Elfové z Lórienu jim ustlali měkká lůžka na zemi nedaleko fontány. Jezdci na nich unaveně spočinuli. Chvíli ještě hleděli skrze listy stromů na hluboké hvězdné nebe, pak se jejich myslí i těl zmocnila dřímota a oni po několika dnech klidně a beze strachu spali. Věděli, že v této zemi není žádné zlo, ledaže by si ho přinesli sebou. A tušili, že další den bude náročný a dlouhý, bylo třeba nasbírat síly.
Jejich spánek nerušil žádný zvuk ani žádný sen. Když procitli, viděli, že po trávníku se rozlévá denní světlo a fontána ve slunci třpytivě stoupá a padá.

***

Ráno dostali darem na cestu hojnost potravin a šatstva. Potravu představovaly především tenoučké oplatky vypečené do světle hněda a uvnitř do smetanova - Lembas - cestovní chléb, posilující víc než jakékoliv jiné jídlo.
Po snídani se družina rozloučila s paloukem u fontány. Tam se k nim připojila i Orianne a Arwen, obě připravené na dlouhou cestu a obě oděné v jezdeckém. Haldir je vyvedl lesní stezkou ven. Zelené cesty byly opuštěné, ale z korun stromů k nim doléhal zpěv a čilý hovor. Oni sami šli mlčky. Konečně je Haldir dovedl po jižním svahu kopce, k veliké bráně s lampami a k bílému mostu. Tudy vyšli a nechali město elfů za sebou. Pak sestoupili z dlážděné cesty a dali se pěšinou, která vedla do houštiny mallornů. Kráčeli dál klikatou cestou na východ, dál ke břehu řeky.
Dorazili k velké zelené zdi, prošli otvorem a najednou byli z lesa venku. Před nimi se táhl dlouhý palouk svítivě zelené trávy protkané zlatými elanory, které se leskly na slunci.
Na palouku se pásli jejich koně, odpočatí a připravení na dlouhou cestu domů. Vedle nich stála Galadriel s Celebornem a skupinkou elfů, kteří právě k sedlům připevňovali další výstroj.
Pán a Paní Zlatého Lesa přistoupili až k nim. Zatímco muži debatovali plán cesty s Celebornem, dívky zůstaly s Galadriel. Ta rozpřáhla ruce, jednu po druhé je objala a vtiskla jim polibek na čelo.
"Těžké budou vaše kroky," řekla jim a v očích se jí odrážel smutek. "Ale žádná cesta není marná, věříš-li, že má svůj cíl."
"Babičko," zašeptala Arwen a podávala jí zelený kámen zasazený ve stříbrné sponě v podobě orla s rozpjatými křídly. Když klenot podržela ve výši, drahokam se zableskl jako slunce, které svítí jarním listím.
"Znám ten šperk. Sama jsem ho kdysi dala své dceři."
"Dej ho, prosím, jemu. Pokud jeho kroky povedou touto zemí. Jako symbol Naděje. Jako světlo, když jeho cestu obklopí temnota," poprosila ji Arwen a pohlédla jí dlouze do tváře.
Galadriel se usmála, přikývla a schovala šperk v malé kapsičce u pasu.
Když se rozloučili i s Celebornem, nasedli na koně. Pán a Paní Zlatého lesa stáli nedaleko a mlčeli.
"Tak vyjedeme," zavelel Elladan a pohladil svého hřebce po šíji.
"Ještě okamžik!" vykřikla Orianne, svezla se z koně jako namydlený blesk a rozběhla se doprovázená překvapenými zraky jezdců ke Galadriel. Prudce ji objala. "Budeš mi moc chybět," zašeptala. "Možná se už nepotkáme," připustila černovláska hořce, když si vzpomněla, co včera viděla v zrcadle.
"Možná ne a možná ano. Máme myšlenky a srdce. Jednou se naše cesty opět zkříží," objala ji babička pevně a vtiskla polibek do vlasů.
Orianne nyní už důstojně odstoupila od Paní a Pána Zlatého lesa. Uklonila se, jak se sluší na někoho v jejím postavení a znovu nasedla na koně.
Za pár chvil zůstaly z družiny jen rychle se pohybující body na obzoru.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 4. května 2012 v 11:08 | Reagovat

Dievča, máš talent opisovať, prirovnávať. Je úžasné, ako tvoríš. Vždy, keď budem mať čas, sa sem vrátim a prečítam aspoň jednu kapitolu (tie kapitoly sú fajne dlhé, nie len také kúsočky :D). Krásny príbeh a kde si prišla k tým menám?:) Určite si budem čítať tvorbu Vás obidvoch, ale nechcem mať v tom zmätok :). Po tom, čo dočítam príbeh od Ninsie, dám si niečo aj od Ewil. Som zvedavá :) - nemáte čas na požičianie? Už sa teším na prázdniny, vtedy sa do toho budem môcť pustiť plnou parou :).

2 Ninsie Ninsie | 7. května 2012 v 15:27 | Reagovat

[1]: Jsem vážně ráda, že se ti to líbí. Jména vymýšlím sama, některá jsou pak logicky z Pána prstenů :) Ewil tady na blogu je spíš hlavně fotografka, recenzantka a deníkový maniak. Příběhy tady budou z většiny moje. Ale Ewilka se taky zapojí do jednoho společného :) Jinak kdybys chtěla číst přímo Ewil, pak můžeš na stránce www.taylor-jocelyn.blog.cz a pak Pouto, kde píše za Taylora :)
Jinak časově jsme na tom myslím si všichni stejně, takže fakt na půjčení času není :D Každopádně prázdniny se blíží :D

3 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 7. července 2012 v 11:48 | Reagovat

Jej, včera som bola na tej stránke. Ani neviem, ako som sa tam dostala (fakt neviem, proste som sa preklikávala odkazmi) a ocitla som sa tam. Vy sa poznáte aj osobne? :)

4 Ninsie Ninsie | Web | 7. července 2012 v 19:02 | Reagovat

[3]: My se známe osobně, pravidelně k sobě jezdíme, třebaže každá bydlíme na jiné straně republiky :D Tu stránku máme v odkazech, je naše, akorát ji oddělujeme jako trochu separátní projekt, protože si myslíme, že si to Taylor a Jocelyn zaslouží. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama