2. kapitola: Dlouhá cesta

12. prosince 2011 v 15:20 | Ninsie |  Poslední
Příběh se postupně zamotává a všichni víme, že ne všechny cesty jsou jednoduché a přímé. Jenom některé jsou delší než jiné. A tady skupinu, která vyjela ze Zlatého lesa čeká opravdu dlouhé putování domů a pro někoho ještě delší.

Opět konstruktivní kritika potěší.




2. kapitola

Dlouhá cesta



Byla to dlouhá a namáhavá cesta. Z Lothlórienu vyjížděli kolem poledne a do večera jim Glorfindel, jakožto vůdce družiny, povolil jen dvě krátké přestávky. Stále vytrvale štvali koně dál.
Celou dobu byla Orianne neklidná. Co chvilku se v sedle otáčela a zkoumala, jestli je někdo nesleduje. Neviděla však ani živáčka. Za celou cestu nepotkali jediného člověka a i zvířata se jich stranila. Tak proč ten pocit? Proč ten neklid? Vnímali ho i ostatní nebo byla jediná?
Stoupali těžko schůdnými skalními stezkami. Někde jeli na koních, jinde je museli vést přes obtížně přístupná místa. Nahoře vál ostrý a ledový vítr. Přinášel sebou příslib blížícího se podzimu, ale na ten bylo stále ještě příliš brzy. Bylo pozdní léto, ještě nenadešel čas, aby se chopil vlády nad krajinou.
"Sesedněte z koní," zavolal Elladan, tlumočíce Glorfindelův pokyn, na ostatní a ti okamžitě uposlechli.
Před nimi se stezka zužovala a vedla přes vysoký kamenný převis. Opatrně vedli své koně a pomalu postupovali vpřed. Bylo by jednoduché je nyní napadnout, protože toto byl nejtěžší úsek celé cesty. Naštěstí skřeti byli z hor vytlačeni a těch posledních pár, co tu zůstalo, se skrývalo hluboko v horách, daleko od všech schůdných stezek.
"Jak dlouho ještě pojedeme?" otočil se Elrohir na Glorfindela, když už byli opět v sedle. "Někteří z nás už dlouho nevydrží a navíc sebou máme ženy."
"Všiml jsem si toho. Přejedeme ještě přes ten vrchol před námi a sjedeme z hor. Dnes rozbijeme tábor pod nimi. Není to již příliš daleko. Maximálně dvě hodiny jízdy," odpověděl mu a vytrvale pobízel Asfalotha kupředu.

Na okolí už dávno padl soumrak a hvězdy se vydaly na svou každonoční pouť. Měsíc stříbřitým světlem ozařoval cestu, po které dusala koňská kopyta. Strmě se svažovala dolů a leželo na ní mnoho kamenů, kterým bylo třeba se vyhnout. Na samém konci přecházela do rozlehlých travnatých plání, o kterých se zmiňoval Glorfindel jako o jejich noční přestávce v jízdě domů.
Konečně zastavili. Dnes v noci tady rozbijí tábor a přenocují. Muži rozdělali oheň a dívky rozložily v jeho blízkosti provizorní lůžka. Vyčerpaně se svezly vedle sebe a vydechly úlevou. Únava se již dávno zmocnila jejich těl a otupovala smysly. Příliš dlouho neseděly v sedle a bylo to znát.
"Tak co? Nějaké jezdecké ztráty?" mrkl na ně Elrohir a posadil se mezi ně.
"Pokud mezi ně počítáš i sedací část plnou modřin, pak ano," odpověděla mu Orianne a navzdory únavě, která zastírala její mysl, se usmála.
"Trpím stejným problémem," připojila se Arwen a zívla.
"Vyšly jste ze cviku," přitočil se k nim Elladan, který vyslechl jejich krátký rozhovor, se dvěma miskami naplněných kouřící tekutinou.
"Řekni mi něco, co nevím," obrátila se na něj jeho nejmladší sestra a s povděkem přijala jídlo, které jí bratr podával.
"Zítra nás čeká o dost delší úsek a pokud Valar dají, budeme v Imladris na úsvitu dalšího dne," řekl Elrohir.
"Tedy když nebudou dámy kňourat." přidal se k bratrovi Elladan a šibalsky na ně mrkl.
"Kdo tady kňourá?" zeptala se Arwen se stěží skrytým pobavením.
"Nepleteš si nás náhodou se sebou?" popíchla ho Orianne a v očích se jí rozhořely pokušitelské ohníčky.
"Ale pouze náhodou," dodal s úsměvem Glorfindel , který už delší dobu pozoroval škádlení čtyř sourozenců. "Nechci rušit vaši velmi inteligentní a plodnou debatu, ale je čas jít spát. Vstávat budeme před svítáním."
Arwen nad jeho posledními slovy otráveně protáhla obličej. Glorfindel předstíral, že to neviděl a Orianne se ušklíbla. Věděla, že její sestřička rozhodně nespadá do kategorie ranních ptáčat. Právě naopak. Velice ráda si přispala. Vstávání tedy bude nejspíš zajímavé. Ona sama by Arwen pravděpodobně z postele dostat nedokázala, ale byla si jistá, že její bratři anebo Glorfindel by s tím rozhodně problémy neměli.
Dívka odložila misku a natáhla se naznak na lůžko. Doopravdy byla hodně unavená a její bratři to poznali a okamžitě vstali z místa, kde ještě před chvílí seděli. Elladan a Elrohir s přáním dobré noci opustili obě dívky a odešli si lehnout na své lůžka nedaleko od nich. Arwen se přikryla pokrývkou až po bradu a otočila se na bok, tváří od ohniště. Orianne sama se stočila do klubíčka a přikryla se pláštěm. Během několika minut se nad tábořištěm snášelo ticho rušené jen pravidelných oddechováním.

***

To, že Arwen Undómiel nepatří mezi ranní hvězdy, bylo více než jasné každému, kdo ji v této brzké denní době zahlédl. Dlouhé vlasy měla rozcuchané a oči zarudlé od nočního pláče. Ačkoliv navenek byla elfí lady zosobněním vyrovnanosti a klidu, uvnitř bylo všemu jinak. Bála se. Ne o sebe, ale o někoho, kdo jí byl velmi blízký. Zprávy se k ní nedonášely a tak doufala, že něco alespoň zjistí od Lindira, až budou doma. Už z toho důvodu věřila, že nenastanou nějaké nečekané komplikace, co by je mohly zdržet.
Ani druhá dívka na tom nebyla po ránu jinak. Vlasy jí neposlušně trčely na všechny strany. Dnešní noc pro ni byla velmi neklidná. Házela sebou, snažila se usnout, ale marně. Nebo snad spala? Slyšela mumlání, zlověstný šepot beze slov. Sice na rozdíl od své sestry neměla oči zarudlé, ale byla bledší než čerstvě napadaný sníh a pod očima měla temné stíny únavy.
Glorfindel na ni vrhal znepokojené pohledy, zatímco připevňoval cestovní vak k Asfalothovu sedlu. Takové vzezření u ní pamatoval jen jednou a to před mnoha lety. Když se podíval na Arwen, jen pokýval hlavou. Ani pro jednu z dívek nebyla tahle noc nejpříjemnější. Zatímco u Undómiel tušil, co bylo příčinou toho neklidu, u její sestry neměl ani ponětí.
"Je ti dobře?" přitočil se k Orianne, zatímco utahovala postroj svému koni.
"Ano, ale…" přikývla, nepodívala se mu však do očí.
Zdálo se, že chce ještě něco říct, avšak do toho zazněl pokyn z Elladanových úst, aby nasedli na koně. Orianne, se mlčky vyšvihla do sedla. Glorfindel udělal vzápětí totéž. Stále byl tím, kdo měl vést družinu. Dívka se pokusila na zlatovlasého elfa ještě usmát a vzápětí pobídla koně. Potom se už soustředila jen na jízdu. Nechala vítr, aby z ní smetl veškeré obavy a únavu z téměř probdělé noci.

Jeli podél hor. Neustále se ohlíželi. Doprovázel je nepříjemný pocit. Nebo to byla předtucha? Nikdo nepromluvil, každý se výhradně soustředil na cestu. Jestliže ještě před chvílí svítilo podzimní slunce, nyní se zatáhlo. Mraky visely nízko, kouřové, těžké, ocelově šedé. Něco se blížilo. To nebude jen bouřka, bude to mnohem větší, zlověstnější, prudší.
Přemýšleli, kam by se před ní mohli ukrýt, avšak nenacházeli kolem sebe nic. Byli na pláni, holé, plné suché trávy. Nikde ani sebemenší místo, které by posloužilo jako skrýš. Budou muset jet dál a doufat, že počasí ještě chvíli vydrží a že něco naleznou. Nebylo dobré pokoušet přírodu. Daň někdy byla až příliš vysoká.
"Přidejte!" popoháněl je Elrohir a sám ještě zrychlil. Tempo bylo téměř nesnesitelné. Koně byli schvácení a jezdci unavení, ale nepolevili. Vytrvale uháněli vpřed rychleji a rychleji.
První těžké kapky dopadaly na vyprahlou zem. Zahřmělo a nebem se svezl blesk. Zrychlili, pokud to ještě bylo vůbec možné. A pak se v dálce před nimi se rýsovala kamenná zřícenina.
Déšť je nyní nemilosrdně bičoval do tváří a mokré oblečení se jim lepilo k tělu. Zřícenina se přibližovala čím dál rychleji a kolem to zuřivě bouřilo. Orianne byla dobrá jezdkyně, vytrvale vedla svého hřebce vpřed a držela se jen pár metrů od jednoho ze svých bratrů. Ujížděli v poměrně sevřené formaci a snažili se od sebe udržovat minimální rozestupy. Příroda kolem se měnila v peklo a vypadalo to, že se nebe proti nim spiklo. Začal vát silný vítr. Bouřka nabývala na intenzitě. Už jen kousek…
Ohlušující rána.
Oriannin hřebec se prudce vzepjal a začal vyhazovat. Blesk uhodil příliš blízko nich. Nedokázala se udržet v sedle. S výkřikem, který zanikl v dalším úderu rozběsněného živlu do země, spadla na rozmoklou půdu a hlavou narazila na jeden z kamenů ležících na pláni. Před očima se jí zatmělo a tma ji už neopustila. Zůstala bezmocně ležet, zatímco její kůň tancoval poplašeně kolem ní.

"Kde je tvoje sestra?" zeptal se Glorfindel Arwen, když kontroloval, zda jsou všichni v bezpečí a ji nikde neviděl.
"Jela kousek za mnou," odpověděla mu a rozhlížela se kolem, jestli Orianne neuvidí schovanou někde v koutě. Marně. Po dívce jakoby se slehla zem. Všude byli jen muži halící se do deky, aby se trochu zahřáli a další přikrývku přehazující přes mokrých hřbet koní, kteří byli nyní již bez sedel.
Krajinu ozářil blesk doprovázený hromem. Arwen polekaně nadskočila a otočila se čelem k rozběsněné přírodě. Přímo proti nim se řítil černý hřebec. Elrohir vyskočil a zachytil ho za uzdu, sotva že vletěl mezi ostatní koně. Vzpíral se jakékoliv kontrole a zběsile vyhazoval kolem.
"Psst... uklidni se," mluvil na něj tichým hlasem, ale to už byl Glorfindel pryč. Arwen ho sledovala, jak spěchá stejným směrem, z jakého se k nim přiřítil Oriannin splašený kůň. V rukou žmoulala plášť, očima těkala od bratrů až k elfovi, který se vydal do té živelné smršti a pak v dalším okamžiku chtěla vyběhnout za ním ven. Chtěla mu pomoci najít svou mladší sestru. Elladan ji však zachytil dříve, než vůbec stačila vstoupit do deště a nehodlal ji pustit: "Nebuď blázen. On ji najde, určitě," tišil ji, samotnému se však v hlase odrážela obava. Arwen jen roztřeseně přikývla a přivinula se k němu.

Glorfindel se rozhlížel všude kolem, zatímco nad ním zuřilo pravé peklo. Vítr mu rval slova od úst, když ji volal jménem. Žádná odpověď. Jen kvílení a blesky, jež dopadaly na zem. Běžel dál. Rozhlížel se. Nehodlal se vrátit bez ní. Nemohl se vrátit bez ní. Promoklý plášť měl přilepený na těle a odhaloval tak léty vypracované svaly válečníka.
"Orianne!" snažil se přerušit řev větru.
Nebem znovu projel blesk a ozářil celou pláň. Světlo odhalilo tmavý obrys nedaleko místa, kde stál. Kousek od něj leželo zmoklé tělo. Rozběhl se k němu. Byla to ona. Černé vlasy jí zakrývaly tvář a pár pramínků bylo načervenalých od krve.
Sklonil se k ní. Žila, ale byla v bezvědomí. "Probuď se," zašeptal a odhrnul jí vlasy z tváře. Nic. Zůstala bledá a nehybná.
Znovu zabouřilo.
Musel se o ni postarat. Musela být v pořádku. Měl ji přece na starost a Elrond by mu nikdy neodpustil, kdyby se jeho nejmladšímu dítěti něco stalo.
Glorfindel ji zvedl ze země a rychle s ní zamířil do zříceniny. Tam ji uložil na lůžko. Její sestra ho nachystala, jakmile je v dálce uviděla. Pak k ní pustil Elladana. Neřekl nic nového, než že je v bezvědomí a nařídil, aby jí zabalili do něčeho teplého. S pomocí Arwen dívku zachumlali do množství pokrývek, které ještě zbyly a Elladan vytáhl ze svého vaku skleničku s nazelenalou tekutinou, aby jí ošetřil tržnou ránu na hlavě. Arwen donesla poslední deku Glorfindelovi. Válečník ji s vděkem přijal a bedlivě sledoval počínání Elladana. Když skončil s ošetřováním, sedl si na zem vedle dívky zabalené do množství teplých přikrývek.
"Ori," mumlal tiše Glorfindel a hladil ji po tváři. Doufal, že ho uslyší. Doufal, že se probere.
Nic. Ani se nepohnula a nedala nijak najevo, že ho vnímá.
"Musíš se probudit," nepřestával na ni mluvit...

***

Dívka bloudila ve tmě. Natahovala ruce před sebou a snažila se zachytit jakoukoliv stěnu, cokoliv, co by jí pomohlo zorientovat se. Nechtěla tápat v prostoru, bála se toho. Bála se prázdnoty, která by ji mohla pohltit. Její dlaň narazila na něco studeného.
Záblesk.
"Haló, slyší mě někdo?!" křičela do tmy a rukama se držela jediného pevného bodu v temném okolí.
Světlo.
Stála v dlouhé chodbě. Nebylo vidět jejího konce ani počátku. Táhla se pořád dál kam až oko dohlédlo, nikam nezahýbala. Běžela stále rovná, neměnná. Orianne se pomalu vydala jedním směrem. Dlaní přejížděla hladké stěny a pokračovala pořád rovně, dokud... Dlaň náhle nenahmatala zeď, ale místo toho prošla skrz ni.
"Žádná cesta není přímá," zamumlala a rukama ohmatala prázdný prostor. Byl dost velký na to, aby jím prolezla.
Zavřela oči a tmu za víčky naplnilo šplouchání vln a křik mořských ptáků. Ve vzduchu ucítila sůl.
Moře zašumělo, vlny hlučně narazily na skalnatý břeh a vytryskly vysokým gejzírem mezi útesy. Na víc nečekala. Táhlo ji to k němu. Rozběhla se a skočila. Pak náhle mávla křídly a, nabírala vítr. S pocitem dosud nepoznaného štěstí se pustila dolů. Bylo tohle její vnitřní zvíře? To, o kterém mluvil její otec, když jí říkal, že každý nějaké má? Objevila ho snad? Přestala nad tím uvažovat.
Dotkla se nohama hřebenů vln a opět se vznesla vzhůru, střásajíc z peří slané krůpěje vody. Plachtila nadnášená větrem, který jí svištěl v uších.
To není možné, je to jen iluze, hra smyslů, klam. Racek! Nemohu být fyzicky Racek. Jsem člověk.
"Orianne..."
"Kdo mě volá? Kde jsi?"
"Orianne..."
Křik ptáků utichl. Dívka dosud cítila na tváři mokrou spršku, avšak nebyla již na moři. Vlastně byla. Moře zpěněných vln se změnilo v moře trávy, roviny bez jakýchkoliv hranic, od obzoru po obzor. Orianne si stísněně uvědomila, že má před sebou pohled z pahorku Cerin Amroth. Ne, nemohl to být on. Nebyl takový, jaký si ho pamatoval. Mnohem více se podobal tomu, co viděla v zrcadle Galadriel. Tohle nebyl Cerin Amroth, ale připadal jí povědomý... Měla by ho znát?
Obloha se náhle zatáhla a kolem padly stíny. Před jejím zrakem se objevil předlouhý zástup nevýrazných postav, zvolna scházející z návrší. Zaslechla šepoty vstupující jeden do druhého, splétající se vzájemně v nesrozumitelný, zneklidňující chór.
Stála opodál zády k ní. Havraní vlasy jí vlály ve větru. Mlžné postavy neustále kráčely kolem v nekonečně dlouhém zástupu. Míjejíce ji, obracely k ní obličej. Orianne stěží potlačila výkřik při pohledu do těch klidných, lhostejných tváří, do nevidoucích mrtvých očí. Většina tváří jí nebyla povědomá, nerozeznávala je. Ale některé...některé jí připadaly neskutečně známé...
Tmavovlasá žena, aniž by se otočila, řekla: "Čekala jsem tě. Tak dlouho, jsem doufala, že se potkáme."
"Proč jsi mě sem přivedla?" zeptala se šeptem Orianne. "Proč? Kdo jsi?" Dívčina tvář se náhle stáhla bolestí.
"Merian," představila se a otočila se na dívku."A nepřivedla jsem tě sem."
Orianne zvedla ruku, jakoby chtěla zamítnout její poslední větu a Merian spatřila stružku krve stékající z dlaně rýhou života na zápěstí. Dívka se sama napřed nechápavě dívala na tenký pramínek a pak se její tvář vyjasnila poznáním, které netušila, odkud přišlo. V očích se jí usadil prazvláštní výraz."Ta růže." řekla klidně. "Růže z Sheridianu. Píchla jsem se. To nic není, je to jen krev. Krev nás Posledních."
Samotné jí to nedávalo smysl, ale tam uvnitř sebe cítila, že to pochopila. Jakoby dávná vzpomínka, či snad něco, co se teprve má stát?
Nebe ztemnělo ještě více a pak se za okamžik rozjasnilo ostrým, oslnivým světlem blesku. Veškerý pohyb ustal. Merian udělala krok - chtěla se přesvědčit, zda bude schopna jej učinit. Měla pocit, jakoby jí někdo svázal celé tělo pevnými provaz, když stála nehybná kousek od dívky. Zastavila se vedle Orianne a viděla, že nyní obě stojí na okraji bezedné propasti, v níž se převaluje narudlý, jakoby zespodu nasvícený dým. Záře dalšího tichého blesku odhalila dlouhé mramorové schodiště vedoucí do hlubiny.
"Tak to musí být," oznámila Orianne rozechvělým hlasem, jež sama nepoznávala. Zněl tak cize, dutě, vzdáleně a byla v něm až děsivá jistota. "Není jiné cesty. Pouze tato vedoucí po schodišti dolů. Tak to musí být, neboť..." zarazila se, zkřivila tvář nečekanou vlnou bolesti.
"Mluv!" zašeptala Merian. "Mluv, Orianne, rychle."
"Dítě Starší krve… Tak dlouho skrytá… Neunikne osudu… Poslední… Ne… Ne..!"
"Orianne!" vykřikla Merian, když se dívka svezla k jejím nohám a dlaněmi si držela spánky.Byla ve zvláštním transu od okamžiku, kdy spatřila tu krev.
"Vrací se...přijde...co mi udělal... ten, co je bez tváře...ten co je stín..co to udělal?! Bojím se ho...nikdy to neskončí, on mě najde... Ne..!."
"Orianne!"
"Ne!" napjala se dívka, semknula víčka. "Ne, nechci! Nedotýkej se mě!" její tvář se najednou změnila. Ztuhla, hlas začal být kovový, mrazivý, zlověstný a zaznělo v něm kruté pohrdání.
"Čekala jsi na ni až tady. Doufala jsi, že sem přijde. Snažila ses ji přede mnou skrýt, Merian? Zašla jsi příliš daleko, čarodějko. Varoval jsem tě."
"Kdo jsi?" zachvěla se Merian, ale ovládla hlas.
"Dozvíš se, až přijde čas."
"Dozvím se to hned!" Čarodějka zvedla paže, prudce je rozepjala, vkládajíc veškerou sílu do kouzla. Magická opona, chránící hlas přicházející skrze tělo dívky na zemi, se roztrhla. Za ní byla druhá, třetí, čtvrtá...
Merian se zasténáním klesla na kolena. Jednotlivé opony se trhaly dále, otevíraly se následující a následující dveře, dlouhá nekonečná řada postupující do nicoty. Do prázdna. Cítila, jak jí rychle ubývají síly.
"Spletla ses, Merian," ozval se výsměšný kovový, nelidský hlas. "Spletla sis vesmír s hvězdami odraženými jen na vodní hladině."
"Nechej… Nechej to dítě!" zadýchaně ze sebe vypravila.
"To není dítě!"
Dívčina ústa se pohybovala, ale Merian viděla, že její oči jsou nepřítomné, skelné, mrtvé.
"To není dítě." zopakoval hlas. "Je to Síla, Síla v níž utone náš svět. Ona je ze Starší krve. Z krve Posledních… Poslední… a až nadejde čas konce..."
"Věštíš opět smrt?" křikla Merian. "Neumíš nic jiného, než věštit smrt? Jí ... mě ..."
"Tobě? Ty už jsi zemřela, Merian. Všechno v tobě už umřelo před lety. Selhala jsi."
"Při moci všech Vyšších Sfér!" zvolala čarodějka sbírající zbytky svých sil. "Zaklínám tě ohněm, vodou, zemí i větrem. Zaklínám tě myšlenkou, smrtí i spánkem. Ttím co bylo, co je a co teprve přijde. Zaklínám tě. Kdo jsi? Promluv! Prozraď své jméno!"
Orianne odvrátila tvář. Schodiště vedoucí do propasti zmizelo, rozplynulo se. Na jeho místě se vylilo olověně šedé moře, zpěněné bílými hřebeny vln. Ticho opět zaplašil křik racků.
"Zmiz," poručil hlas dívčinými ústy. "Už je čas. Vrať se, odkud jsi přišla, Merian."
"Zaklínám tě."
"Mě nemůžeš zaklít. Odejdi. Dokud můžeš."
Povětří bylo najednou mokré a slané. Křik racků se nesl větrem a vlny se opět tříštily o skaliska.
"Merian?" ozvala se dívka tentokrát už skoro normálním hlasem.
"Ano, Orianne?"
"Zapomeň na mě, zapomeň!" vykřikla a snažila se vstát.
Výboj oslnivého světla.
Dívka se svezla opět k zemi, tisknoucí si ruce ke spánkům. Zmateně se rozhlížela kolem sebe. Vše co řekla, vše co se stalo, bylo zahaleno v závoji mlhy a utlumeno bolestí, která pulzovala jejím tělem. Zůstala zmateně zírat na ženu před sebou.
"Brzy se setkáme. Najdu si tě," křikla na ni čarodějka a v okamžení byla pryč.
"Ori, probuď se už, prosím," nesl vítr k jejím uším známý hlas.
Prudce sebou trhla a ve chvíli, kdy se rozpomněla, komu patří, propadlo se okolí do tmy.


***

"Probuď se," šeptala teď pro změnu Arwen, naklánějící se nad dívkou.
Orianne otevřela pomalu oči. Napřed se snažila zaostřit rozmazaný zrak, potom se a pokusila slabě usmát.
"Je vzhůru!" vykřikla tmavovláska a její hlas způsobil, že Glorfindel přestal přecházet kolem kamenné zdi sem a tam a došel k oběma dívkám. Sklonil se nad Orianne a jen rezignovaně zavrtěl hlavou: " Co to, prosím tě, vyvádíš? Jsi v pořádku?" Pozorně si ji prohlížel. Pleť už měla zase normální odstín a ten potměšilý úsměv na tváři svědčil o tom, že na ní chvíle v bezvědomí nezanechala trvalé následky. Přikývla a následujících pár minut strávila tím, že se snažila přesvědčit i zbytek rodiny o tom, že se jí vážně nic nestalo. O tom, co prožila, raději mlčela. Nechápala to a nebylo třeba zneklidňovat i ostatní. Byl to jen sen. Jen hra jejího podvědomí.
Když Orianne konečně osaměla a každý z družiny si ustal své lůžko (Glorfindel se poradil s dvojčaty a společně se rozhodli, že tu dnes přenocují), nebe ještě stále bouřilo. Běsnění živlu se sice již počalo zklidňovat, ale stále nebylo bezpečné pokračovat v cestě, tak jak bylo původně v plánu.
Blesk opět ozářil zříceninu a jeho světlo dopadlo i na Orianninu dlaň. Pohlédla na ni a strnula. "Tak to tedy nebyl pouhý sen…" zašeptala poté, co spatřila zaschlý pramínek krve.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 28. června 2012 v 9:46 | Reagovat

Konečne sa zmôžem aj na komentár! Nezabudla som na tento príbeh! Ešte počas skúškového som si prečítala asi tri kapitoly. Píšem teraz toto preto, aby ste o tom vedeli (pretože aj ja mám rada spätnú väzbu). A áno, vtedy som len čítala a nekomentovala. Dúfam, že to teraz dajak napravím :) - nejde o to, žeby som musela komentovať, ale ja rada komentujem :).

2 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 28. června 2012 v 10:14 | Reagovat

No teraz som si prečítala túto kapitolu, dobre som sa trafila. Predtým som čítala iba prológ a asi prvú. Takže som sa splietla. Obdivujem Ťa, že dokážeš písať také dlhé príbehy! A ako som videla aj dokončiť! :). No páči sa mi, že viem, ako to tam vyzerá a že presne viem, čo sa deje. Nevynechávaš opisy. Síce "v sne" Orian som sa nevedela tak dobre orientovať ako doteraz, ale musím uznať, že máš nadanie, talent písať :). Chcem sa ešte opýtať, ako dlho trvá, kým nejaký príbeh dokončíš? :) Píšeš ich dlho? A priebežne aj opravuješ alebo sa Ti ich darí v takejto forme napísať na prvú šupu? :)

3 Ninsie Ninsie | Web | 30. června 2012 v 20:58 | Reagovat

[2]: Tak jsem moc ráda, že čteš a že se ti to líbilo. :) Abych byla upřímná, ten sen je nepřehledný, ale je to svým způsobem tak trochu záměr, protože je to jeden ze střípků Oriannina života :) Pochopíš :)
Každopádně jak to zvládám? Příběh jsem psala ještě na střední škole, kdy nebyl problém vyplodit kapitolu za den. Občas to ještě problém není, ale většinou, jak jsou kapitoly mnohem delší, tak mi to trvá i déle. Ten příběh pro mě byla svým způsobem terapie. Pomáhal mi přes složité období a psaní je prostě část mě samotné. Takže jsem schopná psát příběh pár měsíců, měsíc, ale třeba i rok. Podle toho, jak je dlouhý a jak moc se postavy cukají anebo necukají, kolik je času a vedlejších povinností.
Jinak s opravami to mám tak, že většinou mám na jednu kapitolu tak jeden den, případně hodinku anebo dvě. Hodně záleží na tom, jak moc velký odstup od příběhu mám, jak se "uležel" a když přesně vím, kde třeba chování postav nesedí, kde je třeba zvolit jiný obrat, zkrátit popis anebo zrychlit spád, prostě jedu. Automaticky. Jak myslím, tak píšu. Ale je fakt, že až na Poslední, po sobě moc příběhy neopravuju v tom smyslu, že bych je přepisovala nanovo. Takže ne, Orianne není napsaná v téhle formě na první pokus, ale asi na druhý až třetí, protože jak jsem se vyvíjela já, tak i moje požadavky a předtím relativně holý příběh jsem oblékla do současného hávu :)

4 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 7. července 2012 v 11:46 | Reagovat

[3]:Ach, odveci, ale ešte raz, keď kliknem na reklamu, tak blog.cz odpálim :D. Obdivujem Ťa, ja mám nonstop potrebu prepisovať svoje príbehy :(. Idem čítať ďalej. Možno si to dnes celé prečítam, pretože včera som prečítala jednu celú knihu, tak prečo si neprečítať niečo online? :) (a som sama doma, strašne sa nudím... - tak prečo nie? :D)

5 Ninsie Ninsie | Web | 7. července 2012 v 19:04 | Reagovat

[4]: Mě odnaučila neustále překopávat a přepisovat příběhy někdejší kamarádka, se kterou jsem se ani za šest let spolupráce na projektu nehnula vůbec nikam.
Tak snad se ti příběh bude líbit :) Copak jsi přečetla za knihu?
A o nudě mi ani nepovídej. Taky padáš vedrem? :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama