3. kapitola: Nic není, jak bylo

19. prosince 2011 v 18:00 | Ninsie |  Poslední
Dnes se v příběhu objeví nová postava a taky se setkáme s připomínkami dávné minulosti, která sice celé roky mlčela, ale nyní nadšel čas, aby se dostala ke slovu. Věci se dají do pohybu s Orianne to ještě pořádně zamává a nejen s ní. Ani Arwen není nejlépe, protože nejistota dokáže užírat i nesmrtelnou duši.



3. kapitola

Nic není, jak bylo


Údolí Roklinky se před nimi otevíralo a nejeden z nich si oddechl. Znovu pobídli koně a cválali po stezce svažující se dolů, klikatící se při úpatí kopce, domů. Jezdci projeli kolem sadů a řítili se vpřed k mostu nad divokou Bruinen. Během pár vteřin byli za ním a za pár okamžiků už vjížděli na kamenné nádvoří.
Pod schody je již očekával Elrond a za ním v zástupu stál zbytek jeho domácnosti, aby tak společně přivítali příchozí vracející se z nebezpečné cesty zpět domů. Jeho bystré oči prohlížely každého z družiny, dokud nenalezly to, co hledaly - dvě dívky sesedávající ze sedel až v zadu skupiny - jeho dcery. Tvář mu prozářil úsměv a rozevřel náruč. Arwen s Orianne bez dechu doběhly až k němu a vrhly se mu kolem krku, držíce se ho tak pevně, jako by se měl v příštím okamžiku rozplynout a ztratit, podoben pouhému přeludu, fata morgáně.
Jednu po druhé si je prohlížel. Bylo to již dlouho, co jim naposledy pohlédl do tváře, co viděl jejich úsměv a lesk v očích. Arwen vypadala stále stejně, byla taková, jakou si ji pamatoval než odjížděla. Krásná, zářivá, ve tváři se jí neodrážel tok času. Pravá Večernice svého lidu. Undómiel.
Orianne se na druhou stranu velmi změnila. Jeho vzpomínky ji chovaly ještě jako malé děvče, sotva desetileté, rozverné, neposedné, zvídavé. Teď před ním již však stála dívka na prahu dospělosti. Dávno už nebyla tím malým, věčně ušmudlaným dítětem, které na něj pohlíželo s dychtivými ohníčky v očích. Nyní se na něj tahle dívka klidně dívala, bledá, hrdá v rozkvětu krásy.
"Chyběl jsi nám, otče," promluvila Arwen poněkud formálně a znova ho objala.
" I vy mě…" odvětil s jemným úsměvem, který prozářil jeho tvář a ještě více zjemnil rysy. Rozprostřel se i do očí, které získaly měkký lesk. Nabídl oběma dívkám rámě a odváděl je do domu, následován zbytkem družiny a ostatními elfy.

Arwen přecházela pokojem sem a tam. Nervózně si pohrávala s lemy svých dlouhých rukávů a očima těkala po místnosti. Venku se stmívalo. První hvězdy se již vydaly na svou noční pouť a zhlížely na zem z nebeské klenby. Nerozsvítila. Nechala tmu, ať alespoň na chvíli ukonejší její obavy. Zahalila ji jako hebká tmavá přikrývka a na okamžik ukolébala rozbouřenou mysl. Nervozitu však zapudit nedokázala. Co se vrátila zpět do Roklinky, doléhala na ni se stále větší intenzitou.
Ozvalo se zaklepání na dveře. Prudce se po tom zvuku otočila a srdce se jí rozbušilo. Přikrývka noci sklouzla z jejích ramen na zem a rozplynula se v přílivu světla, když otevřela návštěvníkovi dveře a zapálila svíce. Byl to Lindir.
"Mohu, Paní?" zeptal se na prahu ještě jednou opatrně.
"Pojďte dál," opakovala své pozvání a poněkud nervózně se usmála.
Elf obezřetně vklouzl do pokoje a zavřel za sebou tiše dveře, teprve potom stanul před dívkou. Lehce se uklonil, než jí podal složený a zapečetěný list papíru. "Přináším Vám vzkaz."
Tmavovláska rychlým pohledem zkontrolovala celý pokoj, jakoby se bála, že se někdo skrývá hned v rohu za sloupem. Nebo by se snad mohl vyšplhat do prvního patra, kde se nacházely její pokoje a teď stojí na malém balkóně a netrpělivě poslouchá, aby novinky mohl sdělit jejímu otci. Vzala podávaný dopis a tiše poděkovala. Nemusela se ptát, od koho byl. Štíhlé lehké písmo na jeho rubu a pečeť, v níž byl otisknut orel s roztaženými křídly, mluvilo samo za sebe. Skryla jej rychle do rukávu.
"Jak je to dlouho?" obrátila se na elfa Arwen s otázkou.
Lindir okamžitě porozuměl, co tím myslí a na co se ho ptá. "Přijel před několika týdny. Zůstal jen na pár dní. Mluvil s Vaším otcem v nějakých naléhavých záležitostech," odpověděl jí. "Pak s neodkladným posláním opět odjel."
"Víte o co se jednalo? Kam jel?" vyptávala se ho dál. Potřebovala toho zjistit co nejvíce. Chtěla toho zjistit co nejvíce, aby mohla alespoň trochu zaplašit tu nejistotu a ten strach, který už tak dlouhou dobu sžíral její nitro se stále větší intenzitou.
Elf jen mlčky zavrtěl hlavou.
"Nevadí," zašeptala nakonec zamyšleně a pak ho pokynem ruky propustila. Lindir velice rychle, s lehkým pokývnutím hlavy jejím směrem, opustil místnost.
Arwen přešla pokoj a posadila se na lůžko. Bylo zpola zakryté průhlednými závěsy, které visely ze stropu a padaly až na zem, kde se při své délce točily do klubka. Dosedla na postel a naklonila se blíže ke svící plápolající na stolku nedaleko od ní, aby její světlo mohlo dopadnout na papír. Z rukávu vytáhla dopis, rozlomila pečeť a pomalu ho otevřela. Její oči klouzaly po jednotlivých řádcích:

Drahá Arwen,

naše cesty se opět minuly, přesto doufám, že se jednou zase potkají. A pokud ne, uchováme si alespoň krásnou vzpomínku. Rád bych znovu viděl zář v tvých očích a sevřel tvou dlaň ve své, ale stane- li se to, nebude tomu v době, do které má mysl vidí. Nevím, kdy se znovu potkáme a pokud vůbec. Svět se může změnit… Je to nejistý a riskantní podnik a nikdo neví, co to sebou přinese. Nelituji ničeho… naopak uchovávám si tě jako to nejcennější, co jsem kdy měl.

Aragorn


Dočetla. Ruka s dopisem klesla těžce do klína a v očích se jí zatřpytily slzy. Stále se dívala na těch pár řádků, jakoby čekala, že se tam objeví ještě něco. Něco skrytého. Snad i doufala, že se otevřou dveře a v nich bude stát on. Jenže to se nestane. Byl daleko. Příliš daleko.
Tiché energické zaklepání na dveře ji vylekalo tak, až sebou trhla. Nadskočila na posteli a srdce se jí divoce rozbušilo až v krku. Arwen tušila, kdo to bude. Cítila jeho energii pronikající skrz světlé dřevo dveří. Natáhla se po první knize v jejím dosahu, rozevřela ji někde za půlkou a skryla do ní dopis.
"Pojď dál, tati." vyzvala ho, když ji odložila vedle sebe na postel.
Elrond vstoupil tiše do pokoje. Rozhlédl se kolem a uviděl ji, skrze průhledný temně červený závěs, sedět na posteli. Došel přímo k dceři.
Sklonil se k ní a pohlédl jí zkoumavě do tváře. "Jsi v pořádku?" zeptal se, když si všiml slz, které zadržovala. Dívka se na něj podívala a potom rychle přikývla.
"Děje se něco?" zeptala se ho opatrně.
Koutky otcových úst se nepatrně vytočily vzhůru a na tváři se mu objevil lehký úsměv. "Přišel jsem ti jen popřát dobrou noc," řekl a pohladil ji po tmavě hnědých vlasech, pohledem přitom zavadil o knihu ležící vedle ní. Z jejích stránek vykukoval narychlo složený papír popsaný útlým písmem. Beze slova vzal svazek do rukou a rozevřel jej v místě, kde byl vložený dopis. Arwen to celé mlčky sledovala. Potom sklopila zrak k zemi. Neřekla ani slovo, nebylo už proč. Vše bylo až příliš jasné.
Elrond jej chvíli převracel v prstech, jakoby ho snad pálil. Nemusel se dívat ani na podpis, aby poznal, od koho pochází. Nerozevřel ho však. To mu nepříslušelo.
Zvedla zrak ze země a setkala se s jeho pohledem, ve kterém se odráželo hluboké zklamání. Měl proč se na ni tak dívat. Měl důvod být zklamaný. Porušila zákaz. Porušila slib, který si na ni vynutil, třebaže mu říkala, že srdci poručit nedokáže a prosila ho, aby ji o to nežádal. Stále udržovala kontakt s Aragornem, ačkoliv to bylo jen přes zprávy, které jeden druhému zanechávali.
"Promiň…" zašeptala, ale víc se na něj nepodívala.
Nic. Žádná odpověď. Elrond si sedl vedle ní a ruce i s dopisem složil do klína.
Arwen si povzdechla.
"Proč?" zeptal se tiše, ačkoliv věděl, že se sotva dočká vysvětlení.
Dívka se odvážila znovu podívat na otce.
"Mohla jsi přece přijít za mnou."
"A ty bys mi něco řekl?" tázavě pozvedla obočí.
Opět žádná odpověď, jen vítr si pohrával s lehkými závěsy.
Konečně Elrond opět promluvil. "Vaše cesty jsou příliš rozdílné. Jste z jiného světa. On je smrtelný Arwen. Ty máš život Eldar."
"Ale já ho miluji, tati," pronesla jeho dcera ztěžka a vyřkla tak pravdu, která na něj dopadla jako těžký kámen mnoha věků.
Slova se zahryzla hluboko do Elrondova srdce. Zachvátil ho neodbytný pocit, že svou dceru ztrácí.
"Nikdy mě neztratíš…" zašeptala, čtouc mu myšlenky, a objala ho.
Elrond si povzdechl. Sevřel ji v náručí a dlaní přejel po celé délce jejích vlasů. "Kéž bys měla pravdu."

***

Orianne ležela na zemi svého pokoje. Chladná dlažba ji studila přes tenkou látku šatů do zad. Přes okno sem vrhal měsíc své světlo a v jeho paprscích si dívka prohlížela svou dlaň, s drobnou rankou kousek nad čárou života. "Růže z Sheridianu… Byl to jenom nesmírně živý sen…" snažila přesvědčit sebe samotnou, ale její nitro se tomu vzpíralo. Ne. To nebyl jen sen… ale co tedy? připustila nakonec ve své mysli.
Po zdech pokoje přeběhl stín a tichý šepot se odrážel od zdí. Celá místnost podivně potemněla, jako by ji někdo přikryl tmavým plátnem. Ani svit měsíce a hvězd přes něj nemohl proniknout.
Něco se tu dělo. A ona si byla jistá, že nechce vědět co. Neměla dobrý pocit. Bylo to, jakoby jí srdce náhle sevřela ledová ruka.
Pryč! Rychle pryč! To bylo jediné, na co byla schopna myslet. Posadila se a přes tělo jí proběhla vlna bolestivé husí kůže. Její útroby opanoval strach.
Pryč. Zmizet. Hned.
Prudce vyskočila na nohy a rychle doběhla ke dveřím. Vzala za kliku a snažila se je otevřít. Nic. Držely pevně, nebylo možné s nimi hnout.
"Pusťte mě! Já chci ven!" křičela, ale z úst nic nevycházelo. Všude panovalo ticho, jakoby někdo vypnul zvuk. Její ústa se bezmocně otevírala, avšak nevydala ani hlásku. Snažila se bušit na dveře, jenže její ruka se vždy zastavila těsně před nimi a na dřevo už nedopadla. Zkusila se proti nim rozběhnout. Dříve než do nich mohla narazit, nějaká neviditelná síla jí mrštila zpět.
Přeletěla celý pokoj a dopadla až ke svému lůžku, bolestivě se uhodila o jeho dřevěnou hranu. Zalapala po dechu. Nyní byla opravdu vyděšená. Rukou si třela poraněné zápěstí. V pokoji se prudce ochladilo a šepot se stupňoval. Jednotlivá slova se vlévala do sebe a tvořila nekonečnou řadu tichého mumlání a nářku. Snažila se nedrkotat zuby a začít uvažovat logicky.
Fajn. Vlastní pokoj ji držel uvězněnou ve svých útrobách. Co je na tom divného? Tak moment?! Tohle bylo hodně divné.
"Neutečeš…" začala rozeznávat jednotlivá slova šepotu, jak vyplývala na povrch z nesrozumitelného mumlání.
"Neschováš se…" zněla dál s krutým výsměchem.
"Ticho! Mlč!" křičela, ale její ústa stále nevydávala žádný zvuk. Přitiskla si dlaně na uši. Snažila se to neslyšet. Nechtěla nic slyšet.
"... Nechováš se..."
Slova zněla dál. Ale tentokrát ne v pokoji, avšak přímo v ní samé, v její hlavě. Odrážela se a rezonovala. Nabývala na intenzitě a umlkala, jen aby je vystřídala nová, stále a stále další.
"... Neutečeš..."
Orianne se je snažila vytlačit. Zkoušela myslet na cokoliv jiného. Vybavit si myšlenky, pocity, lidi..., ale její hlava byla v tuto chvíli prázdná, myšlenky pryč, jen ten šepot se odrážel a přeléval se v ní jako v nějakém temném víru.
"Kdysi jsem ti říkala, že se znovu setkáme." přerušil konečně šepot na první pohled neznámý hlas.
Dívka vzhlédla, aby se podívala, komu patří. Měla pocit, že už ho někde slyšela...
"Tak co, poznáváš mě?" posměšně se ušklíbla blondýnka před ní, ústa zkřivené krutým úsměškem.
Ori zůstala vyděšeně zírat.
"Jak dlouho tomu je? Pro tebe deset let či více? Pro mě však čas nic neznamená, stejně jako brzy přestane mít význam i pro tebe," pokračovala a kroužila kolem dívky.
"Co po mě chceš?" sotva znatelně zašeptala Orianne. Hlas se jí pomalu vracel, podoben těžce srozumitelnému chrapotu.
"Patříme k sobě. Jsme sestry," usmála se na ní zeširoka návštěvnice a podala jí ruku, aby jí pomohla vstát.
Dívka dělala, že ji nevidí a zůstala sedět na zemi. Cizinka ji klidně stáhla zpět, jakoby ji spálila slova, která Orianne vzápětí vypustila z úst:
"Ty nejsi má sestra."
"Vážně ne?" zeptala se pochybovačně.
"Ne!" tiše vykřikla.
Blondýnka to přešla bez komentáře. Zkoumavě se podívala na dívku, která si před jejím zrakem připadala jako nahá.
"Nepatříš sem. Je čas vrátit se domů," natáhla k ní znovu ruku.
"Já jsem doma," prohlásila rozhodně a opět si jí nevšímala.
Druhá dívka se napřímila v celé své výši a nyní na ni zahlížela pohrdavě, než znova spustila a zopakovala to, co se tu neslo před pár chvílemi jen šepotem.
"Jsi jiná… nepatříš sem… nikdy nezapadneš," posmívala se jí sestra.
"Patřím sem," pevně prohlásila Orianne.
"Opravdu? Jen si vzpomeň…" řekla a lehkým pohybem ruky vykreslila z minulosti již dávno zapomenutou vzpomínku.

"Hej ty!" zakřičel náhle kdosi za ní.
Otočila se a "hvízd". Kousek od ní něco proletělo. Pak se opět rozhostilo ticho.
"Obludo…" zavolal náhle chlapecký hlas.
Dívenka se po něm znovu otočila a v příští chvíli ji rána doprovázená prudkou bolestí srazila k zemi. Podél spánku jí stékal teplý pramínek něčeho, co poznala, až když sundala šátek. Krev. Její vlastní krev.
Rozhlížela se, kudy by mohla zmizet, vytratit se, než bude příliš pozdě a v duchu se proklínala za nápad přidat se k nim. Ale to už stály ostatní děti kolem ní. Žďuchaly do holčičky, jako by byla jen loutka na hraní. A vlastně v tu chvíli opravdu nebyla ničím víc. Nebyla schopná odporu, protože hlava jí tepala bolestí a rána dost krvácela.
"Podívejte jak je divná," vykřikovalo jedno děvče a strkalo do ní.
"Čarodějnice!" křičelo jiné dítě.
"Zrůda!"
"Netvor!"
"Obluda!"
A další změť hlasů a nadávek. Dívka, i když ještě před chvílí ležela na zemi, vstávala. Snad jí každé slovo, každá nadávka a posměch těch malých krutých trapičů dodávalo prazvláštní sílu. Sjela všechny pohledem, ze kterého planuly zelené ohníčky zloby, vzteku, ale i zklamání. Zaťala pěsti, až jí zbělely klouby a zhluboka se nadechla, aby trochu opanovala oheň, který sžíral její nitro. Oheň vzteku a bezmocnosti.
"Dost," zasyčela varovně.
"Nebo co?" pochybovačně zvedl obočí Tain a zasmál se, jakoby ho právě pobavila.
"Dos,." opakovala znova tiše.
Tain se ušklíbl a s ledovým klidem prohlásil: "Jsi zrůda a to nic nemění."


"Zmiz… vypadni…" zašeptala a snažila se ovládnout chvění po celém těle.
"Sama jsi viděla, že nikdy nebudeš jako oni." pokračovala druhá dívka dál klidným hlasem, jakoby promlouvala k umíněnému dítěti.
"Zmlkni! Dost už!" křičela Orianne a cítila, jak celé její nitro zaplavuje žár a mění se v rostoucí smrtonosný plamen. V rukou jí slabě zazářilo.
"Ty sem nepatříš. Před tím neutečeš," provokovala ji opět.
"Zmiz! Vypadni!" syčela. Žár vypukl naplno a bolestivě plenil vnitřek jejího těla, dokud nepronikl celou silou na povrch a z rukou jí vytrysklo prudké světlo. Prošlo skrz sestru, shodilo knihovnu. Převrátilo židle a zmizelo stěnou pryč.
Ale neublížilo jí. Jen se ledově zasmála a nelítostně prohlásila: "Sama ses mu prozradila."
A pak zmizela, stejně jako se objevila, do prostoru se slabým zavlněním.
V pokoji se začaly znovu dloužit stíny. Dívka cítila, jak na ni při těch posledních slovech padá něco jako sprcha z olova. Dlaně ji bolely a pálily. Stačil krátký pohled, aby zjistila, že jsou zkrvavené a plné puchýřů.
"To ne…" zašeptala a snažila se potlačit slzy bolesti, které se jí draly do očí.
Semkla víčka a prudce oddechovala. Pak vykřikla. Ve tmě za nimi jí proběhla tvář. Ne - tvář ne. Byla to bytost bez tváře. Prudce otevřela oči a rozběhla se ke dveřím. Musela okamžitě opustit toto místo.
Tentokrát už šly otevřít. Ale jen se dotknout kliky, jí způsobovalo děsivou bolest. Nejraději by se schoulila u nich do klubíčka a nehýbala se, chladila je o studenou zem. To však nemohla. Nešlo to.

Rychle běžela chodbou. Musela pryč. Zmizet dřív, než se někdo dozví, co se stalo. Spálené ruce bolely při každém pohybu, přivírala oči.
Doufala, že na nikoho nenarazí. Bylo sice už dost pozdě, ale ani to nebyla záruka, že se někdo zrovna nevyskytne na chodbě a její cestě ven. Elfové se v této domácnosti starali jeden o druhého, a kdyby ji někdo z nich viděl v takovém stavu, jistě by se ji snažil zastavit a pomoci jí. Anebo by to velice rychle řekl jejímu otci a pánovi zdejšího domu. Něco takového vážně nepotřebovala. Toužila zmizet neviděna. Potřebovala pryč.
Pozdě.
Na svém úprku, když běžela s hlavou skloněnou k zemi a dávala pečlivý pozor, aby se nezapletla do dlouhých bílých šatů, vrazila do muže jdoucího opačným směrem. Muže, který se po chodbách Roklinky neprocházel už více než patnáct let. Celý večer strávil ve svém pokoji, když jej světlo prostupující skrze stěny vyhnalo ven hledat jeho zdroj. A pak k němu ozvěna přinášela rychlé kroky někoho, kdo běžel chodbou. Byla to dívka a spěchala z toho směru, odkud vycházelo i ona podivná zář. Dal si dvě a dvě dohromady. Mohla být špeh. Mohla založit požár… mohla být Sauronův posel a připravit past.
Rozhodl se ji zastavit. Nemusel však ani běžet za ní, protože do něj přímo vrazila a v další vteřině skončila na zemi. Vzápětí se už ale opět zvedla. Zuby zatínala bolestí. Chtěla se rozběhnout dál a pokračovat chodbou ven z domu. Její tělo se naklonilo dopředu, jak se chystala opět nabrat ztracenou rychlost. Zachytil ji kolem pasu dříve, než stačila udělat dva kroky od místa srážky.
"Kam to běžíte?" zeptal se jí ostře a zesílil stisk. Tohle se mu vůbec nezamlouvalo.
Dívka se mu v rukách vzpouzela, jak se zoufale snažila osvobodit: "Pusťte mě. Nechte mě jít."
"To nemohu. Půjdete se mnou," chytil ji pevněji a otočil ji tváří k sobě. Chtěl zjistit, kam tak rychle spěchá a také chtěl zjistit, co bylo to zvláštní světlo, které proniklo skrze stěny jeho pracovny a jehož síla v ní způsobila malé zemětřesení. Myslel si, že by takhle dívka mohla znát odpověď anebo…
"Ne! Nikam s vámi nepůjdu!." vzpínala se vytrvale dál. Kroutila se a snažila se mu všemožně vysmeknout. Po tvářích jí stékaly slzy a obličej se stahoval neznámou bolestí.
"Tak vás odnesu, když nepůjdete sama. Pána domu jistě bude zajímat, kdo jste a co tak pozdě děláte na zdejších chodbách. Nemluvě o tom, proč se snažíte utéct," prohlásil s ledovým klidem.
Orianne pohlédla do jeho tváře s pevnými rysy a temně modrýma očima. Tmavé vlasy měl po stranách spletené do dvou copánků a zbytek mu volně splýval na záda. Za dob, kdy tu ona pobývala, ho tu nikdy nepotkala. Neznala ho. Nemohla ho znát.
"Elrond už bude vědět co s vámi…" nepatrně povolil pevný stisk paží.
"Půjdu sama," snažila se získat zpět aspoň náznak své důstojnosti a vykroutila se z jeho sevření. Návštěva otce v tuto noční hodinu nebude příjemná. Jistě bude chtít vědět, o co se snažila. Určitě to však nebude mít takový průběh, jaký očekával tento cizinec, který očividně neměl nejmenší ponětí, kdo ona je.
"Dobře," přistoupil na její slova, ale raději vzal dívku za ruku, aby si to ještě nerozmyslela a neotočila se na prvním rohu a nepokusila se o útěk. Nepochyboval, že by ji opět chytil, ale v tuto noční hodinu ji nahánět nechtěl. Jediné po čem prahl, bylo vysvětlení. To však v konečném důsledku mohlo i počkat. Cítil jako svou povinnost spravit o celé události Elronda. Doby byly zlé a ona by klidně mohla být i špeh. Sotvaže se však lehce dotkl její dlaně, vykřikla a zkroutila se bolestí k zemi.
Elf se k ní sklonil, pomalu jí vyhrnul dlouhé rukávy a otočil její ruce k sobě. Rychle je prohlédl. Tiše něco zamumlal a vzal slabě se vzpouzející dívku do náruče. Rázným a pevným krokem s ní odcházel chodbou pryč.

***

Na dveře se ozvalo důrazné zabouchání. Elrond vyrušen, vzhlédl od rozečtené knihy a dříve než stihl návštěvníka vpustit dovnitř, dveře se prudce rozlétly. Do místnosti vstoupil vysoký muž s dívkou v náručí. Elrond okamžitě poznal oba dva. Odložil svazek na stůl, vstal a spěchal k nim. Vysoký tmavovlasý muž byl Erestor. Naposledy ho viděl před více než patnácti lety, kdy ho nutná záležitost odvedla daleko od Roklinky. O jeho návratu však neměl ani tušení. Musel přijet sotva před pár hodinami a on si toho při své práci nestačil všimnout. Stejně jako s jinými elfy i s ním čas nic neudělal. Jeho tvář zůstala neměnná, stále taková jakou ji pamatoval.
"Co se stalo?" pohlédl na dívku v jeho náručí. Měla zavřené oči a tvář staženou bolestí. "Polož ji na pohovku," ukázal k protější stěně.
Muž pár kroky přešel místnost a uložil ji tam, kam Elrond určil, potom se k němu otočil a začal vyprávět důvod své poněkud nečekané návštěvy. Původně plánoval navštívit Elronda až zítra… "Našel jsem ji utíkat chodbou…" vysvětloval pomalu. "Chtěl jsem ji vzít za tebou, ale vzpírala se. Pořád křičela, že musí pryč. Ruce má popálené…" odmlčel se a odstoupil, když se k nim přesunul pán zdejšího domu. O zvláštním světle se nezmínil, ale umanul si, že až bude mít příležitost, vypátrá jeho původ. Nějak zvláštně tušil, že to bude mít co dělat s ní. To světlo vypadalo jako živý oheň.
Elrond naslouchal všemu co mu Erestor o jejich nečekaném a krátkém setkání vylíčil a poté se sklonil nad dívku. Pozorně si prohlížel popáleniny. Chvíli mlčel a obracel její dlaně. Orianne otevřela oči. Pohlédla na něj zrakem zastřeným bolestí.
"Zavolej, prosím, Elladana, ať donese tinkturu a čisté plátno," otočil se Elrond na Erestora.
Ten jen přikývl a vydal se splnit jeho rozkaz. Dříve než však dosáhl vstupních dveří, aby našel Elladana, promluvil Pán Roklinky k němu znovu: "Byl bych radši, kdyby naše setkání po tolika letech proběhlo jinak, Erestore."
Erestor jen pokrčil rameny a na prahu se zeptal na to, co ho zajímalo od chvíle, kdy Elrond až s překvapivou starostlivostí a bez jakéhokoliv většího překvapení, uviděl dívku v jeho náručí.
"Kdo je to?"
Pán Roklinky na něho pohlédl a pak mu naprosto nečekaně odpověděl: "Má dcera."

***

Byla temná noc. Hvězdy se neodvážily ten večer ukázat více svou tvář a i Měsíc jakoby váhal. Uplynulo už pár hodin od doby, kdy Erestor přinesl popálenou Orianne a kdy ji Elrond společně s Elladanem ošetřil. Sám ji pak uložil do postele. Pán Roklinky teď opět seděl ve své pracovně, stůl plný papírů. Nemohl spát a tak raději pracoval, aby nějak užitečně využil čas klidu. Nedokázal se však plně soustředit na svitky před sebou. Jeho obsah mu unikal. Místo řádků stále viděl spálené dlaně své dcery. To nemohl udělat oheň a už vůbec to nemohla být nehoda. Rozsah popálení byl příliš veliký, jasně vyhraněný a týkal se jen dlaní, nikam dále nesahal. Ne, oheň nemohl zanechat takovéto spáleniny. Bylo v tom něco jiného, tímto si byl jistý. Vzpomínal na dobu před lety, kdy Glorfindel přijel do Roklinky s malým děvčátkem, které mělo stejně spálené ruce.
Kdo vlastně je ta dívka, kterou přijal za svou dceru?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 7. července 2012 v 12:04 | Reagovat

No už aj ja som zvedavá, kto je Orianne zač... Vlastne na to som zvedavá od prvej chvíle. Ale ak budem čítať ďalej, pravdepodobne sa to aj dozviem. Ináč opäť som mala zmätok pri tej časti, kde vystrelila oheň z rúk na svoju sestru. Najprv som nevedela, kde to narazilo, či to niekoho zranilo a prečo mala pocit, že musí ísť preč.

2 Ninsie Ninsie | Web | 7. července 2012 v 19:08 | Reagovat

[1]: Dozvíš se a už brzo. Ono se to prolíná a ten oheň je projev nekoordinované moci, kterou neumí ovládat. Orianne je vlastně jako chodící "časovaná bomba" a jak dospívá, je ještě o to nestabilnější. Kromě toho "sestra" je přízrak. Ale odkud? To se dozvíš sama :)

3 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 13. července 2012 v 14:37 | Reagovat

[2]: S tým som rátala, že to prezradíš, keby nie, musela by si dopisovať vysvetlenia :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama