4. kapitola: Z jiných sfér

26. prosince 2011 v 20:00 | Ninsie |  Poslední
Do Roklinky přibude nová a důležitá postava, která svou náturou nezanechá Orianne ani zdaleka v blaženém klidu. Střetnou se dvě tvrdé hlavy, jedna umíněnost a jedna zarputilost a budou přinuceny společně vyjít. Také Arwen se zdaleka nechová jako správně vychovaná elfská Lady, protože jak je známo, ty neposlouchají za dveřmi. Nebo snad ano? ;)



4. kapitola

Z jiných sfér


Pracovna pána Roklinky byla již po několik hodin uzavřená. Chtěl-li by se někdo dostat dovnitř, musel by projít kolem stráží a ty by ho rozhodně jen tak nevpustily. Vstoupit bylo možné jedině na výslovný rozkaz Elronda, který si však nepřál být jakkoliv rušen.
V tomto velkém pokoji se na samém počátku shromáždila celá rada, aby rozhodla o důležitých věcech a společně dospěla k řešení aktuálních problémů, které hýbaly děním ve jak venkovním světě, tak i v Imladris. Po necelých třech hodinách byla většina z ní propuštěna z Elrondovy společnosti a vydala se za vlastní prací i zájmy. Pán zdejšího domu požádal jen dva členy, aby zůstali. Glorfindela a Erestora.
Nikdo ze zbylé trojice zatím nevyšel z pracovny a elfské stráž,e stojící v pozoru u velkých dveří, bránily ve vstupu jakémukoliv narušiteli. Zabraňovali byť jen poslouchat za dveřmi. Tedy ne, že by přes silné světlé dřevo pronikl jakýkoliv hlas. Dokonce ani tak citlivé uši, jako měli elfové, nebyly schopny z debaty vevnitř nic zachytit.
Arwen se prošla po chodbě několikrát. Pokaždé kolem dveří od otcovy pracovny nasadila velice pomalý a důstojný krok a soustředila svůj sluch, aby uslyšela aspoň náznak, aspoň něco, co by jí řeklo více o událostech, které tam ti tři rozebírají. Jenže toto se už netýkalo tématu a informací, které toužila znát ona, aby mohla postupně skládat svůj obraz celé situace. Toto téma bylo na míle vzdálené všemu, co se probíralo na radě předtím. Tohle téma bylo snad až příliš osobní a hádala by -li Večernice, neuhodla by.
Nejstarší Elrondova dcera přešla kolem pokoje ještě jednou s velmi zklamaným výrazem, protože ať se snažila jakkoliv, ven neunikl opět ani hlásek. Nakonec to vzdala. Nepochybovala, že strážci si jí všimli a že jim její poměrně častá přítomnost začala připadat přinejmenším podivná. Pokud chtěla získat nějaké informace, musela na to jinak. A přece Lindir se účastnil rady, anebo ne?

Elrond seděl v křesle a bubnoval prsty o sebe, zatímco se upřeně díval na dva elfy před sebou. Oba už před dvěma hodinami požádal, aby se zdrželi a oba ho ochotně uposlechli, třebaže netušili, co jejich Pán po nich bude žádat. Teď seděli všichni tři naproti sobě a o slovo se dělil převážně Glorfindel s Elrondem. Erestor mlčel. Řekl jen pár slov a snažil se odpovědět na otázky, které mu Elrond zpočátku kladl, potom se však zachmuřil a mlčky se opřel o opěradlo židle.
Neměl by tu být, ale jeho Pán měl jiný názor. Ještě před pár dny byl daleko odsud, vzdálen zdejším problémům. Vracel se od moře, kde strávil, s naléhavým posláním týkající se jeho rodiny, předlouhý čas u národu Círdana, stavitele lodí. V myšlenkách byl stále u pobřeží.

Seděl na kamenné pláži a čekal. Slunce zapadalo na obzoru, barvilo moře do rudých barev. Vál studený vítr a vzduchem se nesl křik mořských racků. Potom mu někdo zakryl oči a do ucha rozesmátým hlasem zašeptal:
"Kdo je to?"
Tmavovlasý elf sáhl po rukou, které mu zakrývaly zrak a odtáhl je, jen aby si mohl neznámého přitáhnout blíž k sobě. Dobře vytušil, kdo by to mohl být. Do jeho zorného úhlu vstoupila rozesmátá dívka se stříbrnými vlasy a sklonila se k němu, aby ho políbila na tvář.
"Túriel," zašeptal její jméno a pohladil ji po tváři. Cítil, jak jeho zvuk vítr uchopil do svých dlaní a nesl celou pláží jako ozvěnou.
Túriel. Túriel. Túriel.
Tehdy ji viděl naposledy se smát. Dívku, která mu tak moc připínala jeho sestru a dávno zničený domov. Dívku, ke které choval bratrskou náklonnost. Zároveň ale cítil, že ona jej bere jinak. Neviděla v něm jen přítele. Viděla v něm něco jiného a nebylo by od něj fér, dávat jí planou naději na to, co jeho srdce nebylo schopné opětovat.
Noc co noc se probouzel s touhou po návratu domů, do Roklinky a bloumal po setmělých plážích. Vánek od moře si pohrával s jeho pláštěm a dodával mu vzezření věčného poutníka.
Po pár týdnech se odvážil předstoupit před Círdana a žádal o svolení odjet, vrátit se zpět do Imladris.
Círdan váhavě souhlasil. Věděl sice o citech, které chová jeho neteř k tomuto muži, ale přesto cítil, že bránit mu v odjezdu nebylo správné ani nejmoudřejší.
Ještě ten samý den se rozloučil s Túriel, která jeho odjezdu čelila hůř než očekával. Když jí řekl, že se vrací domů, chtěla vyslovit něco, co Erestor nepotřeboval slyšet. Bylo to patrné od samého kraje počátku, od doby, kdy ji potkal v Círdanově domě. Položil jí prst na ústa a zavrtěl hlavou. Smutně se usmála. Bojovala se slzami, které se jí leskly v očích.
"Sbohem," řekl tiše a naposledy ji s něžností bratra pohladil po tváři.
Elfka zavřela oči a první slzy jí sjely po bledé líci a skáply na podlahu. "Sbohem."
Nečekala na víc, otočila se a zmizela v domě.

"...takové popáleniny by nedokázal způsobit oheň. Co si myslíš ty, Erestore?" otočil se Elrond na tmavovlasého elfa s lehce nepřítomným výrazem. Třebaže se jeho myšlenky toulaly v minulosti, stíhal sledovat i současné dění.
Erestor pokrčil rameny, o světle, jež zapříčinilo setkání s dívkou, se zatím nezmínil. Byla to pouze jeho domněnka, co ho spojovala s Elrondovou dcerou Orianne. "Těžko říci. Nemyslím si, že já bych to měl posuzovat," odtušil klidně.
Pán Roklinky pokýval hlavou. "Přesto jsi to byl ty, kdo ji včera donesl. Nevšiml jsi si něčeho zvláštního?"
Tmavovlasý elf upřel svůj zrak před sebe. "Nevšiml jsem si ničeho, než jen prazvláštního světla o velké síle, které způsobilo v mé pracovně malé zemětřesení," přiznal nakonec po chvilce váhání. Tohle si částečně toužil nechat pro sebe, chtěl příčinu zjistit sám. Ale na druhou stranu nedokázal před Elrondem zapírat. Jeho Pán se na okamžik stáhl do sebe a prsty si promnul bradu.
"Co chceš dělat?" přešel Glorfindel přímo k věci a svůj dotaz směřoval k Elrondovi.
Pán Roklinky se zachmuřil. Zvedl se z křesla a několikrát mlčky přešel pokoj, potom zamířil k oknu. Vyhlédl z něj, jakoby tam snad mohl vyčíst odpověď.
"Zmínila se ti někdy, odkud pochází?" otočil se po chvíli na zlatovlasého elfa s nečekaným dotazem.
Glorfindel se na okamžik zarazil, potom však odpověděl: "Ne, tehdy mi řekla odnikud."
Erestor sevřel opěradla své židle. Toužil se už dostat pryč. Jít si za svými záležitostmi, protože stále zastával názor, že on by tu správně být neměl, že není povolaný v této věci byť jen diskutovat. Zavrtěl hlavou a i navzdory svému přesvědčení přerušil ticho, které se mezi nimi na okamžik opět rozhostilo. "Nevím sice přesně co se tady děje, co znamenalo to zvláštní světlo a její popálené dlaně, ale i vy dva musíte cítit, že je jiná než většina lidí, s nimiž jsme se za náš dlouhý život potkali." vypravil ze sebe se zaváháním. "Má v sobě něco, co neovládá," dodal už pevněji stále myslící na náhlou zář, která prošla skrz stěnu pokoje a rozkmitala knihy v policích i svitky na stole.
Elrond se od okna obrátil na tmavovlasého elfa a souhlasně přikývl, potom přešel zpět ke křeslu. Až když do něj dosedl, promluvil: "Bude nutné pohovořit si s někým, kdo by nám v této věci mohl pomoci pochopit, co se děje. Spolu s Arwen trávily mnoho času u Galadriel v Lórienu. Ona by mohla něco vědět. V těchto záležitostech jsou její oči vnímavější, než kterékoliv jiné a její mysl otevřená, když naslouchá duši ostatních."
Erestor se zvedl. Potřeboval rozhýbat svalstvo ztuhlé dlouhým sezením. Přešel k oknu, kde předtím stál Elrond, chvilku u něj postával, zatímco mu tvář chladil podzimní vítr. Potom se opřel o parapet, ruce si založil na prsou.
Chvíli mezi nimi panovalo ticho, jak zvažovali možnosti a alternativy vedoucí k vyřešení problému, nebo alespoň schůdnější stezce. Všichni tři tušili, že ta zvláštní síla, která dřímá v Elrondově mladší dceři, je jako dravá šelma, která se pomalu probouzí z dlouhého spánku.
"Pokud dovolíte, taky bych se zapojila," ozval se náhle hlas vycházející ze stěny.
Všichni tři se prudce otočili po jeho směru, ale jejich bystré elfské oči nic nezahlédly. Holá zeď, žádná známka po přítomnosti někoho dalšího.
Elrond přešel hlas bez poznámky a první opět promluvil. "Budeme muset najít někoho, kdo pomůže Orianne zkrotit její moc."
"V tom případě jste nalezli toho, koho hledáte," znovu se ozval hlas odnikud, než se po pár vteřinách u stěny nezačala pomalu zhmotňovat postava. Elrond, Erestor i Glorfindel sledovali, jak nabývá přesnějších obrysů, dokud před nimi nestála žena s dlouhými havraními vlasy. Vysoká, štíhlá.
"Jsem Merian," představila se.
Nikdo se nezmohl na slovo.
Žena klidně, jakoby ji mlčení nijak nevyvádělo z míry, pokračovala: "Pomohu vám. Dobře ji znám."
"Odkud?" vrátila se Glorfindelovi jako prvnímu řeč. Upřel na neznámou tázavý, vážný pohled.
Merian si nevšímala té otázky a pokračovala: "Jak jistě víte, existuje nepřeberné množství světů. Říkejte tomu klidně sféry, jiné reality. Nazývejte to jak chcete, pravdou ale zůstává, že ta vaše dívenka není odsud. Nepatří sem."
"Kdo jste, Merian?" napřímil se Elrond v křesle a pozorně si prohlížel návštěvnici.
"Někdo, kdo jí může pomoci zvládnout to, co jí bylo dáno do vínku." Přešla celou místnost vyhlédla ven z jednoho z velkých oken, poté se otočila na ně. Slunce jí dopadalo do havraních vlasů a kouzlilo na šatech fialové odlesky. "Lidé mi říkají různě. Někteří čarodějnice, ale já dávám přednost označení Mistr Magie."
"Proč nám vlastně chcete pomoci?" kladl Elrond jednu otázku za druhou ve snaze, dozvědět se něco více o tajemné návštěvnici. Nemohl nahlédnout do jejích myšlenek, protože ty si pečlivě hlídala. Erestor ji mlčky podezřívavě pozoroval.
"Nehodlám pomáhat vám, ale jí," odsekla Merian dopálená jejich nechápavostí. "Ona není odtud. Vím jak se tu ocitla, i když nevím jak přímo zde v Roklince. Nicméně pokud se nenaučí ovládat a používat svou moc, tak dlouho nepřežije," v hlasech čarodějky byla nyní naléhavost.
"Dobrá," prohlásil nakonec Pán zdejšího domu. "Řekněte mi ještě jednu věc a já vám dovolím ji učit. Odkud Orianne znáte?"
Žena na něj vrhla rozzlobený pohled. "Z minulosti. Je někdo koho hledám už dlouho, ale jakoby ji hlídala nějaká vyšší síla a vytvořila kolem ní ochranné kouzlo. Bohužel nejsem jediná, kdo ji touží nalézt," podotkla hořce. "A nezáleží na tom, jestli mi to dovolíte. Učit ji budu i bez vašeho svolení. Považovala jsem však za moudré napřed o tom mluvit s vámi a nedělat to za vašimi zády. Tady nejde o vás, ale o ni," dodala a založila si ruce na prsou.
Rozhostilo se ticho. Elrond zvažoval vše, co mu řekla. Nepřetržitě se jí díval do očí a snažil se odhalit, jestli mu prozradila vše, ale nedokázal proniknout fialkovým závojem. Merian jen němě zavrtěla hlavou.
"Vím, že ji chcete chránit, ale nedokázali byste ji uchránit před ní samotnou," pronesla do ticha.
Glorfindel se podíval na Elronda. Erestor se opíral o sloup a mlčel. Čekal, jak se Pán Roklinky rozhodne.
"Dobře tedy."svolil nakonec Elrond a směřoval k ní tichou otázku, které nechtěl přiřknout slova.
Merian jen němě kývla hlavou na srozuměnou "Neodvedu ji odsud, toho se nemusíte obávat. Ale chci jí zůstat nablízku. Neustálé přecházení mezi světy je náročné," povzdechla si.
"Budete mít připravený pokoj," řekl klidně Elrond.
Erestor se nesouhlasně podíval na Elronda, chvilku bojoval s tím, že vyjádří vlastní názor, ale nakonec si to rozmyslel a setrval v mlčení. Ta žena se mu nelíbila, ale mu do toho nepříslušelo mluvit. Orianne neznal a jedno zvláštní setkání na tom nic neměnilo.
Čarodějka se vítězně usmála a věnovala jeden ledový pohled Erestorovi. Věděla, o čem přemýšlel, jakoby vyslovoval svá slova nahlas. Oplatil jí to stejně chladně a zachmuřeně.
"Vrátím se zítra," přislíbila a začala se pomalu rozplývat v prostoru, až nakonec zmizela úplně.

***

Do Roklinky se donesly závažné zvěsti. Elrond stál na balkóně a naslouchal bouřící Bruinen, zatímco si snažil srovnat myšlenky. Zahleděl se do dálky nad obzor a přemýšlel, jak by mohl pomoci. Jako kdyby snad u slunečního kotouče mohl nalézt řešení, odpověď. Před pár chvílemi dostal zprávy od svých příbuzných o tom, že byla vyslána Devítka a že pár statečných bloudí s těžkým břemenem a bez vedení. Nehybně stál na místě, ruce svíraly dřevěné zábradlí, když jeho oči se vytrvale vpíjely do dálky. Obzor se změnil a on se díval na obrazy, které se před ním odehrávaly. Byla to minulost, či budoucnost nebo dokonce přítomnost? To nevěděl. Jen je bez dechu sledoval.

Nezřetelné obrysy. Vír zběsilých rozmazaných paprsků podobných tahu štětce se pomalu začal vyjasňovat. Holá pláň porostlá jen trsy suché trávy a zakrslými pichlavými keři se vzdouvala do kopce a na jeho samém vrcholu stála kamenná rozvalina. Šedé stěny ozařoval plamen plápolajícího ohně, stíny tančily po stěnách. Byli tam lidé, ne… lidé ne, na to byli příliš malí. Kousek ve stínu seděl muž, rty se mu rychle pohybovaly, jak chtěl své společníky na něco upozornit. V rukou držel dýmku. Aragorn.
Rychle vstal a na nohy vyskočili i ti malí lidičkově, půlčíci. Shlukli se kolem plamenů v rukou svírali dlouhé klacky. Od úst jim začaly vycházet obláčky páry a oči třeštili kolem sebe, aby zahlédly to nebezpečí, před jakým byli varováni. Stíny se plížily tmou. Bylo jich pět, vystupovaly z černoty kolem, v rukou držíce temné meče.
Rozprostřely se kolem nich do půlkruhu a nebohé malé lidičky zatlačily ke stěně. Po Aragornovi ani stopy. Přibližovaly se k nim, když tu jeden z půlčíků spadl k zemi. Zašátral rukou pod košilí a vytáhl zlatavou věc, prsten. Nasadil si jej před zraky všech a zmizel. Doufal, že se zachrání, ale ve skutečnosti na něj prsten sám upletl léčku. Stíny, třebaže ho neviděly, ho vycítily. Nejvyšší z černých jezdců přistoupil až k místu, kde se pod hávem neviditelnosti získané z moci prstene krčil půlčík, v ruce držel kromě meč i dýku. Skočil vpřed a z výšky se snesl tam, kde ještě před chvílí ležel ten malý človíček.
"Ó Elbereth! Gilthoniel!" vykřikl půlčík, když se netvor k němu skláněl a v plamenech se zableskl malý mečík. Ťal nepřítele do nohou. Nocí se rozlehl ostrý skřek. Temný jezdec se sehnul a do prostoru před sebou zabodl nůž. Pak se rozpoutal zmatek, když ze tmy vyrazil Aragorn, mávající kolem planoucími větvemi...

Elrond na okamžik zavřel oči. Potřeboval plně vstřebat vše, co viděl a všechny obrazy se tak mohly rychle uložit do jeho mysli, aby je v případě další potřeby mohl vyvolat a čerpat z nich. Potom se otočil a okamžitě zamířil do domu. Věděl už, co musí udělat - musí vyslat posla na pomoc. Ti jezdci je budou pronásledovat a to, co měl jeden z půlčíků na krku, byla příliš silná zbraň. Jediná věc, po které nyní nepřítel prahl a upínal se k němu každým kouskem své otrávené mysli. Právě kvůli němu vypustil Devítku.

Zamířil přímo do hlavního domu. Prošel chodbou, zatímco uvažoval, koho pověří tímto úkolem, koho vyšle jako nejrychlejšího jezdce s největší nadějí na úspěch. Bez meškání vešel do knihovny a tam našel toho, koho hledal. Glorfindel vzhlédl od svitku, ale stačil jediný pohled na Elronda, aby poznal, že jde o něco důležitého. Spěšně odložil papír a tázavě se na něj zadíval.
Elrond nečekal na jakékoliv vyzvání, tohle bylo dostatečné. Měl jeho plnou pozornost a tak málo času. "Byla vyslána Devítka. Následuje vůli svého pána. Prsten našel útočiště u Bilbova synovce. Jsou bez vedení, Gandalf se nevrátil. Teď je s nimi Aragorn."
Ta slova proletěla knihovnou jako blesk. Rychle shrnutý obsah zpráv a vidění, kterých se mu dostalo.
"Očekávám tvůj rozkaz, Pane," vstal z křesla Glorfindel a nepatrně kývl hlavou.
"Odjedeš je hledat. Obávám se, že jim hrozí nebezpečí a ne jen ze strany Nazghúlů."
Glorfindel svinul svitek, který poté odložil. Krátce pohlédl na Elronda. Snad cítil za jeho slovy i něco více, něco co mu Pán Roklinky neřekl. Nicméně na víc nečekal a za pár minut se nádvořím rozlehl dusot kopyt.

***

To, že poslouchat za dveřmi se nesluší a už vůbec ne pro někoho jejího postavení, bylo Arwen více než jasné. Ale přesto se nedokázala ovládnout, když viděla otce rychlými kroky přecházet chodbou a rozrazit dveře knihovny. Tvářil se rozrušeně. Tatam byl obvyklý klid. Večernice ztrácela chladnou hlavu, pokud se jednalo o jisté věci a v tomto případě bylo zřejmé, čeho se problém, co tak rozrušil otce, týkal. Neváhala. Nebyla jen jeho dcera, ale byla i tou, která chtěla pomoci jakýmkoliv způsobem. Hlavně jen nesedět a nedržet se stranou, tak jak si to Elrond přál.
Dveře knihovny se nedovřely, zůstaly mírně pootevřené a skulinou k ní doléhal zvuk tichého hovoru. Stačilo jen pár slov, aby Arwen zjistila, že se nemýlila a jen pár okamžiků, co potřebovala k rozhodnutí. Pojede.
Od dveří uskočila právě včas, aby se stihla schovat do stínu sloupoví, když kolem ráznými kroky prošel Glorfindel. Dlouhé zlaté vlasy za ním ve spěchu vlály a ve chvíli, kdy zmizel za rohem, dívka znovu nakoukla pootevřenými dveřmi. Uviděla otce sedět na jedné z židlí, s hlavou v dlaních. Na pár vteřin měla chuť jít za ním a obejmout ho, pak se ale v duchu okřikla, a když uslyšela dusot kopyt na nádvoří, vzpamatovala se.
Ne příliš lehce se odvrátila od knihovny a rozběhla se chodbou do svého pokoje, kde sbalila nejnutnější do cestovního vaku a oblékla si jezdecké oblečení.
Tiše se vykradla z domu do stájí. Osedlala svou klisnu a vyvedla ji zadním vchodem na postranní cestu. Tam se vyšvihla do sedla a zmizela ve tmě.

***

Mezi stromy panovala neproniknutelná černota. Noční les ji už dávno neděsil. Už je tomu dlouho, co se přestala bát tmy. Opatrně cválala mezi stromy. Snažila se držet stezky, ale ta byla i pro její elfský zrak téměř neviditelná. Brod u Bruinen už měla za sebou, avšak její zurčení bylo slyšet ještě mezi stromy. Hvězdy ani měsíc nedokázaly nahlédnout skrz hustou klenbu korun lesa. Po zádech a bocích jí přebíhalo mrazení. Varovné signály toho, že ji někdo sledoval. Cítila to naprosto zřetelně, ale nezpomalila, právě naopak. Pobídla svého koně k větší rychlosti.
Nedojela však daleko. Proti ní se jako světelný záblesk vynořil Glorfindel na Asfalothovi. Bílý hřebec zářil v lesní tmě a z jeho sedla na ni zahlížel elf zahalený v plášti.
"Kam to jedeš?" zajímal se, i když cíl cesty poznal podle vaku připevněného u sedla její klisny. Že s tím nesouhlasil, bylo více než patrné. Zrcadlilo se mu to v celé tváři.
Arwen mlčela. Nechtěla mu odpovídat, ale přesto to nakonec pod jeho pevným pohledem udělala. "Hledám je."
"Koho?" předstíral, že neví, o čem mluví.
Dívka zaťala zuby. Říct mu to, by znamenalo prozradit se a to nechtěla. Ačkoliv bylo ještě co prozrazovat?
Její přemítání nad vhodnou odpovědí ukončil sám Glorfindel, když se narovinu zeptal:
"Aragorna? Půlčíky?"
Dívka před ním nedokázala skrýt přistižený výraz. Sklopila na okamžik oči a pevně sevřela rty. Potom na něj opět pohlédla.
"Jak to víš?"
"Příště si vyber lepší místo k úkrytu než je stín sloupoví," doporučil jí zlatovlasý elf.
Jestli se předtím tvářila přistižena, nyní zrudla. Nezmohla se na slovo, zatímco Glorfindel klidným hlasem pokračoval.
"Teď se vrátíš zpět domů, ano." Neptal se, oznamoval jí to.
Arwen se konečně zmohla na to, aby zaprotestovala. "Ale já jim musím pomoci. Nedokážu jen přihlížet."
"Nemusíš jen přihlížet. Tvá pomoc bude brzy žádaná," ujistil ji vážně Glorfindel a když mu pohlédla do očí, viděla v nich něco, co ji dokázalo přesvědčit o čistotě jeho slov. Nebylo to jen chlácholení tvrdohlavého dítěte, tento elf jí nelhal.
Arwen si povzdechla. Nakonec rezignovaně přikývla. Nechala Glorfindela, ať ji doprovodí nazpátek k brodu a dívala se, jak opět mizí ve tmě. Nakonec se i ona vydala zpět k domu.

***

Dopolední slunce svými paprsky prozařovalo jeho pracovnu. Elrond seděl za stolem a sledoval ženu sedící na jedné ze židlí naproti němu. Bylo ticho. Nikdo z nich nepromluvil. Vedle ní ležely dvě velké truhly plné jejích věcí. Přišla, jak slíbila. Na krku se jí na sametové stužce leskl temně modrý kámen, zatímco ona sama se rozhlížela po pokoji. Čekali.
Dveře se nepatrně pootevřely a škvírou proklouzla dívka. Zmateně přeletěla pohledem od otce až k neznámé ženě, aby se její oči zastavily opět u něj.
"Orianne," oslovil ji Elrond. "Pojď dál a přistup blíž," pobídl ji, když váhavě postávala u dveří.
"Toto je Merian, Mistr Magie," představil jí ženu a pohledem ji vyzýval k vhodné reakci.
Dívka se spořádaně uklonila, aby dala najevo, že ji těší, i když to vůbec nebyla pravda.
Žena zašelestila dlouhou černou sukní, když vstala ze židle a přiblížila se. Bez jediného slova ji vzala za bradu a bez dalších okolků jí zvedla hlavu. Otočila její tváří doprava, doleva. Orianne na okamžik strnula a pak pocítila zlost a klíčící zarputilost.
Nebyla zvyklá, aby se tak k ní někdo choval. Měla pocit, že tu ženu zná, ale zároveň si nedokázala vybavit odkud. Podívala se na ni. Byla neobyčejně krásná. Zatímco elfové byli ztělesněním nadpozemské krásy, Merian zosobňovala krásu sebevědomou, vystavovanou na odiv, umocněnou a zvýrazněnou v každičkém detailu.
Vlasy jí padaly na ramena jako černý vodopád, lesknoucí se a vlnící se při každém pohybu, když se rychle otočila na Elronda a vyměnila si s ním významný pohled, kterému dívka nerozuměla.
Orianne se náhle zastyděla za své ovázané ruce a nijak slavnostní vzhled. Zoufale zatoužila mít všechno, co má ona - krásnou, hluboko odhalenou šíji a na ní elegantní černou sametku s temně modrým jiskřivým kamenem. Dlouhé řasy a pyšná ústa.
"Tak se opět setkáváme…" usmála se čarodějka úsměvem, který byl až nadpozemsky dokonalý. "Podívej se mi do očí, Orianne."
Dívka sebou trhla a sklonila hlavu. Ne, tohle bylo jediné, co mít nechtěla, po čem netoužila. Dokonce se bála jen do nich pohlédnout. Ty fialkové oči byly studené a hluboké jako bezedná jezera. Leskly se, netečné, děsivé.
Merian se otočila opět na Elronda. Od kamene na jejím hrdle se odrazily paprsky dopadající oknem do místnosti a modře zajiskřily na její kůži.
"Je to ona… opravdu. Kdy se tady objevila?" zeptala se.
"Bude tomu jedenáct let. Tehdy měla asi pět," odpověděl jí.
"Stačí se na ní podívat, aby každý poznal, co v ní vězí. Má ojedinělou energii a vyzařování typické pro toho, kým je," pokračovala čarodějka skoro spokojeně.
Elrond pozvedl obočí, ve tváři se mu zračila otázka.
"Vysvětlím vám to později, až to vysvětlím i jí," slíbila mu Merian. "Prodělala nějaké záhadné nemoci, horečky, prudké a trvající bolesti hlavy za tu dobu co je tady?"vyptávala se dál.
"Ne… nic takového, jen ty spálené ruce," zavrtěl Pán Roklinky záporně hlavou. O ničem víc nikdo nevěděl.
Orianne se snažila potlačit rozčilení a chuť ulevit si vzteklým zaječením. Zadupat a utéct odtud s takovým prásknutím dveří, až by se sypala omítka ze stropu.
Sama sebe se lekla. Nikdy podobné pohnutky neměla, až ve společnosti této cizí ženy. Mluvili tu o ní v její přítomnosti a přece se dívce zdálo, že ji nikdo z nich nevnímá, že se chovají, jakoby tu nebyla.
"Tak pojď, děvče," otočila se k ní náhle Merian, jakoby zaslechla její myšlenky. "Není mnoho času a byl by hřích jím více plýtvat."
Orianne se snažila ovládnout třesoucí se ruce. Polkla slinu, která jí na jazyk přinášela více než nelichotivé odmítnutí a tázavě pohlédla na otce. Ten se zatvářil nezvykle vážně a ustaraně. Úsměv, kterým se snažil vzápětí odpovědět na její mlčenlivý dotaz, byl chlácholením i obavou zároveň.
"Půjdeš nyní s Merian," pobídl ji tiše. "Po nějaký čas tě bude učit."
Orianne na něj nevěřícně pohlédla, ale když jeho obličej zůstal dál vážný, neměnný, sklopila hlavu a zatnula zuby. Myslel to vážně.
"Udělám, co bude třeba," ujistila ho čarodějka.
Chvíli se měřili oba pohledem. Merian a Elrond. Orianne cítila chvění povětří a jakousi sílu, kterou mezi sebou vyvolali. Trvalo to jen zlomek okamžiku a poté zmizela. Merian se na ni uvolněně usmála.
Dívka, i přes svůj hněv a podráždění, nemohla než odpovědět rovněž úsměvem. Protože úsměv čarodějky byl neočekávaně milý, přívětivý, srdečný. A velmi, velmi hezký.

***

Vyslechla Merianinu přednášku ostentativně otočená zády a předstírala, že veškerou pozornost věnuje mumraji na nádvoří. Co na tom, že se tam bavili jen dva elfové z roklinské domácnosti a jinak bylo pusté a prázdné?
"Nikdo se mě na to neptal," vypravila ze sebe ve chvíli, kdy čarodějka přerušila vodopád slov.
"Na co se tě nikdo neptal?" nechápala.
Orianne se prudce otočila a rozhodila rukama. Bylo to trochu bezmocné gesto, ale mísila se v něm i zlost a vztek nad tím, v jaké situaci se to ocitla a jak jednali za jejími zády.
"Nikdo se mě neptal na to, jestli chci, abys mě učila!" procedila mezi zuby.
Merian si zapřela ruce v bok, v očích jí zlověstně zablýsklo.
"Snažím se zjistit, co se v tobě skrývá, co tě může ohrozit a pomoci ti to zvládnout," vypravila ze sebe klidně, ale dívce neunikl ledový podtón jejího hlasu.
"Ale já s tím nesouhlasím!"
Čarodějka zvedla paži a pohnula rukou. Orianne ucítila, jak jí zatepalo ve spáncích a zalehlo v uších. Jako když by polkla, jen mnohem silněji. Pocítila slabost a ospalost, náhlou únavu a podlamující se kolena. Merian spustila paži zpátky podle těla a projevy okamžitě ustaly.
"Dobře mě poslouchej, holčičko. Mohu tě bez potíží uvést do transu, zhypnotizovat či uhranout. Mohu tě znehybnit a nechat tě tak celé hodiny a ty se nezmůžeš na nic jiného, než na zírání do stropu. Byla bys mi vydaná na milost a nemilost a nemysli si, že bych s tebou měla nějaké slitování," zahlížela na dívku ze své výšky a z očí jí šlehaly blesky. Pak dodala už mírněji. "Udělala bych to tak s kteroukoliv hloupou a umíněnou husou, ale s tebou tak jednat nechci. Protože je na první pocit zřejmé, že v tobě něco je. Že jsi inteligentní. Nechci urážet sebe ani tebe. Jsem tady, abych ti pomohla zvládnout to, co ti bylo dáno. Tvé síly."
"Ale mě se nikdo na nic neptal," zašeptala automaticky tiše Orianne.
"Umíněně se k tomu vracíš," zarazila ji čarodějka a ušklíbla se. "Nikdo se tě nezeptal na tvůj názor. Nikdo se nenamáhal zeptat, co si přeješ a co ne. Proč? Nezadala jsi mi teď náhodou příčinu k tomu, abych tě považovala za paličatého a vzdorovitého fracka, kterého je zbytečné se ptát na cokoliv?" na okamžik se odmlčela a pak si povzdechla, jakoby právě něco musela obětovat. " Ale já to zkusím. Položím ti otázku, kterou ti ještě nikdo nedal. Podrobíš se zkouškám?"
"Co to bude? Jaké zkoušky? A proč…" vychrlila ze sebe Orianne, ale čarodějka ji přerušila mávnutím ruky.
"Už jsem ti to vysvětlila. Nerozumíš-li tomuto, nedá se nic dělat. Nehodlám cvičit tvou soustředěnost ani posilovat inteligenci. Vyzkoušet si tě mohu stejně dobře chytrou jako hloupou."
"Nejsem hloupá! Všemu jsem rozuměla," vykřikla dívka a zlobně si založila ruce na prsou.
"Tím lépe," pohlédla na ni bez jakýchkoliv emocí Merian. "Tak podrobíš se těm zkouškám."
"Ano," špitla tiše, vědoma si toho, že nemusela ani odpovídat. Protože tohle vůbec nebyla otázka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 7. července 2012 v 12:15 | Reagovat

Glorfindel svinul svitek, který předtím odložil. Krátce pohlédl na Elronda. Snad cítil za jeho slovy i něco více, něco co mu Pán Roklinky neřekl. Nicméně na víc nečekal a za pár minut se nádvořím rozlehl dusot kopyt - asi si chcela dať dupot kopyt, že? :).

2 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 7. července 2012 v 12:17 | Reagovat

Ach, našla som to aj nižšie, takže u vás je to asi dusot kopyt, lebo predpokladám, že dva razy tú chybu človek nezopakuje :D.

3 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 7. července 2012 v 12:25 | Reagovat

Dobrý záver. Síce nechápem, čo robia niektoré časti v tejto kapitole,ale dúfam, že sa vysvetlia (napr. časť s Turiél)...

4 Ninsie Ninsie | Web | 7. července 2012 v 19:06 | Reagovat

Díky za upozornění na chyby :) Opravím to. Každopádně s tím dupotem / dusotem, nevím, proč automaticky píšu dupot, mě fakt přijde, že ti koně prostě dupou :D
Ta část s Túriel, je vzpomínka Erestora. Je psaná kurzívou a je to tak trochu dovysvětlení, kde se milý elf flákal tak dlouho a co tam dělal, že nebyl v Roklince. Kromě toho Erestor nedával na Radě prostě pozor :D Myšlenky se mu toulaly jinde, ale spíš si osobně myslím, že tím "zabíjel" vzpomínku na diskutované téma, tedy na Orianne.

5 Ninsie Ninsie | Web | 7. července 2012 v 19:10 | Reagovat

[4]: blbá Nini... každopádně - dusot. Prostě mi přijde, že koně dusají :D Neměla jsem lézt na to sluníčko :D

6 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 13. července 2012 v 14:36 | Reagovat

Teraz ako to je: je to dupot alebo dusot? :D

7 Ninsie Ninsie | Web | 20. července 2012 v 19:45 | Reagovat

[6]: dusot :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama