5. kapitola: Otázka času

2. ledna 2012 v 17:25 | Ninsie |  Poslední
Dvě tvrdé hlavy v jednom pokoji nemůže skončit dobře. A co se stane, když vlastní hořkost uvnitř člověka náležitě probublá a touží se dostat ven? Na koho bude směřován hněv a jsou opravdu všechna vítězství sladká? Do hry se připlete i jeden Hraničář, banda půlčíků a Bílý čaroděj. Válka je těsně na spadnutí.


5. kapitola

Otázka času


Uplynulo již několik dní od doby, kdy se v Roklince objevila Merian a rovněž od odjezdu Glorfindela, který se vydal hledat Bilbova synovce a zbytek jeho přátel. Elrond přecházel mlčky po domě sem a tam. Jeho čelo bylo zachmuřeno obavami, neboť se tam zatím ještě nedostala žádná zpráva o vývoji situace a mu nezbylo nic než čekat. A čekání bylo to nejhorší.
Arwen nyní často sedávala v altánku a stále něco spisovala do svitků. Vypadalo to, jakoby si zapisovala vlastní myšlenky nebo jakoby pomocí slov hledala cestu pro svou duši a způsob jak se vyrovnat s obavami. Občas zamyšleně zvedla hlavu a skousla špičku psacího pera, pak ho nechala opět rozeběhnout po papíru. Stejně jako její otec se uzavřela do mlčení a s nikým nemluvila. Každý den vyhledávala osamělá místa, kde jí v ústrety přicházelo jen ticho a klid, po kterém tolik prahla, ale pro svou mysl nemohla ho najít.
Přeci jen tu však byl někdo, s kým by ráda mluvila, kdyby měla tu možnost. A ta jediná osoba byla její mladší sestra, u které si byla jistá, že by ji vyslechla, aniž by ji jedinkrát přerušila. Nakonec by jí Ori řekla, co si o celé věci myslí ona. Vždycky to tak bylo a Arwen to pomáhalo. Dávalo jí to na věci zase jiný náhled, nezúčastněný, který se v konečném důsledku a rozhodnutí, ukázal i jako dosti cenný. Chyběly jí rozhovory s Orianne, kdy před sebou mluvily bez větších tajemství a vzájemně se vyslechly.
Opravdu, ona byla jedná, s níž toužila mluvit a zároveň jediná, která nemohla mluvit s ní, protože ji po celé dny zaměstnávala její nová učitelka.

***

"Já už tomu vážně nerozumím," prohlásila Orianne a rezignovaně rozhodila rukama. "Nejdřív mi tvrdíš, že ty schopnosti mám. Zdůvodňuješ mi to tím, že jsem někdo, ani nemám ponětí kdo a pak taky kvůli těm snům…" nechala konec věty viset ve vzduchu, když si uvědomila, že řekla víc než měla.
"Snům?" zatvářila se Merian na oko překvapeně.
Orianne sklopila zrak k zemi a pokračovala, aby odvedla čarodějčinu pozornost od toho, co nechtěně prozradila. "Ale stále chceš dělat zkoušky a ověřovat… Jak to tedy je? Jsem ta, za kterou mě máš a mám ty síly, nebo ne?" tohle znělo už podrážděně.
"Na tu otázku nám odpoví testy," sdělila jí klidně žena.
"Testy, zkoušky," ohrnula dívka nos. "Co když ses prostě jen spletla? Co když jsem někdo jiný?" nadhodila.
"Jsi rozhodně někdo jiný, než sis ty kdy myslela, že jsi. Kromě toho tvoje ruce mi říkají něco jiného."
Orianne se už nadechovala, aby jí skočila do řeči, ale Merian ji předběhla a prohlásila nevzrušeným tónem: "Čarodějky se nepletou, pamatuj si to!"
"Dobře. Tak co tedy s těmi mými schopnostmi?"
"Jsou v podstatě dvě možnosti," začala jí vysvětlovat. "Bude je třeba buď potlačit, anebo ovládnout. V tvém případě první možnost nepřipadá v úvahu, už kvůli tvé budoucnosti. Budu se ti snažit předat alespoň elementární znalosti magie," odpověděla jí vyrovnaným hlasem.
Byly samy v odlehlém postraním křídle domu, v prostorné místnosti, kterou její otec přidělil čarodějce.
"Takže mě tedy chceš učit?" posadila se na okraj lůžka a přejela dlaní po hebkém povlečení. Pak její ruka strnula v půli pohybu a ona se tázavě obrátila na ženu: "Budeš mě chtít vzít odsud? Pokud ano, nikam s tebou nejdu!" rozhodně prohlásila.
"Jednou půjdeš sama, tak proč bych se nyní namáhala," řekla chladně Merian, nadzvedávající víko dřevěné truhlice. "Řekla jsem, že se podrobíš zkouškám a na základě nich tě budu vyučovat. To mohu klidně dělat zde, na místě. Nepotřebuji tě odvádět nikam jinam."
"Jak dlouho mě budeš učit?" chtěla vědět dívka.
"Tak dlouho, jak to bude třeba."
Čarodějka se sklonila k vyřezávané komodě s náručí plnou oblečení, otevřela ji a vložila do ní prádlo, potom ji zase opatrně zavřela.
"Co to znamená: jak dlouho bude třeba?" zeptala se Orianne zvědavě. "Až zjistíš, že jsem naprosto neschopná a nejsem ta, za kterou mě máš?" nasadila výsměšný tón. Měla chuť vytočit čarodějku za její v podstatě přezíravé chování vůči ní. Vstala z jejího lůžka.
Merian se prudce otočila, z očí jí sršely blesky: "Přestaň se tomu vysmívat. Ty ani nevíš, jakou práci mi dalo jen tě najít a něco takového nehodlám už více poslouchat! Když si neumíš vážit sebe a toho, co máš v sobě, měj úctu alespoň ke mně a k tomu, co vyznávají jiní!"
Orianne udělala pár kroků zpět. "Promiň." zašeptala vystrašeně a sklonila hlavu. Tohle nebyl nejmoudřejší nápad, jak se rychle přesvědčila.
Čarodějka pouze kývla hlavou na znamení toho, že její omluvu přijímá. Přistoupila pomalu k vyděšené dívce, položila jí ruce na ramena a pohlédla jí do očí. Z blízka, upřeně.
Orianne se začala pomalu ztrácet v těch fialkových hlubinách a nebyl to příjemný pocit, cítila, jak ji obklopuje chlad a přes jakýsi závoj zimy k ní doléhala čarodějčina slova.
"Zmatek," řekla vážně. "Smutek. Naděje a Strach, ale i Odvaha. Ano, zdá se, že jsem na nic nezapomněla. Můžeme se tedy konečně pustit do tvých zkoušek, ty malý zelenooký Dárečku. Ověříme si tvé nadání."
Orianne ze sebe sklepala ledový závoj a naježila se při jejím oslovení. "Mám jméno a nejsem žádný D-á-r-e-č-e-k!" odsekávala jednotlivá písmena.
Merian se usmála koutkem úst.

***

Pán Roklinky stál na balkóně a zamyšleně pozoroval obzor. Starosti se mu rozhodně nevyhýbaly a kromě těch, co se týkaly dění ve světě kolem, mu ještě přibyly i ty, co měly co do činění s jeho vlastními dětmi. Elladan a Elrohir byli na výpravě, kam je sice sám poslal, ale to neznamenalo, že se o ně neobával. Časy rozhodně nebyly bezpečné a i dobří bojovníci mohli snadno přijít o život.
Povzdechl si. A pak tu také byly jeho dcery. Arwen se uzavřela do sebe a vyhýbala se všem. Její otec tušil, že to má na svědomí nejspíš ten, který by se tu měl, jak doufal on, brzy objevit. Ale ani to neznamenalo, že se něco mění na jeho zákazu. Nemohl to dovolit. Nesměl to dovolit už pro její vlastní dobro.
Co se Orianne týkalo, tu po většinu dne neviděl. Nakolik ji zaměstnávala její nová učitelka a pokud přece se potkali, věnovala mu pohled, který mluvil sám za sebe. Dívka si myslela, že ji zradil. Že ji vydal na pospas čarodějce snad pro vlastní zábavu. Ve skutečnosti tomu však bylo jinak. Snažil se ji chránit a dělal to, co považoval za nejlepší… u obou dcer. Jen ony to tak, jak se zdá, neviděly. Obě byly dost tvrdohlavé a chtěly jít vlastní cestou, která však ne vždy byla nejmoudřejší a nejvhodnější. Od toho tu pak byl on. Pomáhal jim najít tu nejlepší a snažil se je k ní nasměrovat. Musel si ale přepustit, že často jeho přišla vniveč. Jedna jako druhá hledaly stezky úniku a mnohdy se jim to i podařilo.
Povzdechl si a zavrtěl hlavou. Nemohl přinutit své dcery, aby se na věci dívaly stejně jako on. Nechtěly se jim jen vyhýbat, chtěly si je zažít na vlastní kůži. Jistě by to byly cenné zkušenosti, ale některé z nich byly, podle jeho názoru, zbytečné a bolestivé. On je toho chtěl ušetřit.
Z nitra domu zaslechl podivný povyk, který k normálnímu klidu, jež tu obvykle panoval, vůbec neseděl.
Otočil se od obzoru, odpustil balkon a vydal se skrz svůj pokoj, za jehož dveřmi našel elfa, který se právě chystal zaklepat.
"Pane, něco se blíží ze severu," vypravil ze sebe zadýchaně a okamžitě se vydal za ním, když beze slova a dalšího vysvětlování zamířil chodbou pryč směrem k východu.
To "něco" na nádvoří rozvířilo prach. Elrond vyběhl s pár elfy ven a uviděl, jak velké perutě zastínily sluneční paprsky. Přibližovaly se a zvětšovaly a na nádvoří padal stín.
Přímo před nimi přistál velký Pán Orlů, nepatrně pokývnul Elrondovi hlavou a opatrně složil křídla. Nyní si mohli všimnout, že k jeho hřbetu se tiskl člověk ve špinavém a mokrém šedém plášti. Vlasy téže barvy měl rozcuchané a přilepené na tváři, zrak téměř vyhaslý. Pán Roklinky ho poznal okamžitě i navzdory tomu, jak vypadal. Vždyť se jednalo o jeho přítele - Mithrandira.
"Přineste nosítka a odneste ho do domu, rychle!" vydal Elrond okamžitě rozkaz.
Dva z elfů zmizeli uvnitř, aby se za pár vteřin se objevili s nosítky. Další opatrně sundávali šedého poutníka z orlových zad a během chvilky s ním zmizeli v útrobách domu.
Elrond se ještě, než zmizel za zraněným, zadíval do bystrých a hrdých očí Pána orlů a krátce kývl, aby mu poděkoval. Orel mu věnoval dlouhý pohled, pak roztáhl křídla, párkrát jimi zamával a vznesl se vzhůru k nebi.
Pán Roklinky na víc už nečekal, musel se postarat o nenadálého návštěvníka.

***

Orianne si protáhla záda. Dopáleně a hodně netrpělivě se zavrtěla na židli. Po několika hodinách neustálého sezení na tvrdém dřevu ji už brněl zadek.
"Nic z toho nebude!" prohlásila vztekle a otřela si o stolní desku modré prsty zašpiněné od inkoustu. "Vůbec nic! Prostě se mi to nedaří! Spletla ses, nemůžu být čarodějkou."
Merian pozvedla tázavě obočí. "Trpělivost přináší růže, milá Orianne. To co blábolíš nemá ani hlavu ani patu."
"Nevysmívej se mi," zaskřípěla dívka zuby a odfoukla si dlouhý pramen černých vlasů z obličeje. "Jenom jsem chtěla říct… Víš o těch schopnostech, o té síle… Kromě pár maličkostí se vlastně vůbec nic nestalo."
"Já vím."
"Víš?" podivila se dívka.
"Vím a přesto to nic neznamená," ujistila ji Merian.
"Jak to?"
"Je to jen otázka času," klidně odvětila čarodějka a přešla k Orianne. "A nyní už ten skutečný test. Soustřeď se prosím. Podívej, na tomhle obrázku jsou čtyři jedle. Každá z nich má jiný počet větví. Nakresli pátou, která by patřila k těm čtyřem a má stát tady na tom volném místě," ukázala pěstěným nehtem na příslušné políčko.
"Tohle je hloupý," zamumlala si pro sebe Orianne a nakreslila poněkud roztřesený stromeček. "A nudné. Nechápu, co to má společného s magií," prohlásila trochu popuzeně. Stále byla naštvaná na otce i Merian, že se na ni domluvili a nutili ji tady vysedávat, místo aby se zabývala naprosto jinými věcmi podle své libosti. Pořád byla jen dítě. Podle elfských i lidských měřítek. Zatím nebyla dospělá.
"To je smůla," povzdechla si čarodějka, sebrala jí svitek a zkoumavě si ho prohlížela. "Co mají jedle společního s magií?" zopakovala. " Nic. Nakreslila jsi to správně a včas. Dobrý výsledek."
"Směješ se mi?" zeptala se dívka jedovatě.
"Ne. Směju se málokdy, milá Orianne. Musím mít opravdový důvod." Podala jí další papír. "Soustřeď se na další svitek. Jsou na něm hvězdičky, trojúhelníky, křížky a čtverce seřazené do různých sestav v několika řadách. Prohlédni si ji a řekni mi, kolik hvězdiček má být v poslední řadě," rozkázala jí.
"Na co mi to bude?!" dělala, že přeslechla co jí čarodějka rozkázala.
"Kolik?" trvala žena na svém.
"Šest," znuděně odpověděla Orianne.
Merian se zahleděla na vyřezávané dveře a dlouho mlčela. Škodolibý úsměšek, který si ihned po její odpovědi začal pohrávat s dívčinými rty, postupně mizel, až se ztratil úplně.
"Zřejmě tě zajímalo," promluvila po chvíli čarodějka velmi pomalu, s pohledem nadále upřeným na světlé dveře, "co se stane, když mi dáš neuváženou a naprosto nesmyslnou odpověď. Možná sis myslela, že si toho nevšimnu, protože mě ani nezajímá, co tam nakreslíš. Myslela sis však naprosto špatně. Jestli tě omrzelo být zkoušena a rozhodla ses pro změnu otestovat zase ty mě… Tak ti to nevyšlo. Tak či onak, skončily jsme. Vrať mi ten svitek."
Dívka se zalekla. Ani ne tak toho, že čarodějka se rozhodla skončit, vždyť to bylo přeci to, čeho na jednu stranu toužila dosáhnout, ale toho, jak by se tvářil její otec. To že by ho naštvala a zklamala, pro ni bylo mnohem horší.
"Promiň mi to, Merian," sklopila Orianne pokorně hlavu. "Tam mají být samozřejmě… tři hvězdičky. Moc se omlouvám. Nezlob se na mě."
Čarodějka se dlouze podívala na dívku a donutila ji zvednout pohled od země. "Nezlobím se. Když ses omluvila, nevědomky jsi dokázala, že jsem se v tobě nezmýlila. A teď další svitek. Jak vidíš, jsou na něm tři ornamenty. Nakresli čtvrtý..."
"Zase? Vážně nechápu proč…" začala opět dívka.
"...nakresli čtvrtý ornament!" výhružně se změnil čarodějčin hlas a v očích se jí rozhořel fialový plamen. "Tady na tom prázdném místě a nenuť mě to znovu opakovat."

***

Mithrandir ležel na lůžku. Byl unavený a přes jeho zrak se začínal rozprostírat temný závoj. Vší silou, která mu ještě zbývala, se snažil bojovat a udržet se při vědomí. Musel vypovědět, co se stalo v Železném Pasu. S velkým vypětím držel oči otevřené a snažil se proniknout mlhou, která otupovala jeho smysly. Zatnul zuby, ale ani tak nezabránil tichému zasténání, které mu uniklo ze rtů, když mu Elrondova dcera Arwen dezinfikovala rány.
Pán Roklinky mezitím stál u vyřezávaného stolu a drtil bylinky v dřevěné misce. Poté se natáhl pro červenou lahvičku a přidal pár kapek do misky. Zběžně celou směs promíchal a pak přešel místnost. Vrhl krátký pohled na svou dceru přikládající dezinfekci na rány a Mithrandira bloudícího zrakem po pokoji a zatínajícího zuby. Otevřel vyřezávaná dvířka malé skříňky a vytáhl další tři lahvičky. S nimi v náručí se vrátil zpět ke stolu. Z každé vkápl pár kapek do směsi a lehce ji opět promíchal. Byl to zdlouhavý proces přípravy, ale tento lék téměř vždy zabíral.
Nechal vše na chvíli stát na stole a vystřídal Arwen u Gandalfa. Pohledem požádal svou dceru, aby odešla, protože tušil, že s ním jeho přítel chce mluvit v soukromí.
Dívka po něm vrhla rozzlobený pohled, nicméně během pár vteřin zmizela s tichým klapnutím za dveřmi.
Elrond se otočil zpět k Mithrandirovi.
"Saruman nás zradil," vyčerpaně zašeptal čaroděj a upřeně sledoval elfa před sebou, jako jediný záchytný bod jeho vědomí. Uhnout očima znamenalo ztratit se v temnotě bezvědomí a to on ještě nemohl. Ne, dokud neřekl vše.
Elrond se zamračil a začal mu mechanicky vtírat směs do ran, stejně jako předtím Arwen. Neřekl nic. Na otázky bude čas později. Teď ho nechal mluvit, dokud ještě mohl.
"V Železném Pasu se začali množit skřeti… chce..."
Co však byly Sarumanovy záměry se nedozvěděl, protože jeho přítel už nedokázal déle vzdorovat hlásící se únavě a jeho mysl i tělo se propadly do bezvědomí.
Pán Roklinky rychle dokončil ošetření a ovázal mu rány, které místy vyhlížely dost ošklivě. Naposledy zkontroloval Šedého poutníka a poté tiše opustil pokoj. Věci byly horší, než si až doposud myslel. Už přicházel čas a svět, jak jej znal on, se chýlil ke svému konci.
Během dvou dnů se Mithrandir zotavil natolik, že udržet ho na lůžku se stalo nemožným a značně nevděčným úkolem. I před Elrondův příkaz a Arweniny slabé protesty vstal a začal se opět plně věnovat svým povinnostem. Nebyl zvyklý zahálet a musel být připraven.
Napřed dlouhý čas diskutoval s Elrondem v jeho pracovně, potom zmizel na několik hodin do knihovny, kde se ponořil pod nepřeberné množství svitků a starých svazků v různých jazycích.
Večer mu Arwen sama donesla jídlo,ale když chvíli postávala ve dveřích a Gandalf se nezmohl na nic než zamumlaní díků a opětovné ponoření se pod stohy papírů, tiše něco zamumlala, tak, aby to starý čaroděj nemohl slyšet a práskla dveřmi.
Jak zjistila, tudy možnost získat nějaké informace rozhodně nevedla.

***

Zaslechli dusot kopyt. Srdce se jim sevřela strachy. Ohlédli se, ale nic neviděli, protože cesta byla nerovná. Tu zahýbala, tu klesala, nebo stoupala. Rychle se vydrápali z vyšlapané cesty do borůvčí a hustého vřesu. Došli až ke keříkům rostoucím na svahu. Skrz ně viděli na Cestu. Slábla a téměř se ztrácela v houstnoucí tmě.
Zvuk kopyt se blížil. Běžela rychle, lehce.
"To nevypadá jako Černí jezdci," zašeptal Pipin a napjatě poslouchal. Také ostatní doufali v to, že se nemýlí, ale zůstali nedůvěřiví. Příliš dlouho žili ve strachu z pronásledování a nyní se jim každý zvuk zdál zlověstný a nepřátelský.
Chodec se naklonil dopředu, jako by chtěl zahlédnout v té tmě něco více. Přiložil ruku k uchu a napjatě poslouchal. Na jeho tváři se pomalu objevoval úsměv.
Listí ve větvích ševelilo a rychlý klus byl slyšet stále blíž. Náhle spatřili ze stínu vybíhat bílého koně. Celý zářil a vnášel světlo do temnoty nočního lesa. Na koni seděl jezdec. Plášť se shozenou kápí za ním vlál, zlaté vlasy měl rozházené rychlou jízdou.
Hobitům připadlo, že je celý naplněn a prozářen zvláštním světlem, jakoby jeho tělo bylo jen závoj a ono vycházelo přímo z jeho nitra.
Chodec vyskočil z úkrytu a rozeběhl se s křikem k cestě, snažíce se upozornit jezdce. Ale dříve než to stihl udělat, on přitáhl otěže a zastavil. Seskočil z koně a vyběhl mu v ústrety.
Rychle se pozdravili. V jezdcově hlase zazněla obava i úleva, že je nalezl. Hobiti nepochybovali o tom, že tohle nepřítel rozhodně nebyl. Nejenom, že znal Chodce, ale navíc byl i z Elfího lidu.
Viděli, jak spolu spěšně hovoří, patrně mu Chodec vysvětloval, co se jim cestou přihodilo. Nakonec hobitům pokynul,aby vylezli z úkrytu.
"Toto je Glorfindel z Elrondova domu," představil jim neznámého.
"Jsem rád, že se setkáváme. Poslali mě za vámi z Roklinky. Báli jsme se, že vám hrozí nebezpečí," řekl elf.
"Gandalf je tedy v Roklince!" vykřikl Frodo, v hlase mu zaznívala úleva.
"Ne. Alespoň tam nebyl, než jsem odjel. Hledám vás už po devět dnů," odpověděl Glorfindel. "Dostali jsme naléhavé zprávy od příbuzných, kteří putovali vaší zemí. Vzkázali, že bloudíte sami s těžkým břemenem, bez vedení a že vás pronásleduje Devítka. I v Roklince je jen málo elfů, kteří mohou otevřeně vyjet proti nim. Ale všechny, kdož mohou, rozeslal Elrond na sever, západ i jih. Mysleli jsme, že uhnete hodně stranou, abyste se vyhnuli pronásledovatelům a zabloudíte v divočině.
Měl jsem za úkol jet po Cestě. Na mostě přes Mitheithel jsem vám měl nechat znamení. Hlídali jej však tři nepřátelé, ale utekli. Pronásledoval jsem je k západu. Cestou jsem narazil ještě na další dva. Ti uhnuli k jihu. Od té doby vás hledám.
Ale dost řečí. Pět jich máme za sebou, hledají vaše stopy a až je najdou, poběží jako vítr. Kde jsou další čtyři, to netuším, ale myslím, že na nás číhají u brodu."
Rychle se setmělo a Frodo cítil, jak na něj padá únava. Od chvíle, kdy začalo světla ubývat, mlha před jeho očima potemněla a stala se neproniknutelnější. Byla mu zima a cítil se slabý. Kolena se mu podlomila a Sam ho zachytil, když padal.
"Nemůžeme jít dál, pán Frodo je zraněný," protestoval zlostně.
Glorfindel se sklonil nad hobitem, a prsty ohmatal ránu. Chodec mu již řekl, co je potkalo na Větrově. Krátce si prohlédl zbraň, která zranila Froda. Otřásl se odporem a řekl Aragornovi, aby ji dobře schoval.
"Udělám, co budu moci, ale není v mých silách vyléčit takovéto rány. Přesto vás naléhavě žádám, abyste pokračovali v cestě. Frodo pojede na mém koni. Zkrátím mu třmeny. Nemusíte se bát, že by ho shodil. Můj kůň neshodí nikoho, koho mu přikážu nést."
Prsty opět ohmatal Frodovu ránu a ten ucítil, že mu mrazení v boku a ruce trochu ustupuje, že pookřívá. Vysadil hobita na koně a sám jej vedl.
Pokračovali dál. Hobiti už notně unavení. Stíny se teď zdály temnější než kdy jindy. Uslyšeli za sebou dusot kopyt a ostrý skřek.
"Utíkejte!" křikl Glorfindel . "Jeď dál, Frodo! Jeď!" křičel.
Hobit neuposlechl okamžitě. Glorfindel však zavolal na svého koně, ten poskočil a rozběhl se jako vítr. Hnal se posledním úsekem stezky. Černí jezdci mu byli v patách. Ohlédl se přes rameno. Své přátele už neviděl. Pohlédl před sebe a naděje, která se ho na okamžik zmocnila, když zjistil, že nepřítelovi vraníci se nemohou rovnat s Glorfindelovým běloušem, pohasla.
Cestu mu odřízli další jezdci čekající v záloze.
Frodo přivíral oči, držel se pevně koňské hřívy a snažil se neslyšet jejich hlasy, které ho volaly. Bílý kůň s posledním vypětím sil proletěl před tváří jednoho z jezdců. Uslyšel šplouchání vody a pocítil rychlé zhoupnutí, jak se kůň dral vzhůru po kamenném břehu ven z vody.
Jezdci na něj volali, lákali ho k sobě. "Prsten! Prsten!" křičeli smrtícími hlasy. Pak pobídli koně a vjeli do vody.
"Při Elbereth a sličné Luthien!" vydechl Frodo z posledních sil a zvedl meč. "Nedostanete ani mě ani prsten!"
Jezdci už byli téměř u břehu. V tom okamžiku se rozlehl rachot a řev valících záplavu kamenů. V mlhách hobit spatřil, jak se voda zvedá a proti jezdcům se žene Bílá jízda zpěněné vody. Černí jezdci zmizeli pod valící se vodní tříští, která je unášela pryč.
Frodo cítil, že padá a mlha před očima byla neproniknutelnější než kdy jindy. Zakryla ho jako temný závoj. Pak už neviděl a neslyšel nic.

***

Už tomu bude pár dnů, kdy do Roklinky dorazili ti nejzvláštnější hosté, jaké kdy dívka viděla. Byli unavení, hladoví a ztrápení. Orianne zrovna stála u schodů a rozmýšlela se, co udělá se svým krátkým volnem, které od čarodějky dostala… kam půjde, když si všimla Glorfindela, jež se objevil na nádvoří. I přes vyčerpání, které se mu zračilo v tváři, se mu kolem rtů objevil nepatrný úsměv, jakmile ji uviděl. Lehce pokývl směrem ke svým společníkům, kteří kráčeli za ním, aby ho následovali a zamířil přímo ke vchodovým dveřím, kde stála dívka. Opětovala mu úsměv a lehce mávla rukou na pozdrav. Elf, i navzdory únavě, jí odpověděl stejným způsobem.
Dívka stočila pohled od jeho hezké tváře na jeho doprovod. Byli čtyři. Tři malí lidičkové a jeden muž v temném obnošeném oblečení, špinavý a zaprášený.
Jak se zabývala prohlížením cizinců, ani si nestačila všimnout, kdy vlastně její sestra přišla. Arwen vystoupila zpoza sloupu a nyní postávala kousek od ní.
Ten zaprášený muž sotva došel až k nim a věnoval Orianne podle dobrých mravů zdvořilou úklonu. Pak se jeho pohled stočil na Arwen. Na tváři se mu na zlomek vteřiny mihl jemný úsměv. Udělal pár zbývajících kroků k ní. Orianne se zdálo se, že chce její sestře něco říct, ale nemohl. Elrond vyšel ven z domu a Arwen se raději nepozorovaně vytratila, aby ji otec ještě nezahlédl.
Pán Roklinky je všechny pozval do dovnitř. Hobiti, tak se říká těm mrňouskům, jak se dívka dozvěděla, si prohlíželi všechno doslova s otevřenou pusou. Každý kout, každou část domu, každý sloup a v konečném důsledku i ji samotnou.
"To je elfka, ne?" zašeptal jeden z nich. Ostatní souhlasně zamručeli a následovali dovnitř jejího otce a toho cizince, se kterým toužila mluvit její sestra.
Dívka se neubránila úsměvu. Docela ji to pobavilo, že tu byl vůbec někdo, kdo by si ji dokázal splést s někým ze sličného rodu. Neřekla však nic, aby je vyvedla z omylu. Počkala, až všichni zmizí v domě. Glorfindel si neodpustil, aby ji cestou dovnitř, škádlivě nezatahal za pramínek dlouhých vlasů a zmizel za ostatními.
Orianne se po chvilce váhání, kdy jedna její část toužila zjistit původ té nezvyklé návštěvy a ta druhá chtěla zase okamžik samoty, rozhodla odložit pátrání na později. Vydala do zahrady.

Chtěla být sama. Tak moc po tom prahla, ale nikdy jí to nebylo dopřáno. Od té doby, co se tady ukázala Merian, Gandalf a Frodo, to vše šlo z kopce. Dům byl neustále plný křiku a pobíhajících elfů plnící naléhavé rozkazy Pána domu. Nikde ani kousek klidu, jehož nedostatek se na ni začínal podepisovat. Byla podrážděná a často jejím nitrem probublával vztek, jakoby se její sebeovládání pomalu vytrácelo a ona ho zoufale chtěla získat zpět.
Toužila ukrást si pro sebe trochu klidu a samoty, kterou tak postrádala, aby se mohla utišit a nabýt zpět rozvahy.
A až doteď nebylo kdy. Každý den od rána do večera trčela u Merian v pokoji a pro sebe neměla jedinou volnou chvilku. Jakoby to čarodějka vycítila, že se něco s její žačkou děje a rozhodla se trochu zmírnit tempo. Dala utahané Orianne chvilku volna.
S úlevou si sedla pod obrovský strom, který skýtal příjemný stín před slunečními paprsky. Opřela se o jeho hrubou kůru a zhluboka vdechovala čerstvých vzduch. Přestože už byl hluboký podzim, v Elrondových zahradách to vypadalo na pozdní léto. A konečně tu bylo ticho a samota, kterou nyní potřebovala ze všeho nejvíce. Potkat se tady ještě s někým, nebo snad narazit na někoho, to by už neustála. Vybuchla by. Bylo toho v ní příliš mnoho na to, aby se dokázala jen tak ovládat a tvářit se ještě společensky, jak se očekávalo od Elrondovy dcery.
Zavřela oči a zaposlouchala se do toho ticha.
Ticha?!
Něco tu šustilo. Dívka si napřed myslela, že je to listí, se kterým si pohrává vítr. Potom se ale zarazila. Listí nemělo jak šustit, protože nefoukalo. Dnešní den bylo absolutní bezvětří, nikde se nehnulo ani stéblo trávy.
Cítila, jak to v jejím nitru začíná opět probublávat. Jak se jí zmocňuje vztek, protože tolik toužila po samotě a klidu, jenže si vybrala špatně. Mohla si za to sice sama, ale jak si musela přiznat, potřebovala nyní nějakého obětního beránka, na kterém by si mohla aspoň trochu vylít zlost a ulevit tak svému nitru. Bylo to sobecké, jenže Orianne už vážně nevěděla jak dál a přetvařovat se věčně taky nemohla. Nechala tedy masku společenského chování padnout a rozčileně se zvedla. Obešla obrovský kmen, který by jen stěží objalo pět elfů, tento strom patřil k nejstarším a nejcennějším v Elrondově zahradě. Na druhé straně seděl v trávě tmavovlasý elf, obklopený pevně smotanými i roztaženými svitky. Jeden právě držel v rukou a očima klouzal po papíře.
"Zase vy?" povzdechla si Orianne a vztekle zatnula pěsti.
Elf zvedl zrak od svitku a očima spočinul na dívce. Chvilku neřekl nic, potom smotal svitek a postavil se. Byl velmi vysoký. Orianne musela téměř zaklonit hlavu, aby mu viděla do očí.
Tohle jí taky na náladě nijak nepřidalo, vlastně ji to posílalo mnohem níž a podněcovalo to jen plamen, který sžíral její sebeovládání na prach.
"Myslím, že jsme si ještě nebyli představeni," řekl zcela klidně, aniž by si všímal toho, jak se na něj dívka dívá. "Jmenuji se Erestor."
"Orianne," zareagovala více méně automaticky. Slyšet ji teď otec, jakým tónem, to řekla, asi by si vysloužila kázání. Tahle myšlenka byla jako další polínko do ohně, co ji stravoval. "Je mi jedno, kdo jste," zavrčela.
Jeho to ovšem jen pobavilo. Erestor pozvedl obočí a potom nadhodil naprosto zničehonic: "Krásný den, že?"
Dívka však nebyl schopná uvažovat na dostatečně společenské úrovni. Potřebovala ticho a klid a to nenašla. Nedokázala se chovat mile a navíc neměla jediný důvod být milá na tohoto elfa.
"Byl by, dokud jste se tu neukázal," odvětila mu proto jedovatě medovým hláskem.
"Vadím vám tu snad?" zeptal se nevinně a upřel na ni tmavě modré oči.
Věděl, že by se měl držet zpátky, ale nějakým prapodivným způsobem ho bavilo dívku provokovat. Ačkoliv ji vlastně vůbec neznal. Příliš dobře vycítil její napětí i vztek, a pokud tohle byl způsob, jak se ho chtěla zbavit, rozhodl se hrát s ní.
"V zahradě jsou stovky stromů, tak proč jste si se svými papíry vybral zrovna tenhle?" zeptala se ho přímo. "Byla jsem tu první," dodala po vzoru trucovitého dítěte.
" O tom, kdo tu byl skutečně první, by se dalo polemizovat," řekl vyrovnaným tónem a vytrvale se díval na stvoření před sebou. Věděl, že ji to ještě víc popudí. Považoval ji jen za dívenku, která se snaží hrát dospělou a přerůstá jí to přes hlavu. Stále ještě byla dítě a nezáleželo na tom, jak toužila působit ona.
Orianne zrudla vzteky. Nejenom, že tomu elfovi nedošlo, že by měl zmizet, ale ještě si ji tu pobaveně prohlíží. Založila si ruce na prsou a zaklonila hlavu, aby mu viděla do očí. Považovala ho za arogantního tupce. Nerozmýšlela se a klidně mu připevnila tuhle nálepku.
"Co po mě ještě chcete?!" vykřikla. V její osobě nebyla ani stopa po nějakém sebeovládání. Ztratila ho. Zmizelo. To se však většinou stávalo jen v čarodějčině přítomnosti. Na ostatní se snažila být milá a taková, jak ji vychovávali. Jenže i v tom "ostatní" se očividně našla výjimka a ta teď stála přímo před ní.
"Já po vás?" zopakoval nechápavě. Když však viděl, jak pevně svírá cípy dlouhých rukávů, zeptal se opatrně: "Jste v pořádku?" a přistoupil k ní blíž.
Dívka ucouvla zpět, jakoby ji jeho blízkost mohla popálit. Cítila, jak jí opět začínají nepatrně žhnout dlaně. "Vy máte ještě odvahu se ptát, jestli jsem v pořádku?!" nevěřícně se na něj podívala.
Erestorovi se z tváře vytratil veškerý žert. Tady už šlo o něco jiného. Snad i on vycítil, že se začíná dít cosi, co by nemělo. Dívka před ním byla rudá vzteky a přestávala se naprosto kontrolovat.
"VY!" zasípala. "Díky vám jsem se dostala až k ní. Díky vám je tady ONA. A díky tomu jsem cvičená jak divoký kůň," odmlčela se na okamžik a lapala po dechu.. "Proč jste mě nenechal být? Proč jste mě prostě nenechal jen jít, zmizet a musel mě dovléct přímo k mému otci?" tohle už znělo zlomeně.
Tak odtud vanul vítr. Toto mu nebyla schopná odpustit a přenést se přes to. Erestor se na ni díval mrazivým pohledem a když mu Orianne pohlédla do očí a strnula nad jeho slovy.
"Až ze mě bude nevychovanec a ničema, budu uvažovat o nevšímavosti vůči ostatním a zanechám je na pospas osudu a ukvapeným rozhodnutím. Do té doby se poroučím."
Lehce se jí uklonil, ale dívka vnímala, kolik ledu a ironie v tom bylo. Potom sesbíral svitky a odkráčel směrem dům, nechávajíce za sebou zkoprnělou dívku, která se nezmohla na jediné slovo.
Chvíli trvalo, než se vzpamatovala a byla schopná hnout se z místa. Utřel ji a to docela solidně. Sice ho ze zahrady dostala, avšak pražádnou radost z toho neměla. Tohle vítězství mělo víc než silnou příchuť prohry.
Odtrhla pohled od místa, kde před chvílí zmizel tmavovlasý elf a zavadila jím o sluneční hodiny v zahradě.
Spolu s pohledem na ciferník přišlo uvědomění.
"Merian! To ne!" vykřikla a rozeběhla se za čarodějkou.

***

"Jdeš pozdě," oznámila jí čarodějka, aniž by se otočila od okna a pohlédla na právě příchozí.
"O-omlouvám se," vykoktala rychle dívka a zavřela za sebou dveře. "Já vážně nerada..."
"Dobrá, Dárečku, posaď se. Budeme pokračovat ve zkouškách," mávla Merian rukou ke stolu a odvelela dívku na své místo.
Orianne stěží skryla otrávený výraz. Stále ještě byla hodně rozrušená a toužila jedině po klidu a samotě, ale stačil jediný postranní pohled na čarodějku a bez protestů se pustila do vyplňování svitků. Nechtěla zažít to, co při první hodině s ní. Merian totiž své hrozby vyplnila ještě dříve, než se o nich vůbec stačila zmínit.

***

Po hruškách, hvězdičkách, tečkách, rybkách a všelijakých ornamentech, přišla na řadu bludiště, z nichž bylo třeba co nejrychleji najít cestu ven. Poté došlo i na vlnovky, na kaňky podobné rozmáčklým pavoukům, na divné obrázky a mozaiky. Z těch jí šilhaly oči a brzy se motala hlava. Pak následovalo křišťálové kyvadlo, na které musela soustředit pohled.
Bylo to tak otravné a nudné, že Orianne pravidelně usínala. Merian, světe div se, to vůbec nijak nevadilo, přestože jí pár dní předtím vynadala, když se jí začaly klížit víčka nad jednou z těch přihlouplých mozaik.
Z vysedávání nad testy dívku nakonec rozbolel krk a i záda byla den ode dne citelnější. Každý pohyb se stal bolestivým. Pobyt na čerstvém vzduchu jí chyběl. Po dlouhém váhání se s tím nakonec svěřila Merian. Čarodějka to přijala lehce, jako kdyby na to čekala už dávno.
Mlčky kývla a vzala dívku do zahrady. Přeskakovaly keříky, malé ploty i lavičky. Cvičily pro získání rovnováhy, když chodily po zdi nedaleko stájí. Každé cvičení vždy doplňovala teorie. Merian učila dívku správně dýchat. Tlakem dlaně řídila pohyby jejího hrudníku. Vysvětlovala zásady pohybu těla, funkci jednotlivých svalů a kostí a předváděla jí, jak se má uvolnit a relaxovat. Tohle vyučování se Orianne líbilo mnohem víc. Byla vděčná, že mohla na chvilku odložit testy. Z těch pitomých kaněk a bludišť se jí už dělalo zle, ale neměla odvahu stěžovat si. Vlastně... nechtěla si stěžovat. Bylo by to pro ni příliš pokořující.
Položily se na trávník a hleděly do nebe, po kterém se proháněly bílé mraky.
"Merian? Kdy konečně skončíme s těmi zkouškami?"zeptala se po chvíli opatrně.
- Nudí tě?
"Ne," vypravila ze sebe obezřetně "… ale chtěla bych vědět, jestli mohu být čarodějkou. Jestli mám ty schopnosti, o kterých jsi mluvila."
- Hodíš a máš.
"Už to víš?" divila se Orianne.
- Věděla jsem to od samého počátku.
"A testy?" chtěla dívka ještě vědět.
- Skončily. Zjistila jsem o tobě vše, co jsem zjistit chtěla…
"Ale některé… Sama jsi říkala, že… Opravdu to víš… nepleteš se? Jsi si naprosto jistá, že jsem ta, za kterou mě máš?" vykoktala.
- Naprosto jistá, ačkoliv ty sama si stále ještě nejsi.
"Ale…"
- Orianne, - vysvětlovala čarodějka pobaveně a netrpělivě zároveň. - Od chvíle, kdy jsme si lehly na tuto trávu, s tebou při rozhovoru vůbec neužívám hlasu. A jak sis všimla, v dorozumění nám to nijak nepřekáží.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 13. července 2012 v 14:39 | Reagovat

Zase budem kúskovať, ale nemôžem si to odpustiť: Vypadalo to, jakoby si zapisovala vlastní myšlenky nebo jakoby pomocí slov hledala cestu pro svou duši a způsob jak se vyrovnat s obavami. - krásna myšlienka.

2 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 13. července 2012 v 20:18 | Reagovat

Pak už Neviděl a neslyšel nic. - prečo veľké N? :)

3 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 13. července 2012 v 20:26 | Reagovat

Teda Orianne a tá čarodejnica sa nerozprávali nahlas? Iba v myšlienkach? Dobre som to pochopila? :) Riadne dlhé kapitolky :D.

4 Ninsie Ninsie | Web | 20. července 2012 v 19:44 | Reagovat

[3]: Pochopila jsi to správně :) šlo o telepatii, alespoň z Merianiny strany. :)

[2]: ...protože tohle Nins ulítlo při editu, když to tehdy upravovala a bude to muset opravit na malé písmenko :D

[1]: děkuju :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama