6. kapitola: Rudá růže z Sheridianu

9. ledna 2012 v 14:00 | Ninsie |  Poslední
Dnes se staneme svědky Merianina pojetí magie, které přece jen Orianne zajímá už o trochu více. Dojde na nečekaný dvojí dotek a přibyde několik střípků do hádanky minulosti mladé dívky. Jenže nic není, jak se zdá a zdá se, že ani vzpomínky nejsou soukromé místo. A vzpomínání s sebou nese i bolestivé pravdy a polozapomenuté příběhy.



6. kapitola

Rudá růže z Sheridianu


Jindy poklidný život Roklinky nabral spád doslova přes noc. Kamkoliv jste se podívali, hemžilo se to malými hosty a i dalšími, kteří přijali pozvání od zdejšího Pána. Hobiti se okouzleně procházeli po celém domě, zkoumali zahrady a doslova proslídili každý kout. Nikdo jim to však neměl za zlé, protože tento malý národ byl od přírody líný vytáhnout paty z domova a jen v málokteré dušičce se sem tam objevilo trochu toho cestovatelského elánu. A teď jste jich tu mohli vidět hned pět. Třebaže byli malí vzrůstem, byli to ti největší posluchači elfských příběhů a písní, které jste kdy mohli vidět.
Kdykoliv si Orianne chtěla promluvit s otcem, nebyl nikdy dostatek času. Buď ona trávila své dny u učitelky anebo její otec se svými hosty, se kterými debatoval mnohdy i dlouhé hodiny. A když se pár chvil přeci jen našlo, netrvalo to dlouho a byli přerušeni. Nezáleželo na tom, kdo to byl. Kdo se ukázal jako posel a vždy odvedl jejího otce. Elrond pokaždé zanechal dívku v pracovně samotnou jen se zábleskem jeho omluvného úsměvu a příslibem brzkého rozhovoru. Vždy ji to jen rozhodilo a s každým dalším zaklepáním na dveře, které odvedlo jejího otce z její přítomnosti, narůstal i vztek a lítost, jak musela přiznat.
Arwen bývala celé dny mimo dům a najít ji bylo prakticky nemožné. Nebylo to tak dlouho, co se snažila ona sama Orianne vyhledat a promluvit si s ní, ale ve chvíli, kdy se karta obrátila a byla to Orianne, která si chtěla promluvit, po její straší sestře, jakoby se slehla zem. Zmizela tiše a nepozorovaně po vzoru svého rodu, a když se opět objevila, bylo to vždy jen na pár chvil.
Orianne se jí vlastně ani nedivila. I když by správně měla, protože jak Merian poznamenala hned na začátku: "Nenechej city, aby ovlivnily tvůj úsudek. Zapomeň na ně. Oslabují tě, zatemňují mysl. City nejsou pro čarodějky."
Moc dobře si všimla pohledů, které poletovaly mezi její starší sestrou a tím cizincem, jehož viděla, když ho spolu s hobity Glorfindel přivedl. Nemusela být přeborník na mezilidské nebo spíš i mezipůlelfské vztahy, aby poznala, že Arwen uloupil srdce jeden z Dúnadanů.
Když nad tím začala jen trochu uvažovat a její fantazie se v nestřeženém okamžiku vznesla nad její hlavu, a křičela nad ní podobna dravci, měla chuť ji sestřelit a pak třískat hlavou do desky stolu. Byla odhodlaná se řídit tím, co Merian řekla.
Na co by jí byla láska? - Na to, aby se snad člověk bál a nemohl strachy ani spát?
Ne, tohle Orianne nepotřebuje. Tohoto nemá zapotřebí a ani o to nestojí. Je přece čarodějka, i když zatím ve výcviku" jak musela připustit.

***

"Magie,"opřela se Merian do opěradla vyřezávané židle a zadívala se velkým oknem ven do zahrady, "patří podle mnohých k projevům Chaosu. Může být i klíčem, kterým lze otevřít zakázané dveře. Za nimi číhá děs, nepředstavitelná hrůza, nepřátelské a ničivé síly a moc čistého Zla. Těch, kteří se je pokoušeli otevřít je mnoho, stejně jako je mnoho těch, co jimi stále cloumají. Jednou někdo z nich udělá chybu a způsobí tak zákonitě neodvratnou katastrofu. Magie je údajně pomstou Chaosu. To, že se ji lidé naučili ovládat a využívat sílu z Vyšších sfér, je prokletí a zhoubou světa i samotných duší. Je to tak, Orianne. Ti, kdož považují magii za Chaos, se nemýlí," Čarodějka se na okamžik odmlčela a po chvíli pokračovala.
"Podle mínění jiných je údajně magie Uměním. Výjimečným a vznešeným Uměním, které je schopno vytvořit krásné a naprosto neobyčejné věci. Vlohy k němu jsou dány mnohým vyvoleným. Ti, kteří ten talent nemají, se mohou s úctou klanět před jejich tvorbou, a obdivovat ta díla. Cítí, že bez tohoto talentu by byl svět chudší. Ti, co v sobě magii objevili a začali ji posléze studovat a ovládat, zjistili, že nalezli Umění. A je to tak - pravdu mají ti, kteří považují magii za Umění."
Zvedla se, aniž by přerušila svůj výklad.
"Pro některé je magie Vědou. K jejímu zvládnutí nestačí však pouze talent a vrozené schopnosti. Nezbytná jsou i léta pilného studia a úmorné práce, vnitřního odhodlání a silné vůle. Tato magie znamená pokrok. Neustálý pohyb vzhůru. K lepšímu. Ke hvězdám. To, že jsme se ji naučili ovládat, nám jednou určitě dovolí dotknout se jich."
Merian vzala dívku za ruku, vyšla s ní z pokoje na malý balkon a odtamtud točitými schodišti sešly do zahrady.
"Ti, kteří pokládají magii za Vědu," pokračovala, "mají také pravdu. Zapamatuj si to, Orianne."
Čarodějka pomalu došla k osamocenému balvanu až v zadní části zahrady, položila dlaň na jeho drsný povrch a opatrně z něj smetla špínu a suché listí.
"Pojď sem, Dárečku," vyzvala potichu dívku.
Tmavovláska polkla a váhavě se k ní přiblížila. Čarodějka ji nečekaně objala paží.
"Zapamatuj si to," zopakovala znova. "Magie je Chaos, Umění i Věda. Znamená prokletí i požehnání a také pokrok. Všechno záleží však na tom, kdo magii užívá a k jakým účelům. Magie je všude. Všude kolem nás. Tak snadno dostupná. Stačí vztáhnout ruku. Podívej."
Orianne ucítila, jak se zem pod jejíma nohama zachvěla. Zaslechla vzdálené hluché dunění, hukot přicházející snad až z nitra země. Zvedl se vichr. Nebe prudce ztemnělo a zakrylo se mraky, které se hnaly neuvěřitelnou rychlostí. Na tvářích ucítila první kapky deště. Přimhouřila oči před jasem blesků, jež prudce vzplály na obzoru.
"Země, po níž kráčíme. Oheň co nikdy neuhasíná v jejím nitru. Voda, ze které vzešel život i Vzduch, který dýcháme. Stačí jen natáhnout ruku a můžeme vše ovládnout, donutit k poslušnosti. Magie je všude a ve všem. Je i za branou Vyšších sfér. Odtamtud, zpoza zavřených dveří, někdy natahuje ruce až k nám. Po nás. Tys už její dotek poznala. Ucítila jsi dotek magie, dotek té ruky zpoza zamčených dveří..."
Orianne byla zmatená a promočená, zuby jí začaly drkotat o sebe a po jejím těle se proháněla husí kůže. Nechápala poslední slova čarodějky a zároveň cítila, že by měla. Měla by je pochopit. Musí je pochopit. Něco jí však unikalo. Něco, na co se nemohla rozpomenout a co nemohla přesně pojmenovat.
"Ten dotek tě naplnil strachem," pokračovala Merian klidně dál, jakoby jí hustý déšť ani bouřka vůbec nevadily a mokré šaty ji nemohly studit na kůži. "Každý pocítí strach. Protože v každém z nás je Chaos i Řád, Dobro i Zlo. Mísí se to, prolíná a jedno přechází v druhé. Ale to, co je v nás, je možné - a nutné - opanovat. I ty se to postupně naučíš, Orianne," odmlčela se, než ji znovu vyzvala: "Dotkni se toho balvanu. Tady se kříží Mocí pulzující žíly. Dotkni se ho."
Orianne přiložila ruku ke kamenu. Chvěl se pod její dlaní, vibroval a spolu s ním i celé okolí.
"Magie po tobě natahuje ruku, Orianne. Po tobě, Dárečku, dítě Starší krve - krve Posledních. Dívenko vtažená mezi pohyby změn, smrti i vzkříšení. Krví určená. Magie po tobě vztahuje ruku zpoza zavřené brány. K tobě, jen malé, nepatrně kapce vody v oceánu Osudu. Po tobě napřahuje své spáry Chaos v nejistotě, zda se staneš jen jedním jeho z nástrojů, nebo překážkou v jeho plánech. Chaos se tě bojí, Dárečku, a chce dosáhnout toho, abys měla strach i ty."
Šlehl blesk a v dálce zaburácel hrom. Orianne se bezděky otřásla zimou a hrůzou zároveň.
Zdálo se, jakoby se čarodějka probrala z nějakého transu, podivného stavu vytržení v jakém se nacházela po celou dobu výkladu a pohlédla na dívku vedle sebe, která se viditelně chvěla zimou, a mokré vlasy se jí lepily na záda. Merian na okamžik zavřela oči a když je opět otevřela, otočila se znovu na Orianne a propustila ji se slovy:
"Vrať se nyní do domu, pokud nechceš přijít pozdě. Uvidíme se večer po hostině."
Dívka na víc nečekala. Mlčky přikývla, přinutila trochu ohromené končetiny k pohybu a rozběhla se zahradou směrem k budově. V hlavě jí vířily neuspořádané myšlenky, které, jak doufala, brzy zapadnou na své místo a vše dostane opět svůj řád.

***

Velká hlavní síň hlavního domu byla skoro přeplněná. Bylo zde mnoho elfů ze zdejší domácnosti a pár hostí i z jiných národů. Elrond usedl v čele celé společnosti ve velkém pohodlném křesle, které stálo na konci dlouhého stolu na lehce vyvýšeném stupínku. Po jeho levici i pravici zaujali svá místa Glorfindel s Gandalfem.
Hobitům, kteří až nyní spatřili celé osazenstvo Elrondovy domácnosti pohromadě, se zdálo, že se všichni zjevili v celé své vznešenosti a kráse. Pohlédli trochu s obavami na Pána Roklinky, který jim tak milostivě poskytl útočiště. Ve tváři se mu neodrážel věk. Vlasy měl dlouhé a tmavé, oči šedé se svitem snad samotných hvězd. Ctihodný a přesto jistě zdatný válečník, takový byl Elrond Půlelf, mocný mezi Sličnými i lidmi.
Asi v polovině stolu stála dvě křesla podobné provedením i velikostí tomu Elrondovu. V jednom z nich seděla dívka, líbezná a velmi podobná zdejšímu Pánovi. Byla mladá a přece ne. Měla bílou pleť a jasné šedé oči podobné noci bez mraků. Vypadala jako královna. V pohledu se jí zračila moudrost nabytá léty. Temné vlasy byly propletené drobnými bílými drahokamy a šaty se podobaly barvě očí. Šedé, bez ozdob, jen s pásem stříbrných lístků. Hobiti tak zahlédli tu, kterou tehdy spatřilo jen málo smrtelníků - Večernici elfského lidu, Elrondovu dceru Arwen.
Druhé křeslo po její pravici bylo volné. Někdo tu chyběl. Dříve než však stačili přemýšlet nad tím, kdo se ještě nedostavil na slavnostní hostinu, vběhla do místnosti dívka. Kousek za prahem se však zastavila, rozhlédla se po společnosti a pak nasadila důstojný a pomalý krok. Obešla stůl a usedla do druhého křesla po boku Arwen.
Byla štíhlá, světlé pleti a zelených očí. Tmavé vlasy měla po stranách stažené a v nich se jí skvěla zářivá čelenka posázená zelenkavými kameny. Stejně jako její sestra měla i ona šaty v odstínu svých očí - prosté zelené zdobené jen páskem tytéž barvy jako čelenka. A tak hobiti spatřili tu, kterou ještě žádný předchozí návštěvník nikdy neviděl, Orianne, druhou z Elrondových dcer.
Ostatní z jeho dětí - synové - Elladan a Elrohir byli dosud na výpravě a zatím se nevrátili zpět. Přicházeli od nich jen zprávy, které však nebyly zrovna povzbudivé.
Orianne po otci vrhla provinilý pohled a v myšlenkách zformulovala krátkou omluvu, kterou spolu s ní vyslala jeho směrem. Pán Roklinky se na okamžik zamračil, ale poté se jeho čelo vyjasnilo a on kývl na souhlas.
Hned na to se na stole jako na povel objevilo všelijakých dobrot, které přinášeli elfové, oděni v bílém oblečení, přímo z kuchyně. Různorodá společnost se nenechala dvakrát pobízet a hladově se pustila do jídla.
Když hostina skončila a poslední z hostů dojedl svou porci a dopil víno, Elrond, Arwen i Orianne vstali a odvedli všechny do dalšího sálu. Hobiti se ocitli vedle Gandalfa a jako v pohádce sledovali vše kolem. Čaroděj se ihned ujal vysvětlování:
"Tohle je Síň Ohně. Tady můžete vyslechnout mnoho písní a příběhů a dokonce i tančit, pokud zůstanete bdělí. Toto místo je využíváno jen při zvláštních příležitostech. Vždy tu hoří oheň a ten je taky jediným zdrojem světla. V ostatních dnech sem mnozí chodí přemýšlet, protože je tu ticho a klid."
Elrond a obě jeho dcery zamířili k připraveným křeslům a elfští hudebníci rozezvučeli své nástroje. Síň se pomalu plnila, jak do ní přicházeli ostatní stolovníci. Frodo se díval na množství tváří a setkal se i s tou, kterou nedoufal, že by ještě mohl vidět. Byl tu i Bilbo, jež mu velmi chyběl. Bez dalšího rozmýšlení zamířil přímo k němu. Měli radost ze svého shledání, ale příliš dlouho spolu nemluvili, neboť jeho strýček se vytrvale sháněl po někom, komu říkal Dúnadan. A brzy se dočkal. Do síně vstoupil muž zahalený v temný plášť skrývající elfskou zbroj.
"Tady jsi, Dúnadane!" zvolal Bilbo, sotvaže ho viděl.
Frodo oněměl. Chodec. Ten, kterého hledal celý večer a zároveň ten, u kterého už nečekal, že by se tu mohl ukázat, pomalu došel až k nim a naklonil se ke starému hobitovi. Bilbo se na něj usmál a pak prostě sdělil: "Potřebuji pomoct s pár rýmy."
Aragorn se zkoumavě podíval na Froda a potom kývl na Bilba a vyzval ho: "Tak pojďme."
Oba se odpojili od mladého hobita a zmizeli mu mezi ostatními hosty z dohledu. Frodo se naposledy zadíval do davu, než se otočil a vrátil se k ostatním svým společníkům, kteří se rozvalovali na polštářích mezi sloupovím.

Orianne seděla po boku své sestry hned vedle okna, za nímž se třpytily hvězdy na černém sametu. Pozorovala malého človíčka, který se postavil do středu síně a začal zpívat. Jeho hlas zněl nejprve tiše, potom však stále jasněji. Slova se odrážela od stěn a letěla ztichlou místností.
Dívka se snažila poslouchat, vnímat jejich význam, avšak po chvíli ten boj vzdala. Myšlenky se jí ubíraly naprosto jiným směrem, jednotlivá slova jí začala splývat. Přestala sledovat dění kolem sebe. Na okamžik zavřela oči, a když je opět otevřela, místo sálu před sebou viděla květ. Rudý květ na bílém kameni. Na jeho plátcích se třpytily stříbrné krůpěje. Slzy. Mohla by se ho dotknout. Chtěla se ho dotknout. Natáhla ruku a... květ zmizel.
Sálem mezitím doznívala poslední slova.

... Však mocná sudba na něm leží:
než luna sama vyhasne,
jak hvězda míjet, nikdy stanout
na lidské břehy přejasné;
navždy už, navždy poslem být
na pouti, která nekončí se:
svou lampu rozsvícenou nést -
Světlonoš ze Západní říše.


Píseň utichla a jeden z elfů po krátké chvilce vstal a hlasitě ji Bilbovi pochválil. Ozvalo se pobavené i méně nadšené mumlání a mezi společností se rozproudil hovor. Někteří se hobitovy tvorby zastávali a jiní jemně dávali najevo opačný postoj. Atmosféra v sále začala pomalu houstnout a za pár okamžiků by se jistě mezi zraky hostí rozproudila roztržka, kdyby nezasáhl jeden z doposud nezúčastněných elfů, opírajících se o bílé sloupoví - Erestor:
"Zdá se, že paní Orianne chtěla také vyjádřit svůj názor na vaše dílo, mistře Bilbo," směřoval svoje slova jasným hlasem k hobitovi i tmavovlásce sedící vedle Arwen.
Společnost se utišila a dívka sebou vyděšeně trhla. Pohlédla překvapeně a zároveň nabroušeně na Erestora, potom však ve zlomku vteřiny její tvář vyjasnila a ona se s lehkým úsměvem otočila ke starému hobitovi: "Bylo to jedno z vašich mistrovských děl, pane Bilbo."
Hobit se mírně zarděl, pak se uklonil jejím směrem. "Díky za tu chválu, má paní."
Orianne pokývala stále s úsměvem hlavou, poté ho ale nechala zmizet a chladně pohlédla na Erestora, kterému ve tváři hrálo pobavení. Lehce na ni kývl.

Sálem se opět začínalo ozývat tiché mumlání a směsice hlasů, jejímž tématem byla Bilbova píseň. Dříve než ale stačila hlasitost vzrůst natolik, že by se snadno mohla zvrhnout v otevřenou hádku, pokynul Pán Roklinky hudebníkům kousek od něj a ti začali znovu hrát.
Volné prostranství se po chvilce začalo plnit tančícími páry a jak si Orianne stačila všimnout, malý Bilbo zmizel i se svým synovcem ze sálu. Když pohledem zalétla ke zbytku jeho společnosti, ostatní chvílemi poklimbávali a chvílemi sledovali lehký tanec elfů. Odvrátila od nich svůj zrak a snažila se dívat kamkoliv, jen ne na tanečníky. Lákavou možnost jí poskytlo okno, u kterého seděla. Vyhlédla ven a chvíli se očima vpíjela do ztemnělého nebe posetého nesčetným množstvím hvězd, podobných drobným blikajícím lucernám. Chtěla by teď být venku. V sále jí náhle bylo podivně těsno.

Než však stačila svou touhu zrealizovat a nenápadně se vytratit, ucítila, jak do ní někdo šťouchl. Jen nechtíc odtrhla pohled z noční oblohy a otočila se napravo, odkud to přišlo. Trochu otráveně a nepříliš vybraně se zeptala: "Co je?"
Arwen jí věnovala shovívavý úsměv za prohřešek dobrých způsobů, ale jinak neřekla ani slovo, místo toho nepatrně pokývala hlavou a pohledem naznačila směr.
Orianne zbledla, když se po očku podívala, co jí její sestra chtěla ukázat. Anebo ji snad varovala? Přes Síň se k nim blížil Erestor. To že nejde za jejich otcem, bylo více než jasné, očima sledoval dívky a na tváři mu pohrával lehký úsměv.
Orianne zděšeně pohlédla na sestru, která se vůbec nesnažila skrývat pobavení a ve chvíli, kdy se před nimi Erestor uklonil, aby jednu z nich vyzval k tanci, mrkla spiklenecky na Orianne. V dívce by se v té chvíli krve nedořezal. Avšak dříve než se zmohla na odmítnutí a přenechání této pocty Arwen, její sestra se z toho obdivuhodně rychle vyvlíkla: " Drahý Erestore, odpusť mi, že ti dnes dám košem. Není mi však příliš dobře a raději bych seděla. Má sestra je ti zcela jistě plně k dispozici. Určitě si s tebou velmi ráda zatančí."
Přidala líbezný úsměv a Orianne se, aby neudělala otci ostudu, nechala se odvést na taneční parket. Cestou vrhala po Arwen vyčítavé a rozzlobené pohledy, ale její sestře to očividně nijak nevadilo. Zářivě se na ni usmála a pak se její úsměv z tváře vytratil a ona jí už víc nevěnovala pozornost. Vypadalo to, že někoho hledá.
Orianne nezbylo nic jiného, než zatnou zuby a chovat se podle pravidel. Díky tomu se už podruhé během krátké doby ocitla v náručí tohoto elfa. Držel ji pevně a přece ne. Spolehlivě vedl její kroky a zcela neskrývaně ji pozoroval. Pak po dlouhé chvíli ticha, tak aby to mohla slyšet jen ona, řekl:
"Zvládla jste to dobře, má paní."
Dívka na něj klidně pohlédla a zeptala se: "Narážíte snad na to, jak jste mě donutil vyjádřit můj názor, který jsem si však chtěla nechat jen pro sebe?"
Otočka a pak nevinná odpověď: "Zdálo se mi, že jste k tomu chtěla také něco říci, když jste zvedla ruku."
Tmavovláska viditelně ztuhla a zapomněla udělat krok.
On si toho všiml…
Erestor ji pevně svíral a donutil ji opět se pohnout, pokračovat v tanci, aby zbytečně nepoutali pozornost.
Jeho temně modré oči ji vytrvale sledovaly a jí v hlavě vířilo nesčetné množství myšlenek, otázek a to všechno se slévalo a topilo v jeho pohledu. Na okamžik nebyla schopná vnímat cokoliv jiného.
Hudba už utichla, ale ti dva si toho nevšimli, jakoby udržovali nějaký zvláštní rytmus, který nikdo jiný nemohl vnímat nebo slyšet. Pak Orianne uhnula pohledem a kouzlo okamžiku, spolu s tancem bez hudby, pominulo. Na parketu zůstali jediní.
Dívka zrudla a sklopila tvář k zemi. Rychle se nechala Erestorem odvést na své místo, sledována pobaveným pohledem své sestry a zamyšleným pohledem otce.
Lehce kývla elfovým směrem, čímž dala najevo díky, i když podle jejího vlastně nebylo za co děkovat, a usedla zpět do křesla.
Na Arweniny otázky a výmluvné pohledy odpovídala mlčením. Proto, když hudebníci opět rozezněli své nástroje, brala to jako vysvobození a dovolení vytratit se nepozorovaně ze sálu. Neodolala však, aby se ještě jednou neotočila. Poslední co zahlédla, než se za ní zavřely těžké dveře, byla její sestra mluvící s nějakým mužem oděným do tmavého pláště. Orianne v něm poznala objekt Arwenina zájmu - Aragarona.
Neubránila se lehkému úsměvu a napůl nechápavému zavrtění hlavou, když spěchala pryč.


***

Orianne rychle probíhala chodbami. Rukama si přidržovala dlouhé šaty, aby nesnižovaly její rychlost a nestaly se příčinou nehody, kdy by se mohla jak široká tak dlouhé rozplácnout na kamenné dlažbě. Zamířila přímo do čarodějčina pokoje v druhém křídle domu. Bez dechu zaklepala na dveře a ani nečekala na to, až ji Merian vyzve, aby vstoupila. Pomohla si sama. Otevřela je a rychle vklouzla dovnitř.
Čarodějka se nezdála nikterak překvapená ani pobouřená jejím chováním.
"Čekala jsem tě," řekla a dál si rozčesávala tmavé vlasy před zrcadlem. "Posaď se a sundej si tu čelenku z hlavy, teď ji nebudeš potřebovat."
Dívka zamířila k posteli a poslušně vypletla šperk z vlasů, aby ho odložila na malý stolek.
"Tak tedy dobrá," začala čarodějka a schovala kartáč do zásuvky. "Je na čase ti ukázat, kdo doopravdy jsi."
Merian přešla pár kroky k dívce a rozkázala jí lehnout si na lůžko. Okamžitě ji poslechla. Čarodějka se nad ní naklonila a skrz záplavu černých vlasů zašeptala něco, čemu Orianne nerozuměla. Dívce se krátce na to začaly klížit oči a zvuky k ní počínaly doléhat přes mlhavou clonu, jak se k ní blížil spánek.
Ale byl to vůbec spánek?

Tma. Ticho.
Proplétala se houštinou. Mířila přímo vpřed. Dlouho šla a snažila se vyhýbat větvím a trnům, které se neúprosně po dívce natahovaly a snažily se vrýt do její kůže. Pomalu sestupovala z kopce, a čím byla níže, tím se cesta stávala krok za krokem schůdnější. Stromy se začínaly pomalu rozestupovat a tam v dálce, kam až jí řídký les dovolil dohlédnout, ležely na zemi dokonale otesané mramorové bloky s hranami, jež otupil čas. Byly ozdobené reliéfy ohlazenými dešti a rozpukanými mrazy. Mezi kmeny stromů se bělaly zpřerážené sloupy, zborcené arkády, zbytky oblouků ovinuté břečťanem a jinými popínavými rostlinami s drobnými kvítky a prorostlé ostrůvky tmavého zeleného mechu.
Orianne si pospíšila. Prošla mezi bílým mramorem a seběhla po kamenném schodišti. Všechno jí připadalo tak důvěrně známé. Nebyla tu už příliš dlouho, ale přesto bezpečně poznávala toto místo. Byl to její domov. Skutečný domov. Sheridian.
Sestupovala níže, přidržujíce se pružných šlahounů, jež hustě vyrůstaly z každé rozsedliny, z každé pukliny v omšelé, drolící se dlažbě.
Tady byl střed paláce.
Jeho srdce - fontána.
Místo, které prorůstalo olšové a březové mlází.
Pramen napájející jeho nádržku musel často měnit tok. Trpělivě podemílal mramorové desky a ty se sesouvaly a tvořily přehrady, jež obracely tok novými směry. Díky tomu protínaly celou plošinu mělké příkopy. Někde voda stékala po zbytcích budov, smývala z nich opadané listí a písek. Na těch místech si mramor a zdobení zachovaly svěžest, jakoby tu ležely jen pár dní, ne pár staletí.
Přeskočila strouhu a vstoupila mezi sloupořadí. Sešla schody a vešla pod zachovalý oblouk arkády zpola zanesené hlínou a pískem.
Orianne vydechla.
Z mramoru, pokrytého barevnými úlomky složenými do mozaiky, vyrůstal veliký růžový keř obsypaný rudými květy. Na jejich plátcích se jako stříbro leskly krůpěje rosy. Keř oplétal kořeny mohutnou desku z bílého kamene a z ní na dívku shlížela krásná smutná tvář, jejíž jemné a ušlechtilé rysy nedokázaly smýt a rozmazat ani deště ani sníh.
Orianne ji poznala okamžitě, třebaže nikdy její obličej nespatřila. Bylo to hluboko v ní.
"Mami…" vydechla.
Dívala se na tvář vytesanou v kameni a pak očima zabloudila k rudým květům.
Vztáhla ruku k růžovému keři a jednu z nich utrhla. Prsty zasněně přejížděla po jednotlivých plátcích a lístcích. Najednou tiše vykřikla a přiblížila ruku k svému obličeji, aby se podívala, jak velkou škodu si způsobila. Z prstu jí do středu dlaně stékala stružka krve. Pár kapiček už dopadlo na rudý květ.
Něco ji přinutilo pohlédnout na matčinu tvář a ona strnula. Pod její vytesanou podobiznou začaly z mramoru vystupovat slova…

… až v temnotě probudí se svět
a těžké přijdou toky dní
pak Starších krev zkropí rudý květ
a povstane Jediná… Poslední…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 0:11 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

2 Ninsie Ninsie | 13. ledna 2012 v 10:19 | Reagovat

[1]: Začíst číst od prostředka povídky je dost divné, nemyslíš. Nicméně za pochvalu blogu děkujeme. Ale na reklamy nereagujeme.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama