7. kapitola: Svítání

16. ledna 2012 v 21:21 | Ninsie |  Poslední
Jaké budou další kroky čarodějky v zácviku? A kam nás zavede série událostí a dvojí rozhovory, kdy ty němé mají mnohem větší hloubku a váhu, než statisíce slov?




7. kapitola
Svítání

Dívka prudce otevřela oči a trochu hladově zalapala po dechu, který jí unikl z plic. Vrátila se zpět s očima zahalenýma závojem slz, v nichž se mísil smutek, ale i jakási radost. Nyní už věděla, odkud pochází. A spatřila tvář, kterou nikdy předtím neviděla a se kterou měla vyrůstat, kdyby se věci nevydaly naprosto jiným směrem. Stále byly v pohybu. Ale tentokrát jakoby pro Orianne vše nabralo nový úhel pohledu a jiný směr.
Jakmile se na posteli pohnula a dala tak najevo, že se vrátila, čarodějka, která předtím postávala u otevřeného okna, se rychle přesunula k ní. Přisedla si na bok lůžka a chytila ji za ruku, aby její dotek trochu pomohl dívčině duši usadit se zpět v těle po té cestě.
Orianne několikrát zamrkala, ve snaze zbavit se toho vlhka, co ji tížilo v očích a druhou volnou rukou si setřela mokré stopy slz na svých tvářích. Teprve potom pohlédla na Merian. Žena se na ni dívala trochu smutně, ale mlčela, dokud Orianne nevyslovila otázku, která jak čarodějka věděla, musela přijít:
"Pověz mi, co znamená být Poslední?" vyzvala ji dívka a posadila se. Zády se opřela o dřevěnou pelest postele. "Ale chci vědět všechno, Merian, rozumíš?" upozornila ji a nepřestávala ji sledovat. Žena si povzdychla, na okamžik se zadívala do tmy za oknem a potom pohlédla na svou svěřenkyni a začala: "Vše kolem pronásledování Posledních začalo už velmi dávno. Ale nás se to začalo týkat teprve tehdy, když tvá matka Alaya, ačkoliv byla čarodějka, propadla citu, který jí nepříslušel. Zamilovala se. Nebylo to však jen poblouznění do nějakého obyčejného smrtelníka, které by postupem času vyprchalo…" odmlčela se a na okamžik odvrátila od dívky tvář, když pokračovala: "Milovala muže, který patřil ke krvi Starších, krvi Posledních. K pronásledovaným a prokletým. Měli za úkol ochraňovat svět před krutovládou samozvaného panovníka. Před nekonečnou nocí a stínem Chaosu. Byli to bojovníci, síla vzpírat se a udržovat jakousi křehkou rovnováhu, jim už kolovala v krvi. Celé věky však byli naháněni a pobíjeni někým, kdo si říkal vládce Chaosu. I ty už ses s ním setkala," opět se podívala dívce do tváře, ale ta nedala nijak najevo, zda ji to zaskočilo nebo ne. Jen němě přikývla a dál mlčela a tak Merian opět promluvila: "Tvůj otec byl už opravdu Poslední, jediný z toho rodu, kdo byl ještě živ, když potkal Alayu, jednu z nejmocnějších čarodějek našeho světa. Navzdory tomu všemu, co ji naučili a co tak dlouho bylo dodržováno, ona nedokázala opanovat svoje srdce a zamilovala se. Říká se, že čarodějky mají srdce z ledu, ale jak vidíš, to její nebylo. Alaya vystoupila z našeho řádu a zmizela s ním neznámo kam."
Čarodějka zmlkla. Nechtěla o tom dál mluvit, ale dívka musela vědět celou pravdu. A tak s pohledem upřeným na zem se odhodlala dokončit ten krátký příběh.
"Za krátký čas od jejich zmizení se před námi zjevilo proroctví. Mělo znamenat zkázu Vládce Chaosu a mělo co dočinění s tvými rodiči. Týkalo se tebe samotné. Dítěte, v němž se měla mísit prastará nespoutaná magie s krví a osudem Posledních. Byla jsem vyslána, jakožto její bývalá žačka, abych je našla a přivedla zpět do řádu, pod ochranu. Ale přišla jsem pozdě. Někdo byl rychlejší. Tvůj otec už byl mrtvý a Alaya pomalu umírala, tebe si tiskla k hrudi. Dříve než zavřela oči naposledy, svěřila mi tě, abych tě ochránila a skryla. Abych tě, až přijde čas, naučila vše, co uměla ona sama. Ona to celou tu dobu věděla, Orianne. Věděla, kdo budeš a nepřipadalo jí ani tvému otci těžké obětovat život, abys ty mohla žít a skončit to s Vládcem Chaosu. Je to ten, který se tě obává, protože moc dobře ví, že existuje-li někdo, kdo by mohl znamenat jeho zkázu, pak jsi to ty."
Konečně se podívala na Orianne. Dívka před ní byla mrtvolně bledá a ruce položené v klíně se jí nepatrně chvěly.
"Vzala jsem tě ze Sheridianu a rozhodla se nevrátit se s tebou do Řádu. Byl to riskantní krok, ale zároveň nečekaný. Prošla jsem s tebou přes brány světů a vybrala jeden z jejich neskutečného množství. Ten nejnepravděpodobnější, nebo jsem o tom aspoň byla přesvědčená. Postarala jsem se, aby tě mezi sebe přijali v jedné vesnici, ale nemohla jsem s tebou zůstat. Musela jsem zpátky. Tohle není můj svět. Působila bych tady poněkud nepatřičně a mohla bych vzbudit podezření, které by je snadno dovedlo až k tobě. Všude se nacházejí zrádci, Dárečku. Žádný svět není čistý a plný dobra, v každém se mísí všechno, aby se tak zachovala rovnováha potřebná k jeho udržení."
Orianne se posadila vedle Merian. "Ale znova jsi mě vyhledala. Proč?"
"Vládce Chaosu tě nikdy nepřestal hledat..."
Dívka cítila, že se věci kolem ní zbavovaly svého hávu tajemství. "Ten Stín...bez tváře…" vydechla a otřásla se.
Merian přikývla a pokračovala. "Já jediná jsem věděla, kde jsi. Jenže bylo příliš riskantní pokusit se s tebou spojit. Jít za tebou, dokud to nebude nezbytně nutné. On tě stále hledá, ale bohužel už ne jen v našem světě. Když se ke mně donesly zprávy o jeho průniku do jiných světů, musela jsem jednat. Spatřuje v tobě hrozbu. On ví, že ho můžeš zničit, ale bez toho aniž bys zkrotila tu prastarou sílu, jež máš v sobě, to nikdy nemůžeš dokázat. To spíš ta magie zahubí tebe a moc k tomu už nescházelo, než jsem přišla, Orianne. Plním slib, který jsem dala tvé matce, než zemřela, že tě naučím vše, co ona kdysi naučila mě. A pokud máš v sobě jen špetku jejího talentu, jakože si myslím, že máš, nemělo by to být nemožné."
Orianne se při Merianině vyprávění o rodičích usadila v hrudi tupá bolest. Neměla šanci je poznat, protože přišel on a klidně si je zabil. Spolu s bolestí se objevil i vztek na toho, kdo jí je tak chladně vzal: "Jen ať přijde. Zaplatí mi za všechno," procedila skrze zuby.
Merian se zase projevila jako její učitelka. "Emoce nejsou dobrými spojenci, zakalují úsudek," poučila ji. "Nezbývá už moc času… budeme muset vše zvládnout mnohem rychleji. Teď, když už víš, kdo jsi, by to nemělo být těžké. Poznání dokáže uvolnit bloky a sílu v tobě naplno. To ovšem znamená mnohem větší kázeň, Orianne."
Dívka zatnula pěsti do látky svých šatů a mlčky přikývla. Potom pohlédla na čarodějku, která se dívala, jak čerň noci začíná blednout v tmavě modrou a ta se mění na světlejší odstíny. Merian pohlédla na tmavovlásku. "Byla jsi tady celou noc, bude svítat. Nyní si běž lehnout a snaž se trochu prospat. To, co ses dnes dozvěděla, potřebuje svůj čas a klid, aby to našlo to správné místo a spojilo se do dokonalé skládačky," propustila ji.
Orianne mlčky přikývla, a niž by cokoliv řekla, vzala si z nočního stolku svou čelenku a vyšla z čarodějčina pokoje. Po stále ještě ztemnělých chodbách zamířila do své ložnice.

***

Dopoledne se rozezněl zvon ohlašující počátek Elrondovy rady. Gandalf vedl Froda s Bilbem do sálu, ve kterém se mělo sezení konat. Za nimi nepozorovaně, a v tuto chvíli opomenut, klusal Sam. A v ještě větší dálce se se zvědavostí plížila mladší z Elrondových dcer, Orianne, které její učitelka dala do večera volno. Dívka byla zvědavá a navzdory způsobům, jaké jí vtloukal do hlavy Pán Roklinky, tento nešvar zvítězil nad vším ostatním.
Všichni již seděli na svém místě a oba nepozvaní se schovali každý z jedné strany dveří za mohutné sloupy s vyřezávanými hlavicemi. Ani jeden neměl o tom druhém tušení, a jaké bylo tedy jejich překvapení, když oba ze svého úkrytu vykoukli ve stejný okamžik a spatřili toho druhého.
"Pssst…" přitiskla si dívka prst na ústa, když viděla, že hobit chce vykřiknout. Jakmile si byla jistá, že Sam neztropí žádný povyk, spiklenecky na něj mrkla a naklonila se, aby škvírou v nedovřených dveřích viděla, co se děje v místnosti. Sedělo tam mnoho hostí z různých národů. Když se podívala pořádně, zahlédla Glorfindela a mnoho rádců jejího otce, v čele s Erestorem. Byl tam také cizinec ze sličného rodu, elf oděný v zelené a hnědé. Jak se později z jejich hovoru dozvěděla, jmenoval se Legolas a byl vyslancem svého otce Tranduila, krále severního Temného Hvozdu.
Dlouho debatovali o událostech ve světě, zvláště na jihu a západu, odkud se vrátil po dlouhé době Erestor a také o širých krajích na východě od Hor.
Oba nezvaní účastníci Rady, schovávající se za sloupy, bedlivě naslouchali každému slovu i sebemenšímu náznaku a v hlavě si tak skládali vlastní skutečný obraz celé situace v současné Středozemi.
Přišla řeč i na Nepřítele a jeho záměry. Její otec jasným hlasem vyprávěl o Sauronovi a Prstenech moci, které byly ukovány ve Druhém věku světa. Mluvilo se o prastaré říši Númenoru, ztrátě Prstenu, o válce Poslední Aliance a Isildurově zhoubě.
Tady do vyprávění vstoupil muž z jihu jménem Boromir. Krátce promluvil o útrapách Gondoru a svého lidu a o zvláštním snu, díky kterému byl vyslán svým otcem do Roklinky pro radu.
Krátce poté se do řeči dal Aragorn a strhla se mezi ním a Boromirem hádka, které Orianne tak úplně nerozuměla. Něco chybělo do její skládačky. Něco, co možná dostatečně nepochopila, nebo špatně, anebo to doposud nebylo vysloveno. Zrak jí sklouzl od těch dvou na jednoho z hobitů, starého mistra Bilba, který se netrpělivě vrtěl na židli. Tvář měl staženou zlobou. Během okamžiku vyskočil na nohy a náhle ze sebe vyrazil:

Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý, kdo bloudí, je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se,
mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane,
ze stínů světlo vzejde náhle;
až skují ostří polámané,
nekorunovaný zas bude králem.

Aragorn se na něho usmál a pokynul mu, aby se zase posadil. Poté se opět obrátil k Boromirovi: "Jsem pouze Isildurův dědic, ne Isildur sám. Odpouštím ti tvé pochybení."
Do dívky jako kdyby právě uhodil blesk. Tak takhle to tedy bylo. Tento Dúnadan byl nekorunovaným králem Gondoru. Ten samý, kdo její sestře ukradl srdce a který z nějakého zvláštního důvodu vadil jejímu otci, jak si všimla. Elrond se na něj podíval a rty se mu na okamžik stáhly do pevné linky. Potom nabyl svého normálního vznešeného výrazu.
Dívka se zahloubala do svých myšlenek a úplně se zapomněla skrýt zpět do svého úkrytu. Nevšimla si, že Rada byla přerušena a tak úlekem téměř nadskočila, když k ní zezadu přistoupil Erestor a sevřel její paži. Musel projít dveřmi v sále, které vedly do zahrady a přejít tiše chodbou. Tvářil se docela rozzlobeně. Do ucha jí zašeptal: "Nekřičte." a na to začal postrkovat dívku před sebou chodbou pryč, její ruku však nepustil.
Orianne se ohlédla za sebe a střetla se se zamračeným zrakem jiného elfa, který právě vyšel ze dveří místnosti, v níž se konala Rada. Vrhla po něm pohled s prosbou o pomoc. Dříve než na to stačil Glorfindel zareagovat, připojil se k němu Aragorn a očividně mu sdělil něco důležitého, neboť zlatovlasý elf se otočil a spolu s ním odcházel opačnou stranou. To poslední, co Orianne zahlédla, než jí úplně zmizel z očí, byl Glorfindelův podmračený pohled jejich směrem.
Erestor stále docela bolestivě svíral její ruku, vyšel s ní z domu a bez jakéhokoliv dalšího otálení zamířil přímo do zahrady. Orianne se mu snažila vykroutit a utéct. V duchu si nadávala. Styděla se sama před sebou, že se nechala tak snadno nachytat a musí nyní čelit pro ni poněkud trapné situaci.
Jeho teplý dech jí ovíval krk a pevné tělo za ní působilo jako neproniknutelná bariéra. Opět nemá šanci. Když ji naposledy načapal při jejím útěku, vyfasovala Merian. Co by se mohlo stát teď, na to nechtěla ani myslet.
Odvedl ji klikatými stezkami hluboko do zahrady a až teprve tam pustil její paži. Orianne se rozhodla zachovat si důstojnost a aspoň předstíraný klid a ledově se na něj otočila: "Na toto jste neměl nejmenší právo," upozornila ho a bez jakýchkoliv emocí mu pohlédla do očí.
Erestor na ni klidně zahlížel ze své výšky a neméně klidně odvětil. "Stejně jako vy jste neměla právo poslouchat za dveřmi. Pokud se nepletu, Rada byla soukromou záležitostí. Takže jsem vlastně udělal to samé co vy, tedy ve své podstatě. Porušil jsem pravidla," připustil a posadil se na vyřezávanou lavičku vedle cesty na níž nyní stáli.
Orianne zatnula pěsti až jí zbělely klouby, jak moc se snažila zachovat klid a neseznámit ho s malou ochutnávkou toho, co ji Merian už naučila. Od chvíle, kdy se setkali, jí přinášel jen problémy a teď ji ještě bude poučovat? To zvládá její svědomí i čarodějka více než dobře. Od něj to opravdu nepotřebuje. Bezděky pochodovala po cestičce sem a tam, dokud se nakonec trochu rezignovaně neposadila na vedle něj.
Mohla by na Erestora uplatnit své postavení ve zdejším domě, ale samotné se jí tohle chování příčilo. A ještě víc ji štvalo, že ten elf měl v podstatě pravdu a vrátil jí pouze to, co udělala ona. Jen v drobet pozměněné verzi.
Ani jeden z nich neměl co říct. Erestor se opíral pohodlně do opěradla lavičky, zatímco Orianne seděla vzpřímená jako svíce a její dlouhé tmavé vlasy tvořily mezi ní a elfem jakousi clonu. Oba tiše zírali před sebe na barevné listí, které napřed leželo na zemi, a pak si ho vzal do svých rukou vítr a trochu zlomyslně ho vrhnul přímo proti nim. Vypadalo to však, jakoby se na poslední chvíli rozmyslel a raději než přímý útok ho rozprostřel do víru kolem celé lavičky. Jeho chladné kroužení sebou přinášelo prapodivnou změnu. Závan něčeho nového. Čeho? To netušil přesně ani jeden z nich, ale vnímali to oba.
"Orianne!" ozvalo se zpoza mohutného stromu a před nimi se objevila Merian. Dlouhé černé šaty jí zavlály a modrý kámen na krku zajiskřil, když je uviděla.
Pohybem ruky přivolala dívku k sobě a fialkovýma očima probodávala tmavovlasého elfa. Orianne se poslušně zvedla a připojila se k Merian, která ji mlčky, s rukou ochranářsky kolem jejích ramen, odváděla pryč.
Erestor si složil ruce za hlavou a díval se na bezmračné nebe, dokud nezazněl zvon oznamující, že Rada pokračuje.

***

Merian naučila svou žákyni základní polohy rukou a poté přešla na formule a jednotlivá zakletí. Ty byly pro dívku podstatně snazší a zapsané ve staré mluvě čarodějčina světa. Orianne si je, bez jakýchkoliv větších problémů, rychle ukládala do paměti a třebaže ten jazyk téměř neznala, neměla s jejich výslovností ani intonací vůbec žádný problém. Někdy čarodějku dokonce překvapila, když zvládla zakletí, které ji ještě nenaučila. Žena se nemýlila, když jí tehdy večer řekla, že nyní už to bude jednoduší. Protože spolu s poznáním jejího původu zmizely i bloky, které zpomalovaly učení se magii.
Merian s ní byla den ode dne spokojenější a ve výkladu postupovala rychleji a rychleji. Učila ji čím dál složitější věci, i ty, které nezamýšlela, že jí někdy ukáže.
Musela jednat rychle, protože brzy bude muset jít a nechat dívku osudu, který je jí připraven.

***

Zatímco se Orianne plně věnovala výuce, z Roklinky vyšla výprava sestávající se z devíti členů: trpaslíka Gimliho, moudrého Gandalfa, elfa Legolase, Boromira, muže z Gondoru a také čtveřice hobitů. Šel s nimi k velkému smutku Arwen i Aragorn.
Vše probíhalo v rychlosti a bylo obestřeno tajemstvím. Vyšli rychle, protože chtěli-li, aby měl tento podnik vůbec nějakou naději na úspěch, musel na jejich straně zůstat moment překvapení a utajení.
Elrondovy dcery stály spolu s několika dalšími elfy na nádvoří a sledovaly družinu chystající se k odchodu. Arwen hleděla do země. Nebyla schopná se dlouho dívat na jejich odchod. Nebyla schopná sledovat zvláště jednoho z nich. Toho, který jí předcházející večer řekl, že na něj nemá čekat, že už se nevrátí. Dívka chtěla věřit, že jeho slova jsou pouhou milosrdnou lží, kterou ji chce udržet v bezpečí. Že nechce, aby se do toho nijak míchala. Ale to už ona přece udělala. Byl to ten okamžik, kdy se do něj zamilovala. Ne, nevěřila mu v tom co řekl, protože tím popíral vše předchozí.
Zvedla pohled od země a spatřila je vycházet z nádvoří. Když přešli přes most a on se ani jednou neotočil zpět, rozbouřené emoce se začaly dožadovat její pozornosti a ona zatoužila po klidu, kde by je mohla vypustit ze sebe pryč. Rozběhla se do domu a zavřela se ve svých pokojích. Pánovi Roklinky se na tváři, po jejím překotném odchodu, usadil výraz plný obav. Snad chtěl jít i za ní, ale cestu mu zkřížil Glorfindel s nějakým nečekaným a závažným problémem. Elrond stiskl své Orianne rameno, protože ona jediná zůstala stát na nádvoří. Snad se domníval, že je duchem nepřítomná a chtěl ji tímto gestem vrátit do reality. Nebylo však tomu tak. Prostě jen chtěla družinu sledovat, dokud jí nezmizí z dohledu. Otočila se na otce a lehce se pousmála. Elrond jí přejel dlaní po paži a pak spolu s Glorfindelem zamířil zpět do domu.
Orianne se otočila zpět k obzoru, kde jako tečky v dálce se pomalu ztrácela družina, potom za sebou ucítila pohyb. Domnívala se, že je to její otec, že jí něco zapomněl říct, ale když se s úsměvem na tváři otočila, zjistila, jak moc se spletla. Úsměv pohasl a ona se dívala na Erestora. Vypadalo to, že jí chce něco říct, jenže dívka to nechtěla slyšet. A kromě toho slíbila čarodějce, že se brzo vrátí, když ji propustila, aby se šla rozloučit. Rychle se otočila a dříve než ji mohl zadržet, vyběhla po schodech a zmizela v domě.

***

"Podívej se mi do očí, Orianne, a teď malé světélko. Formuli, prosím," vyzvala ji Merian.
Dívka tiše zamumlala formuli a v rukou jí zaplálo drobné světlo.
"Dobře," pochválila ji čarodějka. " Podívej se na mou ruku a zopakuj stejné gesto. Tím rozptýlíš světélko v povětří."
Tmavovláska zopakovala, co viděla a dosáhla toho, co po ní chtěla.
"Výborně. Jaký pohyb musíš udělat teď?" zeptala se jí žena, a když ho dívka bezchybně předvedla, přikývla.
" Ano, přesně to. Velmi dobře. Zvětši jej. Víc, víc, nepřestávej!"
"Ou…" Orianne zbledla.
Merian ji však pouze přikázala: "Narovnat záda! Paže podél těla! Uvolni ruce a žádné zbytečné pohyby prstů. Každý další pohyb může jen znásobit zbytečný efekt - chceš, aby nám tady vypukl požár? Tak to umocni, na co čekáš?"
"Ne-nemůžu," vydechla dívka a stáhla tvář bolestí.
Čarodějka tomu nevěnovala přílišnou pozornost. "Uvolni se a přestaň se třást! Neoslabuj svou vůli a zklidni dech! Zbytečně se tím rozehříváš! Pomaleji, Dárečku, musíš pomaleji. Vím, že je to nepříjemné, ale zvykneš si."
"Bolí mě břicho," protestovala Orianne.
"Je to běžná reakce. Časem to už ani nepocítíš," odvětila Merian klidně. " Ale abys získala návyk, musíš cvičit bez blokády proti bolesti. Je to nezbytné, Orianne. Nemusíš se ničeho bát, hlídám tě. Nic se ti nemůže stát, ale tu bolest musíš překonat. Dýchej klidně. Soustřeď se. Gesto, prosím. Skvěle."
Dívce na čele perlil pot a zatínala zuby, aby neskučela prudkou bolestí, která se jí zakusovala do těla.
"No vidíš. Dokážeš to, když chceš," přikývla spokojeně čarodějka. "Teď sleduj moji ruku. Pozor. Zopakuj tohle gesto. Věnuj pozornost těm prstům, Orianne! Dívej se na mou ruku a ne na ten strop, jinak je to zbytečné! Teď je to dobré, velmi dobré. A obrat, uvolni Moc na silnější světlo."
"Au…" uniklo dívce ze sevřených rtů
"Přestaň skučet a ovládej se! Je to jenom křeč, hned odezní. Roztáhni prsty, a vyžeň ji ze sebe! Proboha pomaleji nebo se ti ještě spustí krev," napomenula ji Merian.
"Auu," zaskučela bolestivě Orianne.
"Příliš prudce, Dárečku. Vím, že se tvoje Moc snaží dostat ven, jenže ty se to musíš naučit kontrolovat. Nemůžeš si už dovolit takové výbuchy, jaké byly ty minulé, které ti zanechaly popálené dlaně. Tentokrát by to nemuselo skončit jen nich, ale mohlo by tě to docela klidně zabít. Tak ještě jednou. Začínáme úplně od začátku. Gesto a formule."
"Ne! Už ne, nemůžu!" předklonila se dívka a snažila se potlačit křeče, jak to jen šlo.
"Dýchej zvolna a přestaň se klepat. Neoklameš mě, tohle už je jen obyčejný strach z bolesti. Ovládni se, soustřeď se a začni," přikázala nesmlouvavě čarodějka.
"Prosím ne, Merian… Bolí to, je mi zle," zašeptala sotva slyšitelně a v hlase jí zazníval potlačovaný pláč, který se nyní dral na povrch.
Žena si toho všimla okamžitě. "Žádné slzy, Orianne. Není ošklivější pohled než na ubrečenou čarodějku! Nic není trapnější, pamatuj si to a nikdy na to nezapomeň. Nuže, ještě jednou od začátku. Zaklínadlo a gesto. Ne, tentokrát bez předvádění, tentokrát ti to neukážu. Dokážeš to sama, jen si trochu namáhej paměť."
Dívka polkla slzy, které jí ucpávaly krk, potom sklonila hlavu a zašeptala formuli doprovázenou gestem. "Au…" zavyla vzápětí.
"Špatně! Moc rychle!"

***

Uplynulo již několik měsíců od doby, kdy Společenství vyšlo z Roklinky. Časem od nich nepravidelně přicházely zprávy, ale nebyly nejlepší.
Arwen zpočátku chodívala domem jak tělo bez duše. Později se začala zavírat u sebe v pokoji a její krása se pomalu vytrácela. Byla bledá a pod očima měla temné stíny. Den ze dne chřadla a nebyl tu nikdo, kdo to uměl zastavit. Kdo dokázal její duši přinést dostatečné rozptýlení a vykouzlit na její tváři aspoň na chvíli úsměv.
Elrond se zavíral na dlouhé hodiny do knihovny nebo stával u okna a hleděl do dálky na temnící se obzor. Ani u něj se smích nenacházel. Vlastně se zdálo, jakoby opustil tento dům a nenávratně zmizel v dáli spolu s devíti pěšími. Roklinka potemněla a ztichla. Většina z jejích obyvatel odešla do Přístavů, aby odplula do Země Neumírajících. Čas Elfů končil.
Erestor často vyjížděl spolu s dvojčaty do divočiny plnit rozkazy svého Pána a když se vracívali, nepřinášeli povzbudivé zprávy. Ani ti, kteří se tu ještě rozhodli strávit zimu, nezůstali mimo Elrondovy úkoly.
Na Roklinku se snesl sníh. Podzim přešel v zimu.
Orianne vytrvale navštěvovala čarodějku a pokud zrovna nebyla s ní, seděla u sestry v pokoji a snažila se ji rozptýlit jak jen uměla. Ale Večernice pomalu pohasínala. Nebyla úspěšná a ať si lámala hlavu jakkoliv, nepřišla na žádný způsob. Nic nezmohl ani jejich otec. Arwen chřadla a ztrácela se před očima.

***

"Takzvané znamení Světla, Orianne, je prachsprosté zakletí. Patří mezi psychokinetická kouzla, která používáme k vyslání energie požadovaným směrem. Síla takového výboje záleží na velikosti uvolněné Moci a toho, kdo ji vyslal. Ale může být značná. My budeme nyní nacvičovat pravou psychokinezi. Vyzkoušíme ji…" rozhlédla se po zasněžené zahradě a pak se usmála a ukázala daleko před sebe "… třeba na tom košíku, co leží pod stromem. Soustřeď se."
"Už," oznámila jí v okamžiku Orianne, ruce před sebou spojené do misky, jak ji to Merian učila
"Koncentruješ se rychle. Připomínám, abys kontrolovala uvolňování Moci. Můžeš vydávat pouze to, cos nabrala. Každou špetku navíc jen ubereš vlastnímu organismu. Větší úsilí ti pak může způsobit i bezvědomí, v krajním případě dokonce smrt. Jestli uvolníš celou zásobu najednou, ztrácíš možnost kouzlo opakovat. Nesmíš ztratit koncentraci a dovolit, aby se energie uvolnila samovolně. Rozumíš?"
"Rozumím."
"Narovnej se," napomenula ji Merian. "Uvědom si, že zakletí je vážná věc. Provádíš ho v postoji uvědomělém, ale i hrdém. Gesta děláš plynule, ale úměrně. Užíváš sílu přírody, proto vzdej přírodě úctu."
"Dobře, Merian," přikývla dívka.
"Pozor, tentokrát tě nehlídám. Už jsi samostatná čarodějka. Je to tvoje první kouzlo, Dárečku. Tak začínáme. Slož prsty, soustřeď se a zachovej ticho."
Orianne udělala vše, co po ní čarodějka chtěla a veškerou svou vůli směřovala k vytyčenému cíli.
"Ha! Košík poskočil, viděla jsi to?"
"Sotva se pohnul. Orianne, zdrženlivě neznamená slabě. Psychokineze má přenášet sílu. Ještě jednou a silněji. Pusť se do toho!" povzbudila ji a věci se daly doslova do pohybu.
"Ten letěl! Teď už to bylo dobře, že ano?" ujišťovala se dívka.
"Skoro bezchybně. Teď to zkus ještě silněji. Neboj se. Zvedni koš ze země a třískni jím o stěnu tamté kůlny. Nehrb se! Hlavu vzhůru! Elegantně a sebevědomě! Neboj se toho! A kruci..." dříve než to stačila doříct, dívka udělala, co po ní chtěla, ovšem s trochu větší razancí.
"Já… omlouvám se. Asi jsem uvolnila trochu moc najednou."
"Trochu, ale netrap se tím," usmívala se Merian.
"A ta kůlna?"
"To se stává. Celkem vzato byl tvůj debut úspěšný. Kůlna tě mrzet nemusí, tvému otci to už nějak vysvětlíme. Bude třeba uklidit ta prkna. Možná poslouží na otop," pokrčila čarodějka s úsměvem rameny.

***

Do Elrondova domu dolehly zvěsti o rozpadu Společenstva. Ten, kdo nese Prsten, pokračuje sám, zatímco zbytek družiny se vydal na východ. Tato zpráva prohloubila stín obav na Elrondově tváři a vyslal své syny na sever, aby si pohovořili s Dúnadany.
Na Roklinku se snášela noc. Orianne procházela chodbami ke svému pokoji. Byla unavená, měla za sebou dlouhý den a ještě delší vysvětlování ve věci rozpadlé kůlny. Když ji konečně otec propustil, netoužila po ničem jiném, než padnout do postele a spát a spát. Ve dveřích jeho pracovny se minula s Erestorem. Od té doby, co poslouchala na Radě, s ním nemluvila a jak si musela přiznat, nijak po tom netoužila. Byla vděčná tomu, že se stále míjejí. S kým teď chtěla doopravdy mluvit, byl Glorfindel, ale to jí překazil sám její otec, když ho vyslal na výpravu.
Chtěla pochopit, co se s ním stalo. Dřív s ní rad mluvil, smáli se spolu a teď se jí vyhýbal anebo přísně dodržoval pravidla, která ji stavěla jasně do vyšší pozice, než byl on, ačkoliv to Orianne cítila právě naopak. Provedla mu snad něco? Nějak mu ublížila?
Zapadla do pokoje a přirazila dveře. Pár kroky překonala vzdálenost mezi nimi a postelí a unaveně se složila na lůžko. Zavřela oči.

Stála v opět Sheridianu. Dívala se na rudý keř a tvář své matky vytesanou v bílý kámen.
"Čekám tu na tebe, věděla jsem, že přijdeš," ozval se za ní vůbec ne milý hlas.
Orianne se otočila a za ní stála ona. Sestra. Její tvář byla bledá, vypadala spíš jako přízrak než lidská bytost.
"Co tady děláš?" zeptala se jí Orianne chladně.
"Chtěla jsem vidět to co ty - matku," usmála se blondýnka zlověstně.
"Tohle není tvoje matka," procedila dívka skrze zaťaté zuby.
Sestra se k ní přibližovala. Kroužila kolem ní jako sup čekající na svou oběť, než opět spustila svou známou písničku, která dívce drásala nervy i duši: "Neutečeš… neschováš se… nikdy nezapadneš."
Už dost. DOST!!!

Prudce otevřela oči a zalapala po dechu. V pokoji byla zima a vítr si pohrával s dlouhými závěsy. Otřásla se a přitáhla si pokrývku blíž k tělu. Chvíli se pokoušela usnout, ale nakonec ten boj vzdala. Vyklouzla z postele a tiše vyšla z pokoje, ve kterém se náhle cítila nepohodlně, snad ohroženě. Kolem páteře se jí usídlil nepříjemný pocit napětí a projížděl napříč jejím tělem. Bezcílně bloumala chodbami a tišila ozvěnu, která nesla její kroky. Moc jí to však nepomáhalo. Nezbavilo ji to toho nepříjemného chvění, právě naopak. Tady cítila, jak se jí chodby, zdi, celý dům snaží polapit. Musela ven, pryč. Rozeběhla se najisto a zastavila se teprve, až dosáhla prvních stromů v zahradě. Nebe bylo plné hvězd a ve vzduchu bylo cítit jaro. Zima již ustoupila a zem se začala probouzet.
Tiše procházela známými stezkami a její mysl bloudila daleko. Stále byla napůl u bílého mramoru s vytesanou tváří její matky.
Tělem jí projel varovný signál, zpozorněla. Zapudila obraz před svým vnitřním zrakem a podívala se do tmy před sebou. Kousek od ní se mihl stín. Vztáhla ruce připravena se bránit. Pomalu postupovala vpřed, očima stále pozorujíce místo, kde zmizel.
Došla až téměř k němu, když se náhle zpoza jednoho stromu vynořil Erestor zahalený v černém plášti. Orianne se rychle otočila, téměř již mumlající formuli. Zarazila se právě včas, když zjistila, kdo to je. Nechala ruce volně klesnout podél těla a mezitím vymýšlela nějakou příhodnou výmluvu, jak mu vysvětlí svou přítomnost zde, v tak pozdní noční hodinu. Byla si skoro jistá, že se o tom dozví otec, protože on je schopný mu o všem velice ochotně poreferovat. Nebo se snad pletla?
Elf před ní ji chvilku sledoval a mlčel, než promluvil klidně a tiše: "Takže vám se vyhýbá spánek?"
"Zdá se, že nejsem jediná," poukázala na fakt, že ho tu potkala.
Erestor jí věnoval úsměv a dívka málem o krok ucouvla. Tohle nevypadá, že by chtěl žalovat jejímu otci nebo působit nepříjemnosti. Anebo byla prostě a jednoduše tak unavená, že už dost dobře nevnímala význam slov a položení hlasu.
"Smím se k vám připojit?" zeptal se po další chvilce ticha.
Orianne automaticky a mlčky přikývla.

Dlouho se procházeli v zahradách a počáteční rozpačitost i dívčina únava se začala rozplývat. Orianne byla velice překvapená, že s ním dokázala klidně mluvit o všem, co jí nebo jemu přišlo na mysl. Pro tuto noc jakoby mezi nimi nebylo rozdílu. Oba byli jen dvěma poutníky v bezesné noci.
Došli až k pěnící vodě v Bruinen. Stanuli na jejím břehu a mlčky se dívali na řeku dělící Roklinku od okolního světa, na jejího strážce. Hvězdy se zrcadlily v její hladině a oni tam stáli podobní dvěma sochám. Dívka jako první prolomila ticho, když se ho klidně zeptala: "Řeknete to mému otci?"
Erestor se na ni překvapeně podíval a v očích se mu mihl náznak bolesti, než klidným hlasem odpověděl. "Ne. Není důvod, aby to věděl. Pokud mu to neřeknete vy sama. Já budu mlčet."
Orianne přikývla a bezděky se otřásla v poryvu chladného vzduchu od pěnících vod. Zalitovala, že si nevzala plášť, když tak překotně opouštěla svůj pokoj a dům. Elf vedle ní si toho všiml a sundal si ten svůj z ramen, pak ho přes ni přehodil. Byl jí trochu dlouhý, ale to nevadilo. Měl v sobě teplo jeho těla a rozpouštěl její zimu.
Ticho.
Klid.
Jen zurčení vody.
Dívka ani nevěděla jak, ale její ruka vklouzla do jeho teplé dlaně. A k jejímu překvapení ji prostě stiskl, jakoby to bylo naprosto přirozené a otočil se na ni. "Děkuju," zašeptala a potom mu pohlédla do tmavých očí. Měla pocit, že se začíná pomalu topit, ztrácet pevnou půdu pod nohama a to nebylo nejlepší. Měla by s tím bojovat, otočit se zmizet, ale zároveň ani nechtěla. Byla unavená a pro dnešní noc se rozhodla rezignovat. Aspoň na těch pár okamžiků vypnout a tak to prostě udělala. Minulost přestala existovat, stejně jako budoucnost teď nebyla důležitá. Jediné co bylo, byla přítomnost.
Ztěžka odvrátila pohled, ale ruku nevytrhla. Dívala se dál na chladnou vodu a cítila teplo i podivné impulzy, které vycházely z jeho dlaně.
"Raději se vrátíme. Brzy bude svítat," promluvil po chvíli tiše a nepouštějíc její ruku, odváděl ji zpět do zahrady a odtamtud přímou stezkou k domu.
Před ním se zastavili. Ani jeden z nich nechtěl odejít, ale ani jeden z nich nemohl zůstat. Orianne začala v hlavě rezonovat čarodějčina slova a její hlas ji nabádal, aby se koukala rychle vrátit do ložnice. Kouzlo, kterému se rozhodla podlehnout u břehu řeky, se rozplývalo, zanechávající ji v realitě. Rozhodla se jít dovnitř, ale Erestor její ruku nepustil, stále vězela v té jeho. Zachoval se tak, jak to ani v nejmenším od něj neočekávala. Přitáhl si ji zpátky k sobě a pomalu se k ní skláněl.
Merian v její hlavě zlostně zavyla a zakřičela na ni, aby se rychle vzpamatovala, protože tohle teda rozhodně nesmí. Ne! rezonovalo dívce v hlavě, teď už jejím vlastním hlasem. Vytrhla se a vyběhla po schodech. Teprve až u dveří se na něj otočila a omluvně se usmála, aby trochu zjemnila to, jak se zachovala.
Erestor mlčky přikývl na srozuměnou. "Dobrou noc," popřál jí.
Orianne se podívala na rozednívající se oblohu a slunce, které vstávalo na obzoru. "Spíš dobré ráno," řekla a s úsměvem zmizela v domě.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama