Každý jsme nahraditelný

26. ledna 2012 v 12:42 | Ninsie |  Myšleno
Myslím, že mě nikdy nepřestane "dojímat" sebestřednost některých lidí. Je hodně zajímavé, jak se lidi dokážou měnit z vteřiny na vteřinu a nepřijde jim ani trochu divné, že uzurpnou devadesát procent rozhovoru pro sebe a jeho obsah se tak i tak týká pouze jich samotných. Protože oni jsou přece středobodem vesmíru. A víte, co je na tom to smutný? Že byly doby, kdy bych jim to i věřila.


Ne, nejsem taková naivka, ani nemám omezený pohled na věc. Spíš bych řekla, že jsem si "uměla" vybrat někdejší kamarádky. Anebo jsem měla neskutečné štěstí na průšvihy. Protože když se někdo takový s rozbuškou směrem katastrofa, a je jedno jak dlouhá byla, plížil kolem, vždycky jsem s ním skončila v přátelském vztahu. Smutný je ale na tom to, že důsledky si zažívám až teď po letech. Jasně, k životu to přece patří, že kamarádství vznikají a rozpadají se. Jenže patří k životu i to, že se mám cítit jako onuce, protože přesně tak se mnou někdo zacházel, i když jsem se vzpouzela? Patří k životu i to, že se vás dvě někdejší kamarádky pokouší zabít, přiživují se na všem, co jste si vytvořili a snaží se vás ovládat, odtrhávat od ostatních tak, abyste měli jenom ji a ona se k vám pravidelně otáčela zády, protože tu přece byli "další děti, se kterými si chtěla hrát" (pozn. její vlastní slova). Jak by vám bylo pořád samotným v pozici štěněte, co jenom čeká, až si ho někdo všimne a ve chvíli, kdy začne hledat život kolem, tak ho tvrdě praští přes čumák a pohrozí mu, že to ne?
Mizerně.
Tak se momentálně cítím a vážně je to ironie v tom, že tohle všechno mám už pár měsíců za sebou. Rány si ale nejspíš lížu doteď, i když je tuna jiných věcí, na které bych se měla soustředit. Jenže to dost dobře nejde, když vás to uvnitř žere.
Měla jsem kamarádku, která trpěla mesiášským komplexem a prakticky nás zatáhla do miniaturní sekty, která uctívala jen ji samotnou. A co na nás poštvala, radši nebudu zmiňovat. Bylo to cokoliv, ale dobré to nebylo. Pracovala důmyslně. Napřed svou oběť zpracovávala celé měsíce, hezky pomalu se k ní přibližovala, zajímala se, sbírala citlivé informace a pak přišla prudká změna, kdy se svět otočil naprosto naopak. Neviděli jste, jak si vás k sobě přitáhla a pevně se svázala s vámi. Bylo mi šestnáct, když to začalo. Téměř osmnáct, když to skončilo. A jizvy po tom už nezmizí. Stejně jako fakt, že jsem se spoustu věcí musela učit znovu. Že ta nejistota šla tak děsivě hluboko, že pevnou zem jsem neměla a zoufale jsem ji potřebovala. Magie jela ve velkém a byla cokoliv, jenom ne dobrá. Ale jí to bylo naprosto jedno. Prolízačka duší? Posedlost sem a tam? Kdo se staral. Ona dostala, co chtěla a když to měla, pak prostě šla o dům dál. Nechala nás, ať se vypořádáme ještě s druhou holkou s následky.
Měla jsem kamarádku, byla to ta druhá holka. Nevím, která z nich byla nebezpečnější. Těžko říct, protože každá z nich pracovala jinak. Byla doba, kdy jsem jí bezmezně věřila. Byla doba, kdy jsem se za ní kdykoliv postavila, ačkoliv ona sama toho nebyla schopná. Když se na to zpětně dívám, i podle toho, co musím sledovat kvůli psaní, tak si myslím, že je ukázkový případ sociopata a nejspíš právě prožívá vlastní pubertu. Ne, nijak neurážím. Pouze konstatuju fakta. A štve mě, že jsem to neviděla dřív. Že jsem se pro ni roky snažila udělat první poslední na úkor sebe. Že jsem díky téhle slečně skončila na prahu anorexie a vlastního sebezničení a že se toho nejspíš nikdy nebudu schopná zbavit natolik, abych se nemusela bát, kdy se vrátí. Protože Ana číhá za oknem, kdykoliv projdu kolem. Zatím mám ale dost silnou vůli a dost důvodů, abych ji neposlouchala. Mám svoje cíle a svý sny.
Deptající na celé téhle eskapádě s danou slečnou je to, že mi to nedošlo dřív, než po sedmi letech. Mohla jsem mít v deníku už ve druháku, kdy gradovaly magické věci a kdesi a cosi, že mezi námi je propast, že nechci být v jejím stínu. Křičela jsem a řvala v denících, jak jsem se snažila bránit, ale nebylo to nic platné, když navenek jsem nevydala ani hlásku a když už ano, zahrála na city a bylo to v háji znovu. Naučila mě, jak funguje závislost v praxi, na vlastní kůži, jak vysát z druhých všechnu energii. Potřebovala jí hodně a nestačila jí trocha, co pobere, když jde mezi lidmi. Žila z toho. Chapadla roztahovala všude po okolí a já byla jen den ze dne unavenější. Ublížila mi neskutečným způsobem a tohle jí neodpustím, protože to nejde, stejně jako na to nejde zapomenout. Jde jen udělat tlustá čára za minulostí a jít dál.
Když vás někdo naučí nenávidět to, co jste předtím milovali, dělá z vás důmyslně neschopného idiota a diktuje si podmínky ve všem, jak by vám bylo? Jak by vám bylo, kdybyste se neviděli pár měsíců a najednou z ní po dlouhém rozhovoru a nenápadných dotazech vypadne, že má asi kluka a pak, když se konečně dostanete na výšku, tak v ten samý den, kdy slavíte úspěch, těšíte se a jste nadšené z tak banální věci jako je kino s kamarádkou, vám ona kamarádka napíše, jestli nemůžete koupit lístek i pro jejího kluka, že vás chce seznámit? Tohle byla nejspíš poslední kapka. Pak už to jenom čekalo všechno na svůj okamžik. Jí bylo jedno, jak vám bylo ten rok, kdy jste se nedostali nikam. Bylo jí šumák, co jste dělali, hlavně když jste splnili denní kvótu v psaná a odevzdali včas kapitolu, co po vás chtěla, aby ji zdrbla až do morku kostí nebo písmenek. A tak se z příběhu, co jste psali sedm let jenom proto, že jí se pořád něco nelíbilo, pořád ho překopávala, až nakonec jsem vlastní postavy skoro nepoznala, stal její příběh. Vrchol všeho bylo to "ty postavy zabíjíme, když je nepíšeme" a vzápětí nabídka, že bude psát i moje postavy. A tady jsem se poprvé postavila na zadní. Umřel mi pejsek po dlouhé nemoci, se kterou bojoval vážně statečně, a já na tom nebyla nejlíp a ona přijde tady s tím? Logicky, že jsem neměla chuť na psaní při tom všem. Jenže ona to nepochopila, protože pro ni existovaly vždycky jenom seriály, psaní a nic jiného. O nic víc se nezajímala. Celé ty roky. Když naše setkání označila za zbytečné, byl čas udělat poslední tečku. A tu jsem udělala. S neskutečnou úlevou.
Měla jsem kamarádku, která se vyskytnula v průběhu roku, kdy jsem trčela na jazykovce. Kdysi bývala doslova sluníčko. Normální obyčejná holka s trochou smůly, ale kdo ji dneska nemá? Jenže lidi očividně mění kolektiv a hlavně kamarádi okolo. Nevím, jestli se prostě jenom chytla vrchní Barbín a koz okolo, anebo jestli taková byla vždycky a jenom to maskovala. Po těch zkušenostech co mám, i tohle je možnost a brala jsem ji v potaz. Každopádně jsem se s ní nechtěla bavit o vysoké škole, a proto jsme se bavily hlavně o ní. Nechtěla jsem, aby jí to po neúspěšných přijímačkách bylo tak líto, jako tehdy mě. Takže jsem s ní vyběhala úřad práce, žádost o práci v daném středisku a další věci. Šla jsem rozseknout její zamilovanost do jednoho místního hudebníka a celkově jsem se vážně snažila jí pomoct i s přípravou na další přijímačky aspoň tím, že jsem jí dala testy a odkazy, na co všechno by se měla podívat. Ale vzhledem k tomu, že ji očividně bavilo víc se tahat někde s kozama z práce (ne, jiný slovo fakt pro ně nemám z toho, co mi o nich říkala) anebo se cumlat za rohem s kde kým a vymetat kde co, tak se nemůže pak divit, že další přijímačky dopadly podle toho, jak se na ně nepřipravila. Poslouchala jsem její výčitky o tom, že nemám už na ni čas. Jistě, v nabitém zkouškovém anebo zápočtech jsem ten čas vážně neměla a vzhledem k tomu faktu, že mám ještě ke škole práci, to nešlo dost dobře kolikrát skloubit. Ale snažila jsem se. Hodně. Nicméně setkání od setkání jsem ji nepoznávala. Ztmavla, změnila se. Nejsem takový pokrytec, abych jí upírala jiné kamarádky. Co jsem ale jaksi nepřekousla, byl fakt, kdy ze mě udělala krávu a věřila víc nějakýmu klukovi, se kterým neměla nic, kromě platonické lásky z její strany, a já se jí jenom snažila pomoct se přes to dostat, aby mohla jít dál. A tak se ze mě stala kráva. Hm… stane se. Už mi říkali všelijak. Ale je rozdíl, když tak řekne cizí člověk a když tak někomu řekne osoba, co má být kamarádka.
Jak čas postupoval, rozhovory byly jenom o ní. Pořád si stěžovala na práci, pořád, že je to šílené a kdesi a cosi. Ale když se jí člověk zeptal, jestli se aspoň po něčem dívá na netu anebo co teda chce dělat, jestli hledá způsob, jak se k tomu přiblížit a ona vám odvětí: "já už žádný cíle nemám. Jenom prostě tak nějak žiju," uculí se a trhne rameny? Co mu na tohle chcete říct? Nic. Na to dost dobře nejde nic říct, když do ní naději a všechno pozitivní lijete horem dolem a stejně to efekt nemá žádný. Ale vybrala si ostatně sama.
A pak jenom vtipně zjišťujete, jak jednoduché je odstřihnout od sebe v dnešní době někoho. Přijít na facebook a nenajít ji s tím, že účet si nesmazala, pouze vás z přátel a přihodila vás do ignorace. Pokrčíte rameny, kdesi hluboko to zamrzí, ale nenaděláte nic. Nebudete žebrat a prosit o to, abyste zase někoho mohli litovat, protože to bylo přesně to, co ji pohánělo dál.
A jaký je ten "konec"? Ta první holka má už rodinu a je z ní profesionální "mamka" typu mimibazar.
Ta druhá má až s ironií to, co jsem chtěla sama a netuším, jak se o tom doslechla a jestli to udělala naschvál - podanou přihlášku na Erasmus do Norwich a ukončeného bakaláře, studuje magisterské. Takže na Erasmus se teď vůbec nehlásím, protože potkat ji, asi by to nepřežila. Každopádně její kamarádky z Ameriky, tuna seriálů, kterými zabíjí vlastní život, jí nejspíš vystačí.
No a ta třetí netuším. Ale asi je taky spokojená v kurníku s ostatními s vrchní kamarádkou bouchačkou v podmínce.
Každý si vybral sám. I já si vybrala a doufám, že už konečně správně. Hlavně si uchovávám nadhled a nenechávám si už nasadit klapky na oči. Všichni jsme nahraditelní. Je to hnusné a tvrdé, ale je to prostě tak.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ewil Ewil | Web | 26. ledna 2012 v 12:55 | Reagovat

No, kočko, tak to byla síla. Ale konečně je to venku. Protože tyhle emoce ven musely a nejen na papír deníku, ale už i do světa internetu. Protože co si budeme namlouvat - jedna slečna to udělala taky a dělá to pořád a stále, tak proč bys nemohla i ty? A pokud jedna z těch dam tyhle řádky čte, ráda bych vzkázala: Nepřeju nikomu nic zlýho, ale ne nadarmo se říká, že na každou svini se někde vaří voda. Užij si to.
Nini, je to za tebou. Ani jedna na tebe nemůže. Takže opusť ten pocit, kdy si přijdeš jako onuce, pozvedni hrdě bradu a stůj tam, kde jsi vždycky stát chtěla a i stála, jen se nechala zastínit. Nahoře.

2 Piece Piece | Web | 7. února 2012 v 11:29 | Reagovat

Je to velmi silný článek, říkáš hodně o sobě, o svém životě... To se dnes na blogové sféře moc nevidí, obdivuhodné. Zároveň je velmi těžké napsat smysluplný komentář - alespoň pro mě. Chtěla bych správně vyjádřit, že je mi to líto, že jsi prostě měla neskutečnoú smůlu... Ale ty to víš. Tak snad jen: hodně štěstí do budoucna ;):)

3 M. M. | 8. února 2012 v 21:38 | Reagovat

Život je o zkušenostech. Poděkuj za ně a nauč se mít ráda sebe, nesloužit ostatním, protože každý má svůj život na to, aby si jej zařídil sám, ne aby mu někdo dělal sluhu. Přátelství je o rovnocenosti, není to souboj ani služba tomu druhému. Nauč se odpouštět, zapomínat nelze, poděkuj za procitnutí a jdi dál, k dalším zážitkům, dobrým a samozřejmě i méně dobrým. Život už je takový :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama