8. kapitola: Čarodějka

7. února 2012 v 10:20 | Ninsie |  Poslední
Po delší odmlce opět další díl. Události dostávají pomalu spád a věci, které Orianne znala dříve, se nenávratně mění, stejně jako hosté v Elrondově domě. Vlivem událostí nikde nezůstává stejný, jako byl, a na řadu přijdou drobné náznaky i dvojí konverzace v jediné, zdánlivě obyčejné.



8. kapitola

Čarodějka

Orianne bezcílně prolézala hustým porostem a trochu naštvaně si vybírala z dlouhých rukávů příchytné úponky všelijakého plevele. Čarodějka šla kousek za ní a mlčela, dokud dívka po dlouhé době nepromluvila, sundávající si zvlášť dobře držící kuličku. "Myslím, že ti nerozumím. Proč mám hledat ty místa… jak se vlastně jmenují...?"
"Zřídla," napověděla jí Merian, zatímco si otrhávala z rukávu drobné úponky svlačce, které se na oděv zachytily během chůze v porostu. "Ukazuji ti, jak je vyhledávat, protože jsou to místa, z nichž lze čerpat Moc."
Dívka se zastavila a udělala prudkou otočku, aby ženě viděla do očí, než ji upozornila na to, že podle ní, je celý tento podnik zbytečný. "Ale já ji už čerpat dávno umím! Sama jsi mě učila, že se nachází všude. Tak proč se tedy musíme prodírat tímhle křovím? To vážně nechápu. Vždyť v blízkosti domu je přece plno energie!"
Merian se však nezdála, že by na ni její slova nějak zapůsobila a rozmluvila jí její záměr. "Ovšem, je jí tam dost. Proto ten dům mimo jiné postavili na místě, kde stojí a nikde jinde. A proto ti také na území Roklinky připadá, že čerpat energii je tak snadné. Ale nezůstaneš tu navěky, a pokud se nenaučíš čerpat Moc a sílu i jinde…" Záměrně nechala viset zbytek věty ve vzduchu a zápěstím pobídla dívku, aby se otočila a opět pokračovala v cestě.
Orianne rezignovaně svěsila ramena, obrátila se na podrážce a bez jediného dalšího slova překonala další keř.
Chvíli mlčky prolézaly porostem a pak se dívka znovu zeptala: "Proč vždycky čerpáme energii jen z vodních žil? Vždyť je přece všude: v zemi, vzduchu a i ohni, ne?"
"Jistě," přisvědčila Merian
Dívku tahle cesta opravdu nebavila. Znovu se zastavila a obrátila se opět na ženu a založila si ruce na prsou. Pohlédla jí zpříma do očí. "Tak například země. Je všude okolo nás, pod našima nohama. Nebo vzduch," rozhodila rukama kolem sebe, aby umocnila svá slova a pokračovala: "Pokud jde o oheň, stačí ho jen rozdělat a..."
Čarodějka ji téměř propalovala pohledem a její hlas přecházel od tichého šepotu až do povážlivé hlasitosti: "Vytáhnout energii ze země je těžké a je třeba mít na to dost síly. Rovněž nemáš dost zkušeností, abys ji získala z povětří. Vzduch je příliš nestálý a kromě odčerpání síly je třeba hlídat i jeho tok, aby se to neobrátilo proti tobě. A s ohněm si hrát nebudeš! Tohle ti přísně zakazuji, slyšíš?! Říkala jsem ti přece, že si za žádnou cenu nesmíš zahrávat s energií ohně! Ty vůbec nevíš..."
"Nekřič. Pamatuji si to," skočila jí Orianne do řeči. "Dobře, chápu. Prostě budeme pokračovat v tomhle hledání." To, že jí přijde nesmyslné, to už ovšem nahlas neřekla. Naštvat Merian bylo nebezpečné a ona si s ní tedy dnes zahrávat netoužila. Pohodila prameny dlouhých vlasů a vztekle nakopla malý kamínek kousek od její boty. Potom se, bez dalšího ohlédnutí a s rukama žmoulajícíma jeden z dlouhých rukávů, vydala pryč. Během pár okamžiků ji čarodějka následovala.
Po necelé půl hodině se zastavily u místa, které Merian označila jako vhodné a obě dvě se posadily na padlý kmen. Seděly mlčky a poslouchaly vítr šumící v korunách stromů a datla, který neúnavně klepal někde daleko. Orianne už měla docela hlad. Jazyk se jí samou žízní lepil na patro. Věděla však, že by si stěžovala naprosto zbytečně. Dříve reagovala Merian na podobné nářky jen suchým výkladem o umění ovládat primitivní pudy. Později jí v odpověď přicházelo pouze mlčení. Námitky neměly smysl a přinášely asi stejný výsledek jako rozdurděnost kvůli oblíbenému oslovení čarodějky - Dáreček.
Žena odškubla z tkaniny poslední kuličku a zamyšleně se podívala na obzor. Celou tu dobu je obklopovalo ticho, dokud ho ona náhle nepřerušila: "Dávej si pozor na své sny."
Orianne sebou překvapeně trhla. "Jak o nich víš? Nikdy jsem ti nic neřekla."
Merian se ušklíbla. "Jsem čarodějka, nebo jsi zapomněla? Ale už dost vysedávání, Dárečku. Čas rychle utíká, jdeme hledat dál," vyzvala ji a vstala. "Ruku dej volně před sebe, nenapínej prsty - No tak, vpřed."
"Kam mám jít? Kterým směrem?" chtěla vědět dívka.
"To je jedno," mávla rukou žena.
"Zřídla jsou všude?"
"Skoro. Naučíš se je objevovat, nacházet je v terénu a rozeznávat místa, kde se křižují. Často je prozradí chřadnoucí stromy, zakrslé rostliny, ale také místa, kterým se vyhýbají zvířata, tedy snad vyjma koček," připustila čarodějka.
"Koček?" podivila se tomu Orianne.
Merian jí trpělivě vysvětlila: "Kočky rády odpočívají nebo spí na zřídlech. Je mnoho pověstí o magických zvířatech, ale ve skutečnosti je právě ona jediným zvířetem, tedy kromě draka, které dokáže čerpat Moc. Nikdo neví, jak to dělají ani k čemu ji potřebují…" zarazila se a zkoumavě pohlédla na dívku: "Co se stalo?"
Orianne se na chvíli zatvářila nejistě: "Tím směrem… asi tam něco je! Tam za tím stromem!"
"Dárečku, nevymýšlej si! Zřídla můžeš vycítit teprve, až když stojíš nad nimi…" poučila ji a přísně pohlédla na svou svěřenkyni. Oriannina tvář však vyzařovala už jen skálopevnou jistotu. Tatam byla veškerá váhavost. "Hm… Zajímavé. Řekla bych, že spíš neobvyklé. Opravdu cítíš nějaký tah?"zeptala se jí Merian.
"Vážně!" přisvědčila.
"Tak pojďme. Zajímavé, zajímavé. No, lokalizuj… Ukaž, kde," přikázala jí a vydala se v jejích stopách.
Orianne obešla mohutný kmen stromu a sestoupila kousek ze svahu za ním, než se zastavila na malé rovné plošině a kývla. "Tady! Na tohle místě!"
Čarodějka pokývala hlavou. "Výborně. Cítíš lehké škubání prsteníkem? Vidíš, jak se ohýbá dolů, jak ho Moc přitahuje? Pamatuj si, to je signál."
"Můžu začít čerpat?" zeptala se jí dívka trochu rozrušeně.
"Počkej, ověřím to," Merian došla až k ní a lehce natáhla ruku pod sebe. Zavřela oči a chvilku setrvala v mlčení. Zkoumala velikost i sílu zdroje a také jeho čistotu.
"Tak můžu?" netrpělivě postávala vedle čarodějky.
Žena konečně otevřela oči. "Vydrž ještě chvilku.. Našla jsi proklatě silné ložisko. Jak pulzuje! Pozor, Dárečku. Můžeš čerpat, ale opatrně a velice, velice pomalu. Vždy musíš kontrolovat přísun Moci a nikdy jí nesmíš dovolit, aby nad tebou převzala kontrolu."
"Nebojím se, dám si pozor," řekla Orianne, zavřela oči a ruce spustila volně podél těla. Udělala jeden krok vpřed a ocitla se přímo ve středu zřídla. Cítila, jak se jí síla rozlévá žilami a vibruje napříč celým tělem.
"Dobře. Velmi dobře," pozorovala ji Merian z povzdálí s úsměvem na rtech.

***

Rozlehlá místnost s vysokým stropem a stěnami pokrytými policemi plnými knih, se nacházela velice blízko stavu totálního chaosu. Tento pokoj, jehož zem, stůl i veškeré židle byly pokryty různými svazky a všemožnými spisy, patřil Erestorovi. Byla to jeho pracovna a právě v ní se nacházel jistý svitek, který Pán Roklinky naléhavě potřeboval a který, ať se tmavovlasý elf snažil, jak chtěl, nemohl nalézt. Už po několikáté obrátil svou pracovnu vzhůru nohama a výsledek zůstával stále tentýž: pokoj ve stavu totálního chaosu a svitek nikde.
Skrze šustění papírů a samotné zabrání se do hledání, přeslechl i lehké zaklepání na dveře a jejich následné zaskřípění, s nímž do místnosti tiše vklouzla dívka. Zastavila se několik kroků od obrovského stolu a chvíli se překvapeně a zmateně rozhlížela po tom nepořádku. Udělala jeden krok kupředu a šlápla přitom nechtěně na nějaký svitek, který se, jakoby protestoval, okamžitě jakmile z něj opět zvedla nohu, svinul.
Pohlédla přitom na muže před sebou. Napůl čekala, že si toho určitě všiml a v příští chvíli se na ni otočí a přijde se sáhodlouhou přednáškou, kterak je důležité dávat pozor a neničit starobylé spisky svou neopatrnou chůzí.
Tmavovlasý elf byl však příliš zaměstnaný hledáním, než aby si všiml, že v pracovně už není sám.
Dívka za ním netrpělivě přešlápla a trochu zadoufala, že se otočí a ona mu bude moci dát to, kvůli čemu sem přišla a rychle zmizet. Po dnešní noci nevěděla přesně, jak se k němu má chovat a pak tu taky byla Merian. Právě vzpomínka na ni jí připomněla, že by měla začít rychle jednat a ne tu stát jako tvrdé y. Čarodějky přece byly pověstné svou rozhodností a rychlým úsudkem a nebyly to žádné rozklepané a váhavé dívenky.
Nadechla se a pak klidně promluvila: "Neruším?"
Šustění papíru ustalo, když se ozval její hlas a muž sebou trhl. Orianne už vážně nebavilo dívat se na jeho záda a čekat, jestli si náhodou nepovšimne, že tu není tak docela sám.
Překvapeně se otočil a podíval se na ni zprvu zmateně. "Ne. Jistěže ne." Napřímil se do své plné výše a dívka musela nepatrně zvednout hlavu, aby mu viděla do očí.
"Co potřebujete?" zeptal se Erestor, nespouštěje z ní zrak.
"Já… chtěla jsem vám vrátit plášť. Ráno jsem na to zapomněla," vysvětlila mu rychle a doslova mu ho vrazila do rukou, jakoby se o něj náhle snad mohla popálit.
Tmavovlasý elf si od ní klidně vzal kus oděvu a otočil se, aby ho přehodil opatrně přes židli, tak, aby nepoškodil žádný ze spisů, které na ní ležely.
Pak se znova ozval její hlas: "Mimochodem ten svitek, který hledáte je ve třetí přihrádce smotaný v jednom pojednávajícím o pohybech skřetů ve druhém věku," prohlásila zničehonic.
Erestor se na ni udiveně podíval. O žádném svitku se nezmiňoval, tak jak jen mohla vědět, že ho hledá?
Orianne si všimla, jeho šoku a odpověděla na nevyřčenou otázku pokrčením ramen spolu s úsměvem, kterým ho vyzývala, že pokud jí nevěří, tak ať se klidně přesvědčí.
Muž obešel stůl a sehnul se, aby se podíval, do třetí přihrádky. Když se opět narovnal a v rukou třímal tak dlouho hledaný svitek, po dívce jako by se slehla zem. V pracovně byl opět sám a nebýt pláště, který byl jediným důkazem její přítomnosti zde, by měl dojem, že to byl jenom sen. Nic víc než pouhé klamání smyslů.

***

Sál se topil v tichu, jež přerušovalo jen praskání dřeva, které trávily hladové plameny a měnily je pomalu ve žhavé uhlíky a z nich nakonec na vyhaslý šedočerný popel. Elrond seděl v Síni Ohně a přemýšlel, zabořen do svého pohodlného křesla. Jednou rukou si podpíral hlavu, která nyní byla plna starostí a nezodpovězených otázek. Zíral do plamenů, jež mu tančily před očima a poutaly jeho zrak, ne však jeho myšlenky. Ani nezaznamenal, že už zde není sám. Vedle něj se objevila Merian.
Chvíli mlčela, ale nakonec tiše promluvila: "Mohu?" zeptala se a kývla směrem ke křeslu.
"Jistě," vzpamatoval se Elrond a vyprostil se z otázek, kterými se plnila jeho mysl, a nabídl jí místo. "Jak to jde s Orianne?" spojil prsty před sebou. To, že se tu čarodějka objevila, mohlo znamenat jediné - nějaký problém s jeho nejmladším dítětem.
"Čekala jsem, že se zeptáte," pokývala hlavou čarodějka, protože přesně odhadla, jakým směrem se ubírá jeho uvažování. "Kvůli ní tady také jsem," řekla vážně.
"Stalo se snad něco?" podíval se na ni tázavě a ve tváři se mu kromě otázky zračilo i znepokojení. S napětím očekával, že se Merian stala poslem dalších špatných zpráv.
"Ano i ne," odpověděla s úsměvem na jeho otázku plnou obav.
Elrond ji stále tiše sledoval. Neřekl jediné slovo, jakoby zvažoval nakolik ho její úsměv a dvojaká odpověď uklidnila a došel k velmi rychlému závěru. Neuklidnila ho. Spíše o něco více znepokojila. Nicméně mlčel, aby ona mohla pokračovat.
Čarodějka se nadechla a opět klidně promluvila, v jejích slovech zazníval podtón hrdosti i znepokojení zároveň. "Stala se tou, kterou jí bylo určeno být."
Pán Roklinky se na ní zmateně podíval. Dostalo se mu další neurčité odpovědi. "Myslím, že vám nerozumím."
"Nepochází z tohoto světa. Ale to víte sám od chvíle, kdy jsem se tu před několika měsíci objevila a už i dlouho předtím jste měli podezření ," odmlčela se. "Ukázala jsem jí, kdo je. Kdo doopravdy je." Na okamžik přerušila tok svých slov a jediným pohledem přesně uhodla, co se elfovi honí hlavou.
"Ne, neberu vám vaši dceru. Tu vám nikdo nemůže vzít. V jejím srdci máte pevné místo a vždy ho tam budete mít." odpověděla na jeho obavy, které si sám snad ani plně neuvědomoval.
Elrond neklidně pohlédl na ženu vedle sebe. "Takže?" chtěl vědět, co bude dál.
"Takže má úloha zde skončila. Je připravená. Zítra odejdu," dala mu Merian konečně jasnou odpověď.
Na jednu stranu se Elrondovi ulevilo, ale na tu druhou pocítil ještě větší neklid než před tím, než se u nich čarodějka objevila. Nicméně se zeptal: "Jak vám mohu vyjádřit své díky? Řekněte si, co byste chtěla?"
Merian se pobaveně zasmála. "Nečekám peníze ani materiální dary. Jsou mi k ničemu. Pro mě nemají hodnotu." Potom zvážněla. "Snad jen… nebraňte jí, až bude chtít odejít. Její osud leží jinde."
Pán Roklinky sebou při posledních slovech trhnul, nečekal je. Nechtěl nad možným odchodem svých dcer ani uvažovat, pakliže by neodešly s ním do Země Neumírajících.
Čarodějka jakoby mu opět četla myšlenky: "Odejde, buď s vaším svolením, nebo bez něj. Nedokážete ji zadržet," upozornila ho a vstala. Nepatrně kývla hlavou. Bez jediného dalšího slova nebo pohledu na něj a za doprovodu ozvěny odrážejících se od klapotu podpatků na podlaze, odcházela.

***

"Chtěla jsi se mnou mluvit?" nakoukla do dveří hlava s havraními vlasy a zelené oči návštěvnice se zastavily u ženy sedící u toaletního stolku.
"Ano, pojď dál a zavři za sebou," kývla na ni Merian od zrcadla, aniž by se na ni podívala a pokračovala v nanášení stínů na víčko.
Dívka vklouzla do pokoje a zavřela za sebou tiše dveře. Pár kroky přešla přes pokoj až k oknu a posadila se na taburetku vedle čarodějky. Se zájmem ji mlčky sledovala v zrcadle.
Věděla, že Merian umí šikovně zdůrazňovat svůj vzhled. Vystavit jej na odiv a zvýraznit své přednosti. Nikdy ji však při této činnosti neviděla.
Čarodějka přejela rty rtěnkou, promnula je a odložila zbytek líčidel do truhličky. "Tak můj malý Dárečku," obrátila se konečně na dívku. "Má přítomnost už zde není potřeba. Vše, co umím, jsem tě naučila."
Orianne měla pocit, jakoby jí právě někdo ukradl všechen vzduch z plic. Zděšeně na ni zazírala a pak zaprotestovala:"Ty chceš odejít? Ale to přece ne-nemůžeš. Nemůžeš mě tady nechat samotnou!"
"Co jsem ti říkala o ufňukaných čarodějkách," připomněla jí přísně Merian.
Dívka popotáhla a rychle si otřela vlhké oči. "Promiň… Chci říct… proč teď? Tak najednou?"
Pohlédla na ni. "Každý máme svou vlastní cestu," usmála se a pohladila ji po vlasech.
Orianne sklopila pohled k zemi. Už zase cítila to zrádné mokro v očích a zrak se jí zamžil. Rychle zamrkala, aby se ho zbavila.
Čarodějka vstala a sklonila se k truhle vedle postele. Chvilku se jí probírala a pak vytáhla malou krabičku a s ní se vrátila k dívce, která se stále ještě dívala do země.
"Tohle mi dala pro tebe tvoje matka," vzala Orianne dvěma prsty za bradu a donutila ji zvednout hlavu, potom jí podala truhličku.
Dívka ji mlčky přijala a chvilku ji obracela v prstech, potom pomalu otevřela víko. Zalapala po dechu. Uvnitř na temném sametu ležela třpytivá hvězda. Jiskřila, a když se jí dotkla, vibrovala nepoznanou skrytou silou.
"Ukaž, připnu ti ji," vyzvala ji Merian.
Dívka se k ní otočila zády, zvedla vlasy, aby ji čarodějka mohla vzadu zapnout. Když černou záplavu nechala opět rozlít se po zádech a otočila se na Merian, na krku se jí houpala stříbřitá hvězda. Cítila se zvláštně, ale zároveň měla pocit, jakoby ji nosila odjakživa.
"Nikdy ji nesundávej. Nedovol nikomu, aby se jí dotýkal a nikomu ji také nepůjčuj," poučila ji přísně.
"Nebudu," slíbila dívka.
Merian se na ni chvilku dívala. Tolik jí v tuto chvíli připomínala ženu, kterou kdysi dávno znala. Není divu, vždyť jí byla velmi podobná. "Matka by na tebe byla hrdá," řekla náhle.
Dívčina reakce ji zaskočila. Orianne ji prudce objala a pak vyběhla z pokoje, zanechávajíc překvapenou čarodějku o samotě.

***

Arwen seděla u okna a dívala se na stromy, kde pomalu rašily listy. Vydržela sedět bez jediného pohybu celé hodiny a vytrvale sledovat přírodu venku. Sama do ní nechodila. Nevycházela z domu a většinu času trávila zamčená ve svém pokoji, mučena vlastními myšlenkami, které útočily na její slabé místo a přinášely bolest a nejistotu.
Nyní tu však nebyla sama a tak nemohla dovolit slzám, aby jí klouzaly po tváři a odnesly sebou aspoň trochu trýzně, kterou si sama způsobovala. Teď se nemohla provzlykat do neklidného těžkého spánku beze snů.
"Něco přece sníst musíš," přecházela po sestřině pokoji Orianne. Splétala a rozplétala prsty a po očku se dívala na mladou ženu u okna.
Ticho. Nic. Žádná odpověď. Seděla na židli bez hnutí, tvář obrácenou ven.
"Nebudeš se mu líbit," rozhodla se zaútočit na citlivé místo, aby ji vyprovokovala k jakékoliv reakci. I kdyby to znamenalo, že se neovladatelně rozpláče, i kdyby měla křičet. Cokoliv by bylo lepší než to ticho, ta nečinnost a strnulost, v níž prodlévala už kolik měsíců.
Postraním zrakem zanímala pohyb. "Co ty o tom víš?" otočila se na ni Arwen.
"Vlastně nic," odpověděla sestra popravdě a pokrčila rameny. "Jen, že s takovou, až se znovu uvidíte, si na tebe bude muset vzít zvětšovací sklíčko. To aby tě vůbec našel."
Vytrvale pochodovala po pokoji dál a svými kroky odměřovala čas, dokud se Arwen znovu neozvala:
"Ty si myslíš, že se ještě setkáme?" zeptala se po chvíli tiše. Znělo to zoufale, ale když Orianne odstranila tuhle emoci, odhalila pod ní ještě něco: Naději. Jen slabý záchvěv, ale přeci tam byla.
Orianne se prudce otočila, až se jí vlasy rozevlály na všechny strany, a pak rozhodila rukama. Byla rozhodnutá v ní nechat rozhořet ten oheň naděje a nedopustit, aby ho Arwen sama svými pochybnostmi zadusila.
"Ovšem. Já tomu věřím a ty bys měla taky," prohlásila přísně.
Arwen se nepatrně pousmála a potom na okamžik opět odvrátila tvář k oknu, ale vzápětí se na ni otočila. "Já tomu taky věřím," řekla nakonec rozhodně.
Její mladší sestra pokývala hlavou. "Tak abych mu nemusela dávat to sklíčko, půjdeme se najíst. Co ty na to?" mrkla na ni.
Tmavovláska ještě naoko váhala, ale pak přikývla a na tváři se jí objevil trochu váhavý úsměv.
Orianne už na víc nečekala. Pár skoky byla u své sestry, popadla ji za ruku a doslova vytáhla na nohy.
"Tak jdeme," vyzvala ji s úsměvem a obě vyšly z pokoje, aby se vydaly chodbami do jídelny.
Arwen po očku pozorovala hvězdu houpající se na sestřině krku a pableskující tisící třpytivými paprsky. Nikdy předtím ji u ní neviděla a popravdě řečeno myslela si, že si její sestra na šperky nepotrpí.
"Máš pěkný přívěšek," řekla nakonec.
"Děkuju," pokývala hlavou Ori.
Arwen se na něj znova podívala a v tu chvíli jí tolik připomněl její vlastní, až jí to skoro vehnalo slzy do očí. "Taky jsem kdysi měla takový, ale…" řekla posmutnělým hlasem.
Orianne se na ni podívala a povzbudivě jí stiskla ruku. Uhodla, na co její starší sestra myslí. "Brzy se uvidíte," prohlásila s jistotou.
Arwen přikývla. Byla rozhodnutá tomu věřit a držet se opět naděje.

***

Bylo brzy ráno. Slunce ještě nevyšlo a pokoj se topil v modré tmě. Orianne se prudce posadila ve své posteli a zhluboka oddechovala, na čele jí perlil pot. Viděla ji mizet. Viděla ji odcházet, ale bylo tam ještě něco. Nebo spíš někdo. Volal o pomoc, potřeboval pomoci. Před jejíma očima znovu prolétala krajina s nesčetnými kopci, bílými vrcholky hor, rozlehlými pláněmi. Vznášela se nad ní jako pták a pak se zastavila. Před ní vlála zástava, na níž byl vyšit kůň. Ale ani ta dlouho nezůstala před jejím zrakem. Viděla změť barev, a když se ustálily, uslyšela výkřik. Bolestný výkřik a pak výdech, spíše smrtelné zachroptění. Přímo před ní ležel Aragorn. Z rány na hrudi mu vytékala tmavá krev a jeho pohled byl prázdný, mrtvý. Všude kolem ní zněl hlas: "Přijeď a zachraň ho. Víš, že jinak ztratíš dva jednou ranou. Navždy."
Vylétla z postele, tentokrát na sebe natáhla plášť a rozeběhla se chodbami až do pokojů, které patřily čarodějce. Chladná podlaha ji studila do bosých nohou a s každým krokem vzrůstala v její duši obava. Svírala a drtila ji jako kamení.
Doběhla ke světlým dveřím a snažila se je otevřít. Netrpělivě bušila do dřeva a volala čarodějčino jméno. Opakovala ho stále dokola, jako tichou modlitbu a nepřestávala pěstmi bouchat do dřeva, které jí vracelo každý úder se zlověstnou ozvěnou a zlomyslným tichem bez lidského hlasu. Když dveře konečně povolily, našla pokoj prázdný. Topil se v tmavě modré tmě, jarní větřík si pohrával se závěsy u otevřeného okna. Postel byla ustlaná a nikde ani stopa po tom, že by tu Merian kdy byla. Vše bylo tak, jako než se tu zabydlela.
Orianne ztěžka dosedla na lůžko. Očima bloudila po místnosti. Skoro čekala, že se čarodějka každou chvilku objeví ve dveřích a pokoj naplní zase ta známá a pro ni tolik typická vůně šeříku.
Ale dívka věděla, že to se už nestane. Nikdy.
Nepočkala. Odešla bez rozloučení. Bez čehokoliv. Prostě zmizela. Anebo snad ne? Nezůstala tady nějaká stopa? Vítr nadzvedl závěsy a studený vzduch vnikl do místnosti. Vstala, aby zavřela okno a pak si toho všimla. Na stolku u zrcadla ležel rudý květ a pod ním složený kus papíru. Voněl šeříkem.
Zvedla jej a rychle ho rozevřela.

Odpusť mi to zmizení. Nemám ráda loučení, jsou zbytečně sentimentální a já nerada pláču. Jistě mě pochopíš, jsme přece čarodějky. Vzpomeň si na vše, co jsem tě kdy učila a nikdy nezapomeň na to, kým jsi.

Orianne, city nejsou pro tebe, zapomeň na ně. Dobře víš, o kom mluvím. Zbytečně by ses trápila. Máme magii, která naplňuje naše životy až po okraj a pro další věci v něm není dostatek místa. Nemůžeme mít vše a i tak máme víc než kdokoliv jiný.
Neříkám sbohem, ale nashledanou, protože my dvě se ještě určitě potkáme, Dárečku.

Dívčina tvář se zkřivila v úšklebku.

A neušklíbej se nad tím oslovením.

Skoro cítila, jak se čarodějčiny rty stočily v lehkém úsměvu, když psala tato slova a přesně věděla, jak bude její svěřenkyně reagovat.

Tak už nestůj na místě. Běž! Jdi si svou cestou a potkáš se s osudem. Tomuto setkání se nevyhneš. Nechtěj se mu vyhýbat, Poslední...

...až v temnotě probudí se svět
a těžké přijdou toky dní
pak Starších krev zkropí rudý květ
a povstane Jediná... Poslední...


Orianne odložila dopis a podívala se na rudý květ, růži z Sheridianu. Vzala ji opatrně do rukou a zhluboka vdechovala její vůni. Půjde. Je čas. Nejvyšší čas. Dopis schovala do rukávu a s květem v ruce vyšla ze dveří, zanechávající za sebou vše, co bylo. Protože ona tu nemůže zůstat. Musí jít dál.

***

"Tati, já… pochop mě," snažila se ze sebe ztěžka vypravit a objala Elronda, který seděl v křesle. "Musím jít." Dívala se mu do očí, ale on se nedíval na ni, jako spíše mimo ni. Téměř skrze ni. Jakoby ji neviděl či nechtěl vidět.
Mlčel. Neřekl nic.
Orianne pohlédla do zahrady a sevřela dlouhé rukávy svých šatů. Skoro už začala přecházet po místnosti, což dělala vždy, když nevěděla kudy kam, když se ozval otcův tichý hlas.
"Kdy?" zeptal se jen.
Dívka se otočila a usedla naproti němu. Vzala jeho ruce do dlaní a zkoumavě mu pohlédla do obličeje. Četla v ní zklamání, smutek, ale taky nevyhnutelnost a snad i drobný záblesk naděje.
"Co nejdříve," odpověděla mu ztěžka a stiskla mu prsty. "Prosím, nezlob se na mě." Měla pocit, že mu tím ubližuje, že zrazuje vše, v co doufal, že by jednou mohla mít. Vše, co pro ni snad kdysi plánoval.
Pohlédl na ni a řekl přísným otcovským hlasem řekl: "Nenechám tě odejít samotnou."
"Nebojím se," zaprotestovala.
Zavrtěl hlavou a pohladil ji po tváři. "O to nejde. Časy jsou temné, potřebuješ ochranu."
"A kdo ochrání je přede mnou?" namítla napůl s úsměvem.
Elrondovi se na okamžik roztáhla tvář smíchem, ale pak nabyla opět svůj obvyklý vážný výraz. "Půjde s tebou někdo z našeho domu. Neptám se tě na cíl cesty, v tom je můj ústupek vůči tobě, ale ty teď udělej jeden vůči mně," podíval se na ni a v jeho pohledu bylo jasně vepsáno, že o tom nehodlá diskutovat a tuhle část považuje za uzavřenou.
"Tak dobře," zamumlala dívka. " Ale koho se mnou chceš poslat? Vždyť tu nemůžeš nikoho postrádat," namítla logicky. Samotné jí to znělo jako přesvědčivý argument a ještě se nevzdávala vidiny samostatného cestování.
Pán Roklinky si promnul bradu a chvíli mlčel. Nakonec však řekl: "Pojede s tebou Erestor. Zná dobře cesty a obratně zachází se zbraní. Neříkám, že ty ne," dodal, když viděl, že otevřela ústa a chystala se protestovat.
Orianne měla pocit, jakoby ji někdo polil ledovou vodou. Její otec se nedal přesvědčit a navíc jí určil… Tak Erestor, dobře. Dobře. Koneckonců to mohl být kdokoliv, že? Ale sama za sebe by jako svůj doprovod zvolila někoho jiného.
Trochu ztěžka uchopila opěradla křesla, zapřela se do nich dlaněmi a vstala. Dříve než však opustila pokoj a zavřela za sebou dubové dveře, otočila se na otce přes rameno a řekla:
"Vyjedeme zítra za svítání."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama