Instatní víra

8. února 2012 v 0:04 | Ninsie |  Myšleno
Přemýšlím, co mě pořád nutí věřit, že věci se časem vyřeší, že všechno bude dobré, i když se mi kupa věcí sype pod rukama. Mám v sobě snad zabudovaný nějaký tajný a důmyslný mechanismus, který ve chvíli, kdy většina věci spadne, se sepne a do žil mi nakape přesnou dávku optimismu, se kterou si říkám, že to nějak půjde? Netuším. Nikdy jsem nebyla šílený optimista, ale poslední dobou tím doslova srším. Možná jde o ochraný mechanismus, který mi brání, abych se zbláznila v rekordním čase a tak mi moje tělo a kdo ví kdo všechno okolo sype do čaje instatní, dobře rozpustitelnou, víru, co nemá toxickou pachuť a tak nehrozí, že mě při špatném dávkování nějak viditelně poškodí. O neviditelných škodách se ovšem pro tuhle chvíli nemluví.


A tak zase spadnu, nabiju si čumák a vzteklá se zvednu, že tohle mě doopravdy a nastálo neporazí. Jenže pořád si kladu tu otázku, jestli budu mít na to zvednout se i příště. Kdy přijde ta poslední pomyslná kapka, kdy mě nespasí ani víra v prášku k rychlému použití? Pokaždé mám pocit, že to číhá za rohem a žiju v poměrně neustálém napětí, které mi hraje na nervy, i když chci chvíli klidu. Vlastní perfekcionismus mě ničí docela kvalitně a moje hlava není schopná vypnout, dokud nesplní denní kvótu učení. Abych to přiblížila - studuju na výšce skutečně prestižní obor, který mě neustálým okecáváním jeho prestižnosti a elity mezi dalšími, přivádí k šílneství a původní myšlenka a smysl, proč jsem na něj vlastně šla, proč jsem se proboxovala mezi tunami uchazečů a dokázala, že mne přijali, se jaksi vytratil. Zabili ho a mám obavu, aby to nebylo v samotném zárodku. Škola je stres, anebo možná jsem prostě hloupější, než jsem si myslela. Ono je těžké o sobě smýšlet jinak, když máte ve třídě takové génie, kteří zvládnou levou zadní všechny požadavky, nikdy neopakují předměty, po haluzi sjedou testy a zkoušky a stíhají žít čilý společenský život. Já nezvládám ani jedno. Není to stížnost, aspoň proteď ne. Spíš jde o ten fakt, o vnitřní pocit, kdy si připadáte jako naprostý idiot a pochybujete, že na té škole máte vůbec co dělat. Vlastní hrdost vám nedovolí s ní seknout, odejít se sklopenýma ušima. Takže zase znovu zatínáte zuby a slzíte od toho, jak pevně držíte čelisti u sebe a rvete se dál, ať vás to stojí, co to stojí. Proč? Protože nesnášíte nedokončené věci. Jedete na sílu. Svádíte boj. Nespíte. Jenom sedíte nad učením na zkoušku, co vám stejně nevyjde a musíte opakovat další předmět s pocitem naprosto neschopného pablba a rozladění a vytočení nad nespravedlivostí toho, že jste nad tím strávili týdny a prostě to nevyšlo, i když jste pro to udělali maximum. Pochybujete. Nenávidíte to. Upadá to stavů naprostého flegmatismu a vzápětí prudké agrese a bezmocného vzteku, kdy chcete slzet a zoufale řvát, ale nakonec to spolknete a nevyjde z vás ani hláska.
Tak proč to vlastně dělám? Proč jsem na té škole? Jo, týrám se ráda. Balancuju v extrémech a jsem v tom dobrá za ty roky. Jenže současně vlastně doufám, že původní láska k překladu a angličtině jako takové, nebyla zabita bandou zkostnatělých vyučujících přesvědčených jen o vlastním názoru a neschopnosti diskuze bez ztrapnění studenta. Pak zní neskutečně povrchně i to jejich oslovení "kolegové". Rovnost žádná. Život žádný.
Přísahám, že jestli dostanu někdy do ruky toho, kdo prohlásíl, že život studentský je život veselý, osobně ho uškrtím a ukážu mu, jak vypadá v současnosti život studenta, pokud chce vážně na té škole vydržet a nevydržují ho movití rodiče, nechovají ho ve vatě a nezaplatí mu zkoušky svým jménem nebo nějakým ulitým tácem sem či tam.
Takže jo. Jsem vzteklá, zklamaná, otrávená a vynervovaná z dalšího semestru. Mám pocit neschopného hlupce, jako už tolikrát předtím a nelíbí se mi to, protože jsem si pěstovala jakousi sebedůvěru a lásku k sobě samotné a tohle je tak trochu v rozporu.
Nejspíš nepomůže na nějakou chvilku ani instatní víra, co se mi snaží nalít Ewil do žil, ale občas by ji sama potřebovala. O to se zase snažím já. I když mám někdy pocit, že si fakt povídám se sklem a ona na mne kouká na druhé straně a neslyší. Někdy jde uplatnit úsloví "slyším, ale neposlouchám" a někdy je to silně na zabití. Jenže takové to prostě je. Reálné. Skutečné. Hmatatelné. Chvilku se vztekám, pak jedu dál a znovu.
Padáme. Zvedáme se. A padáme znovu. Věčný koloběh.
Během toho všeho si tisíckrát rvu vlasy, polykám slzy a zatínám zuby, co to jde, abych vydržela. Aspoň psychicky. Občas se bojím, že mě zradí vlastní tělo. Občas mám strach sama ze sebe... vlastních myšlenek a návyků, co se někdy probudí k životu, aniž bych si toho zprvu všimla a zpozoruju to až po chvilce. Ano, anorexie, když jednou byla, číhat nepřestane. Ale dokud mám vůli nenechat ze sebe udělat trosku a neposlat se expres s vírou nebo bez na lůžkové oddělení, pak nemá šanci.
Občas se přistihnu, že si pročítám takzvané pro-ana blogy. V duchu jenom třískám hlavou o stůl a nechápu je. Ne ze své současné pozice někoho, kdo si tím prošel. Holky, co hubnou záměrně jenom aby z nich byly rachtající kosti, protože si myslí, že se to okolí líbí, jsou pro mne padlé na hlavu. Holky, co se radši zabijí, než aby snědly jenom o zrnku rýže navíc. Holky, co neposlouchají, když ostatní, co tím prošli, křičí, že je to ničí. Je to k pláči. Dopisy Aně, modlitba k Aně a podobné záležitosti. Ale pořád je to jejich věc. Nebylo to tak dávno, co jsem četla jeden blog jisté slečny a vytočilo mne to doběla. Jenže to momentálně rozebírat nechci. Hubnout se dá i zdravě a v kombinaci se cvičením. Ne přemrštěnou dávkou pohybu a minimální porcí. Tělo si samo řekne, kdy má dost. Stačí ho poslouchat. A poslouchat tělo neznamená, že z vás bude macatice o osmdesáti kilech. Jenže týrat vlastní tělo je druhá věc. Zákon akce a reakce. Ono se vám to vrátí. Vždycky.
Já za to zaplatila psychikou a krví a dalšími problémy. Zítra razím po dlouhé době na hematologii, tak jsem zvědavá, jak se na mne zase podepsala škola a okolní vlivy. Nicméně se na tu upířinu vůbec netěším. Dát jim třicet korun a nechat se vysát či eventuelně zdupat od doktora? To není fér. Dvakrát vezmou a možná mi tak na oplátku polechtají slezinu a zanechají modřinu. Takže s trochou štěstí tam nebude ta sadistická sestřička, která nutí moje žíly se panicky schovat a když už se "holky" ukážou, tak vždycky napíchne uzlík a to pak bolí jako pjase.
Hlavně ale doufám, že zítřejší ledový přesun s rádoby chlácholivým promlouváním do duše od táty, přežiju ve zdraví bez omrzlin a jiných v tomhle období příjemných maličkostí.
To se ale všechno uvidí zítra.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Džejn^ Džejn^ | Web | 11. února 2012 v 10:07 | Reagovat

jo, albert je skvěléj:);)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama