Výkřik do tmy bez ozvěny

27. února 2012 v 0:55 | Ewil |  Myšleno




Doopravdy ani nevím, co pořádně napsat. Někdy je těžké vložit do slov emoce, které jsou nepopsatelné a zmítají se ve vás spolu s neustálenými otázkami. Bojíte se si něco přiznat, třeba jenom sami v sobě. Věc, nad kterou jsem poslední měsíce čím dál častěji přemýšlela a nejen sama sobě jsem tím byla otravná, ale nejspíš i okolí. Věc, která pro mě v jednu dobu byla naprosto nová a potřebovala jsem čas a hlavně možnost získat pár gest a důkazů, že se mi to nezdá. Protože se z toho postupně stala součást mého života, co jsem objevila, i když tu byla i dávno předtím, ale dejme tomu, že v mém nic netušícím podvědomí. A najednou se v tom všem zmítám ze strany na stranu s bezpočty otázek a bez náznaku pevné a jasné rovnováhy. Bez pevné půdy pod nohama. Nevím, co mám dělat a nevím ani, co mám říct. Co si myslet. Nedokážu už ani některým pokládat otázky ohledně věcí, které mě zajímají, protože mám takový strach a utíkám před svými myšlenkami, že se nedokážu soustředit. Vážně utíkám. Zrovna já, kdo se dokázal vždycky věcem postavit čelem, ať šlo o cokoliv. Jenže tohle je citlivější a živější a týká se to emocí a dalších věcí, v nichž jsem nikdy neuměla chodit. Vím, že to není dobré a není se čím chlubit.

Jsem magor. Jsem asi vážně cvok. Na jednu stranu sama sobě říkám, že nemá cenu se v tom už vrtat, co bych asi tak mohla zjistit nebo udělat? Nic. Jenom se víc a víc mučit, ale co si budeme povídat, masochista jsem nikdy být nepřestala. Ale na tu druhou jsem natolik naivní a pitomá, že doufám v zázrak, i když to nepřiznám.

Až teď. Chtěla jsem víc. I po tom všem. A z těchto řádek mažu už potřetí větu, která mluví i o přítomnosti, nejen o minulosti. Nedokážu to přiznat a baví mě si nalhávat rádoby jasné a vytyčené cíle o pravém opaku, protože mají růžový nádech a znamenají lepší zítřky. Protože je to jednoduší a emoce nebo city nebo co to všechno je, prostě zmizí a odplují samy. Že to, co mě dusí a každou chvíli nepříjemně hlodavě našeptává, se ze mě smyje jako každodenní špína a zůstane jenom čistý štít. Tak moc tomu věřím a doufám v to, že mě to zatím udržuje celou. Zatím. Nechci se sypat kvůli věcem, které mi ze střízlivého pohledu přijdou banální, a jistá jsem si tím, že to se ani nestane. Držím to všechno vší silou zabouchnuté a napěchované v truhle uvnitř sebe, až mi to přijde jenom jako směšné gesto ze zoufalství a snaha zdrhnout. Jenže už i ta truhla se zmítá a přetéká a děje se to nějakou dobu, jenom si to - opět - nedokážu přiznat.

I když si říkám, že je třeba udělat tlustou čáru, pak to doopravdy a uvnitř sebe, nechci. Jako kdybych pořád doufala. Ale zároveň se nechci máchat v tom, co bylo. Teď už bohužel jenom bylo. Nechci strnout na místě, topit se, vrtat se a být otravná, nepříjemná. Nechci s tím mučit okolí, protože to jsou výkřiky. Občasné výkřiky. Jenže jsou věci, které z několika důvodů udělat nedokážu. Vlastně z jednoho důvodu a přijdu si tak neskutečně ubohá a směšná, že bych zasloužila vlézt pod ledovou sprchu, abych se zklidnila. Proč jsem to tenkrát do sebe pouštěla a nechala to zajít až takhle daleko? Protože jsem doufala, že se jednou stane hmotnou součástí mně samotné, protože jsem si vážně myslela, že i takhle je součástí mě. Protože jsem naivně doufala, že možná bych mohla znamenat něco trochu víc, být zajímavější a ne tak průměrná. Taková, jaký jsem byla vnímána od jistého věku a jsem i teď. Ne od rodiny, ale od kolektivu, od lidí, od ostatních. Příjemné to není, ale člověk se naučí k tomu přistupovat neutrálně a brát věci tak, jak jsou. Bavím se tím, zlehčuju to, protože vím, že něco změnit nejde a v tomhle směru jsem dávno vyléčená.

A největší vtip a ironie je v tom, že je mi smutno. Chybí. Zároveň věřím a namlouvám si, že to byl jenom zvyk, a že tohle všechno prostě odpluje. Samo. Jednou. Udělala jsem už hodně a vážně, vážně nemůžu. Dokonce začínám i pochybovat a to jsem nikdy nechtěla, aby zašlo až takhle daleko, protože nebyl sebemenší důvod. Důkazů bylo dost. Život jde dál a podobných zklamání bude ještě dost. Tohle není první ani poslední. A jestli si něco právě teď nalhávám nebo se uklidňuju? Nevím. Opravdu nevím. Možná je to tak lepší.

…a jsou další a další věci, co uvnitř mě hlodají. Někdy mě až děsí, co všechno se mi míhá hlavou a co je všechno ve mně uložené. Někdy mě až děsí, čeho všeho se bojím. Největší strašák je asi budoucnost. Protože zatím jsem nedokázala vůbec nic, i když se rvu, jak to jenom jde a vážně se snažím. Nedokázala bych asi teď jít na setkání ze střední školy, podívat se bývalým spolužákům do očí a říct, jak se věci u mě mají. Já vím, že jsou na tom lidi hůř, než já, ale v porovnání s lidmi, se kterými jsem strávila čtyři roky života, jsem se nedostala vážně nikam. Vím, že mám šanci to změnit a hodlám se rvát za tím, co jsem si před několika lety stanovila a rozhodla se to splnit. Nechci znít jako fňukna, co se věčně lituje a prostě s tím něco udělat, protože ať chceme nebo ne, budoucnost máme ve svých rukou. A pokud chceme něco dokázat nebo se někam dostat, je třeba se zvednout a jít napřímo a naplno. Bohužel tohle platí i na psaní, které poslední dobou pokulhává. Chybí mi to a nevím, co s tím mám dělat, snad postupovat po kouskách. Strašně by mi pomohlo, kdybych něco dokončila a za něco to stálo a někdo to s chutí četl a dal mi jakýkoliv názor. Tohle vážně nakopne dál.

Hrabu se nahoru z jámy po kluzké stěně a držím se jí zuby nehty, ale zpátky do bahna spadnout nechci. Chci se jednou zase projít po pevné půdě a volně se nadechnout. Vím, že tohle jednou přijde, ale nejdřív se musím popasovat s tím, co mě tahá dolů.
Držet hlavu zpříma, zhluboka dýchat a zatnout zuby.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ninsie Ninsie | 27. února 2012 v 13:58 | Reagovat

Mám být hodně upřímná? Popravdě jsem to čekala. Ty určité části, protože když jsme se o tom bavily, bylo za tím vším mnohem víc, než jsi přiznala a bylo to cítit. Ale věděla jsem, že nemá cenu směřovat otázky napřímo a ptát se dokonala, protože bys to popřela. Tehdy jo. Řekla bys, že je to uzavřené, ale nebylo. Tvrdilas to sama sobě, chtěla to, ale to, že se to v tobě cuká a škube znamená, že je to cokoliv, jenom ne uzavřená kapitola minulosti. Proč? Zažila jsem podobnou věc. Na jednu stranu se vracet nechceš, je to ukončené, aspoň pro tebe. Na druhou doufáš. Jenže pořád, ať se na to podíváš jak chceš, se ta druhá strana, které se to týká, doopravdy nevyjádřila a mlčení v tomhle ohledu není souhlas. Není to nic.
Nebudu opakovat, že to chce čas. To chce spoustu věcí a v některých to vyznívá jenom jako planá fráze. Jenže tak to prostě je. Víš, že nic není hned a zvlášť v těhle věcech ne, které jsou komplikovanější ještě o ten další přídech. Víc než normálně.

Ale nikdy, a to ti opakuju, nikdy si nemysli, že jsi průměrná anebo nezajímavá. Nikdy. Každý z nás je svým vlastním nezaměnitelným způsobem jedinečný a nadprůměrný, originální. Záleží už jenom na tom, jestli ostatní budou mít tolik odvahy, aby ho viděli, anebo jestli se budou umět podívat a hlavně chtít se dívat.

Myslím, že už jsi sama dostatečně pochopila, že bohužel patříme mezi tu sortu lidí, které věci nespadnou do klína samy a bez práce. Takže musíš dřít a hodně tvrdě. Jenže víš, že ta dřina se vyplatí. Vloni jsi neměla možnost se někam posunout. Ale teď tu možnost máš a hodně bych se divila, kdyby sis ji nechala proklouznout mezi prsty. Potřebuješ posun dál. Potřebuješ se hýbat. A potřebuješ něco, co tě dostane zpátky nahoru a na vlastní nohy.
To by mohlo i to psaní. Kdysi ti dávalo jistotu. Ráda bys něco dokončila, ale sama dobře víš, že bez toho, aniž bys psala, se to nestane. Takže musíš zabrat. Je to prostě tak. Ve všem. Je to tvrdé, jenže taková realita je. A máš štěstí, že na ni nikdy nebudeš sama. Ale to ty víš.

2 Andy Andy | 28. února 2012 v 23:07 | Reagovat

Mám chuť napsat... ty ještě žiješ? A vida, napsala jsem to. Je hezké vidět, že s Ninsie stále spolupracujete a podporujete se ;). Opravdových přátel není mnoho.
Částečně jsem si při čtení článku představovala sebe, jak ho píšu, protože hodně věcí mi znělo povědomě, až mě to trochu zarazilo :). Pak jsem si ale uvědomila, že už to neplatí *ťuká na zuby*. Jak se to stalo? Někdy to přisuzuji náhodě, štěstí, osudu a někdy... sama sobě. A nejčastěji všemu najednou :). Ale čím dál víc si myslím, že to ovlivňují samotné myšlenky. Je jednoduché říct - věř si. A těžší to provést. Já říkám - chtěj. Mluvení ani psaní o tom nepomůže. Chceš psát? Piš. Já se půl roku kopu do psaní. Jde to ztuha. Asi nechci dost.
Ale nikdy o sobě neprohlašuj, že jsi průměrná nebo nezajímavá, protože pokud tomu uvěříš, tak se takovou opravdu staneš. Stačí jeden člověk, aby si myslel opak. A to seš ty. Pak tomu uvěří i ostatní. Ne naopak.
Držím palce, ono se všechno nějak vždycky vyvrbí. Ať chceme nebo ne.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama