Zamčená truhla

20. února 2012 v 21:12 | Ewil |  Myšleno




Miluju ty dny nebo okamžiky, kdy můžu sedět a relaxovat. Nedělat nic. Jenom se dívat, poslouchat hudbu a nechávat se unášet na vlnách myšlenek, na vlnách snů a představ. Někdo to bere jako plýtvání času a jeho nevyužití, jenže pro mě žádná chvíle v mém životě nebyla proplýtvaná. Nikdy se nestalo, že bych daný okamžik neprožila naplno a nevytěžila z něj přesně to, co potřebuji. Věci se nedějí bez důvodu a bez důvodu je neděláme. Všechno má svůj skrytý význam a buď ho známe jenom my, nebo si ho uchováme v podvědomí a to nám bohatě stačí. Ten pocit.

Dokázala jsem se dřív radovat z takových okamžiků a maličkostí mnohem víc, než poslední dobou, kdy na to prakticky není čas nebo nálada. Jsou to ty chvíle, kdy nám stačí sledovat padající sníh, kužele stříbřitého měsíčního světla, cítit, jak vás na tvářích laská chladný večerní vzduch nebo pozorovat paprsky slunce protékající skrz záclonu v okně. Všechno z toho má svou vůni a příchuť. Taky se vám po nějaké době stává, že si na tu krátkou chvíli vzpomenete? Je to jako záblesk naděje, tiché jiskření ve tmě, co nás čapne za zápěstí a vede dál. Je to, jako když posbíráte rozsypané perličky a držíte je v dlaních. Jemně jiskří a svým způsobem i hřejí. Držíte v dlaních svou naději a dokážete ji pak navléct na pevnou stuhu, pěkně perličku po perličce, jako kdyby každá z nich charakterizovala jeden z těch okamžiků, jednu z těch myšlenek nebo přídechu něčeho víc, co se o vás otřelo. Poslední měsíce se mi spíš ty perly poztrácely a nebylo jednoduché je najít a není jednoduché je všechny pečlivě vrátit na původní pevné místo. Není jednoduché provléknout nepoddajnou stuhu dírkou perličky a občas to jde hodně ztuha a je třeba pro to vynaložit nemalé úsilí. Vím, že tohle za mě nikdo neudělá a musím sama a hlavně musím chtít sama. Ale taky vím, že na to mám, a i když není každý den plný jasných barev, je důležitá hlavně vytrvalost. O tom přece život je, nebo ne? Kdo vydrží, vyhraje.

Spousta věcí mě nepřestává udivovat a občas i osoby a bytosti v mém životě. Stane se, že i zatraceně nepříjemně. I ten, od koho byste to nečekali nebo je váš nejbližší, vás zaskočí, zklame nebo se do vás zaryje věta, kterou třeba myslel jinak nebo si to neuvědomuje, ale u vás to vyvolá vzpomínku na něco, co sice už živé není, ale dokáže tít přesně. Naškubnutá jizva dokáže zabolet víc než čerstvá rána. Je to místo, které jednou poškozené už bylo a vždycky se bude hojit pomaleji, hůř a nikdy se úplně nezahladí. Zůstane bílá, ale patrná jizva, možná byla dřív tak hluboká, i když se nezdá, že je poznat už i při doteku. S vroubky, nezahlazená. To k jizvám patří.

A spousta dalších věcí se nezmění a s jejich průběhem nemusím být zrovna spokojená, ale nejspíš nebylo jiné cesty, nejspíš nebylo zbytí. Hůř se mi usíná, spí a spousta večerů, kdy se víc přemýšlí a je takový ten klid po celodenním presu, zeje zvláštní prázdnotou. Chlácholím se větou, že je to o zvyku a taky vím, že na tom určitě něco bude. Snažím se dívat před sebe a nechovat se jako fňukna nebo hysterka, co se máchá v jedné a té samé věci už týdny. Zatím se mi to daří, ale jak dlouho se mi to bude dařit dál, nechci uvažovat. Ukládání nepříjemných věcí do truhly kamsi hluboko do sebe, mi šlo vždycky dobře a jde to i v tomhle případě. Truhla s jedním nápisem leží mezi desítkami dalších a těší mě ten fakt, že zámek na ní pevně drží, i když to celé v sobě skýtá hodně otázek, odpovědi na ně ale nejsou a asi ani nebudou. A tak to i zůstane, ať se to mému druhému hlasu, co otravně piští a nahlodává, líbí nebo ne a otravuje mě drobnostmi, které utvářejí jeden celek, co chybí. Doopravdy chybí. Prostě život jde dál a jinak to brát nejde.

Zvláštní…vždycky jsem byla směska bláznivého optimisty, bručícího pesimisty a skálopevného realisty. Někdy je tahle kombinace na odstřel, vražedná a sakra dobře to vím. Kdo tohle vydrží a prodýchá, má můj obdiv a vtip je v tom, že takový neexistuje. Ne docela. Problémy s tím má každý v mém okolí, zatím není výjimky.

Příjemné je, držet se budoucnosti, ve kterou se doufá a nevepisovat do zaprášených vzpomínek slova, protože to nemá cenu. Líbí se mi, co vidím před sebou, možná i lehce narůžověle, ale můžu si to dovolit, mám na to právo. Protože co vás udrží v naději? Hezká myšlenka. Hezká představa. Že všechno bude tak, jak vy chcete. A že to má i svoje mínus? Každá karta má svou obrácenou a špatnou stranu, a pokud si ji plně uvědomujete, o to líp.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama