9. kapitola: Zapomenout

5. března 2012 v 18:15 | Ninsie |  Poslední
Po dlouhé době konečně přidávám další díl povídky. Přiznávám se, že jsem neměla nějak chuť k dřívějšímu zveřejnění, protože nebyl čas si to po sobě znovu přečíst. Opět upozorňuji, že povídku nepřepisuji, ani nijak výrazně neupravuji. Nechávám ji v tom samém stavu, v jakém jsem ji zanechala před čtyřmi roky a předělávat ji už nebudu.
Doufám, že i přesto, že se jedná o moji prvotinu, nebo aspoň zveřejněnou a dokončenou, se někomu zalíbila a bude se k ní chtít vracet.
Nyní ale už k samotné kapitole. Oproti předchozím dílům se nám děj zrychlil. Vše má svůj důvod a Orianne přijde na to, že minulost zdaleka nemusí být tak vzdálená, jak si myslela její učitelka a některým věcem se poručit, i navzdory nejlepší vůli, nedá. :)



9. kapitola

Zapomenout


Pokoj se topil ve stínech pohybujících se v tichém světelném tanci po stěnách. Svíčky ve svícnech vesele a neúnavně plápolaly a jejich měkké světlo dopadalo do tmavých vlasů dívky, která seděla shrbená ve vyřezávaném křesle. Skláněla se nad svitkem položeným na desce stolu. Ve vlasech se jí míhaly temně modré odlesky, kdykoliv potřásla hlavou, aby se probrala ze spánku, do kterého chvilkami upadala. Nosem se už téměř dotýkala papíru a víčka se jí klížila únavou. Ale v této chvíli si nemohla dovolit se jí poddat a usnout. Bylo toho ještě tolik, co musela stihnout a do svítání už nezbývalo víc než pár hodin. Čas jistě pokročil za půlnoc, soudě podle ticha, jaké plnilo chodby i zahradu domu. Spánek si však dovolit nemohla, ale stejně tak mu nedokázala zabránit, aby se ji nepokoušel zlákat do svých osidel.
Už zase klimbala a hlava jí opět poklesla ještě o něco níže. Jakmile se však tváří dotkla tvrdé desky stolu, okamžitě se vymrštila vzhůru, jakoby se o dřevo popálila. Dlaní si promnula oči a znovu začala studovat svitek. Pokud chtěla uspět, musela se jej, stejně jako mnoho dalšího, naučit zpaměti.
Ani si nevšimla, že v místnosti už není sama a ze stínů ji už notnou chvíli pozorují starostlivé oči jejího otce a sledují boj, který se jeho dcera snažila vyhrát se svou únavou a který také prohrávala.
"Co tady děláš, Orianne?" nevydržel to už po několikátém zaklimbání a konečně se ozval. Navzdory tomu, že ji už delší dobu sledoval, Elronda přesto udivilo a zarazilo, když se v tak pozdní hodině svítilo v pokoji označovaném za "ošetřovnu".
Dívka zamžourala na otce a protáhla se. Nevypadala, že by byla překvapená jeho přítomností a byla-li, nedala to nikterak najevo. Klidným hlasem mu odpověděla: "Snažím se připravit všechno na zítřek."
Elrond pokýval hlavou a opět ucítil tupou bolest v hrudi. Jedna z jeho holčiček ráno odchází, a kdyby mohl, zadržel by svítání, jen aby nemusela opustit jeho dům. To však nešlo. Připomněl si žádost její učitelky, čarodějky Merian, a povzdechl si. Ještě jednou se zkoumavě zahleděl na dceru a při pohledu na tmavé stíny pod jejíma unavenýma očima si neodpustil otcovskou poznámku: "Měla by sis už jít lehnout. Je pozdě."
Dívka zavrtěla hlavou.
Její otec si povzdechl, ale nevyhnal ji odsud. Místo toho se k ní sklonil a políbil ji do vlasů. "Dobrá, nechám tě tu tedy. Pokud nic nepotřebuješ, uvidíme se ráno. Dobrou noc." Narovnal se a zamířil ke dveřím. Právě když chtěl vzít za kliku, ozvala se Orianne tiše: "Vlastně bych něco potřebovala, tati."
Elrond se zarazil v půli pohybu. Otočil se a došel zpět k ní, obočí tázavě pozvednuté. Posadil se naproti dívce, do jedné z vyřezávaných židlí a položil si lokty na desku stolu, prsty spletl dohromady. Vyčkával, co jeho dcera řekne.
Orianne si přehodila pár zbloudilých pramenů, které jí padaly do obličeje zpět na záda, a pohlédla opatrně na otce. "Trochu jsem se tady porozhlížela a hledala pár bylinek," odmlčela se a když její otec otvíral ústa, aby se zeptal, dodala rychle: "Pár vzácných bylinek. Bavila jsem se o nich kdysi s Merian a ona mě ujistila, že je tady určitě máš. Jen jsem je nemohla najít. Víš, čarodějka by je měla mít vždy při sobě a já tuším, že by se mi na cestu mohly hodit."
Elrond přikývl a když mu podala složený list papíru a na něm úhledným drobným písmem napsaných pár řádků, zkoumavě si ho prohlédl.
Orianne sledovala, jak jeho oči kloužou z jednoho slova k druhému až na konec svitku a jak pravidelně pokyvuje hlavou a něco si pro sebe tiše říká. Nakonec jí beze slova pokynul rukou a oba dva se přesunuli k velké skříni mezi nesčetné množství pytlíků a dóziček. Linula se z ní těžká vůně, ze které přecházely všechny smysly, a motala se hlava.
Postupně otevírali sáček po sáčku a nakonec toho Orianne dostala mnohem více, než žádala. S otcem rozebírala jednotlivé bylinky a o těch, které sebou brát původně nechtěla, ji Elrond přesvědčil, že jsou užitečné a mohou se hodit.
Nakonec i za otcovy přítomnosti připravila jednu, pro něj neznámou, tinkturu. Pracovala však tak rychle, že Elrond vůbec nepostřehl její složení a jen zaujatě sledoval, jak spolu s tím jak chladne, měnila tekutina svou karmínově červenou barvu na třpytivě zlatavou. Sotvaže se ustálila na tekutou sluneční záři a po karmínu nebylo ani stopy, odlila ji do lahvičky a zazátkovala.
Usmála se na otce, když zaujatě pozoroval tinkturu, potom přešla ke stolku a vzala volný pergamen a brk. Rychlými pohyby zápěstí zaplnila list drobným písmem a nakonec mu svitek podala.
Její otec se začetl do receptury a pak se podíval s lehkým překvapením na svou dceru: "Jak jsi věděla, že bych si přál znát obsah té prapodivné látky, kterou jsi tu před mými zraky připravila?"
V odpověď jen s úsměvem pokrčila rameny.
Ještě chvíli klouzal očima po uzounkém rukopisu a pak se zahleděl zpět na dceru a zeptal se: "Máš už všechno?"
Chvíli mlčela, v hlavě vypočítávala, zda skutečně na nic nezapomněla a pak rozhodně prohlásila: "Ano. Myslím, že už mám vše." Pokývala hlavou ze strany na stranu a došla ke stolku, kde, stále sledována svým otcem, sesbírala do náruče všechny pytlíčky s bylinkami a i několik dóziček.
"Už si běž lehnout," vyzval ji s povzdechem ještě jednou. Objal ji rukou kolem ramen a odváděl ji pryč z pokoje na chodbu.
"Jdu, neboj," ujistila ho spěšně. Stoupla si na špičky, aby ho na dobrou noc políbila na tvář a pak se otočila a zmizela rychle za rohem. Byla rozhodnutá konečně se natáhnout.

***

Vstala brzy, a ačkoliv byla velmi unavená a nespala víc než tři hodiny, nemohla dospat. Místo toho, aby se ještě chvíli převalovala v měkkých pokrývkách a dívala se do stropu, trochu malátně vyskočila. Převlékla se z noční košile do jezdeckého oděvu, který si vybrala na cestu. Poté se naposledy sklonila nad malou hnědou koženou tašku, svůj cestovní vak. Nemohla si sebou brát příliš mnoho zavazadel, ale malé kouzlo na rozšíření toho jediného, bohatě stačilo. Do vzniklého prostoru mohla naskládat všechny své věci a potřeby, aniž by strhala koně nebo sebe kupou dalších tašek a brašen.
Když se narovnala, zhluboka se nadechla, aby získala trochu rozvahy a nabrala klidu předtím, než řekne Erestorovi, jakým tempem budou postupovat vpřed. Nevěděla, jak se na to zatváří, ale byla si celkem jistá, že nadšený tím rozhodně nebude. Stejně jako to, že se nezdrží poznámek. Možná nasadí jeden ze svých nepřístupných výrazů, ale ona mu na to opět nenaletí. Dávno není tou, kterou byla, když se setkali poprvé. Povzdechla si a ztěžka dosedla na postel. Byla by o tolik raději, kdyby jí otec za doprovod určil Glorfindela. Toho znala mnohem lépe a měla ho ráda. Bude ho postrádat, až odsud se svítáním tohoto dne odjede.
Znovu zkoumavě pohlédla na své dlaně. Po spáleninách už nebylo ani památky a ani být nemohlo. Nezpůsobil je oheň, ale nekontrolovatelný průtok Moci, který nedokázala dříve ovládat. A v tom jí Merian hodně pomohla.
Z přemítání ji vytrhlo lehké zaklepání na dveře. Divila se, kdo by to mohl v tak brzkou ranní hodinu být a aniž stihla návštěvníka vpustit, do pokoje s tichým zanaříkáním dveří vklouzla Arwen. Na tváři měla prosebný a naléhavý výraz, v očích otázku.
Ještě než však stihla otevřít ústa a vůbec ji položit, odpověděla jí Orianne zavrtěním hlavy a jediným slovem: "Musím."
Mladá tmavovlasá žena sklopila pohled k zemi, a když ho opět zvedla, beze slova přikývla, ale pak tiše prohlásila: "Byla bych radši, kdyby tomu tak nebylo. Kdybys tu se mnou a otcem zůstala."
Orianne se jí nemohla dál dívat do očí. To, co v nich viděla a četla, bolelo více, než v tuto chvíli byla ochotná snést. Bála se, že kdyby se jí do nich dívala jen chvilku, její vůle odejít by se proměnila na prach a to nemohla dopustit. Nesměla tu zůstat. Už i kvůli své sestře. Přešla raději rychle ke stolku s malou vázičkou, v níž se skvěl jediný květ. "Setkáme se znova a do té doby…" sáhla po rudé růži a přivoněla si k ní, "...a do té doby ti svěřím tohle." Podávala jí květ, na jehož plátcích se třpytily kapičky rosy. Věděla, že nezvadne. Že stejně jako její domov - Sheridian, bude věčný. Nepodlehne zkáze, dokud bude aspoň někdo, kdo v srdci bude chovat jeho krásu. Kdo na něj nezapomene.
Arwen vzala růži opatrně do rukou a pohlédla na Orianne. "Dám na ni pozor," slíbila jí a mlčky sledovala sestru, jak naposledy kontroluje své věci. Za oknem se začínal rodit nový den. Pak obě dívky, jedna nesoucí cestovní vak a druhá křehký květ, opustily pokoj a vydaly se směrem na nádvoří, kde už netrpělivě čekali osedlaní koně.
Erestor už seděl na svém hnědákovi. Nedůvěřivě a trochu překvapeně se díval na jediný malý vak, který Orianne třímala v rukou. Sledoval ji, jak ho přivazuje k černému hřebci a kontroluje popruhy sedla. Krátce potom z domu vyšel Elrond. Stál vedle Arwen a oba pozorovali poslední cestovní úpravy. Arwen se v očích zaleskly slzy, ale nedala jim průchod, neplakala. Jen se dívala jak další, koho milovala, odjížděl a zanechával ji tady.
Orianne došla k otci a ten ji pevně objal a políbil do vlasů. Tiše jí popřál dobrou cestu. Pak se otočila na sestru. Tmavovláska se jí dívala upřeně do očí. Snad se ji snažila ještě přesvědčit, aby neodjížděla. Snad se snažila jen její obraz uložit do paměti. Orianne se na ni povzbudivě usmála, i když do smíchu jí vůbec nebylo. Bylo to těžké, ale nevyhnutelné loučení. Věděla, že se sem už nikdy nevrátí. Pak se však ve dveřích objevil elf se zlatými vlasy, které se jako sluneční záře leskly v paprscích svítání. Glorfindel.
Orianne před ním stanula trochu váhavě a pohlédla mu do tváře. I jemu se v ní značilo vyčerpání. Vypadalo to, že celou noc nespal.
"Ori…" zašeptal tiše a uchopil ji za zápěstí. Jediným pohybem ji přivinul ke svému tělu a chvíli ji držel v náručí. Jeho teplý dech jí na temeni čechral vlasy a pevné paže držely její postavu v zajetí, ze kterého ji, jak to vypadalo, nehodlaly propustit.
Erestor ze sedla sledoval celou scénu, ale když už koně začali netrpělivě přešlapovat, rozhodl se poukázat na tento fakt. Dříve, než to ale stačil udělat, Orianne se vyprostila z Glorfindelova objetí, se smutným úsměvem mu prsty přejela po hladké tváři od spánku až po dolní čelist a rychle se vyšvihla na koně. Kývnutím svému doprovodu naznačila, že odjíždějí a bez dalšího váhání nebo otáčení zmizela v oblaku rozvířeného prachu. Erestor pobídl svého koně a rychle se vydal po cestě, kterou před pár vteřinami uháněla jeho mladičká svěřenkyně.

***

Mlčky a bez ohlédnutí přejeli přes Brod. Na druhé straně to však přeci jen Orianne nedalo a otočila se. Naposledy se dívala na svůj domov a pár krátkých okamžiků si ukládala každý jeho detail do paměti. Pak se však otočila zpět a oba jezdci se jako vítr vřítili mezi stromy.
Po několika mílích jízdy náhle dívka přitáhla svému koni otěže a zpomalila tak jeho krok. Erestor následován jejího příkladu tak učinil také. Orianne se na něj otočila, chvíli jen zkoumavě dívala do jeho tváře a pak se opatrně pustila do rozhovoru. Musela ho seznámit s plánem cesty.
"Máme velmi málo času a dalekou cestu před sebou," začala rozvážně.
Tmavovlasý elf přikývl a konečně se zeptal na tu základní otázku, jejíž odpověď tu ještě nezazněla: "Kam vlastně míříme?"
"Do Rohanu," řekla bez váhání.
"To nám bude trvat téměř sto dní!" prohlásil důrazně.
Tohle čekala. Nadechla se a s výdechem vypustila do éteru větu, která jistě odstartuje další diskuzi.
"NORMÁLNĚ by nám to trvalo sto dní, ale my to zvládneme jen za šest," snažila se, aby to znělo klidně a vytrvale se dívala před sebe.
Cítila, jak se na ni muž překvapeně zadíval. "Nemožné." zašeptal.
"Nic není nemožné."
"I když pominu ten fakt, že je to naprosto bláznivé, naši koně ani my nemáme šanci tohle vydržet," namítl celkem logicky.
Orianne znovu přitáhla hřebci otěže a donutila ho zastavit se. Dlouze se na Erestora podívala a pak více než opatrně řekla: "Máme šanci. Já… dala jsem jim oběma do vody jistou látku..."
"Jakou?" přerušil ji přísným tónem.
"Neřeknu vám z čeho je, ale neublíží jim. Zrychlí je a neunaví se," vysvětlila prostě.
"Kdy jste to udělala?" zazněl přísně jeho hlas.
"Včera v noci. Potřebuje pár hodin, než začne působit a…." odmlčela se.
"A?" zopakoval a sledoval, jak dívka rozpačitě uhýbá pohledem.
"... a totéž jste vypil včerejší večer."
Erestor nevěřil svým uším. Na kratičký okamžik bojoval s touhou pustit otěže, natáhnout se po dívce, přehodit ji před koňský hřbet a dát ji na zadek jako nevychovanému dítěti.
"Nezlobte se, ale bylo to nezbytné," vyhrkla rychle, protože tušila, jakým směrem se ubírají jeho myšlenky a raději od něj kousek poodjela.
"Opravdu?" zeptal se pochybovačně a probodával ji chladným pohledem.
"Ano!" vykřikla a rychle pobídla koně do trysku. Už se s ním nechtěla dál bavit. Bylo nebezpečné nechat hovor směřovat tam, kam bezpochyby mířil a ona nechtěla ztratit pracně získanou sebekontrolu.
Proletěla kolem něj a jediné, co z ní zahlédl, byla rozmazaná čára a vířící prach. Tohle byla ta rychlost, o které mluvila. Povzdechl si, pobídl svého koně a vmžiku ujížděl za ní.
"Počkejte!" křičel na ni, když jeho hnědák letěl po boku jejího hřebce.
Netrpělivě na něj pohlédla a stejně netrpělivě zastavila.
"Co vám ještě není jasné?" zeptala se se špatně skrývaným otrávením.
"Dobře. Předpokládejme, že skutečně ten váš..., že to bude fungovat, ale ani tak to nestihneme," namítl opět logicky a ani netušil, jak pokoušel dívčinu trpělivost.
"Stihneme. Cestou nebudeme odpočívat a dávat si přestávky. Nic takového. Jestli mě něco Merian naučila, tak to bylo mimo jiné i manipulace s časem," prohlásila jen tak mimochodem.
"Co chcete udělat? Zpomalit ho?" Do hlasu se Erestorovi vloudil tón, kterým dával dívce najevo, že nepochyboval o tom, že se zbláznila.
Nicméně ona ze sebe klidně vypravila: "Přesně tak. Zapomeňte na to, co vám vždy vtloukali do hlavy a co vás učili. Tohle funguje trochu jinak. My budeme rychlejší a čas se zpomalí."
Tmavovlasý elf se na ni podíval a značně kysele se zeptal: "Máte ještě nějaké překvapení? Protože pokud ano, tak ven s ním."
"Copak? Rozmyslíte si můj doprovod?" provokovala ho.
"Ne. Váš otec mi dal jasné rozkazy," promluvil jako válečník, který byl ochoten na slovo uposlechnout svého pána.
"Výborně. Tak nás veďte. Znáte přece cestu?" ujišťovala se, ale nedokázala potlačit zlomyslné pochybnosti, které se jí zrcadlily v hlase.
"Pochybujete?" rýpl si.
"Jak bych mohla," oplatila mu stejnou mincí.

***

Jeli dnem i nocí. Měli pocit, že vše kolem nich se pohybovalo velmi pomalu. Za to pro okolí se stali sotva postřehnutelnou změtí barev a rozmazaných čár a dříve než stačilo uvažovat nad tím, co vidělo, ztratili se mu z dohledu. Lidé nad tím rychle přestali dumat a přisoudili je k zrakovému klamu a ani Erestor nebo Orianne se o to nijak více nestarali. Soustředili se plně na cestu. Cíl byl ještě daleko a času, byť ubíhal pomalu, ubývalo.
Orianne se snažila sledovat jen cestu a nezabývat se příliš obrazy, které se odvíjely před jejím vnitřním zrakem. Týkaly se událostí, jež se právě děly a do těch ona nemohla a ani nesměla nijak zasáhnout. Jediné co měla dovoleno, bylo být informovaná a eliminovat tak případné překvapivé novinky na minimum.

Tři společníci procházeli starým lesem. Opatrně hledali cestu mezi stromy, připraveni kdykoliv se bránit. Aragorn, Legolas a Gimli - tři ze Společenstva. Jeden z nich něco zahlédl. Spíše někoho. Blížil se k nim pomalu, shrbený, vypadal jako žebrák. Stáli mlčky, vyčkávali.
Postava si krátila vzdálenost mezi nimi čím dál rychleji. Všichni tři vytáhli zbraně, ale nadále čekali.
V tu chvíli stařec ještě zrychlil krok a došel ke skalní stěně. Vzhlédl. Neviděli mu do tváře, ale byli připraveni se bránit.
"Velmi příjemné překvapení, přátelé. Chtěl bych s vámi mluvit," řekl klidně.
Zdálo se, že Legolas je připraven vystřelit šíp.
"Řekl jsem, že bych s vámi chtěl mluvit. Skloň, luk mistře elfe," požádal ho starý muž.
Elf okamžitě upustil luk i šípy a stařec se vydal za nimi nahoru.
Překvapeně zjistili, že se opět setkali s někým, o kom si mysleli, že je navždy ztracen.
Byl to Gandalf.
Gandalf Bílý.

Nemohla se dál dívat. Obraz se rozmazal a ať se snažila jakkoliv, nedokázala na něj znovu zaostřit. Jakkoliv o to usilovala, nešlo to. Kolem bylo až příliš zla a mocné temné síly, jakou dosud neznala, ale přesto jí něco připomínala. Nemohla jí proniknout, aby zjistila, co se děje.
Obraz před jejím zrakem se z barevného víru opět ustálil, ale nebyla to ta samá scéna, kterou sledovala prve. Změnil se a zavedl ji na naprosto jiné místo i čas.

Zlatá Síň Edorasu, sídlo Rohanského krále, tonula v přítmí. Vzduch tu byl zatuchlý a měl příchuť jedu. Na jejím konci seděl na trůně shrbený stařec. Blízko něj stál muž oděný v tmavém plášti, vlasy se mu kroutily jako temní červi. Jedovatý a rozeklaný byl jeho jazyk a otrávené jeho rady a překroucené pověst, jež vládci předkláda..
"Poslední dobou ve tvé říší upadá dvornost, Theodéne, synu Thengelův," zazněl sice starý hlas, ale plný skryté síly.
Červivec sebou trhl. "Neříkal jsem, abyste mu vzali hůl?!" vykřikl zlobně.
Zablesklo se, jako by střechu rozčísl blesk a on padl tváří k zemi. Čaroděj odhodil šedý plášť a odhalil bílý. Jeho oděv prozářil celý sál, když jím procházel napříč a zastavil se až u trůnu.
Krátce mluvil ke králi. Theodén se zvedl a pomalým šouravým krokem se vydal přes místnost.
Síň nyní naplnilo mnohem více světla a žena, dosud skrytá ve stínu podpírala svého krále.
Byla to Éowyn, Paní Rohanu.


***

Na Erestorovo přesvědčovaní, že ujeli už přes polovinu cesty, se nakonec rozhodla zastavit na noc. Navzdory látce, která působila přesně, tak jak měla, byla docela unavená a spánek by celkem uvítala.
Utábořili se tedy blízko Fangornského lesa, kde nalezli úkryt pod větvemi starých stromů. Ty je dokázaly dobře ochránit před deštěm nebo zraky nepřátel.
I přes dívčiny protesty Erestor rozdělal malý oheň. Orianne ještě chvíli zatínala ruce v pěst a z počátku s nechutí pozorovala slabé tančící plameny. Jak rostly, vydávaly čím dál více tepla a přímo lákaly, aby se u nich posadila a natáhla k nim své prokřehlé ruce. Přijala místo kousek od tmavovlasého elfa a s tichými díky si z jeho rukou vzala chléb a vodu. Moc toho však nesnědla, neměla hlad. V žaludku ji tížil svíravý pocit. Erestor ji pozoroval skrz plameny, zatímco sám žvýkal kousek chleba a solené maso, ale neřekl nic.
Po skromné večeři došlo na rozložení provizorních lůžek. Orianne si ustlala skoro až v lese. U kořenů těch stromů se cítila mnohem bezpečněji a Erestor si lehl na druhou stranu, blíže k pláni, aby v případě nebezpečí mohl dívku varovat.
Nepopřáli si vzájemně dobrou noc. Od té doby, co zastavili, nemluvili. Jen si lehli a čekali, až se k nim pomalu přikrade spánek.

Neviděla na cestu. Před očima se jí jako rozmazané šmouhy míhaly obrazy a když se trochu ustálily, uviděla tu, kterou toužila vidět ze všeho nejméně. Ji - Sestru. ...a Arwen jí nebyla…
Držela ji za ruku. Šly obě dlouhou temnou chodbou mezi kamennými sloupy, možná sochami - po tmě Orianne nedokázala rozeznat tvary. Ale v černém stínu někdo byl. Někdo se tam skrýval a pozoroval je. Slyšela šepoty tiché jako šumění vánku. Sestra ji stále držela za ruku. Šla rychle, jistě a rozhodně, že jí tmavovláska sotva stačila. Před jejich kroky se rozevíraly předtím zavřené dveře. Po řadě, jedny za druhými. Nekonečné množství bran před nimi bez sebemenšího zvuku otevíralo těžká, olbřímí křídla.
Temnoty houstly. Přímo před nimi se tyčila brána. Sestra nezpomalila krok, ale Orianne náhle věděla, že tato brána se sama neotevře. A získala úděsné a naléhavé přesvědčení, že jí není dovoleno projít. Že je zakázáno ji vůbec otevřít. Že za touto branou na ni něco čeká… a ona nechtěla vědět, co by to mohlo být.
Zastavila se a pokusila se jí vytrhnout, avšak Sestra ji držela pevně. Neúprosně ji vlekla kupředu. A dívka se znovu ujistila v tom, co vnímala od první chvíle a čím si byla nyní naprosto jistá. Snažila se ji oklamat. Neměly stejnou krev a prodala ji. Nevěděla komu, ale tušila, že se to brzy dozví. Od počátku - od prvního setkání byla jen hračkou - loutkou na provázku v jejích rukou. Celou tu dobu, třebaže ji neviděla, ji pozorovala a hlídala každý její krok, aby mohla předat zprávy… Ještě jednou se vzepřela a vytrhla se ze sevření. Temnota se zachvěla, šepoty okamžitě utichly. Sestra udělala další krok dopředu, zastavila se, otočila se a pohlédla na ni. Chladně, výsměšně.
- Jestli se bojíš, vrať se.
- Je zakázáno otevřít tu bránu. Ty o tom víš.
- Vím.
- Ale přesto mě tam vedeš.
- Jestli se bojíš, vrať se. Ještě je čas na návrat. Pro tebe zatím pozdě. Užij si života, dokud ti ještě nějaký zbývá.
- A ty?
- Pro mě pozdě je.

Pak se odmlčela a ušklíbla se. - Zaváhalas, takže teď už je i pro tebe.

Se smíchem, který se zavrtával až do morku kostí, zmizela. Rozplynula se v černočerné tmě.
Orianne osaměla. Ohlédla se. Navzdory temnotě viděla brány, které minuly - vzdálenou hlubokou perspektivu...
A odtamtud ze tmy uslyšela křik. Křik, který hrozil, že ji roztrhá na kusy.
Lehký, sotva postřehnutelný závan se jí otřel kolem těla a pak prudké sevření. Rychle se otočila a viděla, že zavřené dveře se otevřely, ale jen natolik, aby jimi proklouzla bílá ruka, která ji teď drtivě svírala.
"Konečně… neutečeš…" šepot, který vyplnil prázdnotu. Krátké vlasy na zátylku se jí zježily a na těle se objevila husí kůže. Ten hlas… znala jej. Moc dobře a stejně tak se ho i děsila.
Ta ruka… drtila čím dál víc a táhla ji do dveří, kam nechtěla.
"Ne! Já nechci, pusť´mě!!!" křičela Orianne a snažila se za každou cenu vykroutit.


"Orianne. Ori, probuďte se… vstávejte…" snažil se Erestor probrat zmítající se dívku. Konečně otevřela oči a vyděšeně se rozhlížela kolem.
Skláněl se nad ní, ve tváři měl vepsanou obavu. Jemně ji hladil po tváři a pohledem zkoumal každý kousíček jejího obličeje.
Dívka se začala vzpamatovávat, stále se ještě klepala. Zůstal překvapený, když se k němu přitiskla a tvář skryla do jeho pláště.
"Už je dobře… byl to jen sen…" tišil ji a pokoušel se uvolnit pevné sevření, kterým ho trošku škrtila.
"Ne. To nebyl jen sen…" protestovala tiše, stále se k němu tisknouce. Erestor ji hladil po vlasech a mumlal do nich tichá slůvka. Jeho šepot ji začal pomalu uklidňovat a kolébal ji ke spánku.
Zavřela oči. Jemně jí položil hlavu zpět na polštář, přetáhl přes ni teplou deku a chystal se odejít ke svému lůžku.
Neudělal však ani krok a Orianne ho chytla za ruku, oči měla stále ještě rozšířené strachem. "Neodcházejte…" zašeptala sotva slyšitelně.
Překvapeně a zmateně se na ni podíval.
"Když tu budete… třeba… třeba se nebudu bát usnout," vykoktala tichounce.
Ještě chvíli na ni shlížel z výšky, pak však mlčky přikývl a váhavě si lehl na místo, které mu dívka uvolnila. Erestor přes ně oba přehodil deku.
Orianne se mu mlčky stočila do náručí. Cítila se v bezpečí. Nyní věděla, že dnes v noci se už k těm dveřím nevrátí a to ji uklidnilo. Tiše vdechovala jeho vůni. Zapomněla na vše. Pro dnešní noc zapomněla na to, kdo je. A navzdory tomu, že byla čarodějkou, usnula v mužské náruči. Tak blízko elfovi, který i přes protesty rozumu a zásady, které do ní vtloukala Merian, pro ni začal znamenat více, než by kdy měl.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama