11. kapitola: Setkání s osudem I/II

13. dubna 2012 v 11:48 | Ninsie |  Poslední
Po delší době přidávám další kapitolu. Dnes nás čeká bitva na Pelenorských polích, kupa zraněných i osobních bojů. Nakonec se ukáže, že nejtěžší souboje nejsou ale ty, co svádí na bitevních polích, ale ty, které vedeme ve vlastním nitru.






11. kapitola

Setkání s osudem


Orianne i Erestor se krátce po rozednění připojili v družině krále Théodena. Dívka mu včera večer nabídla svou pomoc. Sice pro ni stanovili jisté podmínky, ale ona přece neřekla, že se jich bude držet. Nic neslíbila. V bitevní vřavě ji sotva někdo bude mít ještě čas hlídat. Tam spíše každý bude opatrovat svůj život v boji za věc a za muže, kterému věří. Blížilo se rozhodnutí o osudech jejich věku. O každém zatím svobodném národu ve Středozemi a to místo, kde by mělo dojít k poslednímu zúčtování, neslo název Pelenorská pole.
Dívka se zpočátku držela vzadu a jela mlčky vedle Erestora. On se díval přímo před sebe, vzpřímený na svém hřebci. Byl oblečen v elfskou zbroj, ve které ho ještě nikdy nezahlédla, a u pasu měl připnutý dlouhý meč. Tmavovláska si sama navlékla pouze lehkou halenu z mithrilu a za svou zbraň si vybrala rovněž meč. Doufala, že ho nebude potřebovat. Byla čarodějka a rozhodla se svou bitvu vybojovat magií. Kvůli tomu tady byla. Nyní očima sledovala okolí, jakoby se snažila odhalit veškerá nebezpečí, která je obklopovala.
Postupovali rychle a v obranné jízdní formaci. Krajina, kterou se nesl dusot koňských kopyt, a sem tam se ozvalo zatroubení rohu povzbuzující vojáky před bitvou, jež nadcházela, se kolem nich měnila velmi rychle. Nikdo se nezastavil a ani král nevydal povel k přestávce. Nemohl. A tak jen nechal své bojovníky udržovat obranné seskupení, protože času bylo příliš málo.Chtěli-li si ponechat moment překvapení, museli si pospíšit.

Ten, kdo vedl útok na Gondor, nebyl žádný skřetí náčelník. Byl to sám ten, jenž byl vyslán Sauronem. Tma se však začala trhat příliš brzy. Mnohem dříve než stanovil její Pán. Štěstěna se v tu chvíli od něj odvracela, zato celý svět se obracel proti němu. Vítězství, které jak věřil, už bylo jeho, mu prokluzovalo mezi prsty, právě když je chtěl pevně sevřít. Dosud však velel a vládl pořád velikou mocí. Král. Prstenový přízrak. Pán nazgulů, hlavní kapitán Sauronových vojsk. Měl stále mnohé zbraně. Opustil Bránu Minas Morgúl a zmizel.

Král Théoden dorazil k silnici vedoucí od Brány k Řece a poté se obrátil k městu vzdálenému sotva míli. Trochu zvolnil a obklopen svým vojskem pátral po nových nepřátelích. Tam vpředu, v dálce před hradbami, uviděli muže bojovat s nepřáteli a snažili se je zahnat do hořících jam.
Téměř celá severní polovina Pelenoru byla nyní zaplavena Jezdci. Hořely tam tábory a skřeti prchali k řece, jak je Rohirové hnali. Ještě však nedokázali prolomit obklíčení. Ještě se nedostali k Bráně Bílého města. Před ní stále stálo velké množství nepřátel.
Již nevyčkával. Théoden z hrdla vydral válečný křik a se svým koněm se vrhl střemhlav do bitvy. Hned za ním dusali koně jeho vojáků.
Orianne se řítila nyní vpřed po boku Éowyn. Před nimi zmizel mezi dalšími spolubojovníky Erestor. Obě dívky po sobě vrhly krátký boční pohled a pak se soustředily na jízdu, v rukou pevně třímaly meče.
Veliký třesk provázel setkání Rohanských a nepřátel. Seveřané byli zuřiví a s dlouhými kopími zacházeli zručněji. Král jel tou největší vřavou a za ním část jeho družiny. Probíjeli si cestu skrze jejich řady a ťali po všem, co se odvážilo je zastavit nebo se jim postavit do cesty.
Théoden nakonec sám přetnul tyč, jež nesla prapor nepřátel a jejich vlajka klesla do krve, kterou nasakovala zem. Když to jejich nepobití protivníci zahlédli, obrátili se a prchali pryč.
Náhle králův zlatý štít zmatněl, a jitro zmizelo z oblohy. Kolem něj padla tma. Koně se vzpírali a muži vyhození ze sedel, se váleli po zemi a zoufale hledali slunce. Jakoby jim právě ono mohlo dodat právě ztracenou odvahu a vůli bojovat.
Théoden držel uzdu svého koně pevně, třebaže ten se vzpíral a stejně jako oře ostatních, snažil se ze zad shodit svého jezdce. Trvalo to jen okamžik, než se hřebec pod pevnou rukou svého pána uklidnil a králův hlas se rozlehl bojištěm: "Ke mně! Vzhůru, Eorlovci! Nebojte se žádné tmy!"
Jeho kůň se nečekaně vzepjal na zadních a on se na jeho hřbetě již nedokázal udržet. Hřebec se s bolestným zařičením svalil na bok - proletěla jím černá střela. Král ležel pod ním.

Orianne bojovala napřed magií, která byla stejně smrtonosná jako meče jejich nepřátel, ne-li smrtonosnější. Hvězda na krku jí vzplála jasným plamenem, který se jí zrcadlil v očích. Moc, jenž jí proudila velkým tokem žilami, propůjčovala jejímu tělu zář, v níž bylo velmi dobře vidět chladné rozlícení a nenávist. Mnozí, kdo proti ní stáli, se s hrůzou pokusili o útěk. Než vůbec stačili uběhnout pár metrů, dívka jich několik zvedla do vzduchu. Vzápětí se ozval zvuk lámajících se kostí a strašlivý bolestný řev. Pak mrtví padli na zem. Orianne s nimi neměla slitování. Byla chladná, netečná, ale pečlivě si hlídala tok síly. Věděla, že ji ještě bude potřebovat. Že její protivník teprve přijde.
Náhle ji na žebrech krutě zabolelo, jak nestihla vykrýt jeden útok a prudká tupá rána dívku málem srazila ze sedla. Přesto bojovala dál, aby přežila. A nehodlala nechat své nepřátele naživu.

Velký stín klesal na bitevní pole. Byl to okřídlený tvor. Toto nebyl však pták, a ačkoliv měl veliká rohovitá křídla, byl celý holý, bez brků a per. Kolem něj se šířil zápach. Byla to snad dítě nějaké stvůry ze staršího světa, která přežívala ve svitu měsíce v zapomenutých horách. Přečkala svou dobu a v ohyzdném hnízdě zplodila tohoto posledního, zlu propadlého potomka.
A byl to Temný Pán, jenž jej vzal a krmil, až přerostl všechny živé létavé tvory a pak jej dal svému služebníkovi za oře.
Na jeho hřbetě seděla obrovitá postava. Hrozivá, celá oděná v černém plášti. Měla ocelovou korunu a nebylo vidět nic než jen odlesk jeho očí. Pán nazgulů. Přinášel zkázu. Naději obracel v zoufalství a vítězství ve smrt.
V rukou třímal veliký palcát.
V té tmě byla Oriannina magie podobná plamínku svíčky. Pomalu skomírala, ať se dívka snažila sebevíce a tupá bolest jí v tom taky mnoho nepomáhala. Neměla však čas pořádně sledovat, co se dělo kolem. Tasila meč připevněný u boku a bojovala jako ostatní. Pár skřetům setnula hlavu. Jejich černá krev zašpinila ostří její zbraně, ruce i šaty a hnala svého koně dál, zanechávajíc za sebou jen mrtvé nepřátele.

Théoden ležící na zemi však nebyl zcela opuštěn, jak si zprvu myslel. Kolem něj leželi pobití vojáci, nebo je jejich splašení koně odnášeli daleko do pole. Přesto tam stál jeden maličký, nebojácný ve své věrnosti, jež krále miloval jako otce.
Smíšek lezl po čtyřech. Nezraněn zůstal jen do doby, než přišel ten Stín. Teď na něm ležel veliký děs. Připadal si jako slepý a dělalo se mu špatně.
"Musíš stát při něm." Jeho vůle však neodpovídala na jeho myšlenky a tělo se mu třáslo. Nedokázal otevřít oči a vzhlédnout. Pak se mu zazdálo, že slyšel mluvit nějakého dalšího bojovníka. Ten hlas mu byl známý. Připomínal někoho, koho znal:
"Táhni, ohavný netvore! Nechej mrtvé na pokoji!"
V odpověď šlehl ledový hlas, jenž jen svým zvukem dokázal zastrašit: "Nevstupuj mezi nazgúla a jeho kořist nebo tě zabije. Pak tě odnese do domu nářků, až do nejzazší temnoty, kde bude tvé tělo stráveno a tvá schoulená mysl obnažena před Okem bez víčka."
Tasený meč zařinčel. "Dělej, co chceš, ale já ti v tom zabráním, budu-li moci."
"Zabráníš? Mně?" ozvalo se kruté až nevěřícné pobavení. "Ty blázne! Mně v ničem nezabrání živý muž!"
Smíšek zaslechl v této hodině ten nejpodivnější ze všech zvuků. Bojovník se zasmál - jasný hlas zvonil jako ocel.
"Jenže já nejsem živý muž! Máš před sebou ženu. Jsem Éowyn, Éomundova dcera. Stojíš mezi mnou a mým pánem a příbuzným," pronesla s takovým klidem, jaký hobit rozhodně necítil. "Tak táhni, pokud nejsi nesmrtelný! Ať živý nebo temný nemrtvý, srazím tě, jestli se ho jen dotkneš," přislíbila mu.
Okřídlený tvor na ni zavřískl, ale Prstenový přízrak neodpovídal a mlčel jako v náhlé pochybnosti.
Vše se seběhlo velmi rychle. Pán nazgúlů se rozmáchl velikým palcátem, poté co Rohirská dívka zabila jeho okřídleného tvora. Stín, který stvůra přinášela, pominul. Nyní stála tváří v tvář jeho jezdci a ten s bojovnou zlobou nechal dopadnout palcát na její štít. Roztříštil se na drobné kousíčky. Paže se zlomila, Éowyn klopýtla a upadla.
Sklonil se nad ní jako mrak. Oči se mu leskly a opět napřáhl palcát, aby ji tentokrát zabil. Náhle však klopýtl i on sám, zařval bolestí a jeho rána šla mimo. Smíšek, kterému se spolu s odchodem stínu vrátila jeho odvaha a jehož meč pronikl nepřítelovu drátěnou košilí, ho zasáhl zezadu a přeťal mu šlachu pod kolenem.
"Éowyn!" vykřikl Smíšek.
Dívka se z posledních sil zvedla, aby zasadila nepříteli smrtící úder a vrazila svůj meč mezi korunu a plášť. Ten se se třpytem rozlétl v úlomky a železná koruna se odkutálela.
Éowyn se bolestí a vyčerpáním zhroutila na tvář nepřítele, avšak ten zmizel. Jediné, co po něm zůstalo byl plášť a drátěná košile. Ležely na zemi, potrhané a beztvaré.

Orianne, která cítila ve vzduchu silný výboj magie, vzhlédla prudce k nebi. Nepřátelé kolem ní leželi na zemi a z jejich těl pomalu utíkaly poslední zbytky života. Dívka sama se sotva držela v sedle. Byla vyčerpaná, ale její skutečný boj měl teprve nadejít.
Nebe se zatáhlo a zdálo se, že se jej na okamžik opět zmocnila noc. V temných mracích zahlédla přízrak. Stínovou postavu, která proletěla velkou rychlostí po horizontu. Tmavovlásce se na okamžik zdálo, že k ní natahuje ruku a míří na ni prstem a pak, jakoby zmateně a napůl nevěřícně, přelétl pohledem bitevní pole. Jakoby nevěřil, že jeho pěšáci v této hře mohou být poraženi. Orianne moc dobře věděla, kdo to byl. Už jen ten fakt, že si z oblohy udělal prakticky portál, mnohé vypovídal. Byl to ten, jenž ji tolik děsil ve snech a kvůli kterému byla tady. Ten, kdo jí zabil rodiče a kvůli kterému ji tehdy zde Merian ukryla. Zoufale zatoužila po pomstě a on to moc dobře vycítil. Zpod kápě na ni upíral svůj pohled, ale nesestoupil na zem do bojiště, aby se s ní utkal. Aby mu mohla pohlédnout do tváře, ačkoliv žádnou neměl. Aby se mohla postavit svým nočním hrůzám i jemu samotnému. S tichým temným příslibem kolem ní proletěl. Jeho šepot ji donutil zalapat po dechu a zachvět se. Moc toho přízraku byla mnohem větší, než čekala. Věděla, že tohle ještě není konec, že se s ním opět setká. Stín s řevem, který slyšela snad jen ona a který jí rezonoval v hlavě, zmizel.
Slunce opět převzalo vládu.

***

Bylo to vítězství vykoupené velkou bolestí a mnohými ztrátami. Všichni ranění byli odneseni do Domu Uzdravování. A právě tam se sešli Éowyn, Faramir a Smíšek. Leželi na lůžkách vedle sebe, zatímco jejich duše tížil temný spánek. Orianne i Gandalf seděli u nich. Dívka si nechtěla připustit možnost, že by je nedokázala vyléčit, že by jim nedovedla pomoci. Prohrabávala se bylinkami a tiše si pro sebe něco mumlala. Ve chvílích, kdy byla k čarodějovi otočena zády, se jí tvář křivila prudkou bolestí vystřelující od žeber až ke krku a do břicha. Jak rychle se však objevovala, tak rychle i mizela. A ona se opět otočila, aby se mohla sklonit nad nemocnými a učinit další marný pokus k jejich uzdravení. Neměla čas přemítat nad čímkoliv jiným. Její mysl se plně soustředila na léčení a každý neúspěch sebou přinášel otázky, na něž musela hledat odpověď a pak to zkusit zase znova.
Gandalf byl také bezmocný. Ani jeho magie nepomohla a tak oba poslouchali výkřiky a nesrozumitelný šepot z černého spánku, aniž by jim byli schopni nějak pomoci.
Náhle do místnosti vtrhla mladá žena a okamžitě se otočila na tmavovlásku, když ze sebe sotva bez dechu vypravila: "Paní, potřebujeme vás."
Orianne se na ni podívala a pak vrhla tázavý pohled na Gandalfa. Ten jen kývl a dál se skláněl na nemocnými. Dívka sebou vzala cestovní vak a vyběhla z pokoje za ženou.
"Co se stalo?" snažila se zjistit, zatímco spěchala, se ženou po boku, jednou z dlouhých chodeb. "Ioreth si neví rady. Je tam muž. Má hlubokou ránu na boku a ztrácí hodně krve. Nemůžeme to zastavit. Doufala, že snad vy… vy byste mohla. Několikrát jsme z jeho úst zaslechly vaše jméno."
Mechanicky přikývla a pak se jí zmocnila obava. Kdo všechno znal její jméno a pamatoval si jej?
"Je to ještě daleko?" zeptala se se zatajeným dechem, když seběhly zase o patro níže.
"Ne, jsou to tyto dveře," ukázala žena vzápětí na jedny z dlouhé řady a otevřela je.
Orianne vešla dovnitř a pohledem se zastavila u staré ženy v rohu pokoje. "Je při vědomí?"
"Zatím ještě ano," odpověděla jí stařena sklánějící se nad umyvadlem, v ruce držela zakrvácené plátno.
Dívka obešla plátěnou zástěnu a přistoupila k lůžku za ní. Na zlomek vteřiny strnula. Nyní znala odpověď na svou otázku, protože na posteli před ní ležel Erestor. Jeho oči pomalu ztrácely lesk a kůže byla mrtvolně bílá.
Tiše zaklela a jako ve snách se nad ním sklonila. Na pár vteřin mu hleděla do tváře, potom sklouzla pohledem k ráně na boku a okamžitě se probrala z neurčitého stavu, v němž se náhle ocitla.
"Podej mi čisté plátno. Rychle!" křikla na ženu. Opatrně sundala hadřík z rány, která nepřestávala krvácet. Byla opravdu hluboká a času moc nezbývalo. To poznala okamžitě.
Hvězda na jejím krku se ve světle svící zaleskla a elf před ní se pohnul a snažil se zaostřit zrak. Jakoby ve své bolesti zachytil ten třpyt a rozhodl se ho uchopit.
"Orianne…" popraskanými rty zašeptal sotva slyšitelně.
"Jsem tady," ujistila ho tiše.
"Já…" začal
"Psst. Nemluvte," přerušila ho jemně a natáhla se pro požadovanou věc. Ioreth jí podala čisté plátno, které po ní chtěla. Tmavovláska neváhala ani okamžik a sklonila se nad svým vakem, aby vytáhla lahvičku se třpytivě zlatavou tekutinou. Věděla, že ji by ji mohla potřebovat, když ji tehdy v Roklince připravovala. Ale ani v nejmenším netušila, na koho ji použije. Pár kapek nechala dopadnout na bílé plátno, které nyní připomínalo svou září slunce a pak se otočila zpět k Erestorovi.
"Já vím, že umírám, Orianne," stěží ze sebe dokázal vypravit.
Dívka zavřela oči a položila mu dlaň na čelo, aby se přesvědčila, jak je to zlé a co by mohla k záchraně jeho života ještě potřebovat.
"Síně Mandosu přede mnou otevírají své brány," opět zašeptal.
Stáhla ruku zpět. Měl horečku, která nebyla dobrý průvodce a oslabovala jeho už tak unavené tělo mnohem víc.
"Námo bude muset ještě počkat, protože vy neumřete," řekla důrazně a pak s nádechem vkápla pár kapek zlatavé tekutiny do rány.
Pokoj naplnil na okamžik bolestný řev a vzápětí Erestor zatnul zuby. Ze zranění se začalo kouřit a ženy sledovaly, jak se krev pomalu přestala řinout a jak dívka na zranění ještě tiskne čisté plátno, zářící jako slunce, jehož světlo přecházelo do elfovy kůže přímo pod jejími prsty.
Erestorova tvář se náhle uvolnila a tmavovláska si všimla, že se propadl do bezvědomí. Což pro něj v tomto stavu bylo lepší. Dokázala si představit bolest, kterou mu způsobila jen proto, že chtěla zachránit ten zbytek života, který v něm ještě zůstával. Zranění se mu zahojí. Bude to sice vyžadovat čas, ale nebezpečí, v němž se nacházel, pominulo.
Sáhla ještě pro další věc do svého vaku a na okamžik strnula prudkou bolestí, která ji málem přinutila zaskučet. Ale ovládla se. Místo toho zaťala zuby a počkala, až za pár vteřin opět odezní. Teprve potom se opět narovnala a trochu váhavě se sklonila nad tmavovlasým elfem na lůžku a u ucha mu zašeptala: "Nenechala bych vás umřít."
Pak se rychle otočila na ženy a přikázala: "Zašijte mu ránu a natřete ji touto mastí, pak ji převažte. Dohlédněte na to, aby měl dostatek tekutin, a vše bude v pořádku," podávala jim malou mističku s bílým obsahem.
Trochu těžce vstala, naposledy se podívala na muže ležícího na lůžku a rychle opustila pokoj. Raněných bylo příliš mnoho a léčitelek nebo čarodějů málo. A ona byla obojí, její otec jí byl dobrým učitelem, stejně jako Merian. Pomoci Gandalfa i té její byla třeba.

Aragorn vešel do Domů Uzdravování jako první a hned za ním Éomer a Imrahil. U dveří stáli dva strážní citadely: jeden vysoký a druhý sotva chlapec, který jakmile ho spatřil, vykřikl překvapením a radostí:
"Chodče! To je báječné! Víte, že jsem uhádl, že jste v těch černých lodích? Jak jste to provedl?"
Aragorn se zasmál a vzal hobita za ruku. "Opravdu příjemné setkání! Jenže zatím není čas na vyprávění z cest." poučil jej.
Imrahil se otočil tázavě k Éomerovi: "Takhle že se mluví s králem? Ale možná bude korunu nosit pod jiným jménem."
Aragorn ho zaslechl a pohlédl na něj: "To opravdu budu, protože ve vznešeném starobylém jazyce jsem Elessar, Elfkam, a Envinyatar, Obnovitel." Pozvedl zelený kámen, který mu spočíval na prsou. "Ale Chodec bude jméno mého domu, bude-li někdy založen. Ve vznešeném jazyce to nebude znít tak špatně. Telcontar budu já i všichni moji dědicové."
Když procházeli k pokojům, kde byli ošetřováni zranění, Gandalf jim vyprávěl o tom, co Éowyn a Smíšek vykonali a v jakém stavu se nyní ocitli.
Chodec mlčky přikyvoval a šel nejdříve k Faramirovi, poté k paní Éowyn a pak i ke Smíškovi. Když viděl jejich rány, zamračil se a povzdechl si. "Tady bude třeba všeho mého umu. Škoda, že tu není Elrond, má větší moc."
"Je tu jeho dcera," řekl vážně Gandalf. "Ale ani ta nic nezmohla. Tohle je úkol hodný právoplatného krále a nemůže být proveden nikým jiným," pak se odmlčel a pohlédl na Aragorna.
Ten mlčky přikývl a po chvíli, kdy svíral ruku Éowyn ve své dlani a zkoumal zranění, které snad ani nebylo příliš vidět, za to dobře cítit, zvolal: "Králův lístek. Přineste mi všechen athelas jež najdete, ale rychle!"
A tak se i stalo. Gandalf tiše pozoroval muže při práci. Sledoval jeho ruce, jak s prastarým umem léčitelství přivádějí k bdění ty, jenž uvízli v černém spánku a vůně athelasu plnila celý pokoj.
Ioreth, stará léčitelka měla pravdu v tom, co říkala:

"Ruce krále jsou ruce uzdravitele - tak se pozná právoplatný král!"

***

Jen dva dny stačily k tomu, aby Aragorn sesbíral novou armádu k poslední bitvě. Orianne se při jejím plánování, kterého se zúčastnila a nehodlala zůstat v zadu, za hradbami Minas Tirith, potkala i se svými bratry, kteří z jejího počínání nebyli nadšení. Značně protestovali proti jejímu přiřazení do oddílu, který povede sám Aragorn se svými přáteli. Ale dívka toho nedbala. Nechtěla se vyhýbat setkání s tím, kdo ji dovedl až sem a nakonec se jí z oblohy takřka vysmál do tváře. Ne. Orianne v tomto posledním boji viděla i něco jiného. Viděla v něm výzvu, kterou dostala od stínu bez tváře. Naději na konečné zúčtování. A tu ona beze zbytku přijala a nehleděla na prosby ani zákazy svých bratří, vytrvale si stála na svém. Označili ji za blázna, ale nebylo to bláznovství, kvůli čemu se vydala tak nejistou stezkou. Byla to spíš touha. Touha po tom osvobodit se od okovů strachu a neustálého pronásledování. Touha po tom konečně snad trochu normálně žít, tak jak jen čarodějka může.
Vojsku trvalo šest dní, než došlo do průsmyku Cirith Gorgon. Aragorn se na svou družinu díval se soucitem. Armádu tvořili mladíci z Rohanu a z dalekých Západních úvalů a sedláci, pro něž byl Mordor už od dětství symbolem zla. Kráčeli jako v ohavném snu, nerozuměli válce a ani tomu, proč je sem osud zavedl. Ale následovali ho mlčky, se srdcem sevřeným strachem.
Chodec nechtěl mařit jejich životy. Věděl, že pakliže by jejich zbraně ovládal strach a nejistota, naděje na vítězství i přežití byly více než mizivé. Zoufalství sice z mužů dokázalo kolikrát dostat to nejlepší, ale ne, byli-li to muži nezkušení, unavení a jejich mysl se choulila strachem jen při myšlence na místo, kterému se s každým okamžikem víc a víc přibližovali.
"Raději se vraťte," vyzval je Aragorn.
Mnozí ho s úlevou a jistým pocitem zahanbení nakonec poslechli. Jiní, i přes těžkost v srdci a hrůzu, kráčeli dál. Nechtěli opustit svého Pána. Hodně vojáků tedy zůstalo na křižovatce a ne více než šest tisíc jich nakonec došlo, pod svými veliteli ze Západu, k cíli, aby vyzvali k boji Černou Bránu a mordorskou moc.
Za večera, pátého dne putování od Morgulského údolí, se naposledy utábořili, a když se s ránem zvedl vítr, pokračovali v cestě, dokud nedošli na místo závěrečného boje.
Ohromná křídla Morgulské Brány byla pod soumračným nebem pevně zavřená. Aragorn, Legolas, Gimli, Gandalf, Éomer, Imrahil, Elrondovi synové, Pipin a nakonec i Orianne byli přizváni, aby stanuli Mordoru tváří v tvář. Dívka netušila, proč zrovna ona. Mnohem raději by vyčkávala u vojska a sledovala znamení, která by jí ukázala i jejího protivníka.
"Vyjděte ven! Ať vyjde Pán Černé země! Bude na něm vykonána spravedlnost!" zazněl nad bojištěm jasně Aragornův hlas.
Zavládlo dlouhé ticho a pak se se skřípotem otevřela těžká brána, oznamující příchod poselství Temné Věže. V jeho čele jel kdosi vysoký na černém koni. Na jeho téměř neviditelný pokyn se zastavil zbytek skupiny jen pár kroků před veliteli Západu. Změřili si je a posměšně se zasmáli.
Orianne na sobě cítila pohled jejich vůdce a snažila se vší silou ovládnout magii, která v ní nyní nebezpečně jiskřila.
"Je tady v té sebrance vůbec někdo oprávněný k tomu, aby se mnou jednal?" zeptal se ledově a naklonil se na svém koni nepatrně dopředu.
Bylo jasné, že přijeli jen urážet a zvítězit. Aniž by Černý vůdce čekal na odpověď, vydal pokyn k útoku a vzduchem ztěžklým zlobou se opět neslo řinčení zbraní a bolestný křik. Vypadalo to, že si je mordorská armáda jistá svým vítězstvím, ale ani ona sama netušila, že se už nikdy nevrátí zpět do Černé země, protože během pár vteřin již jich ani jejich pána nebylo. Obrátily se v dusivý šedočerný prach.
Stačil nepatrný okamžik. Jen zlomek chvilky, kdy tak nicotná věc, jež už tak dlouho hýbala osudem Středozemně, prolétla vzduchem a dopadla na horkou lávu až v samých hlubinách Hory Osudu.
Frodo splnil své poslání a ušetřil tak mnoho lidských životů. Osvobodil svůj svět a dal mu naději na klidnou budoucnost, k jejímuž dosažení však zbýval ještě kus cesty.

Orianne se ve vzniklém mumraji, jak se vojsko otočilo k Temné Bráně zády a odjíždělo do tábora, ani nepohnula. Upřeně zírala na ocelově šedé nebe a vyčkávala. Věděla, že se musí objevit. Že se určitě ukáže. Jeden boj pro tento svět skončil, ale pro ni samotnou a její budoucnost teprve začínal.
Nenechal ji čekat dlouho. Cítila, jak se od země zvedal vítr a vířil prach pod kopyty jejího koně. Zjevil se jako neurčitý, rychle se pohybující mrak. Letěl od severní strany a přinášel sebou chlad. Zastavil se přesně nad ní. Musela zaklonit hlavu, aby mu mohla pohlédnout do tváře, ačkoliv on žádnou nikdy neměl. Byl to Chaos, sám jeho Pán, který s ní chtěl změřit síly, který po ní toužil. Orianne se rozhodla postavit se mu. Bojovat a buď zvítězit, nebo zničit sebe samu. Nic jiného neuznávala.
"Dnes ne, maličká," ozval se v její hlavě štiplavý šepot.
Cítila, jak ji pomalu pohlcuje vztek. Byla to jen hra. Pohrával si s ní. Neměl v úmyslu s ní bojovat. Chtěl se jen přesvědčit, že se objeví. Chtěl odhalit její magii a sílu a ona mu ji dobrovolně ukázala.
Jeho smích byl jako svist severáku. "Budeš si mě muset najít."
A pak prostě zmizel, rozplynul se v šedi nebe a nikde nebyla ani stopa po tom, že by tu kdy byl.
Orianne sklonila hlavu a snažila se v klidu oddychovat a zkrotit ten vztek, který jí znesnadňoval ovládat svou sílu.
Pevně semkla rty a pak zvedla hlavu. No dobře. Byla ochotná začít hrát jeho hru, ale budou to její pravidla, kterými se bude řídit.
Mechanicky poplácala koně po pleci a otočila jej a za pár okamžiků se ztratila mezi vojskem, aby vyhledala své bratry.

***

Nad polednem již Elrondovy dcery v táboře nebylo více zapotřebí. Když pomohla Gandalfovi ošetřit zraněné, vymohla si na Aragornovi svolení, aby se směla vrátit do zpět města. Potřebovala trochu klidu, trochu samoty a pročistit si hlavu rychlou jízdou. Musela popřemýšlet nad plánem a celou věcí, do které se rozhodla pustit. Pán Chaosu ji odhadl dobře. Věděl, že si ho najde. Stačilo jí jen dát důvod, pojítko a pak už jen čekat. Ona však nebyla tak hloupá, aby se vehnala do náruče jisté smrti. Ne, mohla by to vzít oklikou a s trochou štěstí ho i zničit, anebo ho aspoň pořádně oslabit. Ale nyní nad tím nechtěla příliš uvažovat. Nebyla na dostatečně vhodném místě, kde by mohla rozebírat vlastní myšlenky a vytvářet velkolepé a také sebevražedné strategie. Stále stála před mužem, který souhlasil s jejím návratem a nyní na ni znepokojeně hleděl. Dívka byla na okamžik duchem nepřítomná, ale prudká bolest, která se opět nečekaně ozvala, ji vrátila velice rychle zpět. Snažila se nezhroutit se na zem a nelapat po dechu. Místo toho trochu prkenně pohlédla na Aragorna a poděkovala mu.
Chodec jí chtěl poskytnout malou družinu deseti mužů, ale ona ji s úsměvem odmítla. Chtěla být rychlá. Toužila se v Minas Tirith na chvilku natáhnout a mimo jiné přijít na kloub i té nepříjemné bolesti, která ji vždy v nestřeženém okamžiku ovládla.
"Cesta je dlouhá, Paní. A nebezpečná. Družina ti přijde vhod," namítl muž.
"Nebojím se. V Minas Tirith budu ještě dnes před soumrakem," řekla mu na to klidně.
"Nemožné," Aragorn zavrtěl hlavou.
"Nepodceňuj má slova. Jsem čarodějka a neumím o mnoho méně nežli tvůj přítel Mithrandir," prohlásila trošku ledově. Byla opravdu unavená a po ničem netoužila víc, než se odsud dostat. Uvědomovala si, že svých chováním začínala připomínat Merian. Nikdy si nemyslela, že by na ni ta žena mohla mít až takovýto vliv. Anebo to bylo jen tou magií, kterou se naučila ovládat? Či tím, kým byla?
Aragorn chvíli mlčel a zdálo se, že zvažuje její slova. Doneslo se mu, kterak léčila raněné v Domě Uzdravování a i její cesta z Roklinky do Šedé Brázdy trvající pouhých šest dní.
"Dobrá, jeďte tedy," řekl nakonec a zpytavě na ni pohlédl. Možná, že v touze po návratu bylo více, než mu chtěla prozradit. Vzpomněl si na to, co mu vypověděla Ioreth, vrchní léčitelka, když se šel podívat na jednoho z pacientů, svého přítele Erestora. Mohlo by za tím stát toto? Pokrčil rameny a nedokázal si odpustit, aby nedodal:"Když vás srdce odvádí jinam."
Orianne to nekomentovala a bez dalšího zaváhání se vyšvihla do sedla, Aragorn jí podal otěže. Rychle po nich sáhla, teprve pak promluvila: "Mýlíš se, pane. Mé srdce zůstává pevně na svém místě. Jen mé pomoci už tu není třeba, proto se vracím tam, kde stále ještě něco zmohu."
Aragorn se jí v odpověď i rozloučení už jen poklonil a dál už mlčel. Orianne kývla hlavou, věnovala mu poslední úsměv a pobídla koně k trysku.
Čas opět zpomalil svůj tok.

***
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aryjen Aryjen | Web | 17. dubna 2012 v 16:40 | Reagovat

Jéé, na tohle si pamatuji, myslím, že jsem to četla kdysi na Tvém starém blogu. Moc povedený příběh :)Jen byla škoda, že je nakonec Orianne opustila :)

2 gondorien gondorien | 20. dubna 2012 v 18:23 | Reagovat

Je možné, žes to četla právě tam :D Ale protože starý blog už neexistuje, dávám lidem možnost přečíst si to tady :) a kdo ví... třeba se dokopu i k pokračování :D
Jinak jsem ráda, že se ti příběh líbil :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama