11. kapitola: Setkání s osudem II/II

13. dubna 2012 v 11:49 | Ninsie & Ewil |  Poslední
Pokračování 11. části. ;)



***

Téměř bez dechu se řítila krajinou a okolí se pro ni změnilo jen v nezřetelnou změť barev. Byla vyčerpaná a vidět ji teď Merian, nejspíš by ji přetrhla v půli a pak ještě roztrhala na tisíce malých kousíčků. Věděla, co by řekla. Vmetla by jí do tváře, že si zahrává, když takto oslabená pokouší magii a provádí tak náročnou věc, jako je zpomalení času. A ona by jí musela dát za pravdu. Opravdu pokoušela své štěstí a s každou vteřinou, kdy musela hlídat průtok moci a soustředit se na ni, se celá záležitost stávala nebezpečnější a nebezpečnější. Naštěstí Bílé Město už nemohlo být daleko. Sotvaže na něj pomyslela, vzápětí se vynořilo hned za protějším kopcem a ona se tak ocitla na stejném místě, jako před několika dny, na Pelenorských polích. Odtud to už bylo opravdu jen kousek. Deset minut normálním cvalem. Unavená, nechala běžet čas svým normálním tempem a držíc se s obtížemi v sedle, se hnala vpřed. Věděla, že na pláni byla brzy spatřena. Vítr k ní nesl křik stáží: "Jezdec, blíží se sem jezdec! Otevřete brány!"
Slabě se pousmála a právě v ten okamžik se vstup do města otevřel naplno. Byla očekávána.

Osamělý cizinec stál na hradbách a lehce se o ně zapíral dlaněmi, zatímco očima bloudil po obzoru. Kolem boků měl stažený obvaz, který tajil nedávné vážné zranění, jež se však hojilo natolik dobře, že mohl konečně vyjít ven na čerstvý vzduch a nachytat trochu slunečního svitu. S jeho volnou plátěnou tunikou si pohrával vítr a její bílá barva zachytávala rudé paprsky západu a barvila ji místy v ostrou červeň. Temné vlasy mu poletovaly kolem tváře a vánek mu vháněl jednotlivé prameny neposedně do obličeje, aby mu tak skryl výhled na pláň před ním. Netrpělivě, ale natolik opatrně, aby si nezpůsobil prudkým neuváženým pohybem další bolest, je odhrnul z tváře a zastrčil za ucho. Pohlédl na své ruce lemované šrámy z nedávného boje, které ostře kontrastovaly s třpytivě bílým kamenem hradeb, a když opět vzhlédl, zpozoroval na obzoru rychle se pohybující bod. Po několika dnech se mu na tváři objevil nepatrný úsměv. Poznával ji i tu neúměrnou rychlost, s níž se řítila vpřed a nakonec i to světlo, které se odráželo od její hvězdy, houpající se jí v prudké jízdě kolem krku.

Orianne vjela do bran Minas Tirith bez jediného zpomalení a hnala svého koně kupředu po kamenných cestách. Lidé jí vyděšeně a naštvaně uskakovali z cesty, ale ona si toho však ani pořádně nevšimla. Byla prostě unavená, opravdu velmi unavená. Celé noci, kdy ostatní spolubojovníci bloudili v milosrdné říši snů, ona studovala vše, co by se jí v nadcházejícím boji mohlo hodit. Nelitovala toho, ale teď sama viděla, že připravovat své tělo o spánek, nebyl právě nejmoudřejší nápad. Zoufale zatoužila po klidném pokoji s čistým lůžkem a říši snů. Ale napřed musela pár věcí zkontrolovat. Napůl sama sobě vyčítala, že odjela s Aragornem do poslední bitvy a nechala tady své pacienty "jen" pod dozorem místních léčitelek. Ne že by jim nedůvěřovala, v tom to nebylo. Právě naopak. Chovala je ve velké úctě, ale snad tam šlo o to, že chtěla mít prostě jen přehled. Být na blízku, kdyby se cokoliv dělo. Ani ona však nemohla být na dvou místech zároveň. Přijala výzvu, která se stala jen vodítkem ke hře, jíž se rozhodla, že bude hrát. Hřbetem jedné ruky si protřela unavené oči a opět v ní sevřela otěže. Začínala se chovat jako blázen. A to bylo u někoho jako ona či Merian nepřípustné. Hnala se za něčím, co si rozhodlo jen si s ní pohrát, a zruinovala si vlastní tělo. Co však na tom bylo ještě horší, bylo to, že neměla daleko k tomu, aby zničila i vlastní duši. Duši čarodějky.

Prudce přitáhla otěže, až její hřebec na protest hlasitě zafrkal. Dívka mu do ucha rychle zamumlala omluvu, aby ho trochu uklidnila a slíbila mu nejlepší oves ve městě, jako odměnu za věrné služby, které jí poskytl a za jeho rychlost. Kůň se zdál vývojem situace v jeho prospěch uchlácholen a přestal zlostně ržát a hrabat kopytem. Tmavovláska seskočila z jeho hřbetu, a aniž by mu věnovala další pozornost, rozběhla se přímo do otevřených dveří domu, před nímž se zastavila. Vyletěla po schodech nahoru a zmizela v tmavých útrobách Domu Uzdravování. Uvnitř zabočila doleva a po schodech zdvíhajících se po její levé ruce, se vydala nahoru. Věděla, kde udělá první zastávku. Po paměti otevřela jedny z mnoha dveří a strnula na prahu. Ten koho hledala, tam nebyl. Mohla se třeba splést, kdyby však nebylo umně zhotovené zbraně ležící na stolku v rohu místnosti, která mu bez pochyby patřila.
Rychle se otočila na podrážce a bez dechu se rozběhla, zanechávajíc za sebou prázdný pokoj i bílou chodbu. Tušila, kde by mohla najít toho, koho hledala. Už i doma, pakliže měl tu možnost, trávil svůj čas ve volné přírodě nebo v zahradě. To druhé bylo pravděpodobnější, neboť pochybovala, že by mu zranění dovolovalo pohybovat se dál než na dohled Domu Uzdravování.
Seběhla schody, a když se dostala ven zadním vchodem, ocitla se přímo v zahradě. Zpomalila a snažila se chytit dech, teprve potom klidným krokem zamířila hlouběji do jejího nitra. Prošla mezi několika stromy i starým sloupovím a tam se na okamžik zarazila. Na tváři se jí objevil slabý úsměv a zaplavila ji vlna úlevy, že se nepletla. Stál kousek od ní a ležérně se opíral o hradby, oči upíral kamsi do dálky.
Potichu se přesunula blíže k němu a teprve, když byla téměř po jeho boku, promluvila trošku přiškrceným hlasem: "Říkala jsem, že Námo bude muset počkat."
Erestor se na ni otočil. Nebyl překvapen, že tu nyní stojí vedle něj. Ze svého místa ji zahlédl už před chvílí a slyšel dusot kopyt jejího koně, když projížděla městskou branou. Přesto, když tu nyní stanula vedle něj, připadala mu téměř jako přelud, výplod jeho fantazie. Ovšem značně pobledlý výplod a s temnými kruhy pod jindy zářícíma zelenýma očima. Vážně na dívku pohlédl a k jejímu velkému překvapení ji po nepatrné chvilce zaváhání sevřel v náručí.
Orianne zůstala ohromeně stát na místě a na okamžik strnule držela, když se jí jeho plátěná tunika otírala o tvář a teplo, co mu sálalo ze svalů, rozehřívalo ty její, chvějící se trochu zimou. Když ji však chtěl stisknout ještě pevněji, sykl bolestí a dívka se konečně vzpamatovala a vyburcovala tělo, které toužilo jen po klidu a odpočinku, aby ho od sebe odstrčilo.
Pustil ji téměř okamžitě, ale přesto nedovolil, aby od něj stála dále než na délku jeho paže. "Zachránila jste mi život," podíval se na ni ze své výšky a očima se vpíjel do jejího pohledu.
"Stejně jako vy předtím mě. Jsme vyrovnaní," řekla tak klidně, jak jen dokázala a uhnula zrakem od něj. Nechtěla, aby se začal vyptávat. Netoužila po tom, aby nyní musela cokoliv vysvětlovat. Zvláště, když do toho nikomu nic nebylo.
"Já vám?" podivil se přesto.
Odpovědí mu bylo jen její němé zavrtění hlavou a pak následné přikývnutí. Orianne udělala pár kroků stranou a unaveně se opřela dlaněmi o hradby. Měla by zmizet. Prostě odejít a nechat ho tu. Přece se už ujistila, že je v pořádku a jak to vypadalo, jeho rána se úspěšně hojila. Tak co tu ještě dělá?
Z myšlenek ji vytrhl jeho hlas, který jí zazněl téměř u ucha a horký dech se otřel o kůži na krku a lehce počechral vlasy.
"Odložíte někdy svůj chlad a tajemství, má paní?"
Neodpovídala mu. Snažila se křečovitě nesvírat bílý kámen, jak se do ní opět nečekaně, a tentokrát mnohem prudčeji než kdy dříve, zakousla bolest. Její ostny jí projížděly napříč celým tělem a její oheň spaloval dívčino nitro. Semkla rty do pevné linky a na okamžik zavřela oči, aby zahnala ty hvězdičky, které se jí roztančily před očima. Držela se kamene, až jí bělely klouby a tvář měla bledou, na spáncích a čele jí začaly vyskakovat perličky potu.
Věděla, že má problém. Ale ani ve snu ji nenapadlo, že by bolest mohla být až tak strašná a nyní si vybírala svou daň na jejím těle. Dožadovala se pozornosti, kterou jí předtím ona nedopřála a teď viděla tu chybu. Měla se jí věnovat a to mnohem dříve. V tento okamžik už však bylo pozdě litovat.
Snažila se aspoň předstírat, že se nic neděje a jakmile to bude jen trochu možné a bolest povolí, otočí se a zmizí tak rychle, jak to jen půjde.
Erestor si však všiml jejích prstů zarývající se do kamene i krůpějí potu, které jí začínaly lepit prameny dlouhých havraních vlasů k bledé tváři. Něco bylo špatně.
"Orianne, jste v pořádku?" zeptal se jí a lehce sevřel její rameno.
Dívka s námahou přikývla. Lhala a modlila se, aby to neviděl.
Bylo však pozdě. Tmavovlasý elf se jí k sobě pokusil otočit tváří a vyčíst z ní pravdu, kterou mu ona odmítala říct. Když se to však pokusil udělat, dívce z hrdla uniklo bolestné zaúpění a jednou rukou si pevně sevřela žebra, tou druhou stále křečovitě svírala hradební zeď. Podívala se na něj.
"Já si musím…"
Nestihla však doříct, protože v příští chvíli se jí zatmělo před očima. Svět ztratil své jasné barvy a tatam byly poslední paprsky slunce. Vše zčernalo. Dříve než se její bezvládné tělo stihlo svést na tvrdou zem, zachytil ji Erestor a zvedl ji, jako kdyby byla jen pírko. Nedbaje bolesti vystřelující mu z rány na boku s ní, mysl plnou obav, zamířil do Domu Uzdravování. Její otec by mu neodpustil, kdyby se jí něco stalo. A neodpustil by si to ani on sám, jenže tohle si sám přiznat nechtěl.

***

Když Orianne opět otevřela oči, zjistila, že kousek od ní se naklání nějaká tvář. Nemohla ji však poznat. Měla rozmazané obrysy, které se pomalu, až když po několikáté zamrkala a začala se soustředit, vyjasňovaly. Ten, kdo k ní skláněl svůj obličej nebyl nikdo jiný než zdejší správce, Faramir. Ale v místnosti nebyl sám, jak si stihla povšimnout postranním zrakem.
"Slyšíte mě, Paní?" oslovil ji, když viděl, že se snaží vrátit svému zraku ostrý pohled na svět kolem.
Dívka sotva znatelně přikývla a znovu zamrkala. Bolest, kterou do jejích očí vhánělo světlo, se snažila zaplašit tím, že na okamžik znovu nechala klesnout víčka a pak si protřela zrak hřbety dlaní. Jakmile byl jas pro její zrak, který příliš dlouho zůstával ve tmě méně zranitelný, pokusila se posadit. Dříve než se však stihla vůbec napřímit na svém lůžku, zatlačil ji Faramir s nesouhlasným zamručením zpět do polštářů. Muž se s němou prosbou v očích otočil na druhou osobu v místnosti, která až doposud stála v rohu. Ta přikývla a vystřídala jeho místo u dívčina lůžka.
Orianne v ní okamžitě poznala Éowyn, Rohanskou paní. Ta, se kterou si povídala tehdy v táboře u Šedé Brázdy, po jejímž boku se vrhla do boje na Pelenorských polích a kterou viděla ležet v černém spánku a nedokázala jí nijak pomoci. Nyní to byla ona, kdo se staral o ni.
Tmavovláska si snažila vybavit několik posledních okamžiků před tím, než vše pohltila tma, ale její hlava na takovou prosbu odpovídala s rezonující bolestí ve spáncích a nechtěla jí vydat žádané informace. Nakrabatila čelo a potom pohlédla na Éowyn:
"Co se stalo? Proč jsem tady?"
Mladá žena sevřela její studenou ruku ve své teplé dlani a opatrně ze sebe vypravila: "Měla jsi vážné vnitřní zranění. Děkujeme Ioreth, že tě dokázala dát dohromady," odmlčela se a pak věnovala dívce přísný zamračený pohled ne nepodobný matce, která se chystá pokárat své dítě: "Jak dlouho jsi měla ty bolesti, Orianne?"
Tmavovláska se nadechla a obezřetně ze sebe dostala: "Nevím. Jen pár dní. Nebylo to nic vážného. Objevily se a zase zmizely," zavrtěla hlavou a zkusmo si sáhla na žebra. Bolely už jen nepatrně v porovnání s poslední dávkou bolesti, kterou jí uštědřily.
Éowyn na ni chvíli nevěřícně hleděla a pak zopakovala: "Nic vážného?! Orianne, proboha, mohla jsi zemřít. Za to, že jsi ještě naživu, vděčíme Ioreth. Mohlo být už pozdě!" Ke konci zvýšila hlas, aby zdůraznila, jak pošetilá dívka byla a jak lehkomyslně si zahrávala se svým životem.
Orianne se v tu chvíli cítila jako malé dítě, které matka kárá za nějakou neplechu. Nezáleželo na tom, že vedle jejího lože seděla a obviňovala ji z nezodpovědnosti její přítelkyně a dívka jen o pár let starší než ona sama.
"Omlouvám se. Nechtěla jsem vás vyděsit," zamumlala tmavovláska omluvu a sklopila oči k prstům, které si mimoděk propletla.
Vzápětí ji mladá žena nečekaně pohladila po vlasech. "Ty mi odpusť mou reakci. Měla jsem strach a nebyla jsem sama," naklonila se k ní s lehkým povzneseným úsměvem.
Orianne na ni tázavě pohlédla, ale nezeptala se co, nebo koho tím myslela. Místo toho položila otázku, na kterou si nemohla vybavit odpověď, protože její mysl se s ní odmítala o tomto bavit. "Jak jsem se dostala až sem? Nepamatuji se, že bych se vracela do domu."
Odpovědi se jí dostalo vzápětí, ale z úst Faramira, který zatím mlčky postával téměř u dveří. "Ne, to věru ne. Nepřišla jste sem. Když jste v zahradě ztratila vědomí, přinesl vás Erestor."
Jen vyslovení toho jména donutilo dívku zvednout se ve svém lůžku na lokty a vzápětí se posadila i přes snahu Éowyn položit ji zpět do peřin. "Erestor?" zopakovala znovu nechápavě. "Ale vždyť on sám byl zraněný. Jak je mu? Neotevřela se mu zase rána?" kladla bezmyšlenkovitě otázky, které ji napadaly.
Éowyn se krátce setkala s Faramirovým pohledem a pak se otočila zpět na dívku: "Měla bys odpočívat," doporučila jí měkce.
"Nemůžu," zaprotestovala Orianne a místo toho zkoušela znovu vstát z postele. "Co je s ním?"
Odpovědi na svou poslední otázku se však nedostala. Dveře se tiše otevřely a do místnosti vklouzl ten tmavovlasý elf, o kterém tu ještě před pár vteřinami byla řeč. Éowyn se na nově příchozího obrátila s prosbou o pomoc, protože sama nedokázala přimět dívku lehnout si zpět na lůžko. Orianne se právě chystala postavit na vratké nohy, ale dříve než se o to mohla pokusit, překonal Erestor pár kroky vzdálenost, která ho od ní dělila. Položil jí ruce na ramena a lehkým tlakem ji donutil dosednout zpět na matraci. Dívka nahrbila záda a sykla bolestí. Žebra byla stále příliš citlivá.
"Vidíte, že je ještě příliš brzy, abyste vstávala, Orianne. Vaše zranění bylo vážné a bylo by nemoudré cokoliv uspěchat."
Dívka už se opět nadechovala k protestu. Musela zaklonit hlavu, aby mu viděla přímo do očí, ale z otevřených úst nevyšlo jediné slovo. Zase je naprázdno zavřela. To, o co se tady pokoušela, nebyl dobrý nápad. Zrak začal opět ztrácet svou ostrost a halit se do mlhy. Zamotala se jí hlava.
"Bude lepší, když si zase lehnete. O vaší nezodpovědnosti si můžeme promluvit i později. Teď musíte odpočívat. A bez protestů," dodal pro jistotu a jemně ji zatlačil do měkkých přikrývek.
Orianne si ani nevšimla, že v pokoji zůstala jen s ním. Neměla tušení, kdy se stihla vytratit Éowyn s Faramirem, že to vůbec nezaznamenala. Nyní upírala oči na tmavovlasého elfa, který seděl na kraji její postele a snažila se udržet otevřená víčka a bojovat s mlhou, ve kterou se začal měnit svět kolem ní.
Erestor hladil dívku po vlasech v rytmu, který připomínal tichou ukolébavku, a ona začala vzdávat ten boj se spánkem, jenž se opět hlásil o své právo opanovat její tělo. Začaly se jí klížit oči. Ale dříve než její mysl obestřely mlžné opary nevědomí a vtáhly ji do svého světa, všimla si, že kolem elfových rtů pohrává jemný úsměv. Ten ji dál provázel v říši snů.


***

Zatímco její mysl bloudila snovými stezkami, do města se vrátila družina od Černé Brány i se dvěma malými hobity. Ti díky své statečnosti prošli Mordorem a zničili prsten moci v ohních Hory Osudu. Frodo i Samvěd, jeho věrný přítel, měli srdce stále ještě sevřená strachem a ten z nich jen pomalu opadával, stejně jako vzpomínky na prožitá úskalí, která museli zdolat, aby došli ke svému cíli. Pořád se na ně lepily a nechtěly je pustit ze svých osidel. Ale jak temnota stále více slábla a oni byli blíž a blíž Minas Tirith, vracelo se k nim světlo a s ním opět klid. Avšak vše chtělo svůj čas a rány viditelné i neviditelné se nyní, když už nebylo třeba obávat se Černé moci, chtěly zahojit.
První věci, na které se Aragorn zeptal, když dorazil spolu s vojskem zpět do města, byly: Jak se daří zraněným z bitvy na Pelenorských polích a kdy dorazila Elrondova dcera zpět do Bílého města?
Na svůj dotaz o nemocných dostal dobrou zprávu, všechna zranění se hojila uspokojivě, i když si žádala svůj čas, aby se stihla zacelit.
Odpověď ohledně Oriannina příjezdu jej však udivila, že zašeptal v překvapení: "Ona to dokázala."
Gandalf, který stál vedle něj a opíral se o svou hůl, se jen zasmál a pak pokrčil rameny: "Čarodějové nikdy nemluví do větru."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama