12. kapitola: Hořká příchuť volby

19. dubna 2012 v 20:23 | Ninsie & Ewil |  Poslední
Pomalu se s příběhem Orianne blížíme ke konci. Stále ale ještě zbývá pár věcí říct. Copak se děje v duši čarodějky a čí čekání bude odměněno?
Odpovědi naleznete pod perexem :)



12. kapitola

Hořká příchuť volby


Dny běžely a slévaly se v týdny. Mnoho věcí se změnilo v průběhu té doby, kdy se Oriannina duše potulovala po zvláštních stínových stezkách. Hledající, bloudící a přece postupující s jakousi vytrvalostí vpřed. Hledala a věděla, že pokud vytrvá, tak i najde. Neznala krajinu, kterou se pohybovala a tak se jen plně spoléhala na svůj instinkt čarodějky. Na to, co v ní Merian objevila a otevřela. To co jí ze sebe předala. Byla její učitelka a vytvořila si k ní jakési prazvláštní pouto. Právě na to nyní dívka sázela. Tohle bylo vodítko, které by ji mohlo dovést až k ní.
Zastavila se. Náhle necítila potřebu jít dál. Byla na místě. Mlžná šeď se jí v chuchvalcích válela u nohou a jakoby neviditelnými provazy obtáčela její kotníky. Očima opsala celý svět, v němž se šedá převalovala ve vlnách a měnila svůj odstín. Nadechla se, a aniž by použila hlasu, zakřičela její jméno:
"Merian!"
Nedostala však žádnou odezvu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by ji žena slyšela. Znovu nechala rozeznít svůj vnitřní hlas:
"Merian, přišla jsem za tebou na místo mezi dvěma světy. Potřebuji tě. Prosím!"
Napřed se nestalo nic. Jen šedavá barva se přelévala všude kolem. Pak když už chtěla znovu vykřiknout její jméno, v dálce zahlédla záblesk. Rychlý bílý záblesk, který otře kontrastoval s pochmurnou šedí a prohnal se napříč celým prostorem. Spolu s ním přicházela ta, jíž volala. Černé vlasy kolem ní divoce vlály a mlčky kývla na pozdrav. Potom, jak bylo jejím zvykem, přešla přímo k věci. "Co tady děláš, Orianne? Proč jsi se mnou chtěla mluvit? Neřekla jsem ti o tomto místě, tak jak jsi ho nalezla?"
Dívka pokrčila rameny. "Nemusela jsi. Objevila jsem se tady, když jsem na tebe pomyslela. Potřebuju s tebou mluvit. Bitva o Středozem je sice vybojovaná, ale ta má ne."
Čarodějka na ni tázavě pohlédla a Orianne s povzdechem pokračovala.
"Když jsi odešla, měla jsem sen. Nebo spíš předtuchu. Setkala jsem se s ním v ní. Kvůli tomu jsem jela na Pelenorská pole. Kvůli tomu jsem bojovala, jen abych se s ním mohla utkat a on…" nedokončila, protože to spolehlivě udělala Merian.
"On si s tebou jen pohrál a vyzval tě, abys ho hledala. Nemám pravdu?"
"Ale jak to víš?" překvapeně na ni pohlédla.
"Nejsi první."
"Ale budu poslední," zamumlala Orianne.
Čarodějka si povzdechla. "Nemáš ani nejmenší tušení, do čeho se chystáš pustit."
"Ale tys mě k tomu připravovala. Tys mě učila. Řekla jsi mi celý příběh. Nemohla jsi přece čekat, že po tom, co se to dozvím, zůstanu navěky tady."
Merian naklonila hlavu nepatrně ke straně a založila si ruce na prsou. "Ne, to jsem tedy opravdu nečekala. Ale i tak jsem doufala, že budeš mít ještě pár let. Jen trochu času navíc na bližší seznámení se svými schopnostmi, svou magií."
Orianne zavrtěla hlavou. "Karty byly rozdány ještě předtím, než jsem se narodila. Vše bylo řízeno, vše mělo svůj důvod. A když jsem se s ním konečně setkala, přijala jsem jeho výzvu. Ale ta hra se bude hrát podle mých pravidel."
Čarodějka ji chvíli zkoumavě pozorovala a pak s povzdechem přikývla. "Dobře. Budu na tebe čekat v našem světě," potom se odmlčela a ještě než zmizela, oslovila ji znova: "A Orianne, neopakuj chyby své matky."
Dívka sebou nepatrně trhla. "Co tím myslíš?"
"To víš nejlíp sama. Nejsi jediná, kdo by mohl být v ohrožení," odvětila a s dalším zábleskem byla pryč.
Tmavovláska se ještě naposledy rozhlédla po tom šedavém světě a udělala jeden krok vpřed, aby se zbavila provazců obmotaných kolem jejích kotníků. Potom se nadechla, zavřela oči a zmizela taky.

Orianne namáhavě odlepila víčka od sebe a zamžourala kolem. V pokoji vládla tma a otevřeným oknem sem pronikal svěží vítr s příslibem brzkého léta.
Nevěděla přesně, jak dlouho spala. Ale podle silné vůně květin, kterou byl prosycen vzduch, tipovala, že to snad mohly být i měsíce. Události posledních dnů a týdnů spočívaly ukryté pod závojem mlhy zapomnění, ležící ještě mnohem dál než šedý svět, ze kterého se její duše právě navrátila. Nesnažila se více proniknout do svých vzpomínek, když na ně její hlava reagovala prudkou bolestí a zrak se jí mžil. V tuto chvíli jí nezbylo tedy nic jiného, než se s tím smířit a pokusit se o to později.
Trochu s námahou vstala a došla ke stolu, na němž leželo umyvadlo a zrcadlo. Ponořila ruce do chladné vody a poslední útržky ospalosti a malátnosti z ní spadly. Sklonila hlavu k hladině a opláchla si obličej. Teprve poté se podívala do zrcadla. Nezměnilo se toho příliš. Snad jen její tvář byla trošku pohublá a ona sama bledší než dříve, ale jinak zůstávala stejná. Tmavé kruhy únavy, které dříve usídlily pod jejíma očima, byly už jen pouho pouhou vzpomínkou.
Rozhlédla se po pokoji a s potěšením zaznamenala, že sem za tu dobu, co se potulovala ve stínových světech, stihli přinést všechna její zavazadla. Což v podstatě čítalo jen její vak mnohonásobně zvětšený a upravený na cestu, které se zúčastnila. Sehnula se k němu a vytáhla z něj jedny šaty, ty, které jí jako první přišly pod prsty a navlékla je na sebe místo noční košile. Nehodlala strávit v posteli už ani minutu. Rukou sjela na krk, kde by měla být její hvězda. Ten magický přívěšek, který jí Merian dala a nabádala ji, ať ho nesundává.
Její prsty však nahmátly pouze vzduch. Srdce jí vyskočilo až do krku při představě, že by jej ztratila.
Začala neklidně prohledávat obsah svého vaku, a když v něm nenalezla to, co hledala, měla pocit, že se její krev změnila na led. Jako poslední možnost, jež jí ještě zbývala, se rozhlédla po pokoji a v duchu poděkovala za něčí prozřetelnost, která jí, ač bez jejího svolení, sejmula hvězdu z krku a uložila ji do vyřezávané krabičky. Ta ležela pootevřená na stolku kousek od zrcadla.
Hbitě sáhla pro přívěšek a zapnula si jej kolem krku. Ve chvíli, kdy se houpavým pohybem snesl dolů a dotkl se její kůže, cítila, jak do ní proudí příval její magie, její síly. Prsty si pročesala dlouhé havraní vlasy a upravila přetočený pás na šatech. Potom na sebe znovu pohlédla do zrcadla a s potěšením zjistila, že s tou, kterou v něm viděla ještě před chvílí, měla pramálo společného. Už nebyla slabá, skoro mrtvolně bílá s propadlými tvářemi. Byla opět tou, jakou se znala a tou, jakou ji Merian naučila být.
Spokojeně odvrátila pohled od svého odrazu a rozhodnými kroky vyšla z pokoje. Musela se opět dostat do dění kolem a nepostávat jako nezúčastněný pozorovatel bokem. Dokud tu setrvávala, byla rozhodnutá se toho účastnit.

Vyšla z Domu Uzdravování, kde se až doposud nacházel její pokoj. Slunce už stálo opět na obloze a vysílalo své teplé paprsky na zem. Dívka potěšeně nasávala sluncem ohřátý vzduch a pospíchala dolů k městským branám, odkud se ozýval pokřik. Nedošla však k nim. Ve chvíli, kdy vstupovala na nádvoří, že kolem Bílého stromu sejde do ulic gondorského města a odtud se dostane ke vstupu do Minas Tirith, přijížděl právě průvod v čele s již korunovaným králem Elessarem. Na čele mu zářila bílá koruna, a když sesedl z koně, tyčil se nade všemi. Byl vysoký, zdál se věkovitý a přece ne. V rukou měl sílu uzdravení a kolem něj plálo světlo.
Orianne se zastavila na místě a sklonila hlavu v hluboké úkloně jako výraz toho, že ho uznává za svého dočasného pána.
Aragorn sesedl a pár kroky došel až k ní. Několik vteřin se mlčky díval na dívku, jíž jako závoj halily dlouhé vlasy. Pak se však sklonil a vzal ji dvěma prsty za bradu a donutil ji, aby zvedla hlavu a podívala se mu do očí. Věděl, co se s touto malou čarodějkou stalo a na rozdíl od dívky samé to neměl zakryté bolestí a mlhou. "Nemusíš se mi klanět, Paní. Ty i všichni, kdo přispěli ke konečnému pádu Stínu, jsou mi rovni. Proto povstaň a doprovoď mě prosím na malou hostinu na počest tohoto vítězství," vyzval ji jasným hlubokým hlasem a věnoval jí jemný úsměv.
Tmavovláska mu pohlédla do očí a chvíli do nich jen mlčky hleděla, jakoby z nich chtěla vyčíst odpověď na otázku co se dělo, zatímco ona bloudila šerem nevědomí. Její tvář se stáhla soustředěním a Aragorn trošku netrpělivě přešlápl. Vzápětí sledoval, jak se její čelo vyjasnilo a kolem rtů se jí rozehrál úsměv. Očividně získala odpověď na to, co hledala.
"Bude mi ctí, můj králi," souhlasila.
Elessar se sklonil, po dvorském způsobu jí políbil ruku a odváděl ji ke svému doprovodu. Poté společně vešli do síní Bílého Města.

***

Byl květen když Éomer, nynější král Rohanu, požádal Aragorna, aby se směl vrátit do své země a svůj odchod zdůvodnil těmito slovy: "Musím teď odejít do vlastní říše. Čeká mě tam mnohé k nápravě a uspořádání. Pokud jde o Padlého, vrátíme se pro něho, až bude vše připraveno. Zatím ať spí tady. Ty si srovnáváš vlastní záležitosti a je na čase, abych i já dostál těm svým a zjednal si pořádek ve své zemi."
I Éowyn Rohanská se s těžkým srdcem rozloučila Faramirem. Za ten čas, který oba strávili v Domě Uzdravování, se mezi nimi zrodil křehký cit, který byl právě díky své jemnosti a už téměř ztracené víře tím nejkrásnějším, co vzniklo od chvíle, kdy Černá zem padla a do Středozemě se vrátil tak dlouho žádaný mír. Rohanská paní vzala jeho ruce do svých dlaní a pevně mu pohlédla do očí. Tam na hradbách nedaleko zahradního sloupoví, na místě kde se jako nemocní poprvé setkali, mu slíbila, že se vrátí, až bude její král uložen k odpočinku.
Orianne bez zaváhání rovněž požádala krále Elessara, aby směla odjet se svými bratry, kteří se uvolili doprovázet rohanské jezdce. Tentokrát dívka nemusela bojovat za svou prosbu. Naopak. Král ochotně svolil, ale byl tu někdo jiný, po kom chtěl, aby zůstal o jeho dvora a pomohl mu ještě uspořádat nějaké záležitosti. A ten někdo byl právě někdejší doprovod mladé čarodějky - Erestor.
A tak osmého května odjela družina rohanských severní cestou spolu s Elrondovou dcerou a jeho dvěma syny, doprovázeni pohledem tří mužů osaměle stojících na hradbách. Všichni upírali oči na obzor a dívali se, jak jízda mizí v dálce, až nakonec úplně splynula s obzorem. A každý z těch tří se svými zaobíral vlastními myšlenkami.

Byla to dlouhá a trochu smutná cesta. Přestože srdce naplňovala radost nad konečným vítězstvím, nesla v sobě i stíny žalu a smutku. Tato válka si vybrala svou daň a byl to právě i jejich bývalý milovaný král Théoden, který za ni zaplatil tu nejvyšší. Svůj život.
Dny pomalu míjely a oni jeli dál. Tentokrát nechala Orianne čas, aby si běžel svým tempem a opět, na nějakou tu chvíli, nebyla víc než jen obyčejnou dívkou. Nemusela kontrolovat průtok moci. Nic se před jejím vnitřním zrakem neodvíjelo a ona byla skoro i šťastná. Po boku svých bratrů cválala téměř až na samém konci jejich družiny a všichni tři se smáli, když Elrohir začal slovy: "Pamatujete na toto…" a v další chvíli vytáhl na světlo jednu už dlouho zapomenutou veselou příhodu, ve které měla hlavní roli jejich nejmladší sestřička a sám Pán Roklinky. Dívka si lehce provinile ret skousla a Elladan se na ni zašklebil. "Není třeba cítit se provinile. Vždyť to bylo celkem zábavné. Tedy aspoň já jsem otce do té doby s velkou ropuchou na hlavě ještě neviděl."
Tmavovláska se nesouhlasně zamračila. "To nebyla ropucha, Elladane. Byla to jen trošku přerostlá žába," informovala ho povzneseně.
Oba bratři pozvedli obočí a byl to Elrohir, kdo přerušil své vyprávění a přemýšlivě pronesl: "Ori, já si myslím, že to byla ropucha. Na hřbetě měla vyměšovací žlázy a celkově nevypadala příliš podobně ostatním obyčejným žábám."
"No tak prostě byla originální," odsekla dívka. To stvoření měla ráda, třebaže se k ní tehdy zachovalo nevděčně a poté, co jí zanechalo jakousi ostře smrdutou tekutinu na rukou, na kterých jí vzápětí vyskočila vyrážka, zmizelo do Bruinen a už víc nevyplavalo.
"Tak se hned nezlob, sestřičko. Dětská mysl mnohdy mnoho věcí zkreslí," řekl trochu chlácholivě Elrohir.
Orianne mu věnovala líbezný úsměv. "Že to říkáš zrovna ty, s nímž si jeho mysl pohrává neustále a ani nemusí být dítě."
Nikdy neměla ráda, když ji ti dva přesvědčovali o opaku nebo chtěli, aby uznala jejich pravdu. Milovala sice své bratry, ale přesto nesnesla, když jí někdo z nich vtloukal do hlavy, že její zvířátka nebyla to, za co je měla. Proto s trochou škodolibé radosti využila toho, že jí Elrohir nahrál na smeč.
Elladan pohlédl na svého bratra a nad jeho pár vteřin zaraženým výrazem, se začal otřásat smíchy. Elrohir po něm vrhl ostrým pohledem a jeho dvojče ze sebe s námahou dostalo: "Když ona to řekla tak hezky a pravdivě," a v příští chvíli musel sklonit hlavu, protože se po něm Elrohir hravě ohnal. Elladan nasadil škodolibý úsměv a Orianne nestačila žasnout. Její bratři, dva vážení bojovníci, se chovali jako malé děti.
Tmavovláska se musela ušklíbnout a jen rezignovaně zavrtěla hlavou. Kdyby je teď tak mohl vidět otec, když se jeho chlouba a pýcha chovala jako - no rozhodně ne jako dospělí muži a budoucí vládci Imladris.
Dívka raději upřela pohled do dálky, kde se před nimi na kopci už rýsoval Edoras. U Zlatých síní vládla rohanská zástava a celkově to vypadalo, že místo je mnohem živější, než když sem přijela s Erestorem poprvé.
Éomer v čele skupiny pobídl svého koně k rychlejšímu běhu a to, že rád vidí svůj domov, z něj sálalo na metry. Ostatní se rychle přizpůsobili jeho tempu a dokonce i Elrohir s Elladanem ukončili svou žabomyší válku a naklonili se v sedlech, aby pobídli své hřebce k rychlejší jízdě.
"Král Éomer se vrací!" neslo se nad městem množství hlasů dříve, než družina vůbec vjela do jeho bran. Lidé vybíhali ze svých příbytků a utíkali od své práce, aby přivítali návrat svých pánů.
Éomer přitáhl svému koni otěže a jak ho předtím vybízel k tomu, aby přidal ve svém běhu, nyní ho žádal o zpomalení. Klidně svíral otěže, když vjel do města. Seděl zpříma v sedle a na tváři se mu objevil šťastný úsměv. Konečně byl opět doma ve své zemi. Třebaže mu v gondorské říši nebylo zle, byl rád, že smí vidět rodné síně Edorasu a svůj lid.
Orianne vjela do bran města až jako poslední, z každé strany jednoho svého bratra. Ti nyní klidně třímali otěže svých koní a s lehkým úsměvem si prohlíželi Edoras. Pohledů, které po nich vrhali zdejší lidé, nevěnovali přílišnou pozornost, dokud se u jejich trojlístku neobjevila mladá dívka. Nemohlo jí být o moc více než Orianne. Byla očividně vyslána nějakým starším obyvatelem, aby přivítala každého z družiny květinou. Trošku váhavě přistoupila k Elladanovi a s lehkým úsměvem mu vtiskla do dlaně bílý květ. K dívčině šoku, i šoku jeho sestry, ji elf jemně pohladil po tváři a věnoval jí úsměv.
Celou tu scénu sledovali zdejší lidé s údivem. O sličnosti jejich tváří slýchávali z vyprávění, ale málokdo z nich se s nimi kdy setkal. Nyní se však mohli přesvědčit na vlastní oči, že to, co znali z příběhů, nebyla lež, ale čistá pravda. Když se Orianne ohlédla přes rameno, viděla dívku, která je přivítala, stát na tom samém místě a k jejímu překvapení nebyla jediná, kdo ji sledoval. Elladan v ruce svíral drobný květ a dlouho od ní nedokázal odtrhnout pohled.

Když se po chvilce strmého stoupání konečně ocitli před schody do Zlaté síně, sesedli ze svých koní a na Éomerovo vyzvání zamířili dovnitř. Byl čas chopit se vlády a uspořádat záležitosti nového krále. Tak zatímco se její bratr vypravil přímo do trůnního sálu, Éowyn ukázala hostům jejich pokoje a pak je zanechala o samotě, aby si trochu odpočali se slovy, že budou očekáváni na večeři.
Jakmile se za ní zavřely dveře, tmavovláska si trochu vydechla a posadila se na postel. Teď, když byla o samotě, se k ní vracely vzpomínky na celé setkání s Merian ve stínovém světě. Nadechla se. Věděla, že bude těžké odejít. Ale neměla už jinou volbu než tu, co učinila. Nikdo neměl druhou šanci vybírat dvakrát a ona přijala výzvu, sice bez rozmyslu, ale zatím toho ještě nelitovala. Na lítost ještě bylo brzy. Ta měla přijít později, až stane tváří v tvář svým milovaným a řekne jim o své volbě.
Dívka se zvedla z postele, na které bez jediného pohybu seděla, a rozhlédla se po malém pokoji. Byl pohodlný, to ano, přesto tu bylo něco, co postrádala. Přešla k zavřeným okenicím a prudce je rozrazila od sebe. Do jejího těla se opřel závan větru a vmetl jí prameny dlouhých tmavých vlasů do tváře. Klidně je odhodila na záda a sedla si na široký kamenný parapet, oči upřela na obzor v dálce. Zapadající slunce barvilo dlouhé planiny do teplých odstínů červeně, ale bylo tu ještě něco jiného, co upoutalo její pozornost, než jen mizící kotouč na obloze.
V dálce se rychle pohybovaly nějaké temné body. Dívka se vyklonila ven z okna a přimhouřila oči. Pohled stále upírala k obzoru, a třebaže neměla zrak elfího lidu i tak viděla daleko díky tomu, co ji naučila Merian.
"To není možné." vydechla a vyběhla z pokoje. Musela najít Elrohira s Elladanem. Musela se ujistit. Prohlédla pokoje vedle sebe, ty které její bratři dostali od Éowyn, ale byly prázdné. V trůnním sále rušit nechtěla, ale i tak pochybovala, že by je zrovna tam mohla zastihnout. Napůl čekala, že se budou potulovat někde po městě. Dokud nebyla noc, jen stěží se zdržovali v domě.
Zamířila proto rychle ven. K jejímu překvapení se právě u schodů srazila s Elladanem takovou rychlostí, že zavrávorala a nebýt rychlého postřehu jejího druhého bratra, jistě by se setkala s tvrdou kamennou dlažbou.
"Pomalu, sestřičko. Nechtěli bychom tě do rukou našeho otce předávat po částech," konstatoval s úsměvem a sledoval, jak se dívčina tvář od počátečního šoku mění v překvapenou a poté nadšenou.
"Tak je to tedy pravda!" vykřikla Orianne a dvojčata přikývla.
Éomer i s Éowyn vyšli právě v okamžiku, kdy se celá jízda zastavila před schody Zlaté Síně a začala pomalu sesedat z koňských hřbetů.
Orianne již víc nečekala. Byla příliš ráda, že je vidí a nedokázala kontrolovat své emoce natolik, aby zastřela tu radost, která z ní prýštila a nenechala jí projevit se. Sotvaže se nohy Pána Roklinky dotkly země, otočil se přímo k běžící dívce a rozevřel náruč. Netrvalo ani pár vteřin a jeho nejmladší dcera se ocitla tváří proti jeho hrudi a on ji k sobě pevně a s otcovskou láskou přitiskl.
Dlouho tak stáli nehybní, uzamčení ve vlastním světě, kde neexistovalo nic jiného než pouto rodiče a dítěte. Dvě srdce bijící v radostném rytmu shledání. Orianne odklonila hlavu od jeho hrudníku a pohlédla lehce nahoru. Chtěla mu vidět do tváře. Chtěla vidět ten úsměv, který si pamatovala jako malá holčička, než se čelo jejího otce začalo stahovat temnými obavami. Nyní měla příležitost, protože se na okamžik cítila, jakoby se vrátili v čase zpět. Ne tělesně, ale duševně.
Elrond ji od sebe odtáhl na délku paže a věnoval jí přesně ten z úsměvů, ve který doufala. Zkoumavě hleděl na dívku a s každou další vteřinou si uvědomoval její změnu. Tohle nebyla ta dívenka, sotva odrostlá dětským hrám, která ho tak narychlo opouštěla v Roklince. Nyní už před ním stála skoro žena, stále ještě trochu mladá, ale rozhodně ne dítě. Tvář zůstala téměř nepoznamenána, ale to co ji však měnilo a dodávalo jé nádech jakési nově získané hloubky, to byly její oči. Zračilo se v nich poznání, odhodlání a ještě něco, co zcela slabě plápolalo ukryté pod těmito dvěma vrstvami. Nicméně to tam bylo. Sotva postřehnutelné, ale přece. A Elrond nevěděl, kam to zařadit.
Dívka se na něj usmála a pak odtrhla svůj pohled od otce, když za jeho zády spatřila Arwen. Prosmýkla se kolem něj a pak se zavýsknutím padla sestře kolem krku. Cítila na svých zádech její lehké paže a těsně u ucha šepot, že ji velmi postrádala. Což hned na to přiznala i Orianne.
Když jí pohlédla do tváře, musela se skoro smát. Nepoznávala ji. S elfkou, kterou opouštěla v Roklince, měla pramálo společného. Tatam byl usoužený a smutný výraz. I odlesk strachu v jejích očích se rozplynul a vystřídala ho naděje, radost a očekávání. To po čem toužila, leželo na dosah ruky.
Arwen vytáhla ze svého jezdeckého vaku drobný rudý květ, který jí její mladší sestřička před odjezdem svěřila, aby jí ho vrátila zpět. Orianne ho přijala mlčky. Trochu zamyšleně přejela palcem po okvětních plátcích a pak pohlédla vzhůru, aby sledovala, jak se její otec zdraví s Éomerem a posléze poklonou i s Éowyn a spolu s ostatními je následuje do Zlaté Síně Edorasu, Síně králů.
Jen jeden z elfské jízdy se ještě zdržel venku s nejmladší Elrondovou dcerou. Orianne se musela usmívat, když se na něj otočila a čelila těm klidným očím a ústům roztaženým do jemného a radostného úsměvu.
"Glorfindeli," zašeptala jeho jméno a přistoupila k němu. Jeho ruce vzaly její tvář do dlaní a on se mlčky sklonil a na čelo jí vtiskl polibek.
"Rád tě vidím, Rian," pravil, než ji objal. A tentokrát se, jako jen ještě před pár měsíci, její srdce tak prudce nerozbušilo. Zůstalo klidné a radostně bilo v její hrudi. Zaplavil ji pocit klidu a bezpečí, když poslouchala jeho tichý dech a pomalý tlukot v hrudi. Něco se v ní změnilo. Anebo si to až teď uvědomila. Glorfindela milovala, ale jako přítele a on nikdy nemohl být více. Ne, pokud by ho nechtěla ochudit o jeho osud. Ne, pokud by měla zapomenout na svou cestu. Dívčino srdce mu zůstane nakloněno a v něm si uchová obrázek i obrázek celé rodiny, do které ho od tohoto okamžiku počítala.

Dívky nechaly muže projednávat vlastní záležitosti a samy si sedly stranou a blízko plápolajícího ohně a tiše spolu rozmlouvaly. Arwen se projevila jako skvělá vypravěčka příběhů z dob, kdy Středozem byla ještě mladá. Orianne i Éowyn mlčky, skoro bez dechu, poslouchaly její tichý hlas, kterým před nimi rozprostírala obrazy dávno zapomenutých osudů i míst, o kterých jí kdysi rozprávěl její otec, nebo co si přečetla ve starých svazcích. Během dalšího příběhu se k nim připojili i Elladan s Elrohirem a brzy vystřídali svou sestru v povídání. Jejich společnost byla uvolněná a svázaná nitkami příběhů, které lahodily jejich sluchu a braly v napínavých místech dech. Éowyn s úsměvem naslouchala a Orianne požádala Elronda, aby se k nim připojil a rovněž vyprávěl.

Pokud někdo uměl propůjčit život a přesně nastínit příběhy časů dávno minulých, pak to byl on. Celá síň ztichla a naslouchala zvučnému hlasu Pána Roklinky a jeho slova proudila hluboko do jejich myslí a otevírala ta srdce, která stále ještě zůstala uzamčena strachem a stínem, jemuž musela čelit.
Když vyprávěl o Berenovi a Luthien, neubránil se Elrond pohledu na své dcery. Arwen se jen nepatrně usmála a Orianne sklonila hlavu. Snad měla podezření, že její otec už přinejmenším něco tuší, ačkoliv ona sama neřekla nic. Tak či onak, později si s ním bude muset promluvit. Ale ne dnes. Dnešní večer patří příběhům zcela odlišným, než bude ten její.
Dlouho do noci se neslo Edorasem vyprávění o slavných a velkých činech jak lidí, tak i elfů, příběhy lásky, nenávisti a touhy po moci, příběhy vědění a pokory. Příběhy velkých a slavných králů i již dávno zaniklých říší. Elrond před nimi otevíral další a další dveře do síní minulosti a oni do nich vstupovali, naslouchajíce jeho vyprávění.

***

Aragorn stál u bílého sloupoví čelem k velkému oknu, kterým bylo vidět na nádvoří a na vzdálené kopce horizontu. Ruce měl spojené za zády. Čekal na své přátele a společníky a záhy se jich dočkal. Dveře se se skřípěním otevřely a oni vešli dovnitř a vyčkávali, co jim nový král Gondoru bude chtít. Sami se už toužili raději vydat domů. Třebaže se v Bílém Městě měli dobře, přesto jejich srdce postrádala rodné končiny a známé tváře rodiny. Aragorn to moc dobře věděl, ale nechtěl Společenstvo ještě rozpustit.
"Všechno musí jednou skončit," otočil se k nim s lehkým úsměvem, "ale chtěl bych rád, abyste ještě chvíli počkali. Vždyť ještě nepřišel konec činů, na kterých jste se podíleli. Blíží se den, který jsem vyhlížel v průběhu celého svého života a až nadejde, chtěl bych mít své přátele u sebe."
Víc jim však o tom dni neřekl a oni se ho nevyptávali.

Jednoho dne se Gandalf někam vytratil. V noci pak odešel s Aragornem z města a dovedl ho na jižní úpatí, kde našli stezku vyšlapanou v dávných dobách a po níž se jen málokdo odvažoval vystoupit. Vedla totiž po hoře k vyvýšenému posvátnému místu, kam chodívali jenom králové a tam spolu rozmlouvali. Horní plošiny dosáhli až s prvními slunečními paprsky.
"Obrať tvář od zeleného světla a pohlédni tam, kde se všechno zdá neplodné a studené!" přikázal mu Gandalf.
Aragorn uposlechl. Obrátil se tedy a uviděl za sebou kamenitý svah. Chvíli přejížděl to zprvu nehostinné místo, kam padl jeho zrak a s každým dalším pohledem si uvědomoval, že ne vše je tak, jak to na první pohled vypadá. Všiml si, že až nahoře v pustině, něco osamoceně roste.
Rozvážnými kroky, s očima upřenýma stále na cíl, vyšplhal vzhůru. Tak zjistil, že na samém kraji sněhu vyrůstá semenáček stromu vysoký sotva tři stopy. Teprve nedávno musely vyrašit dlouhé zelené listy, které byly vespod stříbrné. V útlé koruně byl chomáček bílých květů, jejichž lístky svítily více než sníh, na který dopadají sluneční paprsky. Tohle bylo přece to, v co doufal, že časem objeví.
"Našel jsem!" zvolal Aragorn a sklonil se k drobnému životu.
Opatrně vytáhl stromek z půdy a pak se společně s čarodějem vrátil zpět do Minas Tirith a odnesl jej do citadely. Nechal vykopat uschlý Strom na nádvoří, ale nespálili jej, nýbrž byl se všemi poctami uložen k odpočinku do ticha Ráth Dínenu.
Sám král pak na nádvoří u fontány zasadil nový Bílý Strom a ten začal velmi rychle růst. S měsícem červnem se již větve prohýbaly pod bílým květem.
"To je dobré znamení," řekl Aragorn, když ho viděl. "Můj den již není daleko."
Poté postavil na hradby pozorovatele.

***

Den před letním slunovratem přijeli od Amon Dínu poslové s novinou, že od severu putuje Sličný lid a že se blíží ke zdem Pelennoru.
Aragorn přijal novinu s úsměvem, protože věděl, že se jeho čekání brzy naplní. "Konečně přicházejí," zašeptal a pak vydal rozkazy, aby se celé město připravilo k příjezdu družiny a obrátil se na Erestora, který mu stál po boku: "Nyní, příteli, budu potřebovat tvé rady." Ani slůvkem však nenaznačil více. Jen kývl na tmavovlasého elfa a ten jej následoval do sálu.
V předvečer slunovratu, když se nebe zbarvilo do safírově modré a vzduch byl svěží a voněl létem, přijeli k branám Minas Tirith jezdci. Vepředu cválali Elrohir s Elladanem se stříbrným praporcem, za nimi Glorfindel, Orianne a všechen lid Roklinky, dále Paní Galadriel a Pán Celeborn na bílých koních a s nimi velké množství elfů z jejich země, oděných do šedých plášťů a s bílými drahokamy ve vlasech. Jako poslední jel Elrond, mocný mezi elfy i lidmi. Vezl Annúminaské žezlo a vedle něho jela na šedém koni Arwen, jedna z jeho dcer. Večernice svého lidu.
Obyvatelé města vytvořili podél stran cesty hloučky a sledovali krásu a nadpozemský jas, jenž vyzařoval z elfské jízdy.
Frodo špitl Gandalfovi: "Konečně vím, proč jsme čekali! Tohle je tedy zakončení! Teď už nebude milován pouze den, ale i noc bude krásná a požehnaná a všechen strach z ní pomine!"
Král přivítal hosty a oni sesedli ze sedel. Elrond mu předal žezlo a vložil ruku Arwen do králových rukou a společně vstoupili do hlavního města. Nad nimi na obloze podobné černému sametu kvetly tisíce hvězd.

***

Byla již hluboká noc, když Orianne vstupovala do otcových komnat. Téměř všichni se již uložili ke spánku, aby byli odpočatí na zítřejší významný den. O Slunovratu si totiž jejich král měl vzít za manželku její sestru. Dívka byla ráda, že Arwen i Aragorn, navzdory všem překážkám a těžkosti cest, dosáhli svého cíle. Tohle byl však jediný záblesk radosti v celém jejím nitru, protože ona sama se topila. V bolesti. V nejistotě a nevyhnutelnosti. Měla poslední příležitost a vlastně i jedinou příležitost promluvit si s otcem o samotě a musela ji využít. Bylo tu totiž něco, co by měl vědět, co zatím jen tušil a dívka nyní musela potvrdit jeho domněnku. Ví, že ho zraní, že mu způsobí bolest. Ale pro ni už není jiné cesty.
"Co tě ke mně přivádí tak pozdě?" vzhlédl Elrond od rozečteného svazku, když Orianne vklouzla do pokoje.
Připravovala si celou řeč několikrát, ale teď ve chvíli, kdy mu stanula tváří v tvář, přemýšlela jak začít. Nic jí nepřipadalo dost vhodné. Vše se jí jevilo jen jako snůška prázdných slov bez jakéhokoliv obsahu. A ona chtěla, aby pochopil. Na okamžik sklopila hlavu k zemi a pak ji zase zvedla, na tváři trochu ztracený výraz a pracně se snažila zadržet pláč, který jí svíral hrdlo.
Chvíli se na ni jen mlčky díval, potom odložil knihu na malý stolek u křesla, ve kterém seděl a pohybem ruky ji vyzval, aby k němu přistoupila blíže a nepostávala u dveří.
Dívka na něj pohlédla a už nemohla dál zadržovat slzy, které způsobila slova, jež by mu měla říci. Musela s pravdou ven, i kdyby to nemělo dávat smysl. Měla v sobě velký zmatek, ale jediné v něm jasně plálo -její cíl. A za tím musela jít. Toho se musela držet. Doběhla k otci a schovala se mu v náručí.
Elrond dceru hladil po vlasech. Již dávno uhodl, proč se nachází tak pozdě v jeho pokojích. Neměl však pro ni žádná slova útěchy, stejně jako ona nepřišla, aby potěšila jeho srdce.
"Já… otče, nezlob se na mne, prosím." zašeptala tisknouc se k němu. Kdyby ji tak viděla Merian. Dostala by pěkný kartáč za své ubrečené jednání. Musela najít rovnováhu. Teď hned. Bylo to mnohem těžší, než si představovala.
Vyčkával a neříkal nic. Jen tušil, tušil, že ztratí i ji. Druhou ze svých dcer, která si zvolila svou vlastní cestu.
Orianne se znovu nadechla a pak už o poznání klidněji pravila: "Budu muset odejít pryč."
Jednoduchá slova. Přesto jakmile je vyslovila, měla pocit, že se změnila na kámen a padají na ni jako déšť a drtí ji.
"Tušil jsem, že ten den přijde," řekl tiše Elrond a nepřestával ji vískat ve vlasech. "Vracíš se tam, odkud pocházíš?"
Orianne se slzami v očích k němu vzhlédla a přikývla. Do mozku se jí zahryzl nepříjemný hlas: "Není trapnější pohled než na ubrečenou čarodějku."
Další z Merianiných mnohých pouček.
Elrond se zhluboka nadechl a pohladil ji po tváři. Tušil, že se se svou nejmladší dcerou neshledá, dokud svět neskončí, pokud ještě vůbec někdy. A jen toto vědomí mu působilo bolest. Miloval ji, ač nebyla z jeho vlastní krve.
"Můj domov bude vždy tady a ty stále budeš můj otec," zašeptala.
Žádná slova však nemohla utišit bolest v jejich srdcích ani zmírnit hořkost voleb, před které ho postavily jeho dcery. Přitiskla se k němu pevněji a zhluboka vdechovala jeho jemnou vůni. Chtěla si ho zapamatovat. Chtěla si ho pamatovat i na konci svého života a být schopna si vybavit každý detail jeho tváře.
Elrondovi se z hrdla vydral bolestný povzdech. Arwen zvolila smrtelný život po boku milovaného muže a Orianne, jeho nejmladší dítě, volila odchod z tohoto světa do míst, odkud doopravdy pochází.
Pohlédl na ni a pak se s vážnou tváří zeptal: "Není tu nic, co by dokázalo odvrátit tvůj odchod?"
Orianne se mu zahleděla do očí a něco v jejích bylo proti celému jejímu rozhodnutí a on si toho všiml a dodal: "Nebo snad někdo?"
Rychle sklopila pohled na své ruce propletené v klíně a zavrtěla hlavou. "Ne. Nikdo." Nebyla si však úplně jistá. Celé její nitro bylo vzhůru nohama a ona se v něm nedokázala vyznat.
"Jsi má dcera. Pokud se někdy vrátíš zpět, víš, kde mě najdeš," řekl nakonec Elrond a vstal. Zanechal dívku klečící u křesla, kde ještě před chvíli seděl, o samotě. Nemohl déle vydržet v pokoji. Musel jít ven na vzduch, aby opět získal svůj klid a rozvážnost.
Orianne zůstala na místě a snažila se opět potlačit vzlyky. Napřed zadržela dech, poté zkusila klidně a zhluboka dýchat. Když se jí podařilo to nejhorší zahnat, hřbetem ruky si setřela mokré stopy z tváří a pak vstala. Doufala, že na cestě do svých pokojů, nikoho nepotká. Musela se přece chovat jako čarodějka a ne jako uplakané dítě. I když v tento okamžik jím byla mnohem víc, než kdy jindy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vera Vera | Web | 23. dubna 2012 v 21:29 | Reagovat

ehm...ahoj :D ty píšeš jenom FF nebo i něco svýho?

2 Ewil Ewil | Web | 23. dubna 2012 v 21:32 | Reagovat

[1]: Zatím je tady jenom tenhle příběh, originální tvorba se objeví také :) Však se musíš porozhlédnout.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama