Epilog

25. dubna 2012 v 15:05 | Ninsie |  Poslední
Všechny příběhy jednou končí a stejně tak se povídka Poslední touto poslední částí dostala ke svému závěru. Takže nahlédněte společně s Orianne a dalšími neméně důležitými postavami naposledy do Středozemě. Anebo to snad není naposled? Těžko říct...

Prosím o odhlasování v anketě :) Chtěla bych jen mít přehled o tom, kdo z vás to četl. Díky moc.


Epilog


Nebe bylo blankytně modré a bez mraků a vzduch voněl nesčetným množstvím květin. Dole na nádvoří se hromadily zástupy lidí oděných do slavnostního oblečení a upíraly oči na jedno místo.
Pod korunou Bílého Stromu stál pár, který se držel za ruce a s lehkým úsměvem si hleděl do očí. Aragorn a Arwen. Konečně se dočkali toho, po čem tak dlouho toužili.
Přímo před nimi stanul Elrond a sledoval, jak si oba vyměňují své sliby věrnosti a věčné lásky, potom položil na jejich spojené ruce svou dlaň a ve jménu Jediného, jim požehnal. Před zraky všech byli prohlášeni za manžele, nový královský pár, vládce Gondorské říše. Aragorn polibkem stvrdil svou přísahu a pak se až dosavadním tichem rozeznělo množství hlasů provolávajících slávu a přání všeho nejlepšího.
Nakonec Elrond políbil svou dceru na čelo a stiskem ruky přijal Aragorna do své rodiny a popřál jim štěstí.

Hostina na jejich počest byla veliká. Tváře obou novomanželů zářily radostí a stoly se prohýbaly pod vybranými lahůdkami, květiny ve vázách omamně voněly. Byla zde i skupina elfských hudebníků, kteří ze svých nástrojů vykouzlili nádherné melodie zvoucí přímo k tanci.
Čas utíkal velice rychle. Páry kroužily kolem a všichni se radovali a spolu se zamilovaným párem slavili tento den. Bylo jisté, že na tento Slunovrat se bude ještě dlouho vzpomínat.
Ne všichni však měli srdce lehká a byli naplněni jen čistou radostí. Na pár tvářích se sem tam mihl stín úzkosti, zatím však ještě pro něj nebyl důvod. Bylo teprve brzké odpoledne a do noci stále daleko.
Orianne seděla mlčky. Dívala se na tanečníky, ale jí samotné do tance příliš nebylo. Vnímala čas, který letěl jako splašený a s každou další minutou se její odchod blížil. Byla šťastná kvůli sestře a vědomí, že odejde s posledním pohledem na její rozesmátou tvář v nejdůležitějším a nejkrásnějším dnu jejího života, ji jakkoliv by se to mohlo zdát, celou věc neulehčovalo.
"Smím provést svou krásnou švagrovou?" ozvalo se přímo před ní a Orianne se probrala ze svých pochmurných myšlenek. Váhala jen vteřinu než s úsměvem přikývla.
Ujistila se, že její sestra nebude svého muže postrádat, protože zrovna tančila s Glorfindelem a tak klidně přijala královu paži. Nechala se odvést na parket a už se z něj nedostala. Šla doslova z ruky do ruky. Tancovala s kým jen mohla a přestala sledovat neúprosný tok času. Jen jeden ji doposud neprovedl. Zatím ho neviděla. Zmizel, jakoby se propadl do země. Orianne však neměla kdy nad tím více přemýšlet. Prostě zapomněla na čas, vytěsnila ho ze svých myšlenek a o to větší byl šok, když se jí povedlo dostat z parketu a opět si sednout.
Nebe nad ní pomalu temnělo a první hvězdy se vydávaly na svou pouť. Orianne seděla na židli trochu stranou od ostatních a sledovala celé své okolí. Pečlivě si ukládala detaily milované rodiny do paměti, každý rys tváře, smích, vše a tak si všimla, že ji sestra po očku sleduje.
Včera, ještě než šla k otci, mluvila i s ní a stejně jako on, to nepřijala právě nejlépe. Přemýšlela, zda si to Arwen nechala jen pro sebe, nebo jestli to řekla ještě někomu dalšímu?
Taneční parket se vyprázdnil, a když královna povstala a oznámila, že tento tanec bude na počest někoho, kdo je jejímu srdci velmi blízký. Otočila se na svou sestru a ta sebou úlekem trhla. Taková pozornost jí nebyla příjemná. Oči hostů byly stočeny jen na ni a pomalu cítila, jak jí do tváří vstupuje červeň. Snažila se dívat do země. Je sice hezké, že se Arwen rozhodla věnovat jí toto, ale s kým má asi tak tančit?
Jako odpověď na její otázku se vzápětí ozval kousek od ní hluboký hlas. "Věnuješ mi tento tanec?"
Dívka zvedla oči. Poznala okamžitě, kdo ji žádá a zároveň se podivila, kde se tu tak náhle vzal. Až doposud ho neviděla. Zatajil se jí dech, když se přímo před ní skláněl Erestor. Byl oděný do temně modré a dívka si až nyní všimla, jak je oproti ní vlastně vysoký.
Hosté sledovali tmavovlasého elfa sklánějícího se před královninou sestrou, a když zazněly první tóny, odváděl ji na parket, který nyní patřil jen jim.
Držel ji pevně. Kroužil s ní po celé délce kolem přihlížejících lidí a upřeně se jí díval do očí. Snažil se z nich vyčíst něco, co by mu pomohlo a dalo trochu jistoty, když si uvědomil, jak se věci vlastně mají. Až doposud potřeboval samotu. Vše si v klidu přebrat a vrátil se právě včas, aby splnil Arweninu prosbu. Sama nová královna si celou věc uvědomila dřív než on a toho příliš nepotěšilo.
Orianne se cítila bezradná. Roztržená na dva kusy. Pod vším tím chaosem objevila něco překvapivého, něco co ji děsilo a co nikdy nemělo být. Jedna její část toužila zůstat tady a být mu blízko. Ta druhá byla čarodějkou věřící, že city nejsou pro ni. Ale udělala chybu. Stejnou chybu jako její matka. Zamilovala se. Její srdce navždy zůstane u něj.
Poslední tóny dozněly, avšak oni tam stáli dál. Erestor stále držel dívku v náručí. Vězeli v nějakém kouzlu a ani jeden z nich nechtěl přerušit to ticho, naplněné jen tlukotem dvou srdcí, která bila jako jedno ve stejném rytmu.
Arwen si vyměnila úsměv s Aragornem a Elrond už nyní věděl, že to co viděl v jejích očích včera, tu drobnou zrádnou jiskru, způsobila jedna bytost. Jeho přítel, který jí měl dělat doprovod a stal se něčím víc, ať už chtěl či nikoliv.
Orianne si konečně uvědomila ticho. Hudba už dávno nehrála. Erestor ji jen neochotně pustil ze svého náručí a odvedl na místo blízko novomanželů. Sám se pak během okamžiku ztratil v davu.
Dívka chvíli seděla a snažila se klidně dýchat. Potřebovala rovnováhu. Ten pořádek, který v její duši udělala Merian. Teď si připadala ztracená. Znala jen jeden svůj cíl, ale mohla mu skutečně obětovat vše? Právě takovéto uvažování a přemítání bylo nebezpečné a tak když obloha dostala barvu černého sametu, zvedla se a přistoupila ke královskému páru. Skutečně nebylo správné takto váhat, rozhodla se sama a jednou… jednou snad, pokud bude mít příležitost, se zase vrátí.
Usmála se na Aragorna i Arwen a tiše řekla: "Vaše čekání se konečně naplnilo. Přeji vám štěstí a radost ve společném životě." Potom se rychle rozhlédla a spiklenecky směrem ke králi zašeptala: "Vím, že má sestra je v dobrých rukou." Elessar na ni v odpověď mrkl a stiskl dlaň Večernice.
Ale ani její veselý a na první pohled bezstarostný tón nedokázal obalamutit její sestru. Uhodla to naprosto přesně.
"Už odcházíš, že ano?"
Orianne ztěžka přikývla. Teď potřebovala sílu. Nesměla projevit slabost.
Aragorn jakoby to vycítil, vstal a vzal dívku za ruku a řekl: "Těžká jsou všechna loučení, ale radostné bude naše shledání. Budeme čekat na tvůj návrat."
Orianne se usmála, ale jen ten úsměv jí stál hodně námahy. Pak se mu lehce uklonila, rychle objala sestru a odešla z hostiny. Musela pryč, hodně rychle pryč.

Potřebovala být chvilku sama, než bude připravena poměrně bezpečně přejít. Potřebovala klid, ale ani ten jí nebyl dán.
Sotvaže se vešla do zahrady a dostala se k sloupoví, ozvaly se na ní naléhavé kroky.
"Orianne, počkej!" zavolal dobře známý hlas.
Otočila se. Věděla, kdo to je a doufala, že ho už nepotká. Vše to jen ztěžovalo.
Zrychlila.
Nemohla se mu znova dívat do očí. Nedokázala by už odejít. Nedokázala se ještě ani pořádně vyrovnat s tím, co objevila ve své duši.
Rozběhl se a pár kroky ji dohonil. "Proč odcházíš?" zachytil ji za ruku a donutil ji otočit se k němu čelem.
Dívka uhnula pohledem a zadívala se na lem svých šatů, jen aby se mu nemusela dívat do těch tmavě modrých očí.
"Musím," zašeptala.
Zavrtěl hlavou. "Ty nemusíš, ale chceš," obvinil ji vážným hlasem.
Nevesele se usmála a zopakovala znova tiše, ačkoliv by byla radši, kdyby to nebyla pravda: "Musím."
Erestor chvilku mlčel a pak jí konečky prstů sjel lehce po tváři. "Zůstaň tady," požádal ji znenadání měkce.
"Jakým právem toto po mě můžeš žádáš?" zeptala se ho, stále se dívajíc mimo.
Tmavovlasý elf vzal její tvář jemně do dlaní a přinutil ji podívat se mu konečně do očí. Chtěl, aby se mu dívala do očí při tom, co jí zamýšlel říct.
"Neříkej něco, čeho bys mohl litovat," varovala ho rychle. Tušila, co se chystá vyslovit a vše se v ní sevřelo.
Erestor však udělal něco, co vůbec nečekala. Sklonil se k ní a přitiskl své rty na její v dlouhém polibku. Jejich prvním a posledním.
Když se ústa od sebe konečně odtrhla, dívka zalapala po dechu.
A on trochu zadýchaně, ale klidně vyslovil: "Žádám tě právem lásky. Miluji tě, Orianne. A litoval bych jedině toho, že jsem ti to nikdy neřekl."
"Dost! Mlč!" přerušila ho přísně a přitiskla mu prst na ústa.
Elf se na ni zmateně podíval. Stále ji svíral v náručí a snažil se pochopit, co se jí honí hlavou. Proč tak mluví?
"Nemůžeš milovat čarodějku," zaprotestovala. Stále se snažila držet Merianiných slov, ale selhávala na celé čáře.
"Nezáleží mi na tom. Nedokázal jsem poručit srdci, i když jsem se snažil," zamítl její chabý protest, ve kterém cítil pravidla někoho jiného.
Dívka na něj překvapeně pohlédla a pak se k němu přimkla. Naposledy. Slyšela rychlý tlukot jeho srdce, který se spojil s jejím. Byla ztracená. Už navěky a nikdy tomu nebude jinak. Ale musí jít. Teď hned. Zůstat jen pár chvil navíc a už nebude moci.
Z malé kapsičky u pasu vytáhla jedinou věc, kterou mu mohla dát. Snad jako vzpomínku i příslib, že možná jednou… Jednou budou věci jinak a ona se bude moci vrátit. Za lem na hrudi mu zastrčila rudý květ a vyprostila se z jeho náručí.
V očích se jí zaleskly slzy, ale zadržela je a poodešla od něho. Erestor zůstal stát na místě. Neudělal jediný krok. Nemohl ji už zastavit. Ona se již dávno rozhodla a nezbylo mu než to s těžkým srdcem přijmout.
V ruce svíral růži, kterou mu dala, a díval se na dívku. Stála jen pár metrů od něj.
Stačilo by jí udělat jen několik kroků, ale ona je neudělala. Teprve teď skutečně poznávala hořkou příchuť své poněkud unáhlené volby. Ale aby mohla v klidu dál žít, musela se vypořádat se svou minulostí a údělem, který si nesla v krvi.
Obrysy jejího těla přestávaly být zřetelné, pomalu průsvitněla. Odcházela. Přecházela do světa, odkud přišla. Erestor měl pocit, jako by mu někdo dýkou proklál srdce, když zašeptala:
"Já k tobě cítím totéž," a pak s posledním zajiskřením hvězdy na krku zmizela docela.
Ještě dlouho zůstal v zahradě a díval se na místo, kde před ním stála. Ale ať už to věděla nebo ne, dala mu naději.
Pousmál se.
V rukou svíral rudý květ, na jehož lístcích se ve třpytu hvězd zaleskly slzy rosy.

… až v temnotě probudí se svět
a těžké přijdou toky dní
pak Starších krev zkropí rudý květ
a povstane Jediná… Poslední…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aryjen Aryjen | Web | 29. dubna 2012 v 15:20 | Reagovat

Můžu mít otázku? Jak dlouho jsi celý příběh psala? :)

2 Ninsie Ninsie | 1. května 2012 v 19:04 | Reagovat

[1]: Tak celý příběh vznikl během necelých dvou týdnů, kdy jsem byla dlouhodobě nemocná a fakt poctivě každý den napsala kapitolu. Je ale prevda, že díly bývaly o dost kratší a celý příběh jsem více rozvedla až pro blog, co jsem před pár lety měla. ;)

3 MarryWolf MarryWolf | 26. dubna 2013 v 17:55 | Reagovat

Doufám, že budeš pokračovat! Tohle nemůže zůstat takto neukončené... :P Je to opravdu dech beroucí příběh a Ori se musí, upozorňuji MUSÍ, k Erestorovi vrátit :P :P

4 Ninsie Ninsie | 15. května 2013 v 0:19 | Reagovat

[3]: Uvidíme. Ten příběh jsem psala před lety a nevím, jestli se dokážu ještě do Ori dostat a jak by to vypadalo :D Ale tak... třeba se tu něco objeví :D Každopádně jsem ráda, že se ti to až takhle líbilo, když jsi to označila za dechberoucí :) No... možná se k němu vrátí, možná ne. Uvidíme :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama