Část druhá: Chrabře s bandou zvířátek I/II

28. července 2012 v 15:58 | Ninsie |  Dokud dýchám
Zdravím všechny zbloudilé duše,

a opět děkuju za komentáře k předchozí kapitole. :) Minule jsme se potkali s Poberty ochuzenými o jednoho červovitého člena, takže dneska to doženeme. Chtěli jste znát jméno té dívky a jak do celého obrázku zapadá? Tak tady se ho dozvíte. Za komentáře budu opět ráda. ;)

Část druhá

Chrabře s bandou zvířátek


1. září 1977

Cestování letaxem jí skutečně nedělalo dobře. Z krbu vypadla celá pomačkaná, umazaná a zhroutila se přímo na všechny čtyři. Zprudka oddechovala a hlava se jí motala hůř než na kolotoči. Bylo jí jedno, že se na ni lidé u Děravého kotle dívají trochu nechápavě.
Zachraptěla a v puse cítila pachuť popela. Super. Ona už dneska ale jedla. Tenhle dezert by si byla odpustila. A to o to víc, když se o ni přerazil další cestující, který právě bez ztráty kytičky vystupoval v krbu.
"Au!" vyjekla bolestivě, když se dotyčnému porazilo přerazit se o její končetiny. "Nemůžeš dávat pozor, kam šlapeš?" zachrchlala tak jízlivě, jak jenom v současném stavu dokázala.
Světlovlasý chlapec na ni pohlédl a nafoukl tváře, jako kdyby ho snad urazila. "A ty se nemůžeš válet jinde?" nedal se jen tak lehce a věnoval jí uražený pohled.
"Proč? Máš to tady snad rezervované? Zalehla jsem ti?" uštěpačně nadhodila drobná dívka a vytáhla se znovu na všechny čtyři. "Tak to se hluboce omlouvám. Cedulky Reservé Pettigrew jsem si fakt nevšimla," zašklebila se a protřela si oči. Ruce se jí nepatrně chvěly s každým pohybem, který udělala. Neviděli se hodně dlouho, ale znala ho jinak. Když odjížděla naposledy před tím vším, byl to ustrašený kluk, který jenom přikyvoval partě kamarádů a nechal se jimi vláčet. Buď se umí konečně postavit sám za sebe, anebo jsou tohle jenom výkřiky do tmy. Však ono se hodně brzy ukáže, jak to doopravdy je.
"Jsi v pořádku?" ozvalo se kousíček od ní. Zvedla k němu pohled zelenkavých očí a jenom mlčky přikývla. Rty měla pevně semknuté, tvář a oblečení celé zamazané. "Pomůžu ti," nabídl jí prostě a natáhl k ní ruku. Po chvilce zaváhání ji přijala a postavila se na nohy. I když stála, byla o dost menší.
"Díky a promiň," podotkla tiše a uhnula před jeho zpytavým pohledem. Místo toho se věnovala oblečení, které údajně oprašovala, ale spíš po něm nečistotu rozmazávala ještě víc.
Petr povytáhl koutek úst a zavrtěl hlavou. "To je v pohodě. Chápu, že jsi nervózní. Po tom všem, co máš za sebou, bych byl taky," ujistil ji a zastrčil jí zbloudilý pramen vlasů za ucho.
Zvedla k němu zrak, tentokrát vyloženě bílá. "Neříkej to nikomu. Přísahej!" vyzvala ho smrtelně vážně tichým hlasem a očima se zabodla do těch jeho. "Nechci, aby si na mě ukazovali a za zády si špitali." Tohle jí stačilo na minulé škole. Udělala k němu krok a během vteřiny pevně drtila jeho ruku. "Slib mi to!" vyrazila ze sebe naléhavě.
Chlapec o ten krok, co k němu udělala, ucouvnul. Její výraz ho z jakéhosi důvodu svou naléhavostí děsil. "D-dobře. Slibuju. Jenže vaši by mě roztrhli jako hada a nasekali do lektvarů, kdybych na tebe nedal pozor a něco se ti stalo," pokrčil bezradně rameny a pokoušel se vyprostit svoji ruku z jejího sevření.
"Naši se nemusí vůbec nic dozvědět a tohle může zůstat mezi námi. Nepotřebuju obojek a vodítko a stabilní dohled. Zvládnu se o sebe postarat sama a s ředitelem i ošetřovatelkou je přece všechno domluvené," nadhodila docela logicky, ale současně i s ostrým podtónem. Nechce ho mít pořád za zadkem a nedej bože, aby to vyslepičil svým kamarádíčkům.
"Jestli se ti ale něco stane, Špunte…" nedokončil a nechal zbytek věty viset ve vzduchu.
Dívka naproti němu zavrčela a povystrčila bradu. "Neříkej mi Špunte. Jsem o měsíc a půl starší," ušklíbla se a přimhouřila oči, když z něj vypadlo: "To možná jsi. Ale taky jsi o půl hlavy menší," kontroval Petr docela pohotově a konečně se vyprostil z jejího sevření. "Běž si dát sprchu a převleč se, než začnou strejda s tetou vyšilovat. Já zatím objednám snídani. Mám hlad. Vlak nám jede až v jedenáct."
"Žroute," ocenila ho už docela pobaveně a přikývla. Slib z něj vymámila a případného Špunta vymlátí taky. To se všechno vstřebá. Co by se však nevstřebalo, byl případný matčin šok, když by ji viděla takhle.
Když kolem něj procházela, pouze si z tváře stáhla jednu umouněnou šmouhu a palcem přejela po té jeho. S úšklebkem uhnula, když se po ní hravě ohnal. Zmizela mu za rohem u schodiště. Byli tu od včerejšího odpoledne a rozhodně se nemusela teď bát, že by narazila na příbuzenstvo. Táta si ještě něco zařizoval na Příčné a máma byla s tetou někde venku. Mohla si užít ještě hodinku nerušeného klidu a dát se trochu dohromady a hlavně přesvědčit svoje vlastní roztřesené končetiny, že vlastně o nic nejde. Je to jenom škola, nebo snad ne?

***

Nástupiště devět a tři čtvrtě vypadalo jako mraveniště. Všude kolem pobíhali studenti, kteří se vítali s kamarády, které přes prázdniny neviděli, anebo se loučili s těmi, jež na školní rok opouštěli.
Nadechla se a odhodlaně se otočila na rodinu. Koutkem oka zachytila, jak se Petr rozhlíží po nástupišti, div si hlavu nevykroutí. Povzdechla si. Už jí nabídl, že může do Bradavic jet s ním a jeho kamarády. Za jistých okolností to bylo velkorysé a dobrosrdečné gesto, ale ona si byla tak trochu jistá, že pravda za ní stojí někde jinde. Slyšela ten rozhovor, co vedl její táta s bratrancem, když si nahoře sbírala poslední věci a mysleli si, že mají soukromí. To Petrovo roztřesené A-ano, pane, si nejspíš bude pamatovat hodně dlouho. Stejně jako nešly přehlédnout jeho opatrné a zkoumavé pohledy. Nechystá se umřít, proboha.
"Dávej na sebe pozor, ano? Kdyby cokoliv, okamžitě jsi za ředitelem Brumbálem a vrátíš se zpátky," sevřel ji táta v náručí a lehce políbil do vlasů. "Víš, co máš dělat," připomněl jí pouze to, na čem se domluvili.
Dívka přikývla a konečně se nadechla, když ji otec pustil. Úkosem pohled na bratrance a v duchu byla tak trochu zlomyslně ráda, že jeho dlochní obdobným způsobem strejda s tetou. Otočila se na mámu, která ji k sobě už přitahovala.
"A piš nám, zlatíčko. Doufám, že se ti tam bude líbit," políbila ji na tvář a pak popostrčila směrem k vlaku, kam se už cpali poslední studenti. "Běžte, ať vám to neujede."
Hnědovláska popadla svůj kufr, který vážil bezmála víc než ona a cpala se s ním za Petrem, který ho s funěním a za pomoci strýce vytáhl, stejně jako předtím ten svůj, nahoru. Vydrápala se po schodech a o právě ve chvíli, kdy se z lokomotivy vyvalila oblaka bílého kouře a dvířka za nimi se zabouchla. Na chodbičce se do kupé sbíhali poslední studenti a ona i Petr se zatím nacpali k oknu v uličce, aby zamávali naposledy poněkud ubrečené rodině. Pak do ní bratránek strčil, když prolézal jako první. "Pojď za mnou," dodal už zcela nepotřebně, spíš pro efekt a vláčel svůj kufr uličkou, občasně nakoukl do jednotlivých kupé.
Nic jiného jí vlastně ani nezbylo. Zatnula zuby a svou muší váhou se zapřela, aby ten kufr vůbec utáhla a postupovala za ním. Musela v duchu uznat, že Petrova objemnost jisté výhody měla. Zacpal uličku tak spolehlivě, že se radši všichni klidili z cesty jenom proto, aby nebyli rozmáznutí o stěnu. A ji za ním taky nebylo vidět.
Světlovlasý chlapec se zastavil teprve až u dveří kupé, odkud se ozýval pobavený smích a hodně hlasitý hovor. Otevřel dveře a zalezl si i s kufrem dovnitř. Přes rameno jí naznačil, aby ho následovala.
"Ahoj, Červíčku," praštila ho do zad čísi pravice a Petr jenom zalapal po dechu. Dívka se objevila jen o pár vteřin později, sledovala to ode dveří a doslova pod jejich pohledem zrudla. A stejně tak její bratranec. "No, ne. Ty sis našel holku?" protáhl jeden z jeho kamarádů a ona ho po hlase poznala skutečně okamžitě. Nasucho polkla a v duchu zaúpěla. No jistě, že zafungoval zákon schválnosti.
"Počkej, tu už jsme viděli. Ty jsi ta slečna z louky. Ta s tkaničkou," loupl po ní pohledem hnědovlasý mladík a tázavě přejížděl očima z ní na Petra a zpátky.
Zrudla ještě víc, protože tentokrát se na ni upíraly tři páry očí a čtvrtý trochu nechápavý. "Neříkalas, že už jsi je potkala," ozval se bratranec zaskočeně.
"Tak trochu," vypadlo z dívky poněkud neochotně a radši by buď vycouvala a našla si místo jinde, anebo taky zavřela ty dveře, aby je neslyšela celá chodba.
"Vkus máš, Péťo, docela dobrej," ocenil ho černovlasý mladík, který se rozvaloval s nějakým časopisem u okna a ležérně se loktem opíral o stolek.
Zvedla k němu zrak a setkala se pohledem bouřkových a značně pobavených očí.
V duchu zaúpěla.
"C-cože?" ozval se konečně Petr, který se očividně právě vzpamatoval, a věci mu scvakly.
Příště poskočím, pomyslela si dívka v duchu a podívala se na svého příbuzného. Lehce naklonila hlavu.
"Tohle není… To je…" trochu bezradně se otočil na svou drobnou společnici a ta mu věnovala z rudé tváře naprosto klidný pohled a následující oznámení:
"Nejsem jeho holka," uvedla věci na pravou míru a pozvedla bradu.
Petr se konečně přestal zajíkat natolik, aby ze sebe dostal. "Kluci, tohle je moje sestřenice Amy Greyová. Pojede dneska s náma," pak se otočil na dívku. "Amy, to jsou ti, o kterých jsem ti už vyprávěl," zakončil to ne zrovna obratně.
Amy pozvedla jedno obočí, když se Petr svalil vedle svého kufru na sedačku a očividně neměl nejmenší snahu ho dostat nahoru do přihrádek jako ostatní. Nakonec se toho chopili ti dva černovlasí kluci, aby oba dva kufry vytáhli nahoru. Ten hnědovlasý s knihou jí zatím naznačil, aby se posadila. Jenže to ona neměla v plánu. Představování ještě neskončilo.
Hodila výmluvným pohledem po Petrovi a krátce semknula rty. Nadechla se, teprve pak na tváři vykouzlila drobný úsměv. "Vzhledem k tomu, že bratránek očividně zapomněl svoje vychování u snídaně a ono za námi cupitá až z Děravého kotle, tak trochu mi neřekl vaše jména," ušklíbla se pobaveně a ve stejném duchu dodala: "Ale mluvil o jenom frajerovi s koštětem," kývla k rozčepýřenci a hraně si povzdechla. "Nejsem si ale jistá, jestli koště myslel jako koště, anebo jako metaforu pro to na tvojí hlavě," mrkla na něj docela mile, pak vrátila pozornost ostatním. " Pak taky zmiňoval chodící mozek," kývnula k hnědovlasému klukovi a pak se s úšklebkem otočila na toho posledního. "No a nakonec si nechal notorického Casanovu, jehož memoáry jsou prý delší, než pojednání o historii hradu. Takže to budeš zaručeně ty. Je milý vidět, že svou pověst nezanedbáváš ani o prázdninách," rýpnula si lehce.
Ten Casanova se jenom oslnivě zazubil a natáhl k ní ruku. "Můžeš mi říkat Sirius. A je milý vidět tě jinak, než jako prchající čáru," vrátil jí to s jakousi blahosklonností.
"Jsem dojata, žes mi to dovolil. A ještě víc, že vidím, že máš taky někdy prázdnou pusu," nedala se jen tak Amy a ruku mu s jakýmsi úšklebkem krátce stiskla.
Petr jenom vykulil oči, za to další dva probublávali smíchy. Sirius se zazubil a v očích se mu nebezpečně blýsklo. "To bolelo," pronesl s hranou dramatičností a přitiskl si ruku na hruď.
"Tebe. Ne mě," nevinně se uculila drobná hnědovláska a potřásla si s ostatními rukou, když se jí představili jako James a Remus a už stačili její kufr odklidit do odkládacího prostoru. Teprve potom si konečně sedla a otočila se na bratrance.
"Když už něco děláš, laskavě to dokonči," směřovala k němu šeptem a vytáhla z kapsy knihu, kterou si zvětšila během vteřiny do původního stavu. Rozevřela ji na založené stránce a chystala se začít číst. Jenže jí mělo být jasné, že se s kluky v kupé nikam daleko nedostane.
"Červíček se nám o tobě nikdy nezmínil," ozval se James poněkud zamyšleně a díval se přímo na ní.
Vsunula prst mezi stránky, zaklapla knihu a povytáhla obočí. "Červíček?" zopakovala docela zaujatě, přesto obezřetně a prsty si stahovala rukávy níž.
"To je fuk. Prostě o tobě nikdy nemluvil. Proč?" zamávl to Potter bez viditelnější odpovědi.
"To jako snědl červa, že mu tak říkáš?" tvrdošíjně se držela toho jednoho. Sirius vyprskl smíchy a Remus dusil ten svůj výbuch za knížkou, přes jejíž okraj je zvědavě pozoroval. Petr vypadal, že to s ním každou chvíli sekne.
"Tak nějak. To víš, proteiny musí být," prohlásil rozesmátý James poněkud neurčitě a vyčkávavě na Amy koukal.
"To nevím. Přestěhovali jsme se do Anglie teprve nedávno. Předtím jsem chodila do Krásnohůlek. Asi neměl potřebu se nijak chlubit. To víš, nejsem flákota masa. Jíst se nedám," zlehčila to dívka a vrhla nepříjemný pohled po Siriusovi, který se do ní doslova vpíjel pohledem a dobře se očividně bavil.
"Vážně?" protáhl rozvalený mladík vyloženě popichovačně. "Já bych se vsadil, že chutnáš dobře," zahýbal obočím a Amy s nelibostí protočila oči.
"A já bych se vsadila, že ti s tímhle gestem padá k nohám devět holek z deseti. Promiň, jsem ta desátá," vrátila mu to dívka už trochu znechuceně a rozhodla se mu nevěnovat pozornost. Bylo to tak laciné, až to bilo do očí. Kromě toho si ještě dobře pamatuje, kde přesně měl Sirius jen před pár dny hlavu a co tam prováděl.
"Teda, Tichošlápku, že by jedna imunní? Samozřejmě kromě Evansový," dodal s chechotem James a pohodlně se rozvalil.
Sirius jenom cosi zamumlal a našpulil trochu rty, jako kdyby nad něčím uvažoval, když do toho nečekaně vstoupil Petr se svým tichým, ale dost důrazným: "Amy nech na pokoji."
Dívka překvapeně zamrkala a nebyla jediná. Stejně tak se na něj otočil i Remus a James. Její bratranec se díval přímo na Siriuse a pak, když mu začal pohled vracet, raději sklopil zrak k zemi. Tolik k hrdinství.
Dveře do kupé se prudce otevřely a dovnitř vklouzla jakási blondýnka. Koketně se uculila, když si všimla, že v kupé sedí Sirius Black a není někde na pochůzce vlakem.
"Remusi, posílá mě Lily. Máš za ní dojít do kupéčka k prefektům," vyřídila vzkaz, co přinesla. James se při zmínce toho jednoho jména rozzářil a široce se zazubil.
"A mě Evansová nic nevzkazuje?" zeptal se dychtivě.
Blondýnka protočila oči, Amy pohledem přejela od návštěvnice k rozzářenému rozčepýřenci.
"Jo, že s tebou na to rande nepůjde," pousmála se na něj trochu omluvně dívka.
"Ale ještě jsem se jí ani nezeptal," namítl James pohotově.
Blondýnka pokrčila rameny, ale to už se do toho vložil Remus. "Díky, Rosie, hned tam dojdu," pousmál se na ni a odložil knihu na stolek. Zvedl se a současně s ním se zvedl i Black a Potter. Sirius se okamžitě chopil příležitosti a objal dívku kolem ramen. Cosi jí pošeptal do ucha a během chvilky se dívka zachichotala a společně s ním odešla chodbičkou pryč.
"No a já tady Náměsíčníka galantně doprovodím. Co kdyby náhodou zbloudil," zašklebil se pobaveně James a Remus do něj dloubl.
"Aspoň nekecej, Dvanácteráku," zavrtěl hnědovlasý mladík hlavou, kývli Amy a Petrovi na pozdrav a zamířili chodbou pryč. "Lily tě vynese v zubech."
Amy se otočila poněkud překvapeně na bratrance. "Co je to za přezdívky? Teda Tichošlápka bych pobrala, protože ten Casanova se svou obětí se doslova vypařil. Náměsíčník - to jako je Remus vážně náměsíčný?" snažila se v tom trochu zorientovat a Petr na ni jenom nechápavě a s pootevřenou pusou zahlížel. "Co mi ale není jasný, je ten Dvanácterák. To jako Jamesovi některá nasadila parohy? Proto mu tak říkáte? To je dost divný," uzavřela to Amy z logické stránky věci a čekala, jestli jí to třeba taky nevysvětlí. Petr se k tomu ale moc neměl. Jenom něco zablekotal a pak předstíral, že něco hledá a nakonec vykoktal cosi jako, že musí mluvit s Jamesem a vypadl pryč.
Hnědovláska si jenom povzdechla a pohodlně se uvelebila na sedačce. Pak otevřela knížku a klidně se do ní začetla. Jedna věc jí ale už byla jasná - její bratranec jen křičí do tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Martnka Martnka | 7. srpna 2012 v 14:08 | Reagovat

Pěkný. Culím se tu jak pako...to znamená, že se tvářím úplně normálně, či spíše tak, jak se obvykle tvářím, jen je mi líto, že nemám dostatečný klid na čtení a komentování, abych mohla pokračovat, asi brzy spáchám vraždu zs pomoci své věrné bublifukové pistolky.

2 Martnka Martnka | 7. srpna 2012 v 14:09 | Reagovat

*za

3 Ninsie Ninsie | Web | 13. srpna 2012 v 19:06 | Reagovat

[1]: Nezapomeň si pistolku pořádně naprat jarem, ať dělá velký bubliny :D Nikdo tě do komentářů nežene. Když to čteš, jsem ráda, když komentuješ, ještě radši, ale to neznamená, že z toho udělá sprint a povinnost. ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama