Část první: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky

15. července 2012 v 7:03 | Ninsie |  Dokud dýchám
Zdravím,
a moc děkuju za komentáře k prologu, protože mne skutečně potěšily. :) Odjíždím na pár dní pryč, respektive za svou andělskou kolegyní Ewilkou, takže tahle kapitola je přednastavená. Přesto doufám, že se bude líbit. Některé z vás zajímalo, kdo je dívka s prologu, která řeší víc než klasický problém mladé čarodějky. Takže tady se to dozvíte. :)

Příjemné čtení a za komentáře budu opět ráda :)


Část první

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky


Godrikův Dol, srpen 1977

Trojice mladíků se rozvalovala pod jedním košatým stromem na zahradě a pořádala svačinu, kterou jim matka jednoho z nich připravila. Slunce doslova pralo a nevypadalo to, že by mělo v nejbližší době pršet, i když to ta "kočka s deštníkem" - jak onu mladou čarodějku hlásící počasí označil Sirius, tvrdila.
Právě onen černovlasý a nebezpečně pohledný mladík se nacpával jak nezavřený, že mohl směle konkurovat i poslednímu členovi téhle povedené partičky, který ovšem chyběl. Kupodivu.
"Nebite ke je Pel?" zahuhlal s plnou pusou a povytáhl tázavě obočí.
Z pravé strany se za knihou ozval povzdech, než přišla klidným a vyrovnaným hlasem žádost: "Tichošlápku, buď té dobroty, a napřed polkni. Další sprchu nepotřebujeme."
"Ptal se, jestli nevíme, kde je Peter?" Trhl James rameny a přimhouřil oči, když se slunce trochu otočilo a zasvítilo přímo na ně. Sám za sebe mohl říct, že byl dost vařený. Bylo to jako péct se ve vlastní šťávě. Kupodivu čekal, kdy i mouchy začnou za letu padat opečené dokřupava.
Ozvalo se polknutí a vzápětí zachrčení, jak se někdo pokoušel lapit znovu dech. Remus nevzrušeně založil knihu a jak se křísit kamaráda svou ochotnou pravicí, zatímco z druhé strany už do něj bušil James. Sirius se pouze snažil nadechnout a ve tváři povážlivě rudl. Vidět ho takhle něžná část bradavického obyvatelstva, pravděpodobně by ho ještě umačkala a navzájem se pozabíjela v tom mít to privilegium poskytnout mu první pomoc a to dýchání z úst do úst.
"V pohodě," zachrčel během pár dalších vteřin přidušený Sirius a souhlasně přikývl na Jamesovo přeložení do standardní angličtiny.
"Hele, brácho, my bysme ti to nesežrali," začal pobaveně Dvanácterák a poškrábal se už v tak dost rozčepýřených černých vlasech.
Sirius to přešel s jakýmsi zašklebením hladového psa a otočil se vyčkávavě na Remuse. "Nějak jsem to zasklil," dodal ledabyle a opřel se ležérně o kmen stromu. Zavřel spokojeně oči a zamručel. Lehce krčil čelo, když stín utekl s postupujícím odpolednem a sluneční paprsky mu pařily přímo do tváře.
Náměsíčník mu věnoval další klidný pohled a protočil oči. Tohle bylo pro jeho kamaráda naprosto typické. Divil se ještě? Po těch šesti letech skutečně ne. "Říkal, že nemůže dojet kvůli rodině. Má mu kdosi dorazit na návštěvu. Myslím, že vzdálený strýček s tetičkou anebo tak nějak," uvedl věci na pravou míru, i když pochyboval, že si to bude kdokoliv později ten den pamatovat. Spíš to byla otázka tak pro formu, než že by jim absence Červíčka nějak výrazně vadila. A pak taky do konce prázdnin zbývalo sotva pár dní.
"Fajn. Tak ať si užívá rodinku a my bysme mohli taky vypadnout někam jinam. Budu vařenej ve vlastní šťávě a pochybuju, že by to Evansová ocenila a vrhla se mi kolem krku," podotkl s hranou dramatičností James a pomalu se zvedal. Remus ho následovat s pobaveným úsměvem, když se natahoval pro prázdný tác, o jehož současný stav se nejvíc zasloužil rozvalující se Tichošlápek.
Ten jenom zamručel a zamumlal cosi, co vzdáleně mohlo připomínat něco jako "slepýš Evansová," a pootevřel jedno oko. Zívl. "Kam chcete jít? Vždyť je tady tak hezky. Sluníčko svítí, ptáci řvou, kytky smrděj, Jimmy se nám vaří," loupnul po něm jen tak mimochodem pohledem.
"A Sirius dostal úpal, že dá přednost tomu, aby se vylepil pod dubem, než partě koček u jezera," dodal pro úplnost a jenom čekal, kdy to notorickému oceňovateli něžnějšího pohlaví dojde.
Remus potlačoval smích a skleničky na tácu lehce zvonily o sebe. Efekt se dostavil během vteřiny, kdy se poslední z nich vytáhl na nohy a úsměv se mu nebezpečně protáhl. V očích se blýskla zrádná jiskra.
"Tak jdeme, pánové. Víte, že dámy by se neměly nechávat čekat," protáhl k nim s tónem dokonalého gentlemana a vmáčkl se mezi Náměsíčníka a Jamese. Každému z nich přistála na rameni jeho paže a doslova je popostrkoval do domu.
"Nám je to naprosto jasný. Otázka je, komu ty holky pak budou brečet na rameni, až tě přestanou bavit? Minule mi Julaine z Mrzimoru promáčela celou košili," připomněl mu Remus jednu z jeho četných úlovků.
Tichošlápek mu věnoval nevinný úsměv. "Myslíš ta vysoká černovláska s prostorově úžasnou postavou? Ta byla skvělá. Pro mě až moc," podotkl téměř skromně. "Takže jsem ji nechal jít. Nebylo by přece fér nechávat si ji jenom pro sebe. Ostatní museli poznat, jak je v jistých oblastech dobrá," dodal a vyměnil si pobavený pohled s Jamesem. Remus si znovu povzdechl a v kuchyni položil tác na linku. Otočil se na toho černovlasého proutníka.
"Jo, přesně ta. Jenom by mě zajímalo, jak to uděláš někdy v budoucnu, až tě některá skutečně sebere a budou chtít její kvality poznat i druzí. Taky ji necháš jít?" zeptal se naprosto klidně Náměsíčník a lehce naklonil hlavu. Pátravě se na Tichošlápka zadíval.
James se vedle něj zašklebil a bez okolků prohlásil: "Já bych Evansovou rozhodně nenechal jít dál. Nejsem charita. A ona taky pozná, jak moc si ve všem sedneme až…"zarazil se a se širokým úšklebkem doplnil tu nejdůležitější část, "se mnou teda půjde konečně na to rande."
Remus po něm loupl pobaveným pohledem a Sirus jenom mávl rukou. "Taková neexistuje. Jsem volnej tvor. Vázat se nehodlám. Tak aspoň vyhovím velké poptávce," utnul to téma a bez dalších průtahů zamířil směrem ke schodům do patra. Na ty dva u linky se otočil přes rameno:
"Tak co je? To jste se tam přilepili?" rýpnul si do nich trochu popichovačně. "Anebo se ti na zdi zjevila Evansová v košilce a tobě se brýle orosily?" přidal ještě další popíchnutí a vzápětí se štěkavým smíchem vypařil z kuchyně a to právě včas. Místem, kde se jen před pár vteřinami nacházela jeho hlava, proletěla mokrá nacucaná houba ze dřezu, pleskla o dveře a sjela na podlahu.
"Tichošlape, já tě zaškrtím!" zavrčel James a doslova vystřelil za černovlasým mladíkem. Remus jenom zavrtěl hlavou, hůlkou odlevitoval tu houbu zpátky a vyběhl za těmi dvěma nahoru, aby je od sebe oderval, než nastane vyvražďování rodných a Potterovi budou muset malovat. Kolem koutku úst mu hrál pobavený úšklebek.


***

Zatínala prsty do batikovaného šátku, který jí místo pásku držel plátěné sytě červené kalhoty. Rukávy bílého trika měla stažené až k zápěstí a potahovala si je za chůze ještě dál. Lehce klonila hlavu k zemi a mhouřila oči před slunečními paprsky. S každým krokem si tiše pobrukovala a prodírala se jakousi úzkou lesní stezkou.
Potřebovala na chvíli zmizet, než ji strhne proud dlouho neviděných příbuzných, pro které nebyla místy nic jiného, než jen živoucí ukázka křehké lítosti. O tohle nestála. Propletla se mezi několika větvičkami skupiny křovin a rozhlédla se okolo. Ne, že by věděla, kde doopravdy je. Přesto rozhodně měla k panice daleko. Byla zvláštně klidná, což mohlo být stejně tak dobře ticho před bouří, ale stejně tak mohlo jít i o normální stav věcí. Naučila se kontrolovat a nerozčilovat. Byly doby, kdy jí tohle jen přitěžovalo a ubližovalo. Zvedla zrak ke slunci probleskujícímu skrz koruny stromů a zaposlouchala se. Měla pocit, že cosi tam dole zaslechla. Skrz relativně hustý porost i její lehce prckoidní výšku toho ale skutečně moc neviděla. Pozvednula lehce bradu a sama pro sebe si přikývla. Rozhodně neměla v plánu děsit už tak zbytečně snadno vyděsitelné rodiče a neobjevit se včas. I když by se s chutí někde na pár hodin ztratila a odpustila si tu návštěvu Hubertova Vršku, kam mířili pozdě odpoledne.
Znovu se rozešla dopředu po cestě a překročila několik vystouplých zákeřných kořenů. Kolem hlavy jí zakroužila jiskřící víla a počechrala vlnité světle hnědé vlasy, které nesahaly ani po ramena. Pátravě pokukovala po pravé straně, aby zjistila, jestli se nedá někde cesta zkrátit anebo neobjeví nějakou skrytou odbočku. Potřebuje se dostat dolů k těm hlasům a zrovna sjíždět kvůli tomu svah po zadku anebo sbíhat ho jako terénní koza, se jí dvakrát nechtělo. Kouzla ještě používat nesměla a pokecat si s opeřencem z ministerstva, který by jí doručil to, co by věděla i bez toho, nechtěla. Máma byla na peří alergická a na nenechavé a dotěrné sovy zvlášť.
Protáhla se mezi dvěma balvany, což s její postavou skutečně nebyl problém a teniskami se bořila do vrstvy listí a větví, když jí došlo, že cestička vede rovně a nahoru a rozhodně ne tam, kam by chtěla. Takže si zase musí pomoct sama. Jenom si nic nezlomit. Varovali ji, že má být opatrná.
Pomalou chůzí se dostala až k posledním stromům a na menší louku u jezera. Na okamžik se zastavila, nakrčila pihovatý nos a přimhouřila oči před přímým světlem. Přišla si tak trochu jako můra oslepená žárovkou. Zhluboka se nadechla a pak sebou doslova trhla a lehce nadskočila.
Kus od ní cosi šustilo v trávě, až se vysoká stébla pohupovala sem a tam. Nakrčila čelo a rozhlédla se okolo, jestli někoho neuvidí. Nejbližší postavy o něčem diskutovaly se třemi holkami o dobrých dvě stě metrů dál, až tam za rákosem, kde patrně louka pokračovala.
S bijícím srdcem a pažemi obranně překříženými na hrudi, pokračovala po směru zvuku. Mohlo tam být nějaké zvíře a ona to nechtěla vyplašit. Když se však dostala až k tomu zdroji šustění, rozhodně zalitovala, že cestou nedupala, ale šla po špičkách.
Pohledem rychle přejela kluka, který se naprosto nenuceně dobýval do vršku plavek jakési holky a cosi jí šeptal do ucha. Ona slečna se po něm pro změnu doslova plazila a hlasitě vzdychla.
Do tváří se jí vehnala rudá a prudce ucouvla kus od nich. Tráva jí pod nohama zašustila a pohledem uhnula ke zbytku skupiny tam daleko. Tady těch dvou se rozhodně ptát nebude.
Přidala do kroku. To poslední, čeho si všimla, než jí zmizeli z dohledu, byly bouřkově šedé oči, které se na ni bez většího zájmu podívaly.
Ještě zrychlila a k těm holkám a dvěma klukům skoro doběhla, jako kdyby jí za patami hořelo a jen se tam neválel kluk s holkou skoro v tom nejlepším. Polkla, aby si pročistila trochu krk a klepající se prsty zaklesla znovu do šátku u pasu. Zvedla k nim tvář a nejistě se pousmála.
"Ehm… ahoj," odvážila se je oslovit, protože nebylo zbytí a byla si jistá, že z domu už byla pryč dost dlouho na to, aby se strhla pátrací akce. Rodiče ji hodně hlídali. I když se jim nedivila, bylo to občas docela otravné. "Můžete mě jenom navést zpátky do Godrikova Dolu? Ty dva svízele v trávě jsem rušit nechtěla. Zdálo se, že mají plnou pusu," doslova z ní vyletělo a ještě více zrudla, jak jí došlo, co řekla. Pohledem uhnula na stranu.
Několik vteřin bylo až konsternované ticho, pak se ozval první výbuch smíchu a složilo se to tam kompletně.
Hnědovlasý mladík a kluk s černými rozcuchanými vlasy se složili na ručníky a doslova řvali. Holky naproti tomu se chichotaly vyššími hlásky, které jí šly trochu na nervy. Až moc jí v jistých tóninách připomínaly něco jiného.
Nejistě přešlápla a kousla se do rtu, pak doslova vykoktala: "T-totiž, j-já to nemyslela takhle. Ale…" radši to vzdala. Zapletla by se do toho ještě víc a vzhledem k tomu, jak okolí začínalo nabírat v tvářích červenou, měla obavu, aby je ještě třeba netrefilo. To by byl skutečně dokonalý začátek. Nový dům, nové místo a banda mrtvol na triku.
Odpověď přišla ale teprve tehdy, až se jeden z těch dvou dochechtal. Prsty si pročísl už tak dost rozčepýřené vlasy, až začala přemýšlet nad tím, jestli místo hřebene používá matčiny keře na zahradě. "Musíš támhle," ukázal kus za dívku. Pátravě se na to místo otočila. "Přejdeš louku, projdeš tou stezkou a napojíš se na normální cestu. Vesnici budeš mít kus před sebou v údolí."
"Díky," vyhrkla rychle a vydala se na útěk.
"Počkej! A jméno nám neřekneš?" ozval se znovu ten rozčepýřenec a vypadal, že se chystá vstát.
Přidala do kroku, jenže si nevšimla, že se jí rozvázala při předchozím úprku tkanička. Během několika vteřin se jí podařilo si ji přišlápnout a v tu další se letěla už seznámit se zdejší přírodou hezky zblízka a zarýt nosem do trávy. To se ale nestalo. Místo toho ji uchopily dvě pevné paže a opatrně přidržely a postavily.
"Jsi celá?" ozval se kousek od ní příjemný a zvláštně uklidňující hlas. Měla pocit, že si ten dotyčný při pohledu na ni musel myslet, že je psychicky narušená a naprosto nevyrovnaná osoba, co se přizabíjí na každém kroku.
"Jo, díky. Můžeš mě… můžeš mě pustit," ujistila toho hnědovlasého kluka a ze stoje sklouzla do dřepu, aby si rychle zavázala tu zrádnou tkaničku. Raději dělala, že ty pohledy nevidí a neslyší holčičí šepot. Zatáhla na dvojí uzel a postavila se na nohy. Nebyla o moc vyšší, než když ti dva seděli. Teď když ale oba dva stáli a pátravě a tázavě na ni zahlíželi, ten rozdíl byl přímo do očí bijící. Oproti nim byla vážně malá. Potáhla si rukávy až k prstům a doslova si tělo objala drobnými pažemi.
Otočila se napřed na toho černovlasého kluka. "Taky po tobě nedoluju jméno. Jsem nikdo. A díky za informaci," pak pohledem zakotvila u toho, co jí zabránil v dokončení letu. "A tobě taky díky. Já už musím letět. Ale ne doslova. Prostě jdu," dostala ze sebe celá rudá, roztěkaná a značně nervózní.
Dřív taková nebývala. Dřív jí nedělalo problém se bavit. Jenže celá ta věc byla v tom, že ona už prostě nebyla stejná. Vrhla po nich jakýsi rozpačitě omluvný úsměv a otočila se a doslova pelášila pryč. Nefandila si, že by se ji snažili zadržet a nedej bože se s ní bavit. Měli jinou zábavu a holky v plavkách, které se za krásnou postavu nemusely ani trochu stydět, jistě vynahradily a naprosto zastřely přítomnost někoho, kdo tudy procházel, ptal se na cestu a skoro si rozbil čumák. A pak rozhodně nepochybovala o tom, že stejně už jde pozdě a rodiče po ní stihli vyhlásit pátrání.
Povzdechla si, když se napojila na cestu a Godrikův Dol se před ní rozevřela jako přívětivá náruč. Ona se tam ale doma necítila. Byla z toho všeho tak akorát nervózní a změny neměla dvakrát v lásce. Zdejší prostředí jí mělo údajně svědčit. A to samé tvrdili i o škole, kam se chystala poprvé po tak dlouhé době. Pomalu povolila sevření paží kolem těla a zvedla trochu bradu. Žaludek se jí chvěl nervozitou a tělo měla napnuté k prasknutí.
Ještě pár dnů. Měla strach.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 20. července 2012 v 14:00 | Reagovat

Super! Je to psaný takovým lehce zvláštním stylem, je to vtipný a typuju, že to bude dost nevšední. Opět se těším na pokráčko a to přímo hodně.:-D

2 Ninsie Ninsie | Web | 20. července 2012 v 19:40 | Reagovat

[1]: Večo, doufám, že to někoho pobaví anebo mu to v něčem pomůže, že se v tom lidi místy najdou. Každopádně uznávám, že ten styl je zvláštní. Ale to může být taky tím, že mi zase chvíli trvalo, než jsem se trochu "vypsala", protože Dokud dýchám... byl svým způsobem můj návrat ke psaní po strašně dlouhé době.

3 Verča Verča | E-mail | 21. července 2012 v 0:27 | Reagovat

[2]:Jo, možná je to tím. Mě to rozhodně pobavilo. No, uznej, popis postavy jako prckoidní nepatří zrovna k obvyklým.:-D Nějak mě to chytlo, i když vlastně ani nevím proč, když se tam toho ještě moc nestalo. Že by láska na první přečtení?:-)

4 vivienne vivienne | Web | 21. července 2012 v 17:47 | Reagovat

Dost se mi to líbí. Něco podobného jsem snad ještě nečetla :-)

5 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 22. července 2012 v 16:17 | Reagovat

Chcela som si to čítať, ale zatiaľ som sa rozhodla (pre vlastné utriedenie myšlienok, že dokončím čítanie Posledných :D). Len teraz zistiť pri ktorej kapitole som prestala. Jednu som čítala, ale komentár som nepridala, idem na to :). A až potom začnem tu oxidovať tento príbeh :D. Kde ste vlastne šli na dovolenku? :D

6 Verča Verča | E-mail | 23. července 2012 v 23:35 | Reagovat

Nenápadnej dotaz, (aby to nevypadalo, že jsem nějaká nedočkavá):
Kdy tak přibližně můžeme čekatt pokráčko?

7 Ninsie Ninsie | Web | 25. července 2012 v 19:42 | Reagovat

[3]: tak mě třeba prckoidní přijde jako relativně normální popis :D Ale jo, taky jsem ho nikde snad neviděla, pokud nepočítáme hraní RPG s Ewilkou :D... a propos, těš se na Pouto, už se na něm pracuje. :)

[4]: to jsem ráda a hodně :)Snad se ti to bude líbit i dál.

[5]: Sherylin, jako klidně to můžeš míchat :D ale pokud si líp třídíš myšlenky napřed u jednoho a pak u druhého, tak to dělej po svém způsobu :) Povídky ti neutečou. Ani jedna z nich :) aspoň toho budeš mít víc na čtení, než se k tomu dostaneš. ;)

[6]: Verčo, na konci týden by se tu mohla objevit další kapitola. ;)

8 Martnka Martnka | 7. srpna 2012 v 12:57 | Reagovat

Ninsie,smekám. Opravdu se mi to líbilo. Takový příjemný čtení, které čtenáře do ničeho nenutí, teda skoro k ničemu, protože když z písmenek vytvoří autor takový skvost, čtenář chtě nechtě, musí nalepit držku na monitor, vyvalovat bulvy a vduchu se modlit, aby se mu podařilo skrz obrszovku propadnout se mezi postavy v příběhu. Pak si dokonce myslí, že se mu to podařilo, jelikož je to tak skvěle napsané, že má člověk pocit, že sedí na louce spolu s Poberty a pomáhám Siriusovi likvidovat obsah tácu- přece to nesežer všechno sám, ještě by přibral a holky by se na něj přestaly lepit...chudinka majinkej, to by určo nepřežil.
Tak já ti ještě jednou proradost zatleskám a jdu číst dál.

9 Martnka Martnka | 7. srpna 2012 v 12:58 | Reagovat

Jako co s tím blogem je? Člověk, aby ho prosil na kolenou, když chce odeslat komentář :(

10 Ninsie Ninsie | Web | 13. srpna 2012 v 19:09 | Reagovat

[8]: Tak Martnko, doufám, žes tu "držku" následně z monitoru odlepila. Nikdo nechce mít přece uslintanou klávesnici :D Jinak samozřejmě děkuju za slova chvály a upřímně tady rudnu :D Doufám, že ti v představě chutnaly chlebíčky, otlapkala jsi Poberty a ochránila Siriuse před svízelem přítulou od rybníka :D Anebo jsi se k němu tak tulila ty a já to jenom při psaní nevěděla?:D

A jo, blog blbnul a hodně. Jednu dobu neposílal nic. Předtím všechno dvakrát i třikrát. Prostě se v tom experti zase hrabošili.

11 Nina Nina | Web | 14. dubna 2013 v 22:38 | Reagovat

Moc dobře se to četlo, tak lehce. A obzvlášť se mi líbí ten styl humoru, se kterým je to psané. Tak jdu dál, jsem zvědavá :-)

12 Ninsie Ninsie | 20. dubna 2013 v 20:39 | Reagovat

[11]: Jsem moc ráda, že tě to zaujalo. :) Povídka je to starší, pro nedostatek času momentálně nedokončená, ale ráda bych ji dopsala, až bude možnost. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama