Prolog: ... s bílou barvou

7. července 2012 v 21:36 | Ninsie & Ewil |  Dokud dýchám
Zdravím případné poutníky,

a přináším prolog k nové povídce. Fanfiction na svět Harryho Pottera je pro mne osobně nepoznaným a neprobádaným územím, ale chtěla jsem to zkusit. Na fanfiction se dokážu totiž rozespat k vlastní originální tvorbě a kromě toho, podobný námět jsem zatím ještě neviděla. :) Takže doufám, že se to bude někomu líbit a zanechá vlastní dojem či poznámku. Budu jedině ráda. :) Třeba se mi to podaří taky dotáhnout do zdárného konce.

Pojďte se seznámit s někým, komu nezbývá už nic víc, než jen bojovat anebo nakopak podlehnout.

Prolog: … s bílou barvou


Nemocnice Svatého Munga, březen 1976

Nikdy si nemyslela, že by to bylo jednoduché. Už zvlášť proto, že věděla, že nebylo. Za každý nádech bylo třeba bojovat a ta námaha se jenom stupňovala. V duchu žádat o minuty, hodiny, a když máte štěstí, pak i dny, měsíce a roky. Naučila se, že čas je cenný a ne každý ho má tolik, aby stihl začít doopravdy žít.
On ho neměl…
Nebylo to fér. Jenže nezáleželo na tom, jak moc pak křičela a jak moc plakala a žadonila, nic nedokázala změnit. Smrt má svůj vlastní odpočet, podle kterého odvádí do jiných míst bez návratu. A jeho čas vypršel.
Nedokázala tomu uvěřit. Sotva byla schopná zvednout se z lůžka, v těch lepších dnech. V těch špatných pak jenom ležela a zoufale držela přikrývku, jako kdyby to bylo to jediné, co ji pojilo se světem tady. Na stěně pípaly přístroje, třebaže k jejímu tělu nevedla žádná spojnice. Kolem pobíhaly lékouzelnice a povzbudivé úsměvy jim zamrzaly na rtech.
Jenže on přišel vždycky. Vždycky se zdálo, že to bude právě Ian, kdo bude mít dost síly na to se odtud jednou dostat. Nikdy si nemyslela, že to bude naopak. Strávili spolu celé hodiny povídáním a fantaziemi o světě tam venku, ze kterého byli násilím vytrženi tichým a plíživým nepřítelem. Užíral je zevnitř a neprojevil se, dokud nebylo mnohdy pozdě.
Podstoupila pár týdnů chemoterapie ve světě mudlů, než otec řekl dost a odvezl ji sem. Ani u Svatého Munga to nebylo o mnoho lepší. Jistě, neměla v sobě hadičky, které jí v předchozí nemocnici zničily a zkrabatily kůži na břiše a pažích a zanechaly množství jizev, co pečlivě skrývala pod nemocničním pyžamem. Lektvary, které zdejší kouzelníci zkoušeli, museli dávkovat opatrně, protože přesně nevěděli, jak na ně bude reagovat předchozí léčba. A kolikrát to vypadalo, že sklízejí stejný, ne-li horší úspěch, než mudlové. Kouzla totiž zdaleka nejsou odpovědí na všechno. Na tohle nebyly.
Přesto se zkoušela experimentální léčba, o kterou se zasadil tým jejího otce. Bylo to něco s nejistým výsledkem, ale současně další možnost, jak si prodloužit čas a možná i vyhrát. Oba ji podstupovali a každý z nich na ni reagoval jinak. Zdálo se, že její společník byl ten, co vítězil i podle všech testů. Ona se jenom držela zuby nehty.
Čekala, kdy se ozve to tiché zaklepání na dveře a do pokoje nakoukne unavený, ale usmívající se Ian s tmavými kruhy pod očima, ale jakousi nakažlivou jiskrou v oku, kterou mu ani tahle nemoc nedokázala ukrást. Jenže to se ten den nestalo. Neozvaly se lehce šouravé kroky, ani trochu zastřený hlas, kterým si z ní utahoval. Neozvalo se nic, než jenom naprosté ticho, které jí doslova zvonilo v uších. Nebylo to to klasické bez jediného zvuku. Tady pracovaly přístroje. V tomhle tichu šlo o něco jiného. O absenci dechu a pocit, že jí kus chybí. Že cosi v ní zůstalo nehybné.
S námahou se vyhrabala z postele a v teplých pruhovaných ponožkách měkce došlápla na čistou zelenkavou podlahu, která nejspíš měla působit uklidňujícím dojmem. Šátek na hlavě zakrýval absenci vlasů, které jí vypadaly ještě v předchozí nemocnici, a zelenkavé pyžamo halilo vyhublé drobné tělo. Posouvala se, co noha nohu mine. Pomalu a plynule společně s malým přístrojem, který ji následoval kamkoliv po sekci dlouhodobě nemocných šla.
Ianův pokoj byl hned vedle, ale třebaže to bylo sotva patnáct metrů, cesta se jí zdála nekonečná. Slyšela svůj vlastní přerývaný dech a dlaněmi se přidržovala stěny. Žádná lékouzelnice nebyla v dohledu, což jenom uvítala. Jinak by ji nahnala do postele a se shovívavým úsměvem a povzbudivým tónem zamluvila její otázky, aniž by se byť jen dotknula odpovědi.
Prsty se dotkla studené kliky dveří a s menším zaváháním ji stiskla. Neslyšně se otevřely a poskytly jí tak výhled a vstup do místnosti, která od podlahy až po strop splývala v bílém odstínu. V pokoji bylo ticho. Žádné pípání přístrojů. Žádný lidský dech. Lůžko bylo prázdné, ale ve vzduchu se vznášel docela jasný přídech čehosi chladného a těžkého.
Iane…
Naprázdno polkla a pevně semknula víčka. Ta bílá ji bodala do očí. Ta bílá pohltila vše.
Leukémie.
Vždycky jí přišlo, že má tuhle barvu.
Jenže její boj ještě neskončil.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nel-ly nel-ly | Web | 9. července 2012 v 23:28 | Reagovat

Jej... tak tohle je... chm, ani nevím, co napsat
depresivní, ano to určitě, hodně emotivní a určitě naprosto enčekaný jako prolog povídky... natože pak HPFF?!
no, jsem vážně, ale vážně zvědavá, co bude dál, protože napsané je to úžasně

2 Ninsie Ninsie | Web | 10. července 2012 v 0:13 | Reagovat

[1]: Jsem strašně ráda, že jsi tady nechala svůj názor :) A neboj, první kapitola bude brzo a o to přesně mi šlo, aby ten prolog byl nečekaný, mnohoznačný a aby taky poukazoval, že pro jednou půjde o víc, než jenom snůšku citů bandy puberťáků, že se člověk i nedospělý, může rvát o víc, než o lásku a přátelství :)

3 Lucy-ii Lucy-ii | Web | 10. července 2012 v 21:17 | Reagovat

jojojo suuuhlasim...tiez som dost dost zvedaváá ked bude pokracovanie napis mi na blog :)

4 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 11. července 2012 v 18:29 | Reagovat

Je to také iné. Skôr HP pre dospelých, lebo Ninsie, priznaj sa, viac píšeš taký štýlom :). Nádherne píšeš :) tým tajomným spôsobom a HPčko bolo príliš jednoduché. Toto je iné a ja som zvedavá, o koho ide, poznáme tú osobu z rozprávania Rowlingovej? :)

5 Ninsie Ninsie | Web | 11. července 2012 v 18:48 | Reagovat

[4]: No... já se přiznám :D tohle je mi stylově bližší, protože to je ze současnosti. Když to porovnáš s Poslední, ta je napsaná roky :D Je na tom tak trochu vidět vývoj :) Ale děkuju moc, Sherylin. :) Jinak uvidíš sama během další kapitoly :) Jednoduché nebude mít nikdo nic a nikdo tam není tím, za koho se vydává :)

[3]: Dám vědět. ;)

6 sherylinlee sherylinlee | E-mail | Web | 11. července 2012 v 21:40 | Reagovat

[5]: Budem Tvoj blog sledovať (chcela som sa Poslednými prekúsať na prvý pokus - teda tretí, ale zistila som, že mi monitor strašne ťahá oči a vy tu máte také drobné písmenká :D). A tie kapitoly sú vážne podarené. Len tak, ako Pán prsteňov, ani Poslední nepatria medzi ľahké čítanie. Sú tam myšlienky a postavy (a ja na postavy nemám mená, tak sa vždy musím vracať, že to je kto?!, aby som bola v obraze).

Mimochodom, svoj štýl aj tak nezaprieš :).

7 Koskenkorva Koskenkorva | Web | 11. července 2012 v 23:17 | Reagovat

Takže..na začátek bych řekla, že jsem konečně získala volnou chvíli, abych si vychutnala tvoje psaní a nezklamalo mě to.. stejně jako tvoje starší věci, zveřejněné na tvých bývalých stránkách... Prolog mě chytl a hned se mě to tak nepustí a může za to nejenom to, že jde o něco odlišného od všeho, co se mi obyčejně asociuje s Fanfiction HP nebo stylem vyprávění J.K.R., ale i o ty náznaky nápadu, které obsahuje. Jsem zvědavá, jak se vyvrbí další kapitoly a doufám, že už budu mít více času sledovat tyhle stránky a podívat se i na jiné věci, co tady máte :)

8 Verča Verča | E-mail | 17. července 2012 v 13:39 | Reagovat

Páni! Trošku mi to připomíná jeden můj nápad, ale vždycky jsem skončila u pár vět a pak do toho něco přišlo... no a nakonec se mi už do toho nechtělo.:-)
Každopádně tohle vypadá fakt zajímavě. Těším se na pokráčko a klidně tě budu i uhánět, ale neboj, to jen kdybych musela čekat už moooc dlouho.:-D

9 Ninsie Ninsie | Web | 20. července 2012 v 19:39 | Reagovat

[7]: Tak jsem ráda, žes nakonec našla cestu na naše stránky a doufám, že se ti příběh bude líbit ;)... už vzhledem k tomu, jak odlišné a nové prostředí to pro mne jako pisatelku je. Snažila jsem se a v podstatě se pořád snažím (zatím to není dopsané), aby to vybočilo z dlouhé řady fanfiction ze světa HP.

[8]: Tak je škoda, že už nepíšeš :D Za to máš tučné mínus, protože mě tvoje povídky bavily ;) A doufám, že na mne nebudeš pořádat hony :D

10 Martnka Martnka | 7. srpna 2012 v 12:21 | Reagovat

Konečně se mi podařilo uklidnit klepající ruku a přinutit ji, aby napsala komentář. Zaujalo mě to a moc, nejen proto, že ty jsi skvělá autorka, tento nápad je naprosto neotřelý,navíc bravurně napsaný, ale i proto, že se mě toto téma osobně dotýká. Vím, jaké je to se s tím prát a vyhrát, ale bohužel i to, jaké peklo člověk zažívá, když prohraje. Ta chuť roztrhat sám sebe na malé kousíčky, a tak se zbavit bolesti mnohem větší, je neuvěřitelná.
Stejně neuvěřitelný, je ale ovšem i tvůj talent, který působí jako ta nejúčinnější náplast, tak jdu okamžitě na další kapitolu.

11 Ninsie Ninsie | Web | 13. srpna 2012 v 19:11 | Reagovat

[10]: Martnko, toho si cením, vážně. Doufám, že nebudu psát žádné koniny a šla jsem do tohoto fanfiction právě proto, že jsem žádné podobné téma neviděla a taky proto, že se mi ta holka motala v hlavě už nějakou chvilku a já jen postupně přeřazovala a odkrývala o co půjde a co je zač.
Takhle to máš s každou nemocí anebo těžkou životní situací. Rveš se, bojuješ, prohráváš, vítězíš a jsou chvíle, kdy bys byla radši bez dechu a rozervaná na cucky, protože by to tak nebolelo. Znám to.

12 Melody Melody | Web | 23. května 2013 v 18:23 | Reagovat

Páni... na tuto povídku a vlastně celý blog jsem narazila naprosto náhodně :) avšak jsem za to ráda... zatím sice stíhám přečíst pouze prolog tvé povídky, ale už teď mě šíleně zajímá, jak to bude dál :)a jsem si jistá, že to bude stejně skvělé :)

13 Meow Meow | 24. května 2013 v 21:15 | Reagovat

Opravdu neskutečné!! Je to nádhera. Jen tak dál!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama