Část třetí: Jak přežít v Bradavicích snadno a rychle

19. srpna 2012 v 20:00 | Ninsie |  Dokud dýchám
Přináším další část povídky. Tentokrát bude speciálně věnovaná Verče a Martnce. Ale dámy, zatímco já svoji část dohody dodržela, kdepak jsou vaše výtvory? Další kapitola se vážně neobjeví, dokud vy něco nezveřejníte a tím něco myslíme s Ewilkou kapitolu. :D
Každopádně - minule se Amy seznámila s Poberty a byla zařazena do koleje. Jaký ale bude další den? A jsou všechny začátky nutně podobně pestré, anebo na to má štěstí jenom ona? Pak někdy nezbývá než si vytvořit seznam pravidel, aby jeden přežil. ;)


Část třetí

Jak přežít v Bradavicích snadno a rychle


To ráno nepatřilo k nejlepším. Ani večer za moc nestál. Amy se probudila celá rozlámaná z nové postele a možná až neúměrně brzo, za což mohl spánek, který ji přemohl ještě před půl desátou večer. Ne, že by se mu snad nějak bránila. Sirius Black si nejspíš vzal na svá bedra roli otravného tvora, který jí bude ztrpčovat život. A o to skutečně nestála. Stejně jako nestála o problémy s holkama od čtvrtého ročníku nahoru, které na ní z většiny zahlížely roztrpčeně a nebezpečně. Takže se vlastně, aniž by to zamýšlela, ocitla v třecí linii a hodlala se odtamtud zatraceně rychle dostat.
Se zakřupáním páteře se vytáhla do sedu a zamžourala okolo. Byla unavená, ale to bylo normální. Očividně dneska neměla ten nejlepší den. Přehodila nohy přes okraj postele a v teplých ponožkách opatrně prošla kolem ještě spících spolubydlících. Vanessa ji včera se zavrčením odkázala do jediné volné postele a nijak víc se s ní nebavila. Ostatní dorazily nejspíš až potom, co usnula, protože jejich jména, kromě hezké černovlásky, která na ni krátce promluvila a představila se při příchodu do společenky jako Dianne, neznala. V tichosti si vzala věci a zapadla do koupelny.
Ještě napůl mžourající se zastavila u zrcadla a začala si čistit bez většího zájmu zuby. Pak se doslova zarazila, když si všimla jakéhosi fialového odlesku. Zprudka vyplivla pastu do umyvadla, dlaněmi se opřela o jeho okraj a vytáhla se na špičky. Zamrkala, jestli se jí to nezdá, a prudce se kousla do rtu, aby nezaječela nahlas a neprobudila široké okolí.
A byla si naprosto jistá, že když šla večer spát, neměla na hlavě podivnou fialovou kreaci místo své původní barvy vlasů. Pevně semknula víčka a zhluboka se nadechla. To chce klid. Hlavně zůstat v klidu.
Neměla ani ponětí, kdy se to stalo, za to docela dobře věděla, kdo by to mohl mít na svědomí. Ani trochu se jí to nelíbilo. Potlačila slzy a hrdě pozvedla bradu. Už se viděla jako chodící mrtvola s holou lebkou. Viděla se, když jí vlasy během chemoterapie v chuchvalcích vypadávaly a pravidelně zacpávaly odtok ve sprše. Viděla, co dokázalo jedno prohrábnutí rukou prsty v něžném gestu, které udělala máma a po kterém jí zůstaly v ruce tehdy dlouhé prameny a na svět vykoukly lysiny. Tohle ji teď neporazí.
Pootevřela oči, aby zhodnotila, jak moc špatné to je. Nebylo to nejlepší. Opatrně po fialových pramenech přešla prsty a ulevilo se jí, že jí nezůstávaly v rukou. Dobře, aspoň něco.
Dál se kousala do rtů a trochu se otočila, aby viděla, jestli ještě nehraje jinou barvou. Kromě fialové tam však jiná nebyla. I tak to byla katastrofa.
Chvíli uvažovala, jestli nestrčí vlasy pod šátek, ale tím by si nijak nepomohla. A nechtěla zpátky vracet ten pocit, když bez něj nemohla nikam vyjít. Jenom z toho se jí zvedal žaludek. Rozhodla se ty vlasy postahovat do dvou malých culíků a dokončit ranní hygienu dřív, než se tady objeví původkyně toho všeho s jistě velice důmyslnou řečí, kterak má dát ruce pryč. Není zase ignorant, aby jí nedošlo za co to má a od koho. Akorát té dotyčné nesecvakla jedna věc - ona nemá ani ten nejmenší zájem zařadit se do linie holek, se kterými si Black lehl do trávy nebo někam jinam.
Natáhla na sebe školní uniformu a pečlivě si upravila rukávy. Potáhla je maximálně dolů a žmoulající je v prstech vylezla z koupelny. Pak se prostě zkusí zeptat Petra anebo Remuse, jestli na to existuje nějaké protikouzlo, anebo jestli bude muset čekat, až to samo vyprchá.
Vzala si od postele tašku a stejně tiše se vypařila do společenské místnosti. Bylo sotva sedm. Složila se unaveně do jednoho z prostorných a měkkých křesel a výrazně krčila čelo. Má se tvářit, že ta fialová je normální, anebo prostě někam zalézt, dokud to nezmizí?
To by nepomohlo. Petr by po ní vyhlásil pátrání a vyděšený otec by byl schopný se tady objevit. Takže nakonec by byla ta, co potřebuje tatínka, aby ji vzal za ručičku a utěšil, že ta fialová není zase tak strašná.
Ne, vůbec. Nebyla strašná. Byla příšerná.
Přikrčila se v tom křesle, aby ji nebylo vidět, když se od chlapeckých ložnic ozvalo cvaknutí dveří a někdo scházel po schodech dolů. Vzápětí šoupavé kroky na koberci naznačovaly, že se ona osoba blíží povážlivě k ní.
Na útěk bylo pozdě už před chvílí. Kdyby ale věděla, kdo to je, silně by o něm uvažovala.
Sirius se složil na pohovku, očividně se jí v první vteřině nevšiml. Spokojeně se rozvalil a zamručel.
Amy se začala opatrně zvedat z toho křesla. Vidina toho, že ji zatím nezaznamenal, dávala dost prostoru pro únik. Spíš diplomatické vyhnutí. Podlaha zrádně zavrzala, jen co na ni stoupla. V duchu zaklela a na pažích jí společně s jeho ještě spánkem zastřeným hlasem, naskočila husí kůže:
"Kam si myslíš, že jdeš?"
Dívka našpulila rty a skutečně se zvedla. Napřímila se do své malé výšky a upravila si tašku. "Hm… nech mě přemýšlet. Kamkoliv, kde ty nebudeš. Takže měj se." Neměla chuť se s ním paktovat zvlášť potom, co díky němu zfialověla a bude jenom doufat, že v kombinaci s tím vším jí ty vlasy neslezou.
Tichošlápek nespokojeně zamručel a pootevřel napřed jednoho oko, vzápětí obě dvě, a když už Amy krokovala směrem k otvoru ze společenky, pevné štíhlé prsty jí obemkly zápěstí a nenechaly ji udělat ani krok. Doslova strnula. Ten dotek se jí rozhodně nelíbil a jeho pohled ještě míň.
Černovlasý mladík na ni vysoce pobaveně zahlížel. V očích mu jiskřilo a široce se šklebil. "Dala ses na dráhu fialky?"
Velice inteligentní dotaz. Zvlášť, když tohle má kvůli němu. Škubla zápěstím, aby se vyprostila. "Jsi takový sebestředný idiot, nebo si na něj jenom hraješ?" zavrčela a vztekle na něj pohlédla. Tohle bylo tak ponižující. Byla tady druhý den a jeho už měla spolehlivě dost. "Proč mě prostě neignoruješ a nevěnuješ svoji pozornost někomu, kdo po ní nebetyčně prahne?" střelila po něm nakvašeně.
Sirius se zazubil tak, že slabším povahám by se rozklepala kolena a ty nejslabší by mu už ležely u nohou. Poznámku o idiotovi očividně přešel. "Protože nechci?"
Amy na něj beze slova zírala, pak zavrtěla hlavou a poskočila a setkala se s jeho zaujatým tázavým pohledem, co to tam nacvičuje.
"Už ti to secvaklo? Promiň, stála jsem ti na vedení. Takže ještě jinak - nech mě být. Neexistuju. Nejsem tu. Jsem vzduch. Sbohem, Blacku," prudce škubla rukou, což Sirius nejspíš nečekal a vypochodovala ze společenské místnosti pryč. To poslední, co zaslechla, než se za ní otvor zavřel, byl Tichošlápkův smích.

Rozhodně nevěděla, kam má jít, takže se chytila prvních několika studentů, které na chodbě potkala a kteří vypadali jako hladová sarančata. Díky jejich kručícím žaludkům se dostala až do Velké síně na snídani, kterou měla v plánu spořádat tak rychle, jak to jen půjde a s minimálním počtem diváků. Ta fialová byla zatraceně výrazná a ona by nejradši zůstala neviditelná.
Pohled držela na svém talíři a veškerou pozornost věnovala toastu, který mazala silnou vrstvou meruňkového džemu, takže si ani nevšimla Vanessy, která se kolem ní se škodolibým smíchem propletla a schválně se jí nahlas zeptala, jestli je to nová móda anebo se jenom snaží na někoho zapůsobit.
Mlčela a rozhodně jí neodpověděla. Ignorace byla za dané situace asi to nejlepší. Zakousla se do toastu a skoro se jím udusila, když se objevila parta s jejím bratrancem, který se na snídani vrhl jako velká voda. Ten odporný dýňový džus jí po jeho zákroku skoro skončil v klíně. Odsunula ho stranou a broukla na pozdrav cosi jako ahoj. Nevěnovala jim ale větší pozornost, dokud se ten idiot Black štěkavě nerozesmál a nedrcl do Jamese.
"Vidíš a já ti říkal, že jsem ráno mluvil s fialkou," podotkl schválně dost hlasitě.
Amy pevně semknula rty a neřekla na to nic. Naštěstí Potter taky ne, jak se chechtal a snažil si na kalhoty neplesknout namazaný chleba. Vrhal po ní významné pohledy, kdežto Petr na ni vyloženě nechápavě civěl.
"Myslíš, že zítra bude zelená?" dostal ze sebe Dvanácterák mezi záchvatem smíchu.
"Ne, bude ze mě pomeranč!" probodla ty dva pohledem a prudce vstala od stolu. Popadla svou tašku a s pozvednutou bradou vypadla od snídaně. Koneckonců mohla, když jí rozvrh podala těsně před příchodem kluků jakási zrzka, které se na hábitu leskl odznak prefekta. Ke schodišti pak doslova doběhla a nezajímalo ji, co má za předměty. Byla jí to putna. Tohle bylo jako noční můra, ze které se nemohla probrat.
Nové začátky? Pche! To určitě. Tady to vypadá na zatraceně barvitý konec.
"Amy! Počkej!" křikl za ní známý hlas. Neměla to v plánu. Potřebovala zmizet někam, kde bude chvíli sama a sebere se. Jenže jí nebylo přáno. Stejně jako ráno ji někdo zachytil za ruku a když se prudce otočila, dívala se do nažloutlých očí Remuse Lupina.
"Co chceš? Chceš si snad taky rýpnout? Tipnout si, jak barevná budu zítra? No jen do toho," jízlivě po něm prskla. Efekt byl téměř okamžitý. Náměsíčník pustil její ruku a udělal od ní krok. Zájem v jeho očích vystřídal chladný odstup.
"Ne. Chtěl jsem se zeptat, jestli jsi v pořádku a nepotřebuješ pomoct," uvedl už s lhostejným hlasem věci na pravou míru.
Hnědovláska si skousla spodní ret a nakrčila čelo. Věděla, že přestřelila. "Remusi, promiň," zamumlala tiše a udělala k němu ten krok, co on od ní couvl. Fakt jí bylo líto, že takhle vyletěla.
Mladík zavrtěl hlavou a na rtech se mu objevilo cosi jako pousmání. "To je dobrý, Amy," ujistil ji mnohem přívětivějším hlasem, ale její zápěstí nepustil a místo toho ji popotáhl trochu stranou od občasných pohledů, když studenti mířili na snídani anebo naopak z ní ještě na kolej.
"Kdo ti to udělal?" kývl k té fialové nádheře na její hlavě.
Pokrčila rameny. "Záleží na tom?" Řečnická otázka, nečekala odpověď.
Jenže ona přece přišla. "Kupodivu ano. Jsem prefekt a tohle je proti školnímu řádu."
"Třeba jsem si jenom chtěla vyzkoušet novou barvu a trochu se to nepovedlo," naklonila lehce hlavu na stranu. Neměla v plánu říct pravý důvod. Byla to pitomost a někdo by měl Vanesse Albrightové zkontrolovat mozek a oči. Pak by si třeba všimla jedné podstatné věci - nemá zájem.
Remus si povzdechl a zavrtěl hlavou. "A důvod?" zkusil to znovu.
"Bude ti stačit zkreslená představa zaryté fanynky?" povzdechla si a on přikývl.
V očích se mu mihlo poznání, víc to ale nekomentoval. Zaměřil se na něco jiného. "Předpokládám, že jednoduché odbarvovací kouzlo ti na to nezabralo," začal docela logicky.
"Kdyby ano, myslíš, že bych se tady producírovala jako fialový přelud?" zkonstatovala lehce sarkasticky a popotáhla si rukávy. Remus se tiše rozesmál a zavrtěl hlavou. "Na tom není nic k smíchu. Mohla bych ti na hlavu posadit brčálovou zeleň," pohrozila mu na oko děsivě a pevně přikývla, jakože to fakt tak myslí, když na ni s předstíranou kajícností pohlédl.
"Uděláme dohodu, ano? Já ti pomůžu zbavit se fialové a ty mi za odměnu nepřičaruješ zelenou, jo? Mám dojem, že to prostě není moje barva," zadeklamoval s předstíranou dramatičností. V očích mu hrál plamínek neplechy, když cosi tiše zamumlal a ve složitém pohybu mávl nad její hlavou hůlkou. Pak se spokojeně zazubil. "Takhle ti to sluší víc."
Amy vylovila z tašky kapesní zrcátko a s odhodlaným polknutím do něj zaostřila. Úsměv se jí během vteřiny protáhl a v tu další už visela Remusovi kolem krku. "Díky!" políbila ho v návalu spontánní radosti na tvář a právě tenhle okamžik si vybral bratranec se svými kamarády, aby vyšli z Velké síně.
"Nesežerte se," hodil po nich Sirius společně s otráveným pohledem, přičemž Petr se zadusil posledním koláčkem a na místě strnul.
Dívka se pomalu pustila Náměsíčníka a trochu ucouvla. Ten hodil pohledem po Tichošlápkovi a ještě se k Amy naklonil, aby k ní tiše šeptl: "Příště se ozvi dřív," a pak zamířil k těm třem, co na něj čekali u schodiště ke sklepení. James si právě dobíral Petříčka a Sirius s rukama založenýma na prsou postával kousek od nich a tvářil se, jako kdyby spolkl citron. To mu ale dlouho nevydrželo. Stačilo, aby na něj mrkla Rosie z vlaku a tatam byl jeho kyselý škleb. Vystřídal ho oslnivý úsměv.
Amy nad tím jenom protočila oči a nedostala se ani k tomu, aby to okomentovala. Přiřítila se k ní evidentně nestíhající Dianne, popadla spolužačku za ruku a doslova odtáhla na hodinu, aby ještě nepřišly pozdě.

***

První týden utekl doslova jako voda. Za tu dobu se naučila pár nezbytností k přežití ve škole Čar a kouzel v Bradavicích:

1) Nikdy nestůj mezi notorickým Cassanovou Blackem a jeho suitou fanynek a náboženských fanatiček v jednom.

2) Nikdy si v lektvarech nesedej do první lavice bez deštníku, protože Křiklan má takový roztomilý zvyk pokropit vše okolo už při prvním slově.

3) Nikdy nežádat Bellatrix Blackovou, jestli by mohla aspoň na chvíli přestat houkat jako siréna, když se směje. Rupala jí z toho hlava.

4) Dávat si pozor před následujícím: Zmijozelští, Norriska, Filch, Black na všechny způsoby, jeho věrné stíny, ostnaté rostliny (první hodina bylinkářství s Prýtovou a přítulníčkem pichláčkovým, jehož jméno naprosto vystihlo všechno), sovy v posledním tažení (případ tátova Rubense, kterému nejraději dochází dech v misce s ovesnou kaší)

5) Nikdy nenechat Petra, aby prozradil tajemství, co nepatří jemu samotnému.

Úkoly se jim zdárně kupily, stejně jako body, které s podobnou lehkostí i ztráceli. Lily se kvůli tomu rozčilovala přes celou společenku a rozhodně věci nenapomohl James, který se roztahoval v křesle a s naprostým klidem si opečovával koště a neopomněl, jen tak pro formu, pětkrát během oné hodiny pozvat Evansovou na rande, která s každým dalším pozváním rudla a nakonec vystřelila do ložnic červenější, než přezrálé rajče a šťavnatou nadávkou na účet rozčepýřeného Pottera. Black velice pečlivě věnoval svou pozornost jakési zrzce, kterou si přitáhl z Havraspáru až k nim a které prohlížel mandle. Hezky důkladně. Amy to její chichotání silně lezlo na nervy, už proto, že si musela v přeměňování a kouzelných formulích pořádně máknout. Byla dost pozadu a taky dlouho nedržela hůlku v ruce a bylo to znát. Petr nad ní docela rychle zlomil hůl už proto, že sám na tom nebyl o moc lépe. Takže nakonec požádala o menší výpomoc Remuse a Dianne, kteří se ukázali jako poměrně trpěliví učitelé, zatímco ona se občas vztekala, že to prostě nejde a hlava jí šla z toho kolem.
Bylo už pozdě v noci a Amy se právě rozvalovala na koberci u krbu a psala pojednání pro McGonagallovou. Co chvíli nakoukla do knížky, aby se ujistila, že nepíše naprosté bludy. Špičku jazyka měla skousnutou samým soustředěním, že si ani nevšimla, jak se otvor společenky otevřel a do ní proklouzl Petr. Košili měl u krku natrhnutou a na rukávu ještě nezaschlý krvavý šrám a celkově vypadal dost pomačkaně a rozhozeně. Po několika tichých nadávkách, které se k ní donesly hnědovláska přece jenom zvedla hlavu a následně vytřeštila oči. Vytáhla se rychle na nohy a pohled zabodla přímo do svého bratrance. Během okamžiku už stála u něj a brala ho za ruku.
"Co se ti u Merlina stalo? Posaď se. Podívám se ti na to," nekompromisně ho táhla směrem k pohovce a hůlkou už si volala obvazy od sebe z kufru a nechala si je přistát do ruky. Když mu ale chtěla vyhrnout rukáv, její bratranec sebou škubl a prudce se od ní odtáhl.
"Nech toho! Nestarej se," zavrčel a vstal, aby se dopotácel ke schodišti.
Amy na něj zírala jako opařená. Takového ho neznala. Nadechla se, aby se zmohla k protestu, ale Petr se na ni otočil přes rameno a s jakousi pro něj naprosto netypickou chladnou jízlivostí prohlásil: "Ty máš svoje tajemství a já taky. O tomhle ani necekneš, pokud si ho chceš zachovat." Bez dalšího se otočil a během chvilky jeho kroky utichly na schodech k pokojům.
Nasucho polkla a pevně svírala bílou roli obvazu v drobné dlani. Nechápala, o co šlo a co se stalo. Takového ho neznala. Absolutně ne. Mohla se jenom domýšlet. Co jí ale bylo naprosto jasné, byl ten fakt, že si Petr právě pojistil její mlčení.
Tajemství za tajemství.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Martnka Martnka | 24. srpna 2012 v 10:37 | Reagovat

Tak, nevím čím začít, jestli děkováním za věnováním, nebo pěním ód na tuhle část povídky. Asi začneme tím děkováním, ale předem si ještě musím výsknout "Jupí mám první komentář." Dobře a teď k tomu tvému věnování- opravdu ti moc děkuji. Snad to nezní ironicky (můžou písmenka znít?), protože to tak rozhodně není myšleno, vážně si mě potěšila, nejen věnováním, ale také tím, že si nedodržela naši dohodu a kapitolu si přidala. Co se týče mého psaní, tak jsem předevčírem psala 12 hodin v kuse a vypotila jsem kapitolu a půl, problém je v tom, že to zatím nehodlám zveřejňovat, dokud nepohnu s "Remíkem." Ale dost o mojí tvorbě, ta nestojí za řeč a už vůbec ne na tomhle blogu, to by bylo jako srovnávat hliník (já) a diamant (vy).
Tahle část byla moc povedená, líbí se mi styl, jakým popisuješ, a zbožňuju povahu Amy, nemá ráda Siriuse a dokáže ho setřást, ale není to tím způsobem, pří kterém ho zesměšní před celou školou tak, že se to musí zavést do Dějin bradavické školy čar a kouzel a náš drahý Siriusek je z toho v takovém šoku, takže sedí celý týden sedí v koutě a může si vyplakat ty svoje kukadla. Jsem nesmírně potěšena, ale ne překvapena, protože nic jiného než přiroznost od tvého psaníani neočekávám. Z čeho se ale úplně tetelím blahem, to je závěr. Ve skutečnosti nevím, co mě na konci tak strhlo, ale když jsem to četla, poskakovala jsem nadšením na židli a křičela (no dobře nekřičela, jsem v práci a kdo ví co by si mysleli, že tu provádím :D) jo, jo, jo, jsem ráda, že se na to někdo konečně zaměřil.
Když to tedy shrnu- jsem nesmírně spokojený čtenář, který si právě přečetl výborně napsaný příběh, který si udržuje originálnost a lidské postavy. Bravo.

2 Verča Verča | E-mail | 29. srpna 2012 v 12:41 | Reagovat

No kurňa, co to je? Já tu v neděli napíšu koment a on nikde? To je bordél!
Bylo mi divný, že Martnka říkala, že jsem tu nic nenapsala, ale myslela jsem, že se tu koukala dřív, než jsem psala koment. Ale tak co...
Kapitolka byla opět úžasná, hlavně teda ten závěr a scéna, kdy Remík Amy pomáhal. To bylo fakt skvělý. Díky Nini za porci výbornýho počtení. A na závěr taková malá otázečka: kdy bude prolog k Poutu? Jako ne že bych byla nedočkavá, nebo že bych se dokonce těšila! To vůbec, jen... jen už mi vyschly všechny slinné žlázy od toho, jak slintám blahem když si představuju, jak tu úžasnou povču čtu.:-)
Jo a moc moc fakt moc děkuju za věnování. Vy víte jak Verču potěšit.:-)

3 Ninsie Ninsie | 9. září 2012 v 16:38 | Reagovat

[1]: Martnko, omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho odpovědět na komentář, ale bohužel nebylo dvakrát času. Tak jsem ráda, že ti věnování udělalo radost :) Kapitolu jsem sice přidala, ale i tak úpěnlivě čekám na tu tvoji a doufám, že Remuse někam dokopeš :D a abych nezapomněla, opovaž se o sobě ještě jednou říct, že jsi hliník :D Každý má svůj styl psaní a mě se ten tvůj líbí. :)
Amy je normální holka, naprosto obyčejná, ne jenom pseudonormální jako většina hrdinek podobných fanfikcí. Naproti tomu Sirius svou krev nezapře a ani roky honění vlastního ega :D Jsem ráda, že se ti líbil závěr, protože když už je jednou Amy sestřenka Petera, tak by bylo divný naprosto vypustit Červíčka a říct, že se tam jenom mihl :D Kdepak, všechno má svůj účel. :)

[2]: Verčo, buď v klidu, on ten blog šíleně teď s komentáři blbnul. :D Opět jsem ráda, že se ti kapitola líbila a Remus je dobrák, tedy do určité míry, protože bych musela být naivní, abych tvrdila, že má jen jednu povahovou stránku. ;) Každopádně Amy je mu sympatická a navíc jako prefekt za chod své koleje tak trochu zodpovídá, takže prostě jenom odčiňoval napáchanou škodu :D Doufám, že to tvoje slinné žlázy přežily a neodešla ti klávesnice, když jsi tak blahem slintala. :D A výraz "povča" mne naprosto rozsekal :D
Za věnování nemáš vůbec zač. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama