Část pátá: Ne tak jiný, jak sis myslel?

2. prosince 2012 v 23:48 | Ninsie |  Dokud dýchám
Pěknou první adventní neděli. Sice za chvíli skončí, ale to vůbec nevadí. Jsem tady s další částí povídky a komentáře opět potěší. :)
V minulém díle jsme byli svědkem Siriusovy palby přes míru, která má své důsledky. A i někdo, jako je Tichošlápek, se je musí naučit postupně přijímat. Takže co přesně se stalo Amy? Co viděl Remus, než počastoval kamaráda kusem vola a za co může jedna noc na ošetřovně, kdy je člověk ponechán vlastním myšlenkám?


Část pátá

Ne tak jiný, jak si myslel?

Utíkala. Ozvěna podchytila každý dopad měkké podrážky a mnohonásobně ho vracela. Házela jí ho na hlavu, odpinkla od stěn a mrštila nazpět. A každý krok zvláštně bolel a bral jí dech. Před očima jí tančily jiskřičky, když zatočila za roh a spíš se dopotácela z prvních schodů a vzápětí se musela prudce přidržet, jak se schodiště začalo měnit.
Krev jí pulzovala ve spáncích a duněla v uších. Křečovitě svírala zábradlí a odhodlávala se k tomu ještě chvíli vydržet, než bude moct pokračovat dál. Zoufale potřebovala na vzduch, protože měla pocit, že v hradě prostě neexistuje. Byla rozčílená, vytočená, ponížená a začínala nabývat dojmu, že tady nemá co dělat. I když se k ní Remus choval hezky, pořád se tu cítila jako vetřelec. Nic na tom nezměnily ani tři týdny, co začala škola. Spíš naopak. Skoro rok a půl od pořádného užívání hůlky, se projevil hůř, než čekala. V přeměňování a formulích prostě nestíhala. V ostatních předmětech vyjma lektvarů pravidelně usínala, protože nedokázala spát pořádně ani ve vlastní posteli a dlouho do noci doháněla svoje mezery. Někde to být znát muselo.
Dala se pomalu do pohybu, když se schody s kamenným šoupáním zasekly na místě. První kroky byly nejhorší. Tělo jako kdyby už protestovalo proti další námaze. Měla pocit, že její nohy váží snad tunu, když se pokoušela dostat se ze schodiště a chodbou níž.
Na čele jí perlil ledový pot, v puse měla naprosto sucho. Těch několik dalších kroků se už spíš vlekla, než běžela. V uších jí luplo a ve spáncích zatepalo tak prudce, až se jí zadrhl dech.
"… Jenže od určitýho věku už je pozdě, co Greyová?"
Měla pocit, jako kdyby jí to šeptal kdesi u ucha. Stejně zlým tónem, se stejným důrazem.
Povolila si límec u košile a zalapala po dechu. Nechápal absolutně nic. Ale pokud mu tohle udělalo dobře, pak fajn. Ruka ji ještě mravenčila od facky, která byla rychlejší, než její mozek s vhodnou odpovědí. Svírala jí látku u krku, pak doslova zachraptěla a během vteřiny se svět okolo uzamknul do tmy a ticha.
Zavolání svého jména už neslyšela, stejně jako rychlé kroky, které se nesly ozvěnou.
Remus ji zahlédl kus od něj v chodbě, když sbíhal po schodech dolů. Chtěl se ujistit, že je v pořádku anebo aspoň bude, až stráví to, co z Tichošlápka vypadlo. Teď mu vážně nerozuměl, ale takového ho neznal. Nikdy se k holkám nechoval až takovým způsobem. Nebyl světec. To nikdo z nich, ale dívky okolo si získat uměl a dovedl říct to správné v pravý čas tak, aby mu zobaly z ruky. Jenže v případě Petrovi sestřenky přestřeloval už od samého kraje počátku a dneškem to jenom vygradovalo.
Nakrčil čelo a zkusil na Amy znovu zavolat. Vypadalo to, že ho neslyší. Jenom se podivně potácí a není schopná ani jít rovně. Ještě víc zrychlil, ale to už mu zmizela za rohem. Znovu zakřičel její jméno a naprosto kašlal na Norrisku a Filche, co se můžou potulovat někde zatraceně blízko.
Seskočil z posledního schodu, proletěl těch několik metrů do první otočky chodby a pak ještě zrychlil, když uviděl kus od sebe ležet zhroucenou dívčí postavu.
"Amy!" vyhrkl vyděšeně a překonal těch pár metrů, které je dělily, neskutečně rychle. Poklekl k ní a odhrnul jí vlasy z tváře a zbledl. Dívka před ním vypadala jako bez života. Hrudník se jí sotva znatelně a nepravidelně zvedal, v obličeji byla nezdravě našedlá a na čele se jí rojily krůpěje potu. Vypadala jako hadrová panenka, které z rány na hlavě, pravděpodobně jak se praštila o nerovnou podlahu, vytékala malá stružka krve.
Vzal ji opatrně do náručí, aby jí ještě víc neublížil. Prudce se otočil a rychle s ní zamířil nejkratší cestou na ošetřovnu. Naprosto okázale ignoroval Malfoye, co se potloukal po chodbě a právě srážel body nějakým nebohým mrzimorským za večerní dostaveníčko ve výklenku za závěsem u učebny formulí.
Schody k ošetřovně doslova vyletěl, aniž by se viditelněji zadýchal. Amy byla lehká. Možná až moc. Téměř nezdravě. Do dveří jenom kopl nohou, nenamáhal se nějak zdvořilostně klepat a vpadl dovnitř.
"Pane Lupine, tohle si vyprošuji!" ozvala se madam Pomfreyová s našpulenými rty a nadechovala se ke kázání o tom, jak se vchází na ošetřovnu a že její pacienti potřebují klid.
"Omlouvám se, ale…" vychrlil ze sebe Remus dřív a nepustil tak madam ke slovu. Položil dívku na první lůžko, které bylo nejblíž a Poppy viditelně zvážněla.
"Co se stalo slečně Greyové?" položila otázku přímo bez jakéhokoliv dalšího úvodu a rovnou začala Amy prohlížet a zkoumat její stav.
Náměsíčník poodstoupil trochu od postele, aby nijak nepřekážel. "Trochu víc se rozčílila dnes večer ve společenské místnosti, ale už předtím vypadala strašně unaveně. Utekla po jedné hádce ven a já se chtěl ujistit, že bude v pořádku. Našel jsem ji ležet ve druhém patře," vyhrkl ze sebe tak rychle, jak dokázal. Výrazně krčil čelo a stál na místě jako zařezaný. Pohled upíral na drobnou hnědovlásku na lůžku, která byla v hlubokém bezvědomí.
Ošetřovatelka jí zatím zastavila krvácení na hlavě, a její tvář se po tom, co jí Remus pověděl, zachmuřila ještě víc. Pevně semkla rty a pomalu a zhluboka se nadechla.
"Děkuji, pane Lupine. Můžete odejít," vyzvala ho nekompromisním a poněkud vzdáleným hlasem, aniž by odtrhla pohled od Amy.
"Bude v pořádku, že ano?" neměl se moc k odchodu Náměsíčník a snažil se něco vyčíst z výrazu starší čarodějky.
"To zjistíme, až provedu potřebné testy a až se probere. Zase to až nápadně připomíná…" odmlčela se a mumlala si spíš pro sebe, než že by vnímala bezprostřední okolí mimo svého pacienta. Našpulila rty, pro sebe si přikývla a hůlkou si přivolala několik lahviček. Mimoděk vzhlédla a zaznamenala, že Remus stále postává na místě. "Okamžitě odejděte. Přestaňte mě zdržovat," zopakovala znovu o to víc nesmlouvavě, když nabyla dojmu, že ji mladík přeslechl. Provrtávala ho pohledem s takovou intenzitou, že Lupin raději ucouvl o krok a pak o další.
"Přijdu později, madam," zkonstatoval tiše a i když se mu nechtělo, odešel. Nemělo smysl zdržovat ošetřovatelku od její práce a tím zvlášť, když se dělo něco, co se nejspíš už kdysi stalo. "Zase to až nápadně připomíná…" Ale co to připomíná?
Dlouhými kroky zamířil nazpátek do nebelvírské společenské místnosti a už na chodbě před Buclatou dámou, byl slyšet povyk, který uvnitř panoval. Zamumlal bez většího zájmu k dámě heslo a počkal, až se odklopí, aby mohl projít.
Šel najisto a doufal, že Petr bude vědět, o co přesně jde. Je to koneckonců její bratranec a rodina.

***

Sirius Black k sobě pevně tiskl rty a s tvrdě vystouplými rysy pokračoval rychle chodbou. Choval se jako Black. Je si jistý, že tohle je přesně ten druh chování, jaký by bez debat jeho rodina schválila. Jak se má čistokrevný chovat k někomu, kdo se mu svojí dvojí krví nehrabe ani po kotníky. A přesně to Greyová byla. Její matka je přece mudla a nic na tom nemění fakt, že Červíčkova rodina je jinak čistokrevná. Zvedal se mu z toho žaludek, zatínal pěsti, až mu klouby zbělely.
Za sebou uslyšel udýchané kroky a ještě víc přidal. Nestál o společnost, o pozornost. Vlastně o nic. Potřeboval se pro svůj vlastní klid přesvědčit, že za to, co se stalo té drobné hnědovlásce, nemohl. Bylo to přece neškodné. A to jemu trne celá tvář. To on krvácel. Ona prostě jenom naštvaně odkráčela pryč.
Zabočil za rok a dával si zatraceně dobrý pozor, aby ho někdo nechytl toulat se po chodbě po večerce. O trest momentálně nestál a o pokec se zavšiveným Filchem už vůbec ne. Možná by si mohl zchladit žáhu na tom peroxidovi ze Zmijozelu, kdyby ho náhodou potkal. Momentálně se potřeboval uklidnit. Zastavil se až před dveřmi ošetřovny tak prudce, že do něj zezadu někdo vrazil.
Zavrčel a prudce se otočil. Popadl toho dotyčného pod krkem a přirazil ke stěně. Červíček vyděšeně zachroptěl a celý zkoprnělý na něj koukal
"Co chceš, Červe?" vyštěkl Sirius vztekle a jenom pomalu uvolňoval sevření kolem kamarádova krku. Nijak nespěchal. V ruce mu prudce tepalo, jak toužil něco vzít a rozbít to na kusy. Aby se zbavil toho odporného pocity blackovitosti, který z hlouby duše nesnášel.
"C-co?" vychraptěl Petr a promnul si rudý otisk na kůži, který mu zanechaly Tichošlápkovy prsty. "Je to moje sestřenice!" připomněl mu dotčeně a snažil se dostat přímo ke dveřím na ošetřovnu. V cestě mu ale stál černovlasý mladík a nevypadal, že by se chystal uhnout.
"A?" protáhl k němu chladně. "Proto mi musíš narážet do zad a táhnout se jako ocas?" měl by brzdit. Skutečně by měl. Zatnul nehty do dlaní ještě víc a pomalu a dlouze vydechl. Oči měl ledové a pohled doslova mrazivý.
"Já jdu náhodou za ní. Ty tady nemáš co dělat. Kdybys ji tak nevytočil, nic by se nestalo!" dodal si Červíček odvahy k protestu i obvinění současně.
Sirius zavrčel a snížil se k němu. Tvář měl jen pár centimetrů od té jeho a v očích ani stopu po přátelství. On mu nebude říkat, kde má být a kde ne a nenechá se bezdůvodně obviňovat, dokud nepřijde na to, jak to bylo! Zle se ušklíbl a nadechoval se, aby ho odkázal do patřičných míst, když se dveře s tichým vrznutím otevřely a ven vyšla vytočená madam Pomfreyová.
"Můžete mi vysvětlit, co je to tady za kravál?! Oba dva máte být dávno na koleji. Je po večerce!" připomněla jim důrazně a založila si ruce na prsou. Stála ve dveřích ošetřovny, aby bylo jasné, že dovnitř se jen tak nedostanou.
"Dobrý den, madam," narovnal se Sirius během vteřiny a zářivě se na ošetřovatelku uculil. Popošel k ní blíž. "Samozřejmě, že vím, že je po večerce a je mi jasné, že bych měl být na koleji, ale slyšel jsem, že se G-Amy udělalo zle. Mám o ni starost," vysvětlil jí mladík a upřel na ni psí pohled. Z většiny lhal, jako když tiskl. Jenže i jeho samotného zarazilo, že něco v tom všem byla pravda. Cosi zlomyslného se mu zakouslo do žaludku. Vina? Blbost! Nic jí neprovedl. Ani se jí nedotkl.
Poppy povytáhla obočí a zdálo se, že pro tentokrát s ní Tichošlápkův kukuč skutečně nic neudělá. Stála beze změny uprostřed vstupu a tvářila se odmítavě. "Vraťte se zpátky na kolej, pane Blacku. Tady nemáte co pohledávat. Informace o stavu slečny Greyové předám pouze tady panu Pettigrewovi. Je to její rodina," odpálkovala ho nesmlouvavě a kývla hnědovlasému vyjevenému chlapci, aby ji následoval dovnitř. Siriusovi zavřela před nosem ještě dřív, než se stihl jakkoliv ohradit.
Tichošlápek vztekle a frustrovaně zavrčel a odolal touze praštit rukou do stěny, aby vybil prvotní nával vzteku. Není příbuznej. No jistě, že není. Jak by mohl být? Chtěl se jenom podívat a nic víc. Určitě by tam s ní chtěl tancovat tango. Do háje už taky.
Otočil se na podrážce a se stejně nepřístupným výrazem, s jakým odcházel z nebelvírské společenky, se do ní taky vracel. Jediný rozdíl byl v tom, že většina nižších ročníků už odešla spát a zbytek spolužáků se roztrousil do menších skupinek. Beze slova obešel hlouček holek, kterým unikl unešený povzdech a v duchu se na jejich konto jenom nehezky ušklíbl. Neměl náladu.
"Kdes nechal Petra?" vystřelil James první dotaz, jen co se Tichošlápek svalil do křesla.
Mladík si promnul spánky a krátce na něj pohlédl. "U Greyový. Pomfreyka ho pustila dovnitř," trhl rameny a našpulil rty.
Dvanácterák se k němu naklonil blíž, aby je zase neodposlouchával zbytek společenské místnosti. "A tebe dovnitř nepustila. Proto jsi nakrklej?" trefil se docela rychle do černého.
Odpovědí mu bylo jenom jakési neurčité zamručení.
James se nenápadně zašklebil a povytáhl obočí. Takže bráchu štvalo to, že mu nedala Pomfreyová přednost a nenechala se utáhnout na vařené nudli anebo že se nedostal až k Amy?
"Víš, že si můžeš kdykoliv půjčit něco mýho," nadhodil neurčitě a pokrčil rameny. Dál si listoval v knížce o proslulých týmech famfrpálové scény a snažil se sestavit vhodnou tréninkovou a herní strategii. Krátce k Siriusovi vzhlédl.
"Kde je Náměsíčník?" zeptal se místo toho Black, jako kdyby tu narážku přeslechl. Nepřeslechl a dobře pochopil.
"Šel si lehnout. Měl toho dost. Vždyť víš, že se to zase blíží," naznačil Dvanácterák a sotva znatelně kývl hlavou k měsíčnímu kotouči za okny.
"Jo. Došlo mi to. Co děláš?" nadhodil Sirius naprosto jiné téma a přesunul se k Jamesovi na pohovku. Zvědavě nakoukl do knihy, co brácha držel a jeho úšklebek ignoroval.
Potter k němu přisunul předmět svého zájmu a zabodl prst vedle jednoho obrázku, kde právě chytač bukanýrských kanonýrů prováděl jeden klamný manévr v honbě za zlatonkou. "Snažím se naplánovat dobrou herní a tréninkovou strategii. Letos jedeme půl na půl. Tak zmijozelákům nesmíme dát nejmenší záminku," vysvětlil mu zapáleně James. "Tak třeba tady," ukázal na další pohyblivý obrázek na následující straně a Tichošlápek přikývl, že mu rozumí. Společně se pak dohadovali ještě půl hodiny, dokud se nevrátil Petr a beze slova kolem nich zamířil ke schodům do chlapeckých ložnic.
"Hej!" křikl na něj Tichošlápek, když si ho postranním zrakem všiml a zvedl hlavu. Zabodl do něj pohledem. "Tak o co jde? Co jí je?" vypálil ten dotaz rychleji, než mu došlo, že by ho třeba měl nějak zaobalit, aby to nevypadalo, že se extrémně zajímá.
Červíček na něj chvíli beze slova koukal. Ve tváři se mu nepohnul jediný sval. "Do toho ti nic není, Siriusi," odbyl ho a bez dalšího pokračoval dál, dokud se během pár dalších vteřin nezabouchly dveře jedné z ložnic.
Sirius dokázal sotva skrýt překvapení nad tím, že nedostal informaci, jakou požadoval a zvlášť do někoho takového, jako byl věčně ustrašený červ. Střelil pohledem po Jamesovi, který spíš šokovaně zíral a beze slova pokrčil rameny. Netušil, co se to tu dělo. Ostatně to nevěděl ani jeden.
Tichošlápek zaťal ruku v pěst a pevně zatnul zuby. Tohle už překračovalo meze a zažitý pořádek. Vždycky se ptali a vždycky dostali odpověď. To, že se Petr začal stavět na zadní a proti nim, se mu pramálo zamlouvalo. Všechno se tak nějak bortilo a on chtěl zjistit proč. Jenže z nějakého nepochopitelného důvodu to souviselo s osobou jménem Amy Greyová.
Krátce pohlédl na Jamese, který mu pohled oplatil a beze slova kývl na jakousi nevyslovenou otázku mezi nimi. Zvedl se z pohovky a tiše, tak jak to uměl, zamířil nahoru do pokoje pro jednu určitou věc. Zpátky se vracel během dvou minut, ale to už nikdo neviděl, stejně jako málokdo věnoval pozornost tomu, že se vchod od společenky s tichým cvaknutím zavřel.
Plížil se po chodbách, tiše našlapoval a svět za neviditelným pláštěm se mu zdál lehce zkreslený. Byl dost velký a široký na to, aby se jako nejvyšší teď nemusel hrbit. Když šli všichni čtyři, umíral pravidelně, ještě než dorazili k vrbě Mlátičce, na skrčeninu. Zahnul do další chodby a minul těsně paní Norrisovou. Jen silou vůle odolal, aby ji nenakopl. To si mohl nechat na později. Vyhovovalo mu, že se Filch toulá někde mimo a nijak neprahl po setkání s ním.
Před dveřmi ošetřovny se na okamžik zarazil. Zkontroloval, jestli je čistý vzduch a pak proklouzl neslyšně dovnitř. Trochu ztlumil světlo hůlky, které sice nebylo pod neviditelným pláštěm vidět, ale nepotřeboval díky oslnění přehlédnout předměty na cestě a něco shodit.
Prošel mezi řadou postelí a pátravě se rozhlížel kolem sebe. Nakonec ji našel až na té poslední u okna. Měla kolem sebe zataženou bílou zástěnu a v té posteli vypadala neúměrně drobná a křehká. Barva tváře téměř splývala s povlečením a pod očima se jí rýsovaly temné stíny. Dýchala sotva znatelně, přesto se zvláštní pravidelností a nad hlavou jí viselo cosi, jako ukazatel tělesných funkcí.
Sirius dosedl na židli, která tam zůstala pravděpodobně po Petrovi a chvíli sledoval změť křivek na přístroji, než sklouzl pomalu pohledem k Amy. Krčil čelo, a když hledal nějaké papíry u postele nebo na stole, aby zjistil, co se děje, že se všichni chovají takhle, nenašel nic. Kartotéku měla Pomfreyová zajištěnou heslem, takže obyčejná Alohomora nestačila. O tom se přesvědčili s kluky v pátém ročníku.
Vpíjel se do ní pohledem a cosi ho hlodalo kolem žaludku. Neurčitost, jakási tupost. Co když tu skutečně skončila kvůli němu? Co když se přece jenom neliší od své bývalé rodiny tolik, jak si snažil namluvit?
Jenže on přece není stejný. Je jiný, do háje už taky.
Na rtech se mu mihlo ušklíbnutí a naklonil se k dívce. Prsty jí přešel těsně nad tváří a v duchu si povzdechl. Z nějakého důvodu má tahle holka zvláštní schopnost probouzet v něm to nejhorší a rušit zavedené pořádky.
Něco kolem ní tak docela nehraje. Je mu jasné, že z Červa to nedostane a že Náměsíčník asi taky nic neví. Takže si to bude muset zjistit jinak.
A možná už má plán.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | 4. prosince 2012 v 14:50 | Reagovat

Super! Co na tom, že bych měla makat na seminárce, tohle jsem si prostě nemohla nechat ujít a dobře jsem udělala.:-)
Slovo blackovitost se mi děsně líbí.:-D Jsem zvědavá na Amy až se probere a hlavně na Siriusův plán.

2 vivienne vivienne | 8. prosince 2012 v 10:54 | Reagovat

velmi povedená kapitolka, už se těším co sirius vymyslel :-)

3 Ninsie Ninsie | Web | 20. prosince 2012 v 23:40 | Reagovat

[1]: Tak snad jsi seminárku stihla napsat a jsem ráda, že se ti díl líbí :) Další je ostatně už na skladě :D A blackovitost je prostě slovo, co nas blacka pasuje naprosto perfektně a výstižně :D

[2]: Vivienne, děkuju a můžeš se rovnou mrknout :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama