Část osmá: Po boku ti kráčí smrt

15. února 2013 v 20:12 | Ninsie |  Dokud dýchám
Zdravím všechny poutníky,

abyste nedospěli k názoru, že vás s Dokud dýchám nějak zanedbávám, tak přidávám další kapitolu. Tentokrát se věci skutečně už dostanou do pohybu. Na scéně se objeví první část Siriusova plánu a Amy čeká nepříjemný rozhovor... a kdyby jeden. Všechno dostává mnohem skutečnější podobu a stále pátráme po Havraspárské ctnosti.

Za komentáře budu ráda. :)



Část osmá

Po boku ti kráčí smrt

Konec října se pomalu přiblížil a ona nebyla o moc moudřejší. Zdálo se, jako kdyby se jí kolejní duchové raději vyhýbali, než že by s ní chtěli mluvit. Snažila se odhalit příčinu a vyčíst alespoň nějaký důvod z knih, ale jediné, na co přišla a u čeho se ani pisatel nevyjádřil, zda je to pravda anebo pouhá smyšlenka, bylo prohlášení o smrti. Duchové se neradi zdržovali tam, kde kráčela smrt.
Krčila čelo a choulila se do kabátu, když procházela po pozemcích. Vítr už byl ostrý a studený a podzim inklinoval k té chladnější části. Trochu se přikrčila a pohled měla zabodnutý do země, aby se ještě někde v trávě nenatáhla. Mířila pomalu k jezeru. Mraky visely nízko a vypadalo to, že se brzy strhne pořádný liják. Nevadilo jí to. Oceňovala, že na pozemcích, až na pár aktivistů, byla prakticky sama. Potřebovala přemýšlet.
Vážně jí po boku kráčela smrt? Byly chvíle, kdy si nebyla jistá, jestli se jí nemoc skutečně vrátila. A naprosto tomu občas nadešly okamžiky, kdy byla schopná přísahat, že ano a zoufale žadonit, aby to šlo pryč.
Zahloubaná do poněkud chmurných myšlenek a vymýšlení strategie jak polapit něco, co je prakticky nepolapitelné a zdrhne to odkudkoliv, se posadila na vyvrácený kmen stromu u jezera a zadívala se před sebe. Splétala a rozplétala prsty a prakticky nevnímala okolí kolem. Spřádala plány a potřebovala, aby byly účinnější, než zběsilé pobíhání po hradě za bandou nehmotných duší. Proto, když se kousek od ní ozvalo štěknutí, doslova nadskočila. Srdce jí vyletělo až do krku a pomalu, velice pomalu, se po tom zvuku otočila. Odmítala dělat nějaké prudké pohyby, aby nezavdala zvířeti záminku k útoku.
Když ale viděla toho obrovského černého psa, který působil snad mohutněji, než doopravdy byl, doslova se to v ní sevřelo.
Po boku ti jde smrt.
Smrtonoš.
Rozklepala se a do očí jí vyhrkly slzy. Zavrtěla hlavu a snažila se dostat od té stvůry dál. Když se sunula dál po kmeni, podařilo se jí z něj sklouznout zadkem až na studenou navlhlou trávu. Pozpátku lezla pryč. Byla nepřirozeně bílá, namáhavě dýchala a třeštila oči.
"Ještě ne…" zakňučela zoufale a kousala se do rtu. Krčila čelo, tváře měla celé mokré. Takže je to přeci jenom pravda…
Pes se nehnul ani o milimetr. Vypadalo to, že na ni zmateně zírá, a probral se až ve vteřině, kdy se ozval dívčin roztřesený hlas. Stáhl ocas a zakňučel. Zadíval se na ni provinile, sklonil hlavu a zapískal.
Amy se zarazila v půli pohybu. To není…? Ale kde by se tu vzal pes? Psi přece do Bradavic nesměli, ne? Jako mazlíčci byli povolení obojživelníci, sovy a kočky. Ani tak ale té potvoře, co byla skoro větší než ona sama, nedůvěřovala. Opatrně se vytáhla na nohy, trochu v obranném gestu natáhla ruce před sebe a dlaněmi k příšeře.
"Dobře. Já… já ti neublížím, když ty mě nesežereš," ujistila ho tak klidným tónem, jak jenom dokázala.
Zvíře naproti ní zvedlo pomalu hlavu a zahýbalo huňatým ocasem ze strany na stranu. V očích se mu mihlo něco pobaveného a dívka jenom potlačila povzdech.
"Fajn. Ráda jsem tě pobavila. A teď se vrať k páníčkovi. Bude pršet," kývne k němu a oprášila si nohy i zadek. Kalhoty měla trochu navlhlé, navíc odhadovala, že bude už pět odpoledne a to znamená, že by se měla dojít převléct a pak se stavit na večeři a na ošetřovnu. Typické kolečko, které jí pomalu lezlo na mozek.
Vydala se pár kroků směrem k hradu, když ten pes znovu zakňučel, tentokrát to ale znělo, jako kdyby se cítil smutně a ublíženě, že se mu nevěnuje. Vrhla na něj krátký pohled přes rameno a rozhodla se ho ignorovat a pokračovat dál. Teda do okamžiku, než ji to čtyřnohé zvíře dostihlo a otřelo se jí o bok. Dotčeně na ni pohlédlo.
Amy si připadala jako blbec, že se tady snažila domluvit se psem. Očividně hodně natvrdlým psem. "Podívej, nevím, co chceš, ale já ti to určitě nedám. Nic pro podobný tvory nemám. Pamlsky nenosím a piškotů mám pro zbytek života i ten další dost, takže je u mě taky nenajdeš. Tak se prostě vrať k páníčkovi, on se o tebe postará. Já jdu dovnitř," uzavřela to rázně a chystala se tu černou bestii obejít.
Pes byl ale jiného názoru. Zkoumavě ji pozoroval a netvářil se ani trochu, že by něco pochopil. Naklonil hlavu na stranu, hravě štěkl, a když zamířila znovu k hradu, dostihl ji po pár metrech. Začal ji splašeně obíhat dokola, aby nemohla jít dál. Občasně se jí otřel o nohu a bok, a jednou to provedl s takovou silou, že Amy znovu skončila na zemi, když jí podrážka na mokré trávě podjela. Ne právě měkce dopadla na bok a bolestivě zasyčela.
Černý chlupáč se okamžitě zarazil a pomalinku k ní zamířil, ocas trochu stažený a s nepatrně sklopenou hlavou. Tiše bafl, jako kdyby se snad omlouval a pak jí mokrým čumákem drcl do tváře. Dívka strnula a jenom se nevěřícně uchechtla.
"O co ti zatraceně jde? Řekla jsem, že nic nemám. Tak jdi někam, kde něco dostaneš!" sykla už tentokrát popuzeně a zvíře doslova zakňučelo a začalo se k ní naprosto nečekaně lísat. Hlavou se jí otíral o ruku a ztraceně na ni koukal.
"Zkoušej si ty pohledy na někoho jiného," doporučila mu Amy už o něco míň naštvaně, a nakonec si povzdechla. Krátce a ne zrovna šetrně poškrabala psa na krku a pokusila se znovu vstát. Pevně si rukama objala tělo, aby dala jasně najevo, že žádné další drbání prostě nebude, a bez dalšího zdržování zamířila zatraceně rychle do hradu.
Zdálo se ale, že tentokrát ji zvíře pronásledovat nebude. Sedělo na mokré zemi a jenom se do ní vpíjelo pohledem, dokud mu nezmizela z očí. Pak se vytáhlo na všechny čtyři, rozverně štěklo a jako střela se rozeběhlo k Zapovězenému lesu. Rozhodně to nevypadalo, že by se plánovalo jenom tak vzdát. Zvlášť proto, že tohle byl první krok v celém plánu, který Sirius tak složitě vymýšlel a musel už tolikrát odsunout.
Seznámení by měli za sebou. Teď se to chce dostat do bezprostřední blízkosti a získat skutečnou důvěru. Pak rozlousknout tajemství. Už teď měl pár vodítek, ale ve skutečnosti mu nedávala zatím příliš velký smysl. Ona se ho bála a měla ho za někoho jiného, nebo spíš za něco jiného. A on přitom přece vypadal tak mírumilovně, jak dodával kolikrát James.
Jenže ne pro ni. Viděla v něm ohrožení. Vyděsil ji skoro k smrti. Smrt… černá… pes… Smrtonoš.
Za tohle ho měla? Ta představa ho pobavila, ačkoliv na ní nebylo vůbec nic směšného. Dvanácterákovi říkala, že ji smrt neděsí. Takže co ji přesně děsilo? Že by přišla dřív?
To znamená, že už u ní jednou byla?

***

Utíkala chodbou, která nevypadala vůbec udržovaně. Věděla, že se dostala do té část hradu, kde málokdo chodil, natož aby se tu zdržoval. Jenže ona nehledala místa plná lidí, ale prostor, který obývali bradavičtí duchové a kde se cítili ve svém prostředí. A když s ní nechtěli mluvit mezi ostatními, třeba s ní promluví tady.
Prudce zahnula za roh a kus od ní se mihl přízračný cíp dlouhých šatů.
"Roweno!" křikla za duchem udýchaně. "Počkejte, musím s vámi mluvit," požádala ji, nebo spíš to vychrčela. Nikdy netvrdila, že má kdo ví jak dobrou fyzičku a vzhledem k tomu všemu ji ani mít nemohla.
Postava kouřové šedi se po chvilce zaváhání přece jenom zastavila a pomalu se na ni otočila. "Proč jsi přišla?" pozvedla jemně tvarované obočí, ale krásná tvář nevykazovala ani stopu přívětivosti. "Jak jsi vůbec mohla přivést smrt až k těm, které okradla o poslední kousek dechu, a zanechala je jako věčnou připomínku mrtvé mezi živými?"
Amy se zarazila a zbledla ještě víc. Takže jí skutečně jde po boku smrt? Koutkem oka zašvidrala stranou, jestli třeba nezahlédne něco určitějšího. Rowena na ni stále upírala pohled bez jediné stopy přívětivosti. Krása chladná a odtažitá. Trochu si odkašlala, aby byla schopná vůbec srozumitelně mluvit, nijak víc už se ke kolejnímu duchovi z Havraspáru nepřibližovala. "Přišla jsem, protože jsem s vámi potřebovala mluvit," začala a nadechovala se k pokračování, když ji Rowena přezíravým hlasem přerušila.
"A tys nepochopila, že my o rozhovory s tebou nestojíme? Řekni mi, proč bych se neměla otočit a odejít, a místo toho tady s tebou vést nesmyslnou debatu?"
"Ale ona není nesmyslná!" vyjela popuzeně drobná dívka. "Pokládáte snad vlastní kolej za nesmysl?" kontrovala okamžitě a povzdechla si. "Chci vám položit jenom pár otázek. Máte všechen čas světa, co vám to udělá?!"
Havraspárská Rowena ohnula nelibostí horní ret, ale na konto své koleje už neřekla nic. "Dobrá, tak polož své otázky, ale slova vol dobře," vyzvala ji po dlouhém mlčení. Amy začínala být pořádná zima a silou vůle se snažila ovládnout, aby nedrkotala zuby.
"Co může být horší, než třináctá komnata naší mysli?"
Přízračná dáma před ní vypadala na okamžik zaskočeně a pak se bez jakékoliv stopy veselí rozesmála. "Nepřijdeš na to?" protáhla k ní a během vteřiny stála těsně před dívkou, ke které se lehce sklonila, aby se jí dívala přímo do tváře. "Čeho se bojíš víc, než vlastních myšlenek? Co ti bere klidný spánek a krade dech?"
Amy udělala mimoděk krok dozadu, aby nebyla tak blízko a prudce zavrtěla hlavou. "Tady nejde o mě. Je to vaše ctnost. Ctnost Havraspáru," připomněla jí trochu rozechvěle.
"A co je ve skutečnosti ctnost? Jak vypadá? Dotkneš se jí? A kde končí ona ctnost a začíná prachsprosté lidské očekávání?"
Očividně se Rowena rozhodla mluvit s ní v hádankách. A ona z toho nebyla vůbec moudrá. Byla jí neskutečná zima a rty jí pomalu modraly. Prokřehlé prsty zatínala do pláště a pozvedla bradu.
"Ctnost by vás přece měla ctít. Měla by vás někam posunout, a pro ostatní byste měla být vzor. Jenže když vás poslouchám, přestávám si to myslet," prohlásila neskutečně upřímně, protože ztratit už nebylo co. Rowena ji zklamala. Jistě, tušila, že s duchy nebude lehké pořízení, ale tohle skutečně předčilo její očekávání. Měla ji za moudrou, rozumnou a ctnostnou dámu. Teď jí to všechno přišlo jako velká ironie.
"Co všechno jste ve jménu vaší ctnosti spáchala a uměla si rozumem zdůvodnit jako milosrdenství?" nadhodila Amy poslední otázku. Spíš řečnickou, nečekala odpověď a nemínila na ni čekat. Někde mezi řádky jejich nepříjemného hovoru se skrývalo rozuzlení části hádanky. Jenom si to musela v sobě probrat.
Rowenin duch ze sebe vydal podrážděný skřek a dívka vzápětí měla pocit, jako kdyby ji zevnitř pohltil mráz a vyrazil jí dech. Proletěla přímo jí. Prudce se sehnula a dlaněmi se zapřela o stehna, zatímco kus od ní se ozval nelidský výkřik: "Zaplatíš!" a tatam byl havraspárský kolejní duch.
Amy prudce bušilo srdce a skutečně si myslela, že na ni sáhla smrt. Doslova. Rowena byla víc než rozzuřená a rozhodně odmítala věřit učebnici dějin, že byla vždycky mírumilovná. Nemohla být, protože pak by byla pouze vybájená a ne skutečný čaroděj z masa a kostí. V tomhle mohl být klíč, nebo alespoň stopa.
Dopřála si ještě vteřinu na vzpamatování, než se opatrně narovnala a naprosto bez energie se vypotácela ze staré neobyvatelné části hradu. Potřebovala si sednout k ohni, trochu se nahřát a potřebovala čokoládu nebo něco, co by ji maličko nabudilo.
Při představě toho, že by měla ještě absolvovat podobný rozhovor s Godrikem Nebelvírem, se jí udělalo doslova špatně.

***

"Amy!" ozval se za ní udýchaný hlas a těžké kroky rychle dopadaly chodbou, jak za ní někdo dusal. Když se otočila, dívala se do tváře svého bratrance, který se od září zcela znatelně zakulatil, ale taky mu na tváři přibyly nové stíny a podlitiny.
Drobná hnědovláska se zastavila na místě a třela si prokřehlé prsty o sebe. Nechala ho, aby ji dohnal, protože by stejně neměla pokoj a nepotřebovala, aby na ni volal jako na psa a ještě přitáhl pozornost Filche anebo té jeho vypelichané hromady chlupů, čemu vznosně říkal kočka.
"Petře?" oslovila ho tázavě, když se chlapec dostal až k ní a funěl doslova jako Hagrid po odebírání vajíček třaskavých škvorejšů. Popošla k němu blíž, nakrčila tázavě a nesouhlasně čelo a opatrně se dotkla kůže kus pod podlitinou. "Co se ti stalo? Tohle přece nemůže být náhoda, není to poprvé…" začala, ale Červíček se od ní odtáhl a na tváři se mu mihlo cosi chladného a stejným hlasem ji usadil.
"Nestarej se. O mě mluvit nebudeme," uvedl věci tou druhou větou okamžitě na pravou míru. A právě tohle způsobilo zase pro změnu odtažitost Amy, která vážně nechápala, co se to s ním dělo. Kluk z prázdnin a ten, který před ní stál, k sobě měli asi tak blízko jako jednorožec s Dianninou žábou.
"Ne?" protáhla k němu Amy s jasným náznakem odstupu. "Pak se nejspíš nemáme o čem bavit, protože mě probírat taky nebudeme," uzavřela to ve vteřině a otočila se k němu zády.
Na rameno jí dopadla dlaň s tlustými, ale pevnými prsty a drtivě jí ho sevřela. "To se pleteš. Budeme. Už mě nebaví, jak nejsi pořád k nalezení a vyhýbáš se mi," zavrčel její bratránek a trhnutím si ji natočil tváří zase k sobě. "Takže se teď pobavíme o tom, že půjdeš za McGonagallovou a odstoupíš ze hry. Já tě nahradím," vyložil jí plán takovým hlasem, jaký nestrpěl odporu.
Dívce se z toho zvedl žaludek. Bojovně pozvedla bradu, rysy měla tvrdé a rty stažené do pevné linky. Mlčela, jenom ho propalovala pohledem. Jako kdyby hledala, nakolik pevný je Petr ve svém rozhodnutí.
"Vážně si myslíš, že to udělám? Pak jsi očividně někde přišel o rozum," ušklíbla se ledově a setřásla jeho ruku. "A nesahej na mě. Proč vůbec tolik chceš na moje místo?" zeptala se ho hezky na přímo na to, co ji zajímalo. Nebylo to poprvé, co navrhoval výměnu. Jediný rozdíl byl v tom, že čím více rozhovorů na tohle téma vedli, tím víc se stupňovala agresivita bratrance. "Proč ti na tom tak záleží?"
Červíček se zachechtal a pevně dívku sevřel kolem ramen, rozhodně se nestaral, jak silný je jeho stisk. "Proč? Tak se na to podívej s otevřenýma očima. Jsi nemocná. Nemáš pořádně sílu a spíš by ses měla léčit. I tvoji rodiče si myslí…"
"Naše do toho nepleť. A už vůbec mi neříkej, co mám dělat. Nikdy sis tím neprošel, tak mě sakra nechej dýchat, dokud můžu. Vím, co zvládnu a co ne. A už proto, že tobě jde z nějakého důvodu o to se dostat do týmu, ti to místo nepřenechám. Nevěřím ti totiž ani slovo," zasyčela na něj. "Začínáš mi připomínat hada!" křikla, a pokusila se vyprostit a hodně rychle zmizet. Zvedal se jí z toho doteku žaludek ještě víc.
"Ty malá…" nadechoval se Petr, když se kus od něj ozvalo divoké a varovné zavrčení. Červíček střelil pohledem za sebe, stejně jako Amy, a doslova zbledl. Okamžitě dívku pustil a s očima upřenýma na černého psa, odklopýtal pozpátku k obrazu Buclaté dámy, za kterým i posléze zmizel.
Amy se snažila zastavit třas, který jí projížděl tělem. Sledovala zvíře, které potkala už odpoledne a dokázala si spočítat, že kdyby se neobjevilo, nejspíš by to nedopadlo nejlíp. Za dnešek už těch nepříjemností bylo už vážně trochu moc. Polkla slzy, které se jí zadrhly v krku, a trochu trhaně se nadechla.
"Díky," špitla vděčně k černému mohutnému psovi, a pak zamířila pomalinku k portrétu. Nechtělo se jí dovnitř, protože měla strach, že by rozhovor mohl pokračovat. Petr, jak ho znala dřív, byl až moc ustrašený na to, aby chtěl dál mluvit. Ale tenhle kluk jako kdyby ztratil dost podstatnou část sebe sama, a jistá si před ním nebyla ničím.
Za ní se ozvalo ňafnutí a čtyři packy se k ní s tichým zvukem přibližovaly.
"Nebudeš nikomu chybět?" ujišťovala se spíš, než že by se snažila od sebe psa odehnat. "Nebylo by to k tvému pánovi moc fér, víš?"
Pes tiše štěkl a tlapou drcl do obrazu Buclaté dámy, která se okamžitě rozčileně ozvala, že ona není žádná hračka pro přerostlé příšernosti. Amy její litanie přerušila rázným vyslovením hesla a zvíře ani nepočkalo, až se portrét odklopí naplno, ale během vteřiny huplo do průlezu a v té další už si to hovělo před krbem a ocasem bouchalo do huňatého sytě červeného koberce. Dívka ho následovala o poznání unaveněji, a když zaznamenala, že ve společenské místnosti už nikdo není, složila se do křesla, ve kterém za normálních okolností sedával Sirius, a třela si zimomřivě paže. Krátce pohlédla na psa, než se zadívala do plamenů a doufala, že ji jejich teplo rozehřeje. Chlupáč ale nejspíš měl na celou věc jiný názor. Zvedl se a pomalinku se vydal k ní. Pomalu, jako kdyby s každým krokem testoval, jestli ji nevyděsí a ona neuteče. Vpíjel se do ní pohledem a to i ve chvíli, kdy si sedl před ní a složil jí hlavu do klína. Slabě ňafl.
Amy si povzdechla, a aniž by odtrhla pohled od krbu, zabořila ledové prsty do měkké hřejivé chundelaté srsti, a začala ho škrabkat za ušima. Oba dva tady přece byli sami, tak si mohli dělat chvíli společnost.
I když…
Oba dva ne. Ona měla přece někoho po boku. A ten někdo byla smrt.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 vivienne vivienne | Web | 15. února 2013 v 20:51 | Reagovat

Opět skvěle napsáno, těším se co bude dál.

2 Ninsie Ninsie | 15. února 2013 v 21:08 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda, že si to myslíš. :) Na další díl si budeš muset chvilku počkat. Uvidíš. ;)

3 Dani Dani | 17. února 2013 v 14:14 | Reagovat

Páni :) je skvělý jak popisujěš její stav,až mi z toho běhá mráz po zádech!:D Těším se na další!.)

4 Verča Verča | E-mail | 17. února 2013 v 22:26 | Reagovat

Super. Už vím, proč mám tak ráda pejsky.:-) Scéna s Rovenou byla skvělá a ta s Peterem přímo úžasná. Těším se na devátou část.

5 Verča Verča | 17. února 2013 v 22:28 | Reagovat

Jo a nejvíc se mi líbila věta: tak mě nech dýchat, dokud můžu.

6 Ninsie Ninsie | 20. února 2013 v 23:27 | Reagovat

[3]: Dani, děkuju :) Jsem zvědavá, co budeš pak říkat dál. ;)

[4]: [5]: Verčo, pejsky zbožňuju a takovýho psa bych si nechala líbit. :D Jo, Amy doslova bojuje o dech a jen tak snadno si ho vzít nenechá.

7 Nina Nina | Web | 15. dubna 2013 v 0:27 | Reagovat

Povídka je opravdu dobře napsaná, strašně hezky se mi čte. Ale vůbec se mi nelíbí ten smutný podtón, já raději ty veselejší. Nicméně se moc těším na pokračování, nemůžu se dočkat.

8 Ninsie Ninsie | 20. dubna 2013 v 20:41 | Reagovat

[7]: Ten podtón má svůj důvod, ale nemyslím si, že by byl jenom smutný. I když se jedná o fanfiction, snažila jsem se do toho nacpat proměnlivost života. Tak snad to půjde i dál :) Ale jsem ráda, že ze čtenářova úhlu pohledu "nedrhne" a čte se dobře :)

9 Melody Melody | Web | 24. května 2013 v 21:31 | Reagovat

Dneska jsem se vrhla na zbytek povídky a přečetla jsem ji úplně jedním dechem... Tvůj styl psaní je opravdu jedinečný... Celkově povídka je velice zajímavá... Líbí se mi ten mrazivý podtón, který však nebude slibovat asi nic dobrého... alespoň si to myslím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama