Nádech a vzkříšení jedné osoby

19. dubna 2014 v 10:42 | Ewil
To neuhodnete, kdo vám píše. Po dlouhé a předlouhé době se probírá Ewil a vystrkuje hlavu ze své sluje. Od toho článku si nic moc extra neslibujte, berte ho jako nesouvislou změť myšlenek, kterou bylo třeba někam hodit a trochu vám taky osvětlit, jak se to u mě má. A kdoví, třeba toho přibyde mnohem víc, jak mám v plánu. Naštěstí vás příště ušetřím podobných zápisků, ale chystám něco trochu jiného ;)

Za komentáře budu ráda - to jako malý důkaz, že žijete i vy, nejenom já ;)



Víte, ani nevím, co si mám od psaní tohohle článku slibovat nebo proč ho vlastně píšu. Snažím se, aby se tady na blogu po nějaké době zase něco objevilo a tak to první vdechnutí zkusím nějakým způsobem zaplnit a neunudit vás.
Myslela jsem si, že mám nárok na to být aspoň chvíli v klidu a šťastná, ale pořád je něco, co mi to znemožňuje. Pořád musím něco řešit a pořád nad něčím přemýšlet, počítat. Připadám si neskutečně unavená. A stará. Možná se smějete, protože do šedesátky mi zbývá třicet sedm let, ale je to tak. Spousta mých vrstevníků si užívá vysokoškolského života a já si místo toho užívám denně práci, školu a starosti. Ne, nestěžuju si. Mám ráda svoji práci - brigádu, i když mám pořád strach se spoléhat jenom na jednu věc. Vydělávám si na všechno sama, rodiče mi neposílají měsíčně ani korunu. Jo, občas dostanu nějaký menší příspěvek, jako třeba pětistovku apod., ale víc po nich nechci a ani chtít nebudu. Moji rodiče mají už svůj věk, sami mají dost práce s tím, aby jim zbývala nějaká ta koruna vedle, a já jsem přece dávno dospělá. Můžu se o sebe postarat sama. Nemůžu na nich věčně viset a ždímat je. Platili mi střední školu, která byla soukromá, platili mi drahý sportovní koníček a teď je řada na mě. Abych občas já dopřála něco jim nebo je neždímala. Takže makám o sto šest, snažím se nabírat maximum hodin a bojím se, že jim jednou v práci nebudu stačit a brzy mě vymění nebo přiberou víc lidí, tím pádem se ten maximum hodin rozprskne mezi ostatní brigádníky. Jestli jsem sobec? To já nevím, možné to je, ale kdo zná podobnou nebo stejnou situaci, ve které jsem já, určitě mě pochopí. Ostatní snad prominou.
A kde pracuju? V knihkupectví. Můj sen od střední školy. Dostala jsem se tam, ani nevím jak. Jednoho dne jsem jim poslala životopis s praxí, kterou za sebou mám, co všechno umím a předlouhý motivační dopis a do týdne jsem dostala odpověď. Jak jsem se posléze dozvěděla, tak z obrovského množství nás vybrali jenom deset se smlouvou do prosince. A z těch nových brigádníků si tam od ledna nechali jednoho jediného. Jenom mě. Jestli jsem na to hrdá? To nevím, ale spíš je to pro mě něco jako drobný úspěch. Dostala jsem se tam sama. Aniž by mě tam někdo dotlačil. Vymakala jsem se tam sama a dokázala jim i sama sobě, že umím být dobrá. Určitě sami víte, jak je těžký se někde udržet a jak je těžký se dostat do knihkupectví. A já tam jsem a jsem za to neskutečně vděčná a být nepřestanu. Nepřestanu těm nahoře děkovat, protože tohle byla další věc, kterou jsem si vydřela sama. Nikdo mě nemusel doporučovat, nikdo mě tam nemusel dotlačovat. Přesvědčila jsem je sama.
A jaký je tam kolektiv? Přes občasné drobné vrtochy, bych řekla, že lepší parta lidí se tam sejít nemohla. Myslím, že budu mít jednou na co vzpomínat. A třeba vás v dalším článku potěším o několik hlášek a příběhů z knihkupectví. Občas je to zajímavý sledovat, co všechno za lidi tam přijde.
Škola…dalo mi strašnou práci se tam dostat. První rok jsem studovala dálkově a rádoby pracovala, ale nestačilo mi to. Věděla jsem, že tohle nikam nevede. Takže jsem to zkusila jinak. Vydřela jsem si změnu formy studia (dělala znova přijímačky s nohou nahoře, protože jsem měla ošklivý výron kotníku, podávala žádost o změnu formy, podávala žádost o uznání předmětů…). Jsem na oboru, na který se každý ptá "Co to je?" nebo "K čemu ti to bude?" a co na to odpovídám? Nečekám, že na mě někde budou čekat s otevřenou náručí. Na obyčejnou holku. Snažím se sbírat praxi, snažím se stavět si základ toho, čemu bych se ráda později věnovala. Vím, že kdybych šla na Žurnalistiku samu o sobě, tak bych to měla mnohem snazší s prací, ale co není, může být. Však si ji chci dát dálkově, ale to až po bakaláři. Pokud ho udělám. Jo, pokud ho udělám. Nevím, jak budou vypadat další rok státnice, když na školu ani pořádně nemám čas nebo myšlenky. Jenže to je taky vlastní leností a zlozvykem odsouvat povinnosti stranou. I ty povinnosti, které jsem chtěla a pro které jsem těžce a tvrdě bojovala. Jenže to je prostě můj úděl. Lenoch. Taky mi v tom oboru ne všechno sedí a dávno mi došlo, že jsem mezi ostatníma taková trochu černá ovce, ale věřím tomu a věřím sama sobě, že to dokážu a že sama sebe někam dostanu. Každý neúspěch je pro mě postrčení mnohem dál. Každý neúspěch mě vyhecuje - sice jsem za ty roky vyhecovaná až do aleluja, ale ani to mě nezastaví. Přišla jsem na to, že jsem mnohem silnější, než si všichni myslí a než každému přijdu. To je takové to, když před vámi stojí holka, o které nevíte, kam ji zařadit, takže s ní frknete do prvního pytle, kam vás napadne hned při prvním dojmu. Stojí, mlčí nebo se projevuje jenom občas a tváří se neurčitě nebo se neurčitě usmívá. Tak to bude asi tichá a neprůbojná, taková miloučká a hodná. Jenže za týden vás překvapí tím, že vám předvede svojí další tvář - ukáže vám, že je sakra dominantní a přímá a nedělá jí problém něco říct. Že jí v tu chvíli je všude plno a strhne na sebe pozornost. Za další týden vás zaskočí něčím jiným - třeba tím, jak vás má prokouknuté a to jste jí řekli jenom polovičaté informace. O kom mluvím? O sobě. Přijde vám, že jsem jájínek? Nejsem. Mluvím o sobě minimálně a to, že tady odkrývám něco ze sebe, je fakt výjimka.
Dřív mi vadilo, jak mě lidi soudili podle toho, že jsem jim přišla miloučká, tichá nebo naopak až moc ostrá (dokonce mě urazilo, když mi jednou jedna holka řekla, že jsem neškodná a za měsíc změnila názor, protože jsem jí nezáměrně ukázala, že tenhle její úsudek byl fakt hodně mylný). Jenže teď jsem zjistila, že je to jedna ze zbraní, z pěkně silných zbraní, které můžu využívat. Jak? Když se nad tím zamyslíte, tak na to přijdete sami.
A jo, jsem náladová. Ale strašně. A často málokdo chápe, jak jsem na určité věci přišla nebo co se mi honí hlavou. Ale asi se už nezměním. Umím přiznat svoje chyby. Pracovala jsem na tom roky a trvalo mi to dlouho, ale umím to. Časem jsem z nich udělala i svoje přednosti…to je tak, když má někdo dvojité dno v kufru (O čem mluvím? Znáte knížku Pikantní astrologie od Fischerové?).
Starosti, problémy, nervy…občas si říkám, že jsem z toho splácaná a složená, protože mě to pronásleduje roky jako odporný smrad. Ničí mě, vážně mě ničí, že ostatním kolem mě závidím, jaké mají štěstí v určitých aspektech života a že já věčně dřu hubu v bahně. Ničí mě, že jsem se k tomu snížila a často uvažuju nad tím, že bych si to s nimi ráda vyměnila. Často si představuju sebe na jejich místě, často vrčím nad tím, jak je tohle sakra nefér.
Mám doma šílenou situaci. Takovou situaci, o které čtete v časopisech o životě a v duchu si říkáte, jestli si to autor trochu nepřibarvil nebo nepřimyslel. Nevím, jak je to u nich, ale u mě to tak rozhodně není. Máma mi říká, že to brzy skončí. Jenže tohle není konec. Je to jenom začátek, který má odporný a dlouhý rozjezd a bude z něj brzy pěkně ostrá smršť. Jestli nás to všechny zničí, je jenom otázkou času. Zatím to tak ale je. Tátovi hapruje zdraví, mámě, nejstaršímu bráchovi a o sobě radši ani nemluvím…Nikdy to už nebude stejný a momentálně bych pro situaci před rokem, doslova vraždila. Než se to všechno začalo bortit a drolit. Nevím, jak tohle dopadne, ale nepřestávám věřit. Já, realistický pesimista. Protože vím, že ve víře je sakra dost. Protože vím, že dokážu hodně. Jen na mě musí přestat všichni spoléhat, protože nejsem bůh (jenom andělská bohyně) a ani spasitel. Dlouho to všechno neudržím.
Chybí mi tanec. V jakékoliv podobě. Brala bych ho vážně v jakékoliv podobě. Chybí mi čas na sebe, kdy jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Chybí mi psaní, které věčně pokládám a pak zase zoufale křísím. A taky vím, že jednou to kříšení skončí a ten okamžik se snažím všemožně oddalovat. Chybí mi věci, co jsem vždycky dělala ráda. Když na ně byl čas…ale kdoví, třeba k tomu zase jednou dojde. Věřím tomu. A sami přece víte, co skutečná a silná víra dokáže.
Beru každou drobnost, co mě nakopne.
Díky za přečtení článku, že jste ho přežili a nepošli u čtení nudou. Pokud ano, tak mě to mrzí, ale mrtvoly odklízet odmítám :D a díky za případné komentáře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Padfoot Padfoot | E-mail | Web | 21. dubna 2014 v 20:21 | Reagovat

Ahoj,
děkujeme za pochvalu:) Snažíme se jak to jde. Každopádně budeme rády pokud si nás přidáš do oblíbených, proti tomu nemůžeme nic namítat, proč taky:)
PS: Pracuji též v knihkupectví ;)

2 Enny Enny | Web | 1. května 2014 v 16:05 | Reagovat

Žijééé! :) K místu v knihkupectví velká gratulace! Ach jo, jaký to je, pracovat v ráji? :D

3 Verča Verča | E-mail | Web | 12. května 2014 v 21:17 | Reagovat

Evíííl! Ani nevíš, jakou jsi mi udělala radost. Jsem moc ráda, že ses opět objevila na blogu a doufám, že tě psavá múza neopustí...
Článek je dalším důkazem, že každý se v tom svém životě nenudíme. Víš, někdy, vlastně často, bych si přála prožívat jen klid, pohodu, konstantní štěstí. Nejvíc pochopitelně ve chvílích, kdy se cítím smutná, bez energie, nevyužitá, rozpolcená, jednoduše permanentně nespokojena. Pak si ale říkám, jestli by se mi takový život líbil. Vážně bych chtěla žít v naprostém stereotypu, byť by byl seberůžovější?
No, asi ne...
Pořád je na čem ve svém nitru pracovat, stejně jako učit se odpočívat a příliš se v sobě nerýpat. Můj život mi občas připadá jako jeden velký paradox, jako neustálé protiřečení si. Jsem taktéž náladová, atak mě to někdy štve, někdy uvádí v zoufalství, někdy rozesmívá, jindy uklidňuje. Jedno vím ale jistě: stojí mi to za to!

Přeju ti, ať tě tvá vnitřní síla neopouští...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama