Příběh: Část I.

18. ledna 2015 v 19:24 | Ninsie & Ewil |  Příběh
To mrkáte, co? :)
Vstala jsem z mrtvých (kolikáté, že to jsou za tenhle rok?) a konečně jsem překecala sebe samu, že sem něco přidám z Příběhu, o kterém jsem mluvila v článku níže. Takže pro ty, co nevědí, o co jde, doporučuju přečíst nebo přečíst pro osvěžení paměti.
Upozorňuju, že se jedná o kousek z první kapitoly, je to taková zkušební ochutnávka a pokud se bude líbit a přes vás projde, není problém přidat pokračování :)
Zbytek je na vás, užijte si to a prosím, komentujte. Moc to pro mě znamená.
Ewil.

Ps: Pro pravý "požitek" z kapitoly doporučuju věnovat pozornost playlistu a na youtube si zmíněné skladby pustit :)




Chris
(playlist: 1. Castle Of Glass - Linkin Park;
2. High Hopes - Pink Floyd)
Bylo to, jako by se na pozadí toho všeho zastavil čas. Noční život v ulicích doslova vřel, ale přesto se vzduchem vznášelo neuchopitelné napětí, a ačkoliv se dotklo jen některých, bylo to cítit. Kolem ostatních svět plynul nerušeně dál a v jimi určeném tempu.
Stál jsem v jedné z těch odporných a zašlých ulic, co jsou známy z filmových hororů a opíral se o vlhkou a drolící se omítku jednoho domu. Zbývala už jenom ta hrozivá hudba. Ušklíbl jsem se. Dopřával jsem si pár minut času. Potřeboval jsem jenom na chvíli vypnout a vyčistit si hlavu. Navíc jsem věděl, že mě tady najde. Bylo to jedno z míst, které jsme znali jen my, a zároveň bylo mimo zvědavé uši. Nechtělo se mi to místo zastírat iluzí, nebylo totiž doopravdy proč.
Kus ode mě stály popelnice, které pravděpodobně skrývaly nějaký libý dáreček, protože smrad z nich vycházející, se táhnul až ke mně. Ne, že by mi to vadilo. V tuhle chvíli to bylo fakt to poslední, čím jsem se hodlal zabývat. Na protější straně ulice poblikávala pouliční lampa, tiše vrčela a vypadalo to, že mele z posledního, zatímco žlutě osvětlovala část chodníku. A po tom se mátoživě kolébal bezdomovec směrem k popelnicím, za nimiž jsem stál. Neměl jsem zájem o diváky nebo svědky, i když se ten chlap jevil neškodně. Byl tak namol, že by se sotva dokázal bránit. Byl jsem mnohem nebezpečnější, než si mohl myslet. A nejenom pro něj. Bohužel.
Ztěžka položil dlaň na víko popelnice a s nádechem, jako by tam očekával dárek, ji otevřel. Ušklíbl jsem se a se zájmem ho pozoroval. A ve stejný okamžik si mě všiml. Zastavil se v půli pohybu a zvedl ke mně krví podlité oči.
"Na co tak zíráš?" zasyčel jsem jeho směrem dřív, než ze sebe stačil něco dostat on a nepohnul se ani o milimetr. Chlap provokativně odkryl řadu zkažených a místy i chybějících zubů. Byla z něj cítit nevybitá frustrace. To jsme na tom byli stejně.
"Já ji viděl první," kývnul bradou k obsahu popelnice a zašátral tam rukou, aby si co nejdřív vybral to nejlepší, přitom mě bedlivě sledoval. To, že jsem mu na jeho dotaz neodpověděl, mu očividně vyhovovalo, protože opadl jeho počáteční ostych a začal se v popelnici doslova úpěnlivě přehrabovat a cosi si chraplavě a opileckým hlasem mumlal sám pro sebe. Občas něco vytáhl, rychle prohlédl, a buď hodil zpátky, nebo si strčil pod dlouhý kabát. Hořce jsem se ušklíbl a mlčky se na něj dál díval. Dobrý vědět, že mě bere jako konkurenci. Zatracenec pozná zatracence.
Neobtěžoval jsem se odtáhnout od stěny, když jsem postranním pohledem zahlédl postavu, která se vynořila na druhé straně ulice a téměř s jistotou si to kráčela mým směrem. Bylo mi jasný, že o mně ví.
"Našel sis kamaráda? Co dneska podáváte k večeři?" pronesl uštěpačně a znechuceně odvrátil pohled od bezdomovce, který se mlaskavě cpal nějakým zbytkem z donáškové krabičky. Umaštěnýma rukama si stahoval z obličeje špinavé a slepené vlasy, zatímco nás nechápavě sledoval. Pravděpodobně ani neměl tušení, která bije. A doporučoval bych mu co nejdřív zmizet.
"Sklapni, Michaele."
"Ne, vážně, řekl bych, že máte k sobě sakra blízko, akorát ty tak nepáchneš. To je ale otázka času."
Semkl jsem rty do pevné čárky a zaťal si prsty do pevných paží. Jestli jsem ještě před chvílí měl nutkavou touhu někomu nakopat zadek a nebylo komu, tak teď se situace závratně změnila. První adept stál přímo přede mnou.
"Co kdyby sis odpustil tenhle proslov a přešel k věci?" povytáhl jsem obočí a trochu uvolnil sevření prstů kolem jedné paže a zlehka do ní jimi poklepal. "A rád bych mimo jeho uši," kývnul jsem bradou směrem k bezdomovci, který nás bedlivě sledoval. Lezl mi na nervy.
"Tady se ti nelíbí? Mít u sebe foťák, tak to snad zdokumentuju a vložím do alba spolu s titulkem 'Chris našel smysl svého života'. Ale jak chceš…" pokračoval vyloženě provokativně. Do zad se Michaelovi opíral nažloutlý tah světla z pouliční lampy, takže jsem neměl tu možnost mu vidět do tváře a odhadnout celkovou situaci. I když jsem to tušil. Nadechl jsem se proto dřív, než stihl Michael pokračovat.
"Hlavně mi tu nedávej přednášku o tom, jak jsem to podělal. To vím i bez tebe. Zajímá mě to další, ne tvůj názor."
"Mám tě přivést. Není v mojí kompetenci tlumočit ti informace a ještě ti předhodit jeho mimiku."
"Díky za informaci, ale došel bych i bez tvojí podpěry."
Michael pozvedl skepticky obočí. "Sotva bych ti ty tvoje kecy sežral a odešel, zvedl by se za tebou obláček prachu a zdrhnul bys."
"Drž hubu."
Michaelovi se vědoucně a s kapkou potěšení, protáhl úsměv. "Hele, za to, že jsem tě kolikrát vytáhl z dost podělaný situace, bys mi měl být spíš vděčnej."
"Nemusel jsi dělat nic," pronesl jsem důrazně. Rysy mi ztuhly a propaloval jsem ho nepříjemným pohledem. Musel vědět, na co jsem narážel. Na to, co se stalo před osmi lety. Nepřestával jsem se do něj zavrtávat očima a věděl jsem, že se nedívám jenom já. Nejvíc vděčný mu byl totiž právě on. Ta část duše, co ve mně přebývala. A nebyla moje. Už jsem si skoro ani nepamatoval na den, kdy jsem byl doopravdy jenom já. Kdy jsem sice hazardoval se životem, ale byl si jistý tím, co jsem měl. Kdy se každá minuta, kdy jsem se mohl svobodně nadechnout, nezakládala na přesně nalinkovaných plánech a na lžích.
Michael se ke mně otočil zády, neřekl už ani slovo a ani nemusel. Bylo mu jasný, že půjdu za ním. Jako poslušný pejsek, co splní přání pána. Jako kretén, ne jako pes. Šel jsem po jeho boku a vpíjel se pohledem do oprýskané stěny jednoho domu tyčícího se před námi. Michael byl jediný, kdo věděl, že se z té stěny před několika měsíci stal neregistrovaný uzavřený portál. Nepotřeboval jsem, aby mě každý hned našel. Mimo zastírací iluzi. Mimo Ticho. Chtěl jsem, aby na tom zavšiveným světě existovalo aspoň jediný místo, kam bych mohl uniknout. Před tím, před čím jsem doopravdy utéct nedokázal.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katka Č. Katka Č. | 6. února 2015 v 16:00 | Reagovat

Wow!!! Už se těším, až se dozvím,co se stalo "před osmi lety". Zajímalo by mě, co je ta druhá část duše v hlavním hrdinovi (pochopila jsem dobře, že se jmenuje Chris? :-)). :-D
Díky moc,čtení jsem si opravdu užila! :-)

2 Ewil Ewil | 13. února 2015 v 11:23 | Reagovat

[1]:Moc děkuju za komentář a pokračování se dočkáš snad co nejdříve :) jsem ráda, že to aspoň někdo čte :)

3 Nikinka Nikinka | Web | 27. března 2015 v 16:23 | Reagovat

Vypadá to rozhodně zajímavě, takže si počkám na další část a budu netrpělivě vyčkávat, jak se to ještě celé vyvine :). Musím říct, že všechny tvé popisky jsou čtivé, píšeš moc pěkně :) škoda jen, že ta část není delší; když už se do toho člověk dostane, přečetl by i pět stránek :D ale chápu, všechno nám nemůžeš prozradit hned. No, těším se na pokračování :).

4 Ariven Ariven | Web | 10. srpna 2015 v 1:04 | Reagovat

Příběh se mi zatím dost líbí... Chválím rozhovor Michaela a Chrise, část o bezdomovci byla vtipná, ale nepůsobila přehraně. A jsem teď zvědavá na strašnou spoustu věcí! Ke komu má být Chris přiveden? Co se stalo před osmi lety? A co je ta část duše v jeho těle?
Neplánuješ v dohledné době přidat další část? Už se těším, co bude dál.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama