Noci s andělem 1/2

3. května 2015 v 11:31 | Ninsie |  Krátké příběhy
Tak ještě žijeme. Někteří z nás sice už s vyplazeným jazykem a kofeinovým tikem v oku, ale zatím to pořád ještě jde. Až budeme tikat jako hodinky Bilého králíka z Alenky v Říši divů a pořvávat, že není čas, bude to horší. :)

Každopádně aby to tu nestálo, abyste věděli, že pořád ještě dýcháme, jsem se rozhodla vylovit z útrob svého božského brouka krátký příběh, který jsem psala mamce k narozeninám. Tehdy o něm prohlásila, že je to jen krok od toho, aby to skončilo jako tragédie. Příběh je starý cca. sedm let a to je fakt hodně. Ale nikdy jsem neměla tendence ho smazat.

Takže pokud máte zájem, podívejte se, co se stane, když otevřete dveře jednomu nečekanému hostovi. ;)



Noci s Andělem
I came down here to tell you
It rains in heaven all day long

Přišel jsem dolů, abych ti řekl,
že v nebi prší celý den

Armor for sleep - The truth about heaven
Jak by nemohl být krásný. Byl to přece anděl. Když ho pozorovala, jak sedí v křesle blízko krbu a křídla se mu lehce neuspořádaně vypínala do prostoru, musela se opřít o zárubeň dveří a jen napůl bezmocně zavrtět hlavou.
Tohle bylo neuvěřitelné. Neskutečné. Bláznivé. Nemohla to být pravda. A přece to co jí okupovalo obývák, bylo naprosto reálné a značně hmotné, jak jí mozek připomněl vtíravou vzpomínkou.
Jak k němu vlastně přišla? A rovněž důležitá otázka by mohla znít: Jak on vlastně přišel k ní? Třeba ji dostal za trest. Stejně tak i on mohl být tím jejím.
Dlaněmi se zapírala do chladné zdi, když se pokud možno nenápadně snažila vytratit ze svého místa. Nechtěla, aby ji viděl. Zase. Prsty klouzala po hrubé omítce, když své tělo opatrně sunula kolem dřevěných futer do chodby. V duchu se modlila, aby její přítomnost neprozradilo vrzající prkno. Patou ho minula jen o pár milimetrů.
Nemohla se na něj déle dívat. Byl jako prudké světlo - po několika málo vteřinách ji bodalo do očí a mžitky zatemňovaly zrak. Bolelo to. Možná by měla být slepá. Třeba, pokud se na něj bude dívat dost dlouho, nakonec bude. Znovu zavrtěla hlavou. Hloupá myšlenka.
Pomalu se ploužila chodbou, která se jí v tu chvíli zdála nekonečná. Jakoby každá hodina měla snad dvojnásobný počet minut a každý metr dvakrát tolik centimetrů. Nic nejspíš nebylo jako dřív. A tahle noc ležela na městě jako lepkavý dehet.
Potřebovala světlo. Snad i ten spánek. Byla přeci tak unavená. Proč se vlastně už dávno netoulá v říši snů? To bylo i poměrně bezpečné místo. Realita uměla hodně bolet.
Doploužila se ke schodišti, ale při pohledu na něj a počet stupínků, které by musela překonat, než by sebou mohla praštit na postel, se trochu rezignovaně svezla do podřepu a sedla si na první schod. Hlavu si opřela o sloupek zábradlí, na okamžik zavřela oči. Doopravdy bylo tak nutné, aby si lehla? Třeba nakonec přece jen snila. Celé dva dny. Promoklý anděl vám jen tak nezazvoní na dveře a bez jakéhokoliv vyptávání se sám nepozve dál.
Hřbetem ruky si protřela oči a upřela je na domovní dveře, jen pár metrů na levé straně. Ještě teď si vybavila naříkání zvonku a úpění dřeva, když na ně dopadala pádná ruka. Venku bylo počasí, že by ani psa nevyhnal.
Pamatovala si, jak jí ponožky šoupaly o podlahu, zatímco se pomalu a klidně sunula ke dveřím. Proč spěchat? Nikoho nečekala.
K její nelibosti se chodbou opět ozvalo táhlé zazvonění. Nakrabatila čelo a opatrně pootevřela dveře. To co stálo za nimi, jí na dlouhou chvíli vzalo řeč. Její značně mokrý návštěvník měl nepatrně skloněnou hlavu a zatínal pěsti, když na ni upřel pohled tmavých očí. Skrz zaťaté zuby procedil: "No konečně."
Zamračila se ještě víc a chystala se nezvanému zabouchnout přímo před nosem. Nepočítala však s jeho pohotovostí, protože v další vteřině už dveře zely dokořán a onen cizinec si to poměrně rázně napochodoval rovnou do chodby. Zmohla se jen na to, aby bezmocně a nevěřícně zírala na zmáčené bělostné perutě. Za sebou zanechával mokrou stopu.
Musela se štípnout, aby se ujistila, že nespí. Ale třeba to byla halucinace. Nevěřila na anděly. Už dávno ne. Nemohli být skuteční. A přesto před ní jeden stál a pozoroval ji s pobaveným úsměškem. Jakoby vyzývavě roztáhl křídla a párkrát s nimi mávnul, čímž jí zajistil studenou a mokrou spršku, než je opět spokojeně složil na záda. Věnoval jí blahosklonný úsměv a pak, když ani po několika minutách stále nic neříkala, promluvil sám: "Kde máš kuchyň?"
Zamrkala, jako kdyby se právě probrala z nějakého transu. Pořád před ní stál.
"Proč?" zeptala se opatrně.
"Mám hlad," pokrčil rameny.
Nejistě mu naznačila směr a sledovala mokré stopy, které za sebou cestou zanechával. Bude muset vytírat. Po andělovi. Neskutečné.
Nakonec se odvážila vydat se za ním. Našla ho, jak jí plenil ledničku, mezi jejímiž otevřenými dveřmi se skláněl. V ruce držel zpola snězený krůtí sendvič, který měla mít k večeři.
"Máš nějaký okurky?" zeptal se jí přes rameno, chladničku nezavřel. Systematicky prohledával jednu poličku za druhou. Neodpověděla mu. Nakonec je stejně najde. Tak proč by se měla namáhat? Viděla, jak si sám pro sebe pokrčil rameny a aniž by se nějak znepokojoval absencí její části pochybné konverzace nad nakládačkami, pokračoval ve svém průzkumu.
Zůstala stát na prahu, prsty pevně zatínala do zárubně dveří. Byla vůbec schopná promluvit? Doopravdy promluvit? Zmoci se na víc než jedno slovo?
"Budeš na mě ještě dlouho zírat?" ozvalo se trochu kousavě.
Trhla sebou a obočí jí vyletělo tázavě vzhůru. A co čeká, když během vteřiny podkope všechno, čemu věřila? Andělé vám přece na dveře nezvoní každý den.
"Není to dvakrát slušné," pokračoval, aniž by polkl sousto.
Nadechla se a konečně se zmohla na poněkud uštěpačné konstatování: "Říká někdo, kdo sám má vychování řeznickýho psa."
Pokrčil rameny a věnoval jí pokřivený úsměv. "Čekalas harfu a zbožný výraz?"
Nezaváhala ani na okamžik: "Ne. Nečekala jsem nic. Andělé přeci neexistujou."
"Radši si pořiď brýle, holka. Jeden stojí přímo před tebou," doporučil jí blahosklonně a do pusy si nacpal zbytek sendviče. Jeho mlaskání jí odporně lezlo na nervy. Podle výrazu andělovy tváře se zdálo, že si toho musel být dobře vědom. A stejně s tím nic neudělal.
"Tohle byla moje večeře," konstatovala tiše.
Lhostejně pokrčil rameny. Protočila oči a raději se rozhodla vyklidit pole.
Vždyť to říkala - nemá vychování. Pokud jsou všichni ostatní jako on, pak nebe - nebo odkud se to vlastně vzal - značně pokleslo. Dnešní andělé už nejsou, co bývali. Nejspíš.
Povzdechla si a pak teatrálně obrátila pohled vzhůru: "A tohle mám za co?" zaúpěla více méně řečnickou otázku. Pochybovala, že by jí někdo odpověděl.
Pousmála se nad jejich "seznámením"a trochu namáhavě vstala ze studeného schodu. Neměla ponětí, jak dlouho tu seděla a hrabala se v nedávné minulosti. Začalo jí být horko a únava, kterou předtím pociťovala, se jakoby zázrakem vytratila. Najednou se cítila i šťastně. Z ničeho nic. Prostě jen tak.
Očima klouzala po černých a bílých kachlích na podlaze. Jako nebe a peklo, pomyslela si a z hrdla se jí vydral klokotavý smích. Asi už jí to lezlo na mozek. Měla za sebou neskutečné hodiny. Možná to byly týdny. Všechno se nějak vleklo.
Seskočila ze schodu a měkce dopadla na černou dlaždici. Celý svůj život chodila po téhle chodbě a bylo jí naprosto jedno, jakou barvu mají kachličky, po kterých šlapala. Teď jí však připadalo, jako kdyby ta bílá nebyla pro ni. Bylo to jen hra, když poskakovala z jedné tmavé na druhou, až k samotnému oknu. Světlé patřily jemu. Po nich by měl chodit ten anděl, jak jí vemlouvaly jakési pochybné a pozapomenuté dětské ideje. Tehdy snad ještě věřila na jejich nezkaženost a čistotu. Na jejich samou existenci.
"Co to tu děláš?"
Otočila se v půli skoku a sledovala, jak opět ruinuje její představy. Bylo mu naprosto jedno, kudy šel. Nezáleželo mu na tom. Zklamaně se na něj dívala a už téměř otevírala pusu, aby se ohradila. Pak ji raději zase zavřela. Byla to hloupost. Jen její představa. Hra. Nebyla důležitá.
Neodpověděla mu. Místo toho se otočila k oknu a vyhlédla ven do tmy, ruku položila na chladivé sklo.
"Jak dlouhá je noc?" vydechla zničehonic zvědavě.
Na zlomek vteřiny vypadal zaraženě. Vzápětí nasadil poněkud podrážděný výraz a roztržitě trhl rameny. "Jsem snad nějaká Pýthie?"
Teď to byla ona, kdo mu věnoval blahosklonný úsměv. Trochu ji těšilo, že něco neví. Většinou měl sklony poučovat.
Mezi nimi se s přibývajícími vteřinami plazilo ticho a vzduch houstl. Rukou, kterou měla položenou na okenní tabulce, sklouzla ke klice a rozevřela ho dokořán. Do chodby vnikl ledový vzduch a déšť začal na podlaze u jeho nohou formovat loužičku. Stékal jim oběma po kůži a vsakoval se jim do oblečení. Nevadilo jí to.
"Co to při všech svatých provádíš?" vykřikl, odstrčil ji a prudce zabouchl okenice.
Nemohla si pomoct, aby se pobaveně neusmála. "Copak jsi z cukru?"
"Nemáš žádnou úctu ke starším," zavrtěl nespokojeně hlavou.
Ignorovala jeho poznámku. Místo toho nakrabatila čelo a otočila se na něj: "Jaký je to v nebi?"
Zkoumavě na ni pohlédl a pár okamžiků mlčel, než jí odpověděl: "Je tam vlhko a zima."
"Vlhko?"
Přikývl. "Je to až nahoře v mracích. Tak co bys čekala?"
Pokrčila rameny, na tváři jí stále seděl úsměv.
"Bože, jsou mi skoro čtyři tisíce let. Ve svým věku bych měl být v teple a suchu. Začínám z toho všeho mít revma," promluvil znovu anděl a znělo to skoro jako lament.
Vyprskla smíchy. Celá tahle situace i jejich rozhovory byly naprosto absurdní.
Věnoval jí tvrdý pohled. "Jsi blbá," prohlásil nakonec, když se ani pod tíhou jeho výrazu nepřestala křenit. Otočil se a beze slova odcházel. Nechal ji stát samotnou u okna.
Neudělala nic, aby ho zadržela. Neudělala nic, aby se mu omluvila. Naopak. Naprosto klidně s ním souhlasila.
***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dorka Jeseňská Dorka Jeseňská | E-mail | Web | 31. května 2015 v 13:35 | Reagovat

Ehm, čo? Úprimne povedané z tejto časti som trošku zmätená.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama