Noci s andělem 2/2

3. května 2015 v 11:31 | Ninsie |  Krátké příběhy
... a pokračování příběhu o dívce a nečekaném návštěvníkovi.




Prospala skoro celý den. Smrákalo se. Nepršelo. Tedy aspoň zatím. Pohledem zkontrolovala hodiny. Měla by si pospíšit, pokud tam chce být včas. A to přeci chtěla, anebo ne?
Ze skříně vytáhla oblečení a zamířila do sprchy. Věděla, že vlažná voda ji probere. Ostatně jako vždycky. A on si zasloužil, aby byla čilá a plně ho vnímala. Byl jednou z věcí, která ji tu držela. Jako opěrná tyč, co pomáhala rostlině růst zpříma a nedovolila jí padnout k zemi. Potřebovala ho.
Ani ne za deset minut už seskakovala schody dolů do přízemí, k hrudi si tiskla kabát. Měla by se asi poohlédnout po andělovi. Možná mu dát vědět, že bude pryč. I když pochybovala, že jemu na tom nějak sejde.
Obývák ozařoval část chodby mihotavým světlem. Díky tomu věděla přesně, kde ho najde. Z nějakého důvodu její okřídlený společník rád vysedával u krbu. Asi to mělo co dělat s jeho nočním lamentem. Teď si mohl tepla užít do sytosti.
Nakoukla do pokoje a přesně jak očekávala, našla ho sedět zády k plápolajícímu ohni. Pološerem se nesly tóny klasické hudby. Anděl spokojeně přivíral oči, v ruce držel sklenku červeného.
Jako zhypnotizovaná se mu zadívala na bělostná křídla, jež se koupala ve žlutooranžové záři, a plápolající oheň na nich vykresloval svou stínohru. Byla tak krásná. Stejně jako on.
Pomalu se přikradla až k němu. Pokud snad o její přítomnosti věděl, nedal to vůbec nijak najevo. Působil jako socha vytesaná do mramoru. Tak nádherná, až člověk skoro přestával vědět, jak dýchat.
Naklonila se nepatrně dopředu a zatajila dech, když pravou rukou sklouzla po mohutném křídle a prsty pročesala několik pírek. Pak prudce trhla a podvědomě udělala krok zpátky. Anděl se vmžiku probral ze svého transu a procítěně zaúpěl. Potom se nad ní hněvivě vztyčil a ledovým hlasem se jí optal: "Proč jsi to udělala?"
Pohlédla z něj na hedvábné pírko, které svírala mezi prsty a poté pokrčila rameny. "Chtěla jsem se podívat zblízka."
Bez humoru se zasmál. Znělo to tak nějak mrazivě. V další vteřině jí ho vytrhl z ruky a obličejem se naklonil těsně k ní. "Co kdybych se já chtěl podívat zblízka na tvé srdce?" vydechl jí do tváře otázku.
Nasucho polkla a její tělo udělalo několik kroků zpět, zatímco očima vězela zaseknutá v jeho pohledu.
"Zmiz, prosím tě," doporučil jí po pár vteřinách ticha a otočil se k ní zády.
Neodporovala. Stejně přece musela jít.

***

Když se o pár hodin později vracela domů, na městě ležela hluboká noc. Nevadilo jí to. Spíš naopak. Vítala ji. Momentálně potřebovala tmu, aby mohla skrýt svou tvář a vyrovnat se s tím. Prostě to spolknout a jít dál. Tak jako vždycky.
Neslyšně otevřela domovní dveře a protáhla se dovnitř. Neměla chuť se se svým návštěvníkem bavit. Musela být sama, aby se mu později mohla s klidem podívat do tváře. Do některých věcí prostě andělovi nic nebylo.
Prošla kolem obýváku, ale stejně jí to nedalo, aby se aspoň na několik vteřin nezarazila na jeho prahu. Seděl tam. Ve stejném transu jako předtím, jen ta sklenice červeného vína v jeho rukou chyběla.
Očima sklouzla po celém pokoji a jako už tolikrát se zastavila u jeho perutí, jež měl až nebezpečně blízko krbu.
"Pálí se ti křídlo," upozornila ho, než v další vteřině zamířila ke schodům. Na jeho reakci nečekala.
Seděla na pohovce, nohy si pevně tiskla k hrudi a oči upírala do tmy za oknem. Nerozsvítila. Nechtěla, aby světlo vidělo uplakanou tvář. Nenáviděla se za svou slabost. Nesnášela se za to, že mu tak naletěla. Že se odvážila věřit. Měla smůlu. Znovu. A i po tolikáté ji to bolelo stejně, jako když to zkrachovalo poprvé.
Dusila vzlyky do svých dlaní. Nesměl ji slyšet. Její návštěvník má příliš dobrý sluch. Možná by mohla říct, že vnímá každou její myšlenku. Styděla se za svůj pláč. Styděla by se, kdyby ji tak viděl.
Opět si na pusu přitiskla obě dlaně, aby ztlumila vzlyk, jenž se jí dral z krku. Cítila, jak se jí sevřely vnitřnosti a zaťaly svaly, než se celé tělo zachvělo ve vlně pláče. Zdušené to znělo téměř jako škytání. Ale bolelo to. Tam uvnitř. Nikdy by neřekla, že i něco nehmotného a natolik abstraktního jako je duše, může bolet.
Do ticha pokoje téměř neslyšně cvakly dveře. Přikrčila se ještě víc. Třeba si jí nevšimne. Třeba odejde. Sklonila hlavu a vlasy jí zaclonily tvář. Nechtěla, aby ji viděl takto. Styděla se před ním za svou nedokonalost. Prostě se styděla.
Skousla pěst a ještě více se nahrbila, aby zamaskovala vzlyk, který jí klokotal v krku a lomcoval jejím tělem.
Na rameni ucítila dotek jeho dlaně. Napřed byl lehký, jakoby váhavý, až nakonec odhodlaně spočinul na její kůži. Neodvažovala se na něj podívat. Nesměl vidět její tváře mokré od slz a zarudlé oči, i když to vše částečně milosrdně kryla tma.
Nepromluvil. Pouze se přisunul blíž. Škytla a pak hlasitě popotáhla. Schoulila se do klubíčka a zhluboka se nadechla nosem. Měla by se uklidnit. Měla by aspoň budit dojem toho, že už je klidná a že se naprosto nic neděje. Nedokázala však zabránit tomu, aby znovu hlasitě nevzlykla.
Dotek z jejího ramene na okamžik zmizel a po pár krátkých vteřinách se ozval povzdech a dvě paže ji objaly, uchopily a jakoby nic nevážila, zvedly z pohovky. Vzápětí si ji anděl přesunul do klína a pevně ji objal. Odhrnul jí vlasy z čela a u jejího ucha se ozval šepot: "Neplakej. Nestojí ti za to."
Zmateně přikývla a vzápětí zamítavě zavrtěla hlavou. Nebyla to pravda. I když jí ublížil, stál jí za to. Bolelo ji to. Bylo to ještě moc čerstvé, než aby nad tím jen mávla rukou a šla dál.
"Stejně umře," zašeptal znovu anděl.
Trochu nakrčila ramena, než mu odpověděla: "To já taky."
Neodporoval. Měla pravdu. Místo toho ji jemně vzal za ruku a do chabě sevřené dlaně jí vtiskl něco hebkého.
Když se podívala, mezi prsty svírala pírko z jeho křídel. Tázavě na něj pohlédla.
"Chtěla sis ho přece prohlédnout zblízka," vysvětlil jí s pokrčením ramen.
Váhavě se pousmála, když po něm zlehka přejela bříšky. Bylo tak čisté, hebké. Chvíli měla pocit, že se i slabě třpytilo a zářilo.
Oči se jí opět zalily slzami. Nechtěla už plakat. Ne před ním. Otočila tvář tak, aby na ni neviděl a očima klouzala po jasnící se tmě za oknem. Přála si ztratit se v ní. Aspoň na okamžik se schovat. Jen dokud to všechno nepřejde.
Zesílil svůj stiskl a bezděky ji schoval v náručí. Znovu vzlykla. Styděla se za sebe samu. A ten náhle tak milý anděl jí to nijak neusnadňoval.
Znovu se ve tmě ozval jeho hlas: "Tak dlouhá, jak dokážeš snít."
Střelila po něm zmateným pohledem a on odvrátil svůj zrak od okna.
"Prosím?"
"Včera ses mě ptala, jak dlouhá je noc," vysvětlil jí prostě.
Musela se pousmát. Jejich rozhovory postrádaly veškerou logiku, ale stejně si už nedokázala představit, že by měly skončit. Tak nějak by jí tenhle protivný a ne zrovna moc milý okřídlenec chyběl. Zalekla se svých myšlenek a na tváři vnímala jeho upřený pohled. Cítila se jako malá holka, kterou někdo při něčem přistihl. Už téměř nepochybovala, že dokáže slyšet její myšlenky.
Stočila pohled na pomalu světlající modř tam venku za oknem. Pořád ještě měla tváře mokré od slz, ale nyní navíc cítila, jak jí planou studem.
Chtěla vstát. Dostat se pryč z jeho blízkosti a někam zmizet. Kamkoliv, kde by nebyl on. Kamkoliv, kde by mohla získat zpět svou pošramocenou důstojnost.
Nenechal ji. Naopak. Přitiskl ji k sobě pevněji. Na spánku ucítila závan jeho teplého dechu, než jí na něj vtiskl kratičký polibek a proti její kůži zamumlal: "Já tě neopouštím."
Věřila mu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Verča Verča | E-mail | Web | 11. května 2015 v 23:18 | Reagovat

Zvláštní, vtipné, něžné...
Povedené dílko, Nins.

2 Dorka Jeseňská Dorka Jeseňská | E-mail | Web | 31. května 2015 v 13:58 | Reagovat

Ej ha! Čakala som vážne všeličo od boja hrdinov fantasy, cez pokus o záchranu sveta, až po nejakú prazvláštnu mágiu. No na takýto vnútorný boj som vážne nebola pripravená. Kiež by si každý našiel svojho anjela na Zemi, ktorí aj keď by nebol bezchybný, no práve tá jeho nedokobalosť by ho pre daného človeka robila tým najdokonalejším tvorom na svete. Anjela, ktorý by s človekom zostal a nesklamal by ho.
Krásne mätúca poviedka.

3 Rainy Rainy | Web | 3. července 2015 v 0:25 | Reagovat

Už si ani nejsem jistá, kdy naposledy jsem četla něco o andělech a musím říct, že tento příběh se mi, zvlášť teď na večer, četl vážně skvěle. :) Klobouk dolů. Měla jsem pocit, jako by se všechno dělo okolo mě, až se mi na chvíli zazdálo, jako bych i já v ruce sevřela krásné bělostné pírko...
Tleskám. :)
A ještě bych se ráda zeptala, samozřejmě pokud ti to nebude vadit, kolik ti je? Sedm let zpátky... Neuvěřitelné. :) Prostě talent od přírody.

4 Rainy Rainy | Web | 7. září 2015 v 15:37 | Reagovat

Ahoj. :) Chtěla jsem se zeptat, jak je to s přidáváním nových členů k Lost Generation? Dostala jsem zprávu od jednoho uživatele, co by se k nám rád přidal, ale linkovač je bohužel uzavřený. Nemám s tím moc zkušeností a nevím, jak to chodí, tak bych byla ráda věděla, co mu říct. Jestli se může přihlásit, kde a jak.
Odepište mi prosím, co nejdřív k nám na blog. Kamkoliv. :)

5 Ninsie Ninsie | Web | 8. září 2015 v 11:21 | Reagovat

[1]: Díky, Verčo :)

[2]: Ale vždyť my ho přece každý máme... někde. Stačí, když se podívaš.

[3]: Jsem moc ráda, že se ti příběh líbil, Rainy. I že pro tebe byl takto živý. Tys v v ruce sevřela bělostné pírko, já pravidelně skáču pod černobílých dlaždicích v chodbě, když to čtu.
Jinak psala jsem to ve dvaceti, tehdy to bylo pro mámu k narozeninám. Teď už jsem trochu vykopávka. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama